ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.824.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 824/2016-1097
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce B. V. , zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, proti žalovaným 1) K. R. , a 2) P. M. , oběma zastoupeným JUDr. Janem Röslerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 461/17, o 6.078.000,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. 27 Cm 145/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 1 Cmo 123/2014-1030, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, přičemž dovolacímu přezkumu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva která: a) v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo b) při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od „ustálené rozhodovací praxe“ (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. otázku, d) jež byla dovolacím soudem již vyřešena, avšak má být posouzena opětovně, ale jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatel při tom musí v dovolání uvést nejen to, na jaké ze čtyř uvedených podmínek přípustnosti své dovolání staví, ale musí také doložit, že tyto podmínky jsou splněny.
Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostál. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013 ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu