ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5671.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5671/2016-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. V. , zastoupeného JUDr. Jaromírem Šimkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalované E. V. , zastoupené JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220a, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 18 C 415/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č. j. 23 Co 162/2016-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Jíry, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 26. 1. 2016, č. j. 18 C 415/2014-99, jímž Okresní soud Praha-západ zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st., jehož součástí je rodinný dům č. p. na pozemku parc. č., vše v k. ú. Ch., zapsané na LV č. vedeném Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště P.-z., a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce dvěma smlouvami ze dne 21. 8. 2009 daroval žalované sporné nemovitosti, přičemž žalovaná před uzavřením těchto smluv ústně přislíbila, že nemovitosti převede na společné v budoucnu narozené dítě účastníků (které se narodilo dne), a že žalobce zaslal žalované dopis ze dne 6. 10. 2014, jímž od uvedených darovacích smluv odstoupil. Žalované v něm vytkl, že nesplnila svůj slib převést předmětné nemovitosti na jejich syna, že dům nabízí k prodeji prostřednictvím realitního serveru, že žalobce zesměšňovala a znevažovala před třetími osobami uváděním nepravdivých skutečností, vykazovala jej ze společné, resp. rodinné domácnosti, a podala na něj trestní oznámení, které – jak se později ukázalo – bylo nedůvodné. Tím hrubě porušila dobré mravy.
Odvolací soud uzavřel, že chování žalované popsané ve výzvě k vrácení daru (ze dne 6. 10. 2014) jako „zesměšňování a znevažování žalobce před třetími osobami“ je neurčité a nedostatečně konkretizované tak, aby mohlo být předmětem dokazování a popř. důvodem pro vrácení daru podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Jednání spočívající v podání trestního oznámení žalované na žalobce nelze považovat za jednání hrubě odporující dobrým mravům, neboť nelze odhlédnout od toho, že bylo důsledkem narušených vztahů mezi účastníky řízení, jejich vzájemného napadání, což vedlo ke zrušení společné domácnosti a k podání návrhu na rozvod manželství.
To, že žalovaná nesplnila svůj slib převést předmětné nemovitosti na společné dítě účastníků řízení, nemůže jako důvod pro vrácení daru obstát se zřetelem ke vznesené námitce promlčení. Právo dárce domáhat se vrácení daru se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době, přičemž pro počátek jejího běhu není rozhodné, zda a jak dlouho trvaly podmínky pro uplatnění práva, neboť promlčecí doba začíná běžet dnem, kdy byly naplněny zákonné podmínky pro počátek jejího běhu. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že promlčecí doba začala běžet dnem, kdy žalobce mohl právo poprvé uplatnit, tedy dnem, kdy žalovaná nesplnila svůj slib. Jestliže se syn účastníků narodil dne, pak k promlčení práva na vrácení daru došlo dne 7. 1. 2014; žalobce ovšem žalobu podal až dne 9. 10. 2014, tzn. opožděně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že se odvolací soud při posuzování otázky počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění práva na vrácení daru, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudkem ze dne 12. 3. 2011 sp. zn. 33 Cdo 4080/2007. Podle něj je pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání obdarované, jímž lze již její chování prohlásit za hrubé porušení dobrých mravů. Za takový považuje dovolatel den, kdy byly darované nemovitosti žalovanou nabídnuty k prodeji, neboť samotná skutečnost, že je nepřevedla (po narození) na jejich společné dítě, nemohla být bez dalšího považována za hrubé porušení dobrých mravů; až nabídkou k prodeji projevila úmysl svůj slib nedodržet. Protože příslib převodu nemovitostí na prvního společného potomka považuje dovolatel za slib morálního charakteru (a tedy za nikoli právně vynutitelný závazek), není srozuměn se závěrem odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby. Pokud by odvolací soud za završení jednání představující hrubé porušení dobrých mravů považoval až okamžik, kdy žalovaná nabídla sporné nemovitosti k prodeji, nemohl by přijmout závěr, že jeho právo na vrácení daru se promlčelo.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nelze přisvědčit dovolateli, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu reprezentované shora citovaným rozhodnutím. Naopak tomuto rozhodnutí konvenuje.
Je nezbytné připomenout, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, např. fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu i odborná literatura jsou zajedno v názoru, že tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. pro uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v §630 obč. zák., tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 2865, a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 1801 s.].
Promlčecí doba běží odlišně v situaci, kdy k hrubému porušení dobrých mravů, zakládajícímu právo na vrácení daru, došlo jediným jednáním obdarovaného dosahujícím značné intenzity (např. fyzickým napadením) a jinak tomu je v případě soustavného (opakovaného) porušování dobrých mravů. Podle §101 obč. zák. běží promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé podáním návrhu (žaloby) u soudu, což v případě jediného hrubě dobré mravy narušujícího jednání obdarovaného znamená, že začne běžet ode dne následujícího po dni, v němž k tomuto závadnému chování došlo . Je-li úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle §630 obč. zák. založena na prokázaném soustavném porušování dobrých mravů, kdy jednotlivá jednání obdarovaného vůči dárci a členům jeho rodiny samostatně nedosahují intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy, je pro závěr o důvodech pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze již jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy.
Námitka, že odvolací soud v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2010 sp. zn. 33 Cdo 4080/2007, posoudil otázku počátku běhu promlčecí doby, přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud se opakovaně ve svých rozhodnutích posouzením otázky promlčení práva na vrácení daru zabýval (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003, ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007, uveřejněné pod č. 22/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2435/2010, ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3776/2012, a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 334/2014).
Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaná (obdarovaná) před uzavřením darovacích smluv vyjádřila ústní příslib, že darované nemovitosti převede na dítě účastníků v budoucnu narozené, což neučinila, přičemž žalobce (dárce) žalované zaslal dne 6. 10. 2014 dopis, jehož obsahem je odstoupení od dotyčných darovacích smluv s uvedením důvodů, jež k tomuto kroku žalobce vedly. Odvolací soud se správně zabýval tím, zda v dotyčném dopise označeným chováním žalované došlo k naplnění jedné z podmínek pro odstoupení od darovacích smluv. Přitom dospěl k závěru, že jednání žalované spočívající v podání trestního oznámení na žalobce, jež se následně ukázalo nedůvodným, nelze i s přihlédnutím k okolnostem, za nichž k němu došlo, za hrubé jednání žalované v rozporu s dobrými mravy považovat. Další důvody pro odstoupení, že se žalovaná chovala nevhodným způsobem, zesměšňovala jej a znevažovala před třetími osobami, že uváděla o žalobci nepravdivé skutečnosti spočívající v tom, že žalobce nemůže zplodit dítě, nebyly prokázány. Zbýval důvod, který byl v dopise specifikován tak, že žalovaná „nedodržela svůj slib převést předmětné nemovitosti na narozeného syna a zcela evidentně jej dodržet nehodlá, neboť dům je v současné době nabízen k prodeji prostřednictvím realitního serveru“, ohledně něhož se odvolací soud zabýval uplatněnou námitkou promlčení. Uzavřel, že jestliže k narození dítěte došlo dne 5. 1. 2011, dnem následujícím začala běžet tříletá promlčecí doba k uplatnění práva na vrácení daru, která před podáním žaloby k soudu (15. 10. 2014) marně uplynula, přičemž shledal zcela nerozhodným, zda a jak dlouho tyto podmínky pro uplatnění práva trvaly.
Odvolací soud správně vycházel z toho, jak byly žalobcem jako chování naplňující důvody pro vrácení daru uvedeny v písemné výzvě k vrácení daru ze dne 6. 10. 2014. Z jejího obsahu vyplývá, že žalobce jako nevhodné označil chování žalované spočívající v nesplnění příslibu převedení nemovitostí na jejich syna. Ze skutečnosti, že žalovaná dotyčné nemovitosti nabídla k prodeji, žalobce, jak plyne z vyznění dotyčné výzvy, dovozuje pouze utvrzení faktu, že daný příslib nehodlá dodržet. Jednání žalované, spočívající v nabídce prodeje dotyčných nemovitostí, nelze považovat za jednání, jež lze označit jako chování porušující dobré mravy, v důsledku čehož je nelze považovat ani za okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze její chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy. Samo splnění osobního příslibu převést sporné nemovitosti na syna účastníků, přitom bylo pouze na vůli žalované, neboť takto učiněný příslib není právně vynutitelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2011 sp.zn. 33 Cdo 894/2009). Žalobce sám přitom připouští, že jen tím, že žalovaná předmětné nemovitosti na jejich dítě po jeho narození nepřevedla, k žádnému hrubému porušení dobrých mravů nedošlo. Je správný závěr odvolacího soudu, že z pohledu posouzení důvodů pro případné vrácení daru může být takovým jednáním nesplnění slibu převést dotyčné nemovitosti na syna účastníků, nikoliv ale jejich (následné) nabídnutí k prodeji, jež samo o sobě chováním či jednáním vůči dárci či členům jeho rodiny v rozporu s dobrými mravy není. Jestliže z provedeného dokazování vyplývá, že syn účastníků se narodil dne, přičemž nebylo zpochybněno, že žalovaná svému příslibu nemovitosti převést po jeho narození nedostála, pak již dnem následujícím po narození syna začala ve vztahu k takto vymezenému důvodu pro vrácení běžet tříletá promlčecí doba k uplatnění práva na vrácení daru. Pro toto posouzení je z předně uvedených důvodů nerozhodné, zda a kdy žalovaná nemovitosti nabídla k prodeji, neboť toto její jednání samo o sobě nelze považovat za „okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy“. Odvolací soud uvedenou právní otázku posoudil v souladu s uvedenou judikaturou.
Ačkoli dovolatel ohlašuje, že dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, žádnou takovou otázku blíže nespecifikuje.
Dovolací soud poznamenává, že právní otázku týkající počátku běhu promlčecí doby nepovažuje za otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, jestliže z výše uvedeného výkladu je zjevné, že dovolací soud se uvedenou právní otázkou zabýval opakovaně.
Žalobce sice výslovně napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výrok o nákladech odvolacího řízení, ve vztahu k němuž však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu