ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.377.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 377/2016-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. S. , zastoupeného JUDr. Martinem Šmerdou, advokátem se sídlem v Brně, Vránova 39, proti žalovanému A. K. , zastoupenému JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Dělnická 1a/434, o 1.011.276,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově pod sp. zn. 107 C 159/2011, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. září 2015, č. j. 71 Co 184/2015-332, takto:
Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné-pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2014, č. j. 107 C 159/2011-281, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 2. 2015, č. j. 107 C 159/2011-290, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč a částku 761.276,- Kč obě s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 9. 2015, č. j. 71 Co 184/2015-332, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o částce 250.000,- Kč „se zákonným úrokem z prodlení od 1. 10. 2008 do zaplacení“, naopak jej zrušil ve vyhovujícím výroku o částce 761.276,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 12. 2009 do zaplacení, a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalobce považuje své dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť v rozsahu, v němž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, závisí na vyřešení otázek jak hmotného, tak i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005, a ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, jeho usnesení ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2380/2014, má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje v otázce posouzení charakteru smlouvy o půjčce jako reálného kontraktu (tj. hmotněprávní otázky) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu dále odporuje standardnímu řešení otázky procesního práva (změny žaloby), tak jak je řešena např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013; tuto otázku považuje současně za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a požaduje zodpovědět, „zda je změnou žaloby i učinění vedlejších skutkových tvrzení, která nemají vliv na hlavní skutkový základ věci a hmotněprávní posouzení věci.“ Žalobce totiž uzavřel jen jednu smlouvu o půjčce částky 761.276,- Kč s tím, že ji žalovanému předal na několikrát; okolnost, že půjčenou částku předal postupně, tvoří vedlejší skutková tvrzení, která jen „upřesňují okamžik předání části jedné jediné půjčky.“ Není srozuměn se závěrem, že jde o změnu žaloby (oproti původní žalobě) v situaci, kdy přistupuje tvrzení, že půjčenou částku nepředal žalovanému jednorázově, nýbrž postupně.
Žalovaný má zato, že jeho dovolání je přípustné, jelikož rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázky jak hmotného tak i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4047/2008, opakuje závěry týkající se smlouvy o půjčce jako reálného kontraktu. Prosazuje názor, že v nyní souzené věci „dosud nebylo spolehlivě prokázáno, že by žalovaný žalobce o půjčku žádal, že by mezi nimi vznikla dohoda ohledně zapůjčení finanční částky ve výši 250.000,- Kč a že opravdu došlo k předání předmětu půjčky.“ Žalovaný v té souvislosti namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů, kdy „skutková zjištění soudu prvního stupně nemají oporu v provedených důkazech. Procesní soudy se pak dosud nezabývaly tím, zda žalobce nezapůjčil finanční prostředky své dceři – v tomto řízení v postavení svědkyně – A. S., když bylo prokázáno, že tato v době údajné půjčky 250.000,- Kč udržovala družský poměr s žalovaným a chtěla si s ním pořídit nemovitost.“ Za rozpornou s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, představovanou jeho rozsudkem ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 913/2008, vidí žalovaný řešení otázky procesního práva, založené na závěru, že „výsledek hodnocení důkazů soudem prvního stupně neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a dále protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.“ Z tohoto východiska žalovaný prosazuje názor, že je zde rozpor mezi tvrzeními žalobce, výpověďmi svědků a listinnými důkazy, který potvrzují závěry znaleckého dokazování.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, co se týče posuzování smlouvy o půjčce jako reálného kontraktu, neboť na řešení této otázky rozsudek odvolacího soudu není založen. Odvolací soud v rozsahu kasačního rozhodnutí co do částky 761.276,- Kč se zabýval pouze tím, zda nová tvrzení žalobce měla vést k postupu podle §95 o. s. ř.
Žalobce se dále mýlí, má-li zato, že otázka změny žaloby nebyla dosud v rozhodovací praxi uspokojivě vyřešena. Sám žalobce cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013, přičemž k tomuto tématu se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3236/2008, nebo ve svém usnesení ze dne 28. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5851/2016. V rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3236/2008, zdůraznil, že „žalobce (věřitel), který se domáhá po žalovaném (dlužníku) vrácení půjčených peněz, musí z hlediska ustanovení §657 obč. zák. tvrdit, že s dlužníkem uzavřel v určité době smlouvu o půjčce, že peníze dlužníku skutečně přenechal, jakým způsobem mu je předal (v hotovosti, převodem na dlužníkův účet nebo jinou formou) a zda, případně jak byla dohodnuta doba splnění dluhu. Tato tvrzení představují rozhodující skutečnosti identifikující ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. žalobou uplatněný nárok. Uvedené skutečnosti mohou být tvrzeny v žalobě i odkazem na připojené listiny.“ Tvrzení o způsobu předání peněz dovolací soud považuje za jednu z rozhodujících skutečností ve smyslu §79 odst. 1, věty druhé o. s. ř. V souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013, a jeho usnesení ze dne 28. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5851/2016, je pak závěr odvolacího soudu, že je změnou žaloby, požaduje-li žalobce sice i nadále stejné plnění, ale na základě jiného – než v žalobě vylíčeného – skutkového stavu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2003, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3236/2008, a ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1373/2012).“
Dovolání žalovaného není rovněž přípustné.
Žalovaný přehlíží, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obou účastníků podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. března 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu