ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.522.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 522/2018-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobce F. Š. , zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalované J. M. , o 47.700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 4/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, č. j. 22 Co 336/2015-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 3. 4. 2015, č. j. 12 C 4/2015-36, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků; odvolání žalobce proti tomuto usnesení odmítl pro opožděnost usnesením ze dne 14. 5. 2015, č. j. 12 C 4/2015-45.
Usnesením ze dne 12. 6. 2015, č. j. 12 C 4/2015-56, Okresní soud v Příbrami zastavil řízení vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 12 C 4/2015 pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.), a odvolání žalobce proti usnesení ze dne 14. 5. 2015, č. j. 12 C 4/2015-45, odmítl pro opožděnost (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2015, č. j. 22 Co 336/2015-84, usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 6. 2015, č. j. 12 C 4/2015-56, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti části usnesení odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, podal žalobce dovolání.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání žalobce shora uvedený postulát nesplňuje. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) není patrno nic, co by naplňovalo zákonný požadavek na vylíčení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Žalobce sice v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., aniž by však jakkoli konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněný.
Protože dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu neobsahuje náležitost vyžadovanou §241a odst. 2 o. s. ř., a žalobce včas (tj. po dobu trvání lhůty k dovolání - srov. §241b odst. 3 o. s. ř.) tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neodstranil, dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že o dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2015, č. j. 22 Co 336/2015-84, rozhodl za situace, kdy nebylo na místě vyzývat žalobce k zaplacení soudního poplatku za dovolání, jelikož podle ustálené rozhodovací praxe nemůže být dovolací přezkum rozhodnutí vztahujících se k žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků opětovně podmiňován platbou soudního poplatku za dovolání, neboť takový postup by ve svém důsledku vedl k popření podstaty práva, jehož přiznání se účastník domáhá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, publikované pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě se veškeré opravné prostředky žalobce podané v tomto řízení odvíjejí od jeho nesouhlasu s usnesením, jímž mu odvolací soud nepřiznal osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř.; je proto namístě přistoupit ke stejnému výkladu ustanovení zákona o soudních poplatcích ve spojení s položkou 23 odst. 2 Sazebníku poplatků jako v případech, kdy se neplatí soudní poplatek za dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud nepřiznal dovolateli osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. března 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu