ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.875.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 875/2016-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Lucií Kadeřávkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Křižíkova 2062, proti žalovanému M. K. , zastoupenému JUDr. Romanem Ráczem, advokátem se sídlem v Praze 10, Kubánské náměstí 11/1391, o zaplacení smluveného úroku, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 412 C 12/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 27 Co 359/2015-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.663,30 Kč k rukám JUDr. Lucie Kadeřávkové, advokátky.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, který změnil rozsudek Okresního soudu v Benešově ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.), potvrdil jej ve vyhovujícím výroku o věci samé v tom znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok ve výši 6 % ročně z částky 600.000,- Kč za dobu od 1. 4. 2012 do 5. 5. 2015 (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Nejvyšší soud dovolání, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), odmítl, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný v dovolání tento jediný způsobilý dovolací důvod neuplatnil, neboť dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž soudům je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr, že povinnost platit 6 % úrok z půjčené částky byla účastníky smlouvy dohodnuta „až do vrácení jistiny.“ Prosazuje názor, že žalobci nenáleží úroky z půjčky po její splatnosti, neboť toto si účastníci nedohodli; výklad obsahu smlouvy odvolacím soudem (a potažmo i soudem prvního stupně) nepovažuje za správný. Přitom pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného obsahu smlouvy (tedy ze skutkové verze žalovaného), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalobou uplatněný nárok nelze žalobci přiznat. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Ze shora popsaných důvodů rovněž nemůže rozhodnutí odvolacího soudu odporovat rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 657/2005, neboť jeho obecné závěry dovolatel připomíná pouze proto, aby prosadil svůj skutkový závěr, že povinnost platit sjednané smluvní úroky nebyla sjednána až do vrácení půjčené jistiny.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1, 2, §2, §7 bodu 5., §8 odst. 1 věty druhé in fine a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „advokátní tarif“, tj. částkou 6.860,-Kč (sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 143.958,90 Kč, tj. z požadavku na zaplacení 6 % úroku z částky 600.000,- Kč za dobu od 1. 4. 2012 do 5. 5. 2015). Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 1.503,60 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 14. března 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu