ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.575.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 575/2016-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. U. , zastoupeného JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 437/20, proti žalovanému P. B. , o zaplacení 483.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 268/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 21. 5. 2015, č. j. 29 Co 154/2015-176, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 7. 1. 2015, č. j. 20 C 268/2007-138, ve vyhovujícím výroku o částce 483.250,- Kč, změnil jej v části výroku o úrocích z prodlení tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 8,05 % úroky z prodlení z částky 483.250,- Kč za dobu od 1. 8. 2013 do zaplacení, a zamítl žalobu o zaplacení 8,05 % úroku z prodlení z téže částky za dobu od 3. 10. 2007 do 31. 7. 2013; dále jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci tyto náklady v rozsahu 42 %, tj. ve výši 32.781,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje zato, že je přípustné, neboť odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posoudil okamžik vzniku práva na úroky z prodlení (počátku prodlení), a v důsledku toho i chybně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, dospěl-li k závěru, že nemá právo na náhradu nákladů řízení před tímto soudem v rozsahu 100%, tzn. v rozsahu částky 78.050,- Kč, nýbrž jen v rozsahu 42 %.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení otázky, ať již hmotného či procesního práva, musí vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel však podle celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nespecifikuje, od které ustálené rozhodovací praxe (tj. od jakého ustáleného řešení konkrétní hmotněprávní otázky) se odvolací soud odchýlil ve vztahu k řešení otázky počátku prodlení se splněním dluhu, nebyla-li jeho splatnost dohodnuta (§563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“); skutkový závěr odvolacího soudu, že splatnost dluhu nebyla dohodnuta, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný.
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. proti výroku o náhradě nákladů řízení.
Pro posouzení, zda akcesorickým výrokem (jakým je výrok o náhradě nákladů řízení) bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu soud žalobci odepřel (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014, popř. ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2578/2013, a ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4479/2014). V posuzované věci jde o rozdíl mezi částkou, kterou jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně požadoval žalobce, tj. částkou 78.050,- Kč a přiznanými náklady ve výši 32.781,- Kč. Protože tento rozdíl nepřesahuje 50.000,- Kč, není dovolání proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu