ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.4981.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 4981/2017-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobce M. L., zastoupeného JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 12, proti žalované E. H. , bytem zastoupené JUDr. Michalem Filipem, advokátem se sídlem Praha 5, Arbesovo náměstí 257/7, o 397.351 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 5/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2017, č. j. 23 Co 168/2017-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 2017, č. j. 23 Co 168/2017-113, potvrdil usnesení ze dne 7. 2. 2017, č. j. 20 C 5/2015-96, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh žalované ze dne 30. 6. 2016 na vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2015, č. j. 20 C 5/2015-40; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.
Podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž ke splnění uvedené náležitosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Žalovaná k přípustnosti dovolání uvádí jen to, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí se při řešení otázek hmotného i procesního práva „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Obdobně má-li být dovolání přípustné proto, že nastolená otázka je dovolacím soudem řešena rozdílně, pak k řádnému vymezení tohoto hlediska přípustnosti musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013); takové údaje se však z dovolání nepodávají. Žalovaná pouze podrobuje kritice právní názor, který odvolací soud přijal s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2016), a vyjadřuje názor, že závěry přijaté ve zmiňovaném rozhodnutí se na poměry dané věci nevztahují. Tím odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, jak ostatně sama v dovolání uvádí. Navíc nelze přehlédnout, že ze znění ustanovení §237 o. s. ř. vyplývá, že se jednotlivé předpoklady přípustnosti navzájem vylučují. Pokud se (např.) podle žalované odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže být dovolání ve vztahu ke stejné právní otázce založeno na tom, že tato otázka je dovolacím soudem řešena rozdílně.
Dovolacímu soudu nezbylo než uzavřít, že dovolání trpí vadou, kterou žalovaná včas neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.). Jelikož v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat, dovolací soud je odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. února 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu