ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5894.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5894/2016-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně D. S. , zastoupené JUDr. Petrou Smolovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Americká 720/6, proti žalované Wüstenrot – stavební spořitelně a. s. se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, identifikační číslo 47115289, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o určení neplatnosti výpovědi smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 215/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 91 Co 523/2015-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Roberta Němce, LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 91 Co 523/2015-76, potvrdil rozsudek ze dne 3. 6. 2015, č. j. 19 C 215/2014-43, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o určení, že výpověď smlouvy o stavebním spoření č. 9734545, uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní, učiněná dopisem ze dne 20. 3. 2014, je neplatná a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobkyně (dále též „dovolatelka“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“)]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatelka vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Požadavek, aby dovolatelka vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní (§241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinna uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13 a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Žalobkyně předpoklady přípustnosti dovolání taxativně uvedené v §237 o. s. ř. nevymezila.
Dovolatelka podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostála. Nejvyšší soud její dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Jako obiter dictum se sluší připomenout, že soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 522/2015).
V rozsudku ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, Nejvyšší soud vyslovil závěr, podle něhož „je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (nyní ustanovení §80 o. s. ř.). O takový případ jde i tehdy, domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu ( mutatis mutandis výpovědi smlouvy o stavebním spoření). Posouzení platnosti výpovědi z nájmu je jen posouzením předběžné otázky předcházejícím úsudku, zda nájemní vztah nadále trvá nebo trval.“ (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4535/2009).
V rozsudku ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4808/2008, pak Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že za situace, kdy v době podání žaloby měl žalobce vědomost o tom, že žalovaná nemíní smluvní závazky splnit (proto také smlouvu vypověděla), nemůže určovací žaloba eliminovat stav ohrožení práva žalobce.
Nelze přehlédnout, že žalobkyně se v řízení nedomáhala určení, že právní vztah založený smlouvou o stavebním spoření trvá, nýbrž určení neplatnosti jednostranného ukončení smlouvy o stavebním spoření žalovanou. Požadovala tedy určení neplatnosti právního úkonu (neboli právní skutečnosti), které je ve vztahu k existenci jejích práv vůči žalované pouze otázkou předběžnou. Již proto taková žaloba není s to splnit preventivní funkci žaloby na určení, neboť požadované určení by samo o sobě tvrzený stav nejistoty v právním postavení žalobkyně neodstranilo.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu