ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.579.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 579/2017-284
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. H. , zastoupeného Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, proti žalovanému P. K. , místem podnikání v Hradci Králové, Březhradská 149/5, identifikační číslo osoby, zastoupenému JUDr. Alenou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 574/13, o zaplacení 121.670 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému použitý materiál, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 332/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2016, č. j. 47 Co 240/2015-246, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2016, č. j. 47 Co 240/2015-246, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2015, č. j. 11 C 332/2012-204, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 4. 2016, č. j. 11 C 332/2012-236, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 11 C 332/2012-204, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 4. 2016, č. j. 11 C 332/2012-236, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 121.670 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 4. 10. 2012 do zaplacení oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému veškeré movité věci použité při provádění blíže specifikovaného díla, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. 47 Co 240/2015-246, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. o zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 4. 10. 2012 do zaplacení tak, že žalobu v této části zamítl; ve zbývající části jej potvrdil v tom správném znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 121.670 Kč oproti povinnosti žalobce umožnit žalovanému demontáž a převzetí veškerých movitých věcí použitých při provádění díla dle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 15. 11. 2011 zhotovením dřevěné podlahy - její podkladové a nášlapné vrstvy, a to v místě provedení tohoto díla v bytě ve 3. nadzemním podlaží, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; odvolací soud současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné mimo jiné z toho důvodu, že odvolací soud se při řešení otázky právní kvalifikace smlouvy uzavřené mezi účastníky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2746/99, a ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, totiž posoudil smlouvu, jejímž předmětem bylo zhotovení podlahy v bytě žalobce, jako smlouvu o zhotovení věci na zakázku upravenou §644 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), zatímco se jednalo o smlouvu o opravě a úpravě věci podle §652 a násl. obč. zák. Prosazuje, že podlaha se stala součástí nemovitosti a nelze ji in natura vydat bez znehodnocení nemovitosti. Nadto nelze vydat podlahu jako samostatnou věc; demontáží zaniká podlaha jako celek a stává se opět pouze „souborem movitých věcí“. V tomto směru žalovaný podpůrně argumentuje rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, v němž Nejvyšší soud definoval součást věci (§120 odst. 1 obč. zák.), a odvolacímu soudu vytýká, že se kritérii uvedenými v citovaném rozhodnutí neřídil a posoudil podlahu jako samostatnou věc namísto jako součást bytu (věci hlavní). Krom uvedeného odvolacímu soudu vytýká
- pochybení při vypořádání vzájemných nároků účastníků zrušené (zaniklé) smlouvy podle §458 odst. 1 obč. zák.;
- nesprávné užití závěrů uvedených v o rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2004;
- okruh vad, k nimž přihlížel při posouzení odstoupení od smlouvy;
- vady petitu a vady znaleckého posudku, jehož obsah podrobně rozebírá
- a skutečnost, že advokátovi protistrany přiznal náklady řízení včetně daně z přidané hodnoty, ačkoliv nedoložil, že je jejím plátcem. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Způsob, jakým žalovaný vymezil přípustnost dovolání, považuje za „ paušální a neurčitý “. Nadále prosazuje, že žalovaný v jeho bytě zhotovil samostatnou věc (tj. podlahu včetně její podkladní konstrukce) oddělitelnou od nemovitosti. Závěry odvolacího soudu považuje za správné a dostatečně odůvodněné, včetně odkazů na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu vyjadřující se ke všem řešeným otázkám.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 o. s. ř., a je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (právní kvalifikaci podtypu smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že smlouva o dílo z 15. 11. 2011 je smlouvou o zhotovení věci na zakázku upravenou v §644 a násl. obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §644 obč. zák., jde-li o zhotovení věci na zakázku, vznikne objednateli právo, aby mu zhotovitel podle jeho objednávky věc zhotovil a povinnost zaplatit zhotoviteli cenu za zhotovení věci.
Podle §652 obč. zák., jde-li o opravu nebo úpravu věci, vznikne objednateli právo, aby mu zhotovitel podle jeho objednávky provedl opravu nebo úpravu věci; zhotoviteli vznikne právo, aby mu objednatel zaplatil cenu za opravu nebo úpravu věci (odst. 1). Opravou věci je činnost, kterou se zejména odstraňují vady věci, následky jejího poškození nebo účinky jejího opotřebení. Úpravou věci je činnost, kterou se zejména mění povrch věci nebo její vlastnosti (odst. 2).
V otázce rozlišování, zda má poskytovaná činnost povahu zhotovení díla na zakázku nebo úpravy (opravy) díla, je rozhodovací praxe dovolacího soudu historicky ustálená. Již ve stanovisku kolegia ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj. 39/88, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 12/1989, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že je třeba vycházet především ze smlouvy a z toho, zda v rámci poskytnutí činnosti má být dílo teprve vytvořeno či má být změněna podstata díla již existujícího nebo dílo již existuje a má být jen změněno bez toho, aby se to dotklo podstaty věci.
Předmětem smlouvy o opravě a úpravě věci nemůže být vytvoření věci nové. To odlišuje smlouvu o opravě a úpravě věci od zhotovení věci na zakázku. I když při opravě či úpravě věci byly na ní provedeny rozsáhlejší práce, které vyžadovala povaha objednané služby, neznamená to, že by tím byla zhotovena nová věc ve smyslu §644 obč. zák. O úpravu či opravu se jedná i v případě, že předmětem smlouvy je zhotovení jen součásti věci hlavní, nikoliv vytvoření nové samostatné věci. Je-li předmětem smlouvy zhotovení (sou)části již existující věci (§120 odst. 1 obč. zák.), nejde o smlouvu o zhotovení věci na zakázku, neboť vytvořením pouze součásti věci nevzniká nově samostatná věc, nýbrž se jen mění dosavadní kvalita či vlastnost věci, k níž součást náleží. V takovém případě by šlo o smlouvu o opravě a úpravě věci. Pro vyřešení otázky, zda jde o novou věc, jestliže byla zhotovena z věci původně existující (např. přešité šaty), je podstatné, zda zůstalo zachováno funkční určení věci a její základní vlastnosti. Právě výsledek činnosti zhotovitele, tj. vytvoření nového hmotného předmětu odlišuje smlouvu o zhotovení věci od smlouvy o opravě a úpravě věci. Toto rozlišení má význam zejména z hlediska délky záruční doby a rozsahu odpovědnosti za vady (srov. rovněž Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1840 s.).
Uvedené reflektoval Nejvyšší soud např. v dovolatelem vzpomínaném rozsudku ze dne 9. 8. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2746/99, v němž zcela jasně odlišil vznik zcela nové věci od vzniku nové části věci hlavní nebo změny vlastností věci hlavní (v intencích shora uvedeného výkladu). Doplnil, že smlouvou o opravě a úpravě věci nemůže být vytvořena věc nová, a o opravu či úpravu věci se jedná, když předmětem smlouvy je zhotovení jen součásti věci hlavní. Na základě toho posoudil smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo neoddělitelné položení (nalepení) krytiny na podlahu či zeď bytu, jako úpravu věci hlavní, jíž je nutno rozumět podlahu bytu.
Odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalobce jako objednatel a žalovaný jako zhotovitel uzavřeli dne 15. 11. 2011 smlouvu o dílo, na jejímž základě žalovaný zhotovil v bytě žalobce dřevěnou dubovou podlahu včetně podkladového roštu a povrchové úpravy olejem a voskem. Předmětná podlaha vykazovala vady (hlučnost, nesprávný technický postup pokládky), o nichž účastníci zjevně neúspěšně jednali. Žalobce pak dopisem z 26. 7. 2012 odstoupil od smlouvy o dílo z důvodu, že nedošlo k protokolárnímu předání a převzetí díla a že dílo nebylo provedeno v rozsahu a ceně dle uzavřené smlouvy s tím, že k nápravě nedošlo ani v poskytnuté dodatečné lhůtě a žalovaný tak podstatným způsobem porušil smlouvu. Žalobce žalovaného současně vyzval k vrácení všech jím zaplacených finančních prostředků a k demontáži dosud instalovaných částí díla. Žalovaný odstoupení od smlouvy neuznal.
Na podkladě uvedených zjištění soudy obou stupňů posoudily právní vztah účastníků jako smlouvu o zhotovení věci na zakázku podle §644 a násl. obč. zák. a právo žalobce na odstoupení od smlouvy poměřovaly ustanovením §648 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud právní posouzení soudu prvního stupně (zpochybněné odvoláním žalovaného) rozvedl v tom směru, že při posuzování, zda má poskytnutá služba povahu zhotovení věci na zakázku nebo úpravy věci, je zapotřebí vycházet především z dohody účastníků a předmětu služby a z toho, zda v rámci prováděné služby má být věc teprve vytvořena nebo zda má být změněna podstata již existující věci, či zda tu uvedená věc již je a má být toliko pozměněna, aniž by se to dotklo její podstaty. Uzavřel, že v posuzovaném případě dřevěný rošt ani podlaha na něm položená před provedením díla v bytě žalobce nebyly; měly být žalovaným teprve vytvořeny. Dovodil proto, že sjednané dílo mělo povahu zhotovení věci na zakázku. Nadto bylo v průběhu řízení zjištěno, že rošt i podlaha jsou demontovatelné a tudíž oddělitelné od nemovitosti (bytu), z čehož dovodil, že je lze bez dalšího odstranit, aniž by došlo ke znehodnocení nemovitosti.
Právní hodnocení smluvního podtypu smlouvy o dílo odvolacím soudem - jakkoliv se jeho výchozí úvahy o rozlišení smlouvy o zhotovení věci na zakázku a smlouvy o úpravě a opravě věci jeví správné - ve světle shora uvedeného výkladu ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nemůže obstát. Je sice pravda, že dubová podlaha vznikla činností žalovaného v bytě žalobce jako nová věc, avšak v konečném důsledku se po dokončení stala nedílnou součástí tohoto bytu (viz závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2746/99). Díla jako podlaha, kazetový strop, kachlová kamna, kuchyňský kout, obklad koupelny, točité schodiště apod., provedená v nemovitosti tuto nemovitost zhodnotí a svým zabudováním (zhotovením) se stanou její nedílnou součástí, která - i kdyby byla hypoteticky oddělitelná - nebude oddělitelná coby samostatná a jinde v nezměněném stavu použitelná věc; oddělením těchto věcí nadto dojde ke znehodnocení nemovitosti. V tomto smyslu je zcela oprávněná argumentace žalovaného, že demontovaná podlaha a rošt, které byly zhotoveny na míru bytu žalobce, nemůže existovat jako samostatná věc a jako taková (vcelku) ani nemůže být vrácena oproti synallagmatickému plnění ceny díla.
Odkazoval-li odvolací soud na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2004, pominul, že v tam posuzované věci byla dovolacímu přezkumu podrobena toliko otázka formulace žalobního návrhu při vzájemné vázanosti plnění ze synallagmatického závazku podle §457 obč. zák. a nikoliv právní kvalifikace smluvního podtypu smlouvy o dílo. Jestliže se dovolací soud přezkumem právní kvalifikace smlouvy nezabýval, nelze jeho rozhodnutím na podporu takového závěru argumentovat.
Lze uzavřít, že žalovanému se uplatněnou dovolací námitkou podařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud smlouvu o dílo poměřoval nesprávnými ustanoveními týkajícími se zhotovení věci na zakázku, je předčasné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, jimiž žalovaný brojí zejména proti způsobu vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy podle §458 odst. 1 obč. zák. Bude totiž zapotřebí znovu posoudit odstoupení od smlouvy podle §655 odst. 1 namísto §648 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud sice shledal odstoupení od smlouvy platným uplatněním práva na zrušení smlouvy pro větší počet odstranitelných, avšak podstatných vad zhotovené podlahy, které brání jejímu řádnému užívání, daná skutková podstata však nenaplňuje hypotézu odůvodňující zrušení smlouvy podle §655 odst. 1 obč. zák. Až poté, co soudy nově posoudí odstoupení od smlouvy, bude případně na místě zabývat se vypořádáním podle §458 odst. 1 obč. zák. Jen pro úplnost dovolací soud doplňuje, že v případě odstoupení od smlouvy je třeba zkoumat, zda je v něm vymezen důvod odstoupení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, a ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014), a odstoupení proto nelze shledat platným právním úkonem z jiných důvodů, než které jsou v něm uvedeny.
Protože odvolací soud posoudil smlouvu o dílo uzavřenou mezi účastníky nesprávně, dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.). Nebylo přitom zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení, včetně řízení u dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu