ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.4476.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 4476/2017-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České reality s.r.o. , se sídlem v Kladně, Polská 2333 (identifikační číslo osoby 285 03 511), zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovanému Š. P. , zastoupenému JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Pod vilami 747/10, o zaplacení 5.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 72/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 25 Co 57/2017-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 34.606 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Vozába, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 14. 11. 2016, č. j. 16 C 72/2016-86, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2017, č. j. 16 C 72/2016-110, jímž Okresní soud v Mladé Boleslavi zamítl žalobu, kterou žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení 5.000.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 2. 2016 do zaplacení, a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 145.389 Kč k rukám JUDr. Jakuba Vozába, Ph.D., advokáta; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaný poté, kdy se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám, navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Spojuje-li žalobkyně přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou není otázka „ zda pohnutka, která podle odvolacího soudu vedla v dané věci kupující k uzavření kupní smlouvy a dohody o správě kupní ceny, má právní význam, pokud se současně nestala součástí projevu jejich vůle obsažené v kupní smlouvě a v dohodě o správě kupní ceny “. Jelikož na posouzení takto formulované právní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nemůže být dovolání pro její řešení ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a bez významu jsou odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které v souvislosti s otázkou nastolenou k dovolacímu přezkumu žalobkyně cituje. Odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, totiž založil své rozhodnutí na závěru, že právní předchůdce žalobkyně advokátu, který byl schovatelem a spravovatelem zaplacené kupní ceny, nepředložil do data určeného smlouvou (31. 3. 2014) dokument o převodu obchodního podílu (v rozsahu 50 %) v obchodní společnosti Vodní elektrárna E. V., spol. s r.o., IČO 642 59 412 na kupující, a proto schovatel podle smlouvy vyplatil spravovanou částku 5.000.000 Kč složiteli (kupujícím).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně dospěl ke skutkovému zjištění, že částka 5.000.000 Kč byla součástí sjednané kupní ceny pouze pro případ, že právní předchůdce žalobkyně bude schopen dostát (dostojí) svému závazku převést na žalovaného a jeho bratra (na kupující) 50 procent svého obchodního podílu v obchodní společnosti Malá vodní elektrárna E. V., spol. s r.o., resp. že v tomto směru nesprávně zjistil obsah kupní smlouvy a dohody o správě kupní ceny, pomíjí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených listinných důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu ohledně účastníky sjednaného nakládání s finančními prostředky složenými do úschovy advokáta; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
K vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, je bezcenná výtka, že odvolací soud založil napadený rozsudek na jiném skutkovém zjištění, než učinil soud prvního stupně, aniž zopakoval důkazy.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu