ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.961.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 961/2017-152
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Pražské plynárenské, a. s. se sídlem v Praze 1, Národní 37, identifikační číslo osoby 601 93 492, zastoupené Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30, proti žalovanému G. F ., zastoupenému JUDr. Jiřím Suškou, advokátem se sídlem v Teplicích, U Soudu 1940/7, o zaplacení 23.211,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 121 C 12/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Co 513/2016-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Co 513/2016-100, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 121 C 12/2014-86, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 3.059,87 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I); žalobu co do 23.211,13 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Co 513/2016-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 23.211,13 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení, a v návaznosti na to rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 9. 9. 2009 smlouvu o sdružených dodávkách a odběru plynu a smlouvu o připojení k distribuční soustavě, v nichž se žalobkyně zavázala připojit odběrné místo žalovaného k distribuční soustavě a dodávat do něj plyn a žalovaný se zavázal plyn odebírat a platit žalobkyni za jeho spotřebu. Ostatní práva a povinnosti smluvních stran byly sjednány odkazem na obecně závazné právní předpisy a Obchodně technické podmínky žalobkyně, z jejichž čl. II. písm. c) se podává, že zákazník má povinnost oznámit dodavateli záměr ukončit odběr plynu nejméně 30 dní přede dnem, ke kterému tak hodlá učinit, a umožnit mu provedení závěrečného odečtu plynoměru, případně jeho odebrání nebo zaplombování, a oznámit adresu, na kterou má být zaslána faktura ukončeného odběru. Za ukončení odběru se považuje den, kdy dojde k přihlášení nového zákazníka (převod) či podpisu zákazníka na protokolu o ukončení odběru. Opomene-li zákazník ohlásit ukončení odběru, je povinen zaplatit cenu za odebraný plyn až do doby přihlášení nového zákazníka. Smlouva o připojení k distribuční soustavě obsahuje ujednání o ukončení smlouvy v čl. 8; podle čl. 8.2., v případě, že dochází k ukončení smlouvy a bezprostředně uzavření nové smlouvy o připojení k distribuční soustavě, bude tato smlouva ukončena k datu uzavření smlouvy s novým zákazníkem. Podmínkou ukončení je odečet stavu měřícího zařízení provedený zástupcem provozovatele, příp. stav měřícího zařízení potvrzený odstupujícím zákazníkem a zákazníkem novým, předaný provozovateli. Žalovaný požádal písemně žalobkyni u ukončení dodávky zemního plynu převodem plynoměru na třetí osobu k 30. 11. 2009; tuto osobu označil jménem a příjmením F. T., bytem na adrese odběrného místa (na formuláři žalobkyně „Korespondenční převod“), a současně doložil plnou moc L. H. (rovněž na formuláři žalobkyně), který byl F. T. zmocněn jednat za jeho osobu ve věci převodu odběrného místa a uzavření smlouvy o odběru zemního plynu. Žalobkyně vyzývala k uzavření smlouvy o sdružených dodávkách zemního plynu přímo F. T., a to dvakrát v průběhu roku 2010 a jednou v březnu 2011; s označeným zmocněncem nejednala. Plynoměr v daném odběrném místě byl ke dni 2. 3. 2011 převeden na osobu P. I. a žalobkyně provedla kontrolu odběrného místa k 5. 4. 2011. K odběrnému místu vystavila dvě faktury na jméno P. I. – fakturu č. 1111257779 ze dne 13. 4. 2011 znějící na částku 10.408 Kč za plyn odebraný v období od 1. 5. 2009 do 8. 4. 2010 a fakturu č. 4111258277 ze dne 14. 4. 2011 znějící na částku 15.863 Kč za plyn odebraný v období od 9. 4. 2010 do 1. 3. 2011; úhrady uvedených částek se domáhala upomínkami adresovanými jak žalovanému, tak P. I. (na adresu odběrného místa); ani jedné z osob se nepodařilo upomínky na tuto adresu doručit.
Na podkladě uvedených zjištění soudy obou stupňů posoudily právní vztah účastníků podle §72 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, a prodlení žalovaného podle obecných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně uložil žalovanému uhradit cenu za plyn odebraný v období od uzavření smlouvy o sdružených dodávkách zemního plynu do 30. 11. 2009, tj. data, ke kterému žalovaný oznámil žalobkyni ukončení odběru a požádal o převedení plynoměru na třetí osobu. Dovodil, že nelze klást k tíži žalovaného, že žalobkyně zcela zjevně nevyzvala k podpisu nové smlouvy o sdružených dodávkách a odběru zemního plynu žalovaným označeného zmocněnce osoby, na níž měl být plynoměr převeden, díky čemuž nedošlo k uzavření nové smlouvy bez zbytečného odkladu. Současně označil za spornou platnost ujednání čl. II. písm. c) Obchodně technických podmínek, neboť mělo být přímo součástí smlouvy, a zakládá výraznou nerovnováhu v postavení žalobkyně jako dodavatele a žalovaného jako spotřebitele. Oproti tomu odvolací soud shledal ujednání čl. II. písm. c) Obchodně technických podmínek rozhodným pro vznik nároku žalobkyně na úhradu dodávek plynu žalovaným až do okamžiku přepisu plynoměru na nového odběratele. Uzavřel, že skutečnost, že nedošlo k uzavření nové smlouvy a přepisu plynoměru na třetí osobu označenou žalovaným, nelze považovat za pochybení žalobkyně, neboť není v jejích možnostech vynutit si spolupráci takové osoby při převodu odběrného místa. Žalovaný podpisem smlouvy o sdružených dodávkách zemního plynu s ujednáním v čl. II. písm. c) Obchodně technických podmínek souhlasil a je povinen uhradit odběr plynu až do skutečného převodu odběrného místa na nového zákazníka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně, „zda ukončení smluvního vztahu mezi dodavatelem a spotřebitelem musí být ujednáno přímo ve spotřebitelské smlouvě a nikoliv v obchodně technických podmínkách“ a „zda je platné ujednání o ukončení spotřebitelské smlouvy způsobem, který vede ke vzniku bezdůvodného obohacení třetí osoby odebírající zboží na úkor spotřebitele, když takové ujednání vede ke zhoršení postavení spotřebitele a vytváří značnou nerovnováhu v právech a povinnostech obou stran smlouvy“ . Odvolacímu soudu vytýká, že zcela přehlédl, že obě uzavřené smlouvy jsou smlouvami spotřebitelskými, a proto jejich ujednání nehodnotil z hlediska §55 odst. 1 a §56 odst. 1 obč. zák. Zatímco ve smlouvě o připojení k distribuční soustavě je ujednání o ukončení smlouvy obsaženo přímo v textu smlouvy a zákazník se s ním může kdykoliv seznámit, ve smlouvě o sdružených dodávkách a odběru plynu takové ujednání chybí a nachází se v Obchodně technických podmínkách, které jsou sice označeny za součást smlouvy, avšak nebyly mu při podpisu smlouvy předloženy. Žalovaný je přesvědčen, že ujednání o ukončení smluvního vztahu uzavřeného na dobu neurčitou (které se navíc odchyluje od §582 odst. 1 občanského zákoníku) musí být součástí hlavní smlouvy, a pokud vede ke zhoršení smluvního postavení spotřebitele a znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, je neplatné. Připomíná, že neměl možnost zjistit, že nebyla uzavřena nová smlouva s třetí osobou, kterou označil v oznámení o ukončení odběru. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 o. s. ř. a bylo dovolacím soudem shledáno přípustným, neboť napadené rozhodnutí je založeno na otázkách, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že právní vztah účastníků nepoměřoval - ačkoli měl - ustanoveními §55 odst. 1 a §56 odst. 1 obč. zák., resp. neposuzoval, zda ujednání o ukončení smlouvy obsažené v čl. II. písm. c) Obchodně technických podmínek nevede ke zhoršení postavení spotřebitele a nevytváří značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran smlouvy (řečeno jinak, zda takové ujednání může být součástí /v obecné rovině/ všeobecných obchodních podmínek /zde Obchodně technických podmínek/ nebo zda musí být součástí samotné smlouvy).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §55 odst. 1 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.
Podle §56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Ustanovením §56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13“), podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu vykládat i §56 odst. 1 obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném. Jinak řečeno, povinnost vykládat vnitrostátní právo souladně se zněním směrnice 93/13 a jejím účelem (požadavek eurokonformního výkladu) je projevem jejího nepřímého účinku.
Požadavek dobré víry ve smyslu generální klauzule obsažené v §56 odst. 1 obč. zák. lze ztotožnit s požadavkem přiměřenosti, který nesmí založit v neprospěch spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran; nepřiměřenost tak nelze omezovat jen na rozpor s dobrými mravy (její interpretační význam je širší). Podle komentářové literatury je třeba požadavek dobré víry zkoumat jako požadavek přiměřenosti s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu (ŠVESTKA, Jiří. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 541 – 542). V praxi to znamená, že v první řadě je nutné posoudit rovnováhu práv a povinností smluvních stran, půjde-li o značnou nerovnováhu, je třeba dále zkoumat k újmě jaké strany. Bude-li shledána nerovnováha k újmě spotřebitele, musí být dále zjištěno s ohledem na okolnosti konkrétního případu, zda jde o nerovnováhu přiměřenou či nepřiměřenou (např. je-li vyvážena jiným ujednáním pro spotřebitele výhodným).
Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že:
- pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí;
- za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 ke smlouvám o propagaci reklamní plochy, Cpjn 200/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5017/2015).
Odvolací soud sice smlouvu o sdružených dodávkách a odběru plynu z 9. 9. 2009 posoudil správně jako smlouvu uzavřenou podle §72 odst. 2 energetického zákona, avšak (na rozdíl od soudu prvního stupně) zcela pominul, že se jedná o smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní jako dodavatelem a žalovaným jako spotřebitelem. Není proto pochyb, že měl jakékoliv ujednání této smlouvy (zde o ukončení smluvního vztahu), a to zejména jeho platnosti, hodnotit rovněž z hlediska obecných ustanovení o spotřebitelských smlouvách v §52 a násl. obč. zák. (srov. kromě shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), a to podle výše popsaných kritérií.
Z obsahu čl. II. písm. c) Obchodně technických podmínek lze dovodit, že způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech dodavatelky (žalobkyně) a spotřebitelů (zde žalovaného). Lze totiž přisvědčit žalovanému, že jej inkriminované ujednání zavazovalo k úhradě dodávek plynu i po ukončení odběru jeho osobou, a to v situaci, kdy byl v dobré víře, že na základě jím podané žádosti o ukončení dodávek plynu a převedení odběrného místa (plynoměru) na třetí osobu, došlo k uzavření nové smlouvy s třetí osobou prostřednictvím jím označeného zmocněnce; při tom neměl možnost ovlivnit ani zkontrolovat, zda žalobkyně smlouvu o sdružených dodávkách a odběru plynu s novým zákazníkem skutečně uzavřela či nikoliv. V tomto konkrétním případě navíc nelze přehlédnout pochybení žalobkyně spočívající v tom, že nejednala s řádně označeným zmocněncem třetí osoby – cizího státního příslušníka; nadto je zarážející, že po oznámení o ukončení odběru a neúspěšné snaze uzavřít novou smlouvu nechala do uzavření nové smlouvy a převodu odběrného místa uplynout 15 měsíců, že o svých neúspěšných pokusech o uzavření nové smlouvy neinformovala žalovaného a že obě faktury za období po ukončení odběru žalovaným sama vystavila na osobu nového zákazníka (byť odlišného od toho, kterého označil žalovaný), který nakonec odběrné místo převzal.
Nezbývá než uzavřít, že žalovanému se uplatněnou dovolací námitkou podařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že se žalovanému podařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně je po právu založen článkem II. písm. c) Obchodně technických podmínek, dovolací soud shledal nadbytečným zabývat se otázkou, zda musí být ujednání o ukončení smluvního vztahu součástí smlouvy nebo zda postačuje, že je součástí obchodních podmínek. Pro úplnost v tomto směru odkazuje na závěry, které přijal ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015 k otázce, zda může být v případě spotřebitelské smlouvy ujednání o smluvní pokutě obsaženo pouze ve všeobecných obchodních podmínkách; tyto závěry lze analogicky aplikovat v nyní projednávané věci, stejně jako závěry usnesení ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5688/2015. Nejvyšší soud v obou těchto rozhodnutích reflektoval závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 ( že „ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen formální omezení (např. text má být dostatečně čitelný, přehledný, logicky uspořádaný), ale i omezení obsahová. Právní úprava proto stanoví základní limity pro uplatnění obchodních podmínek. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti podle ustanovení §56 občanského zákoníku obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle demonstrativního výčtu se za takové ustanovení považují mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před podpisem smlouvy, což budou typicky právě obchodní podmínky, s nimiž se spotřebitel před podpisem smlouvy neměl možnost seznámit. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Samotný podpis pod tzv. včleňovací klauzulí přitom pro uplatnění obchodních podmínek sám o sobě nepostačuje, nýbrž je třeba, aby zároveň byl naplněn i druhý předpoklad, tedy známost smluvních podmínek či jejich přiložení“).
Dovolací soud se nezabýval ani výtkami dovolatele vůči přiznání úroků z prodlení, neboť zrušení výroku rozsudku odvolacího soudu týkajícího se jistiny postihlo rovněž její příslušenství (a nadto žalovaný v tomto směru nevymezil požadovaným způsobem přípustnost dovolání, neboť sice odvolacímu soudu vytkl, že se v tomto směru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nekonkretizoval však údajně odchylná konkrétní rozhodnutí; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené právní otázky v rozporu se shora uvedeným výkladem, byl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn důvodně a Nejvyššímu soudu nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Vady uvedené v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), zjištěny nebyly.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení, včetně řízení u dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu