ECLI:CZ:NS:2018:33.ICDO.45.2017.1
177 ICM 2093/2014
sp. zn. 33 ICdo 45/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně AB 4 B.V., společnosti s ručením omezeným (reg. č. 34186049), se sídlem v Strawinskylaan 933, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, zastoupené Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 136/9, proti žalované I. L. (Š.), bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Biemem, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 94/41, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 177 ICm XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, č.j. 104 VSPH XY (MSPH 77 INS XY, 177 ICm XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, č.j. 104 VSPH XY (MSPH 77 INS XY, 177 ICm XY), a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č.j. 177 ICm XY, se ruší a věc se Městskému soudu v Praze vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. 11. 2015, č.j. 177 ICm XY, Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení pravosti „pohledávky poř. č. 2 ve výši 84.071,82 Kč přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka I. Š., nar. XY, sp. zn. MSPH 77 INS XY,“ a rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně je ujednání smluvní pokuty neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy, „neboť není obsaženo v samotné úvěrové smlouvě, nýbrž v úvěrových podmínkách nepodepsaných žalovanou“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Na tom nic nemůže změnit okolnost, že smlouva o úvěru obsahuje předtištěné prohlášení o tom, že s úvěrovými podmínkami byla žalovaná seznámena. Ujednání o smluvní pokutě v úvěrových podmínkách (hlava 6 §3, §5) – argumentuje dále soud prvního stupně – nelze ztotožnit s úpravou provedenou v §506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“); dané ustanovení neumožňuje věřiteli žádat úroky, které mají vzniknout v budoucnu (v projednávané věci žalobkyně úroky konzumovala v jednotlivých splátkách a nesplatné připočetla k přihlášené jistině nespláceného úvěru).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2016, č.j. 104 VSPH XY, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě o určení pravosti pohledávky vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po právní stránce uzavřel, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou spotřebitelskou (§51a a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky s kódem ISH111, které žalovaná převzala a podpisem stvrdila, že se s nimi seznámila a že souhlasí s jejich závazností. V hlavě 6 §3 a §5 úvěrových podmínek nesjednaly strany smluvní pokutu, ale zesplatnění pohledávek z úvěru, tedy povinnost žalované na výzvu žalobkyně zaplatit najednou všechny zbývající dlužné splátky zahrnující jak jistinu, tak i dlužné úroky z úvěru; ujednání není překvapivé a jako takové ve všeobecných smluvních podmínkách nedovolené. Jde totiž o typické ujednání smluv o úvěru kopírující „s drobnými změnami“ ustanovení §506 obch. zák.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jímž oponuje závěru, podle něhož ujednání v hlavě 6 §3 a §5 uvěrových podmínek není smluvní pokutou. Má za to, že soudy měly zohlednit nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS XY, podle něhož ujednání zakládající smluvní pokutu musí být vždy součástí smlouvy samotné, tj. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2014, a ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2014).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení platnosti smluvní pokuty z pohledu ochrany spotřebitele), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §544 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odstavec 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odstavec 2).
Odvolací soud – po doplnění dokazování – vyšel z toho, že smlouvou č. 4101122996 z 20. 1. 2011 se právní předchůdkyně žalobkyně (věřitelka) zavázala poskytnout žalované úvěr 90.000 Kč a žalovaná (dlužnice) se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit ve čtyřiaosmdesáti měsíčních splátkách s roční úrokovou sazbou 26,87%, poplatkem za vedení účtu 49 Kč, pojištěním 159 Kč a poplatkem za možnost změny splátek 10 Kč (celkem 2.617 Kč). Úvěrové podmínky, které žalovaná podepsala a převzala, v hlavě 6 §3 a §5 stanovily, že „Klient je povinen celý čerpaný úvěr splatit na požádání společnosti v případě, že a) klient se dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, b) klient sdělil společnosti nepravdivé údaje, c) klient porušil některou z dalších povinností vyplývajících z ÚS, d) bylo zahájeno exekuční, insolvenční nebo jiné řízení na majetek klienta. V případě vzniku kterékoliv ze skutečností uvedených pod písm. a/ , b/ , c/ §3 této hlavy, je-li jejím důsledkem vznik povinnosti klienta uhradit společnosti celý poskytnutý úvěr, je klient povinen uhradit společnosti současně s úvěrem i smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částku, na kterou by společnosti vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách.“ Jelikož žalovaná nehradila řádně a včas sjednané splátky a neplnila své povinnosti ze smlouvy, vyzvala ji právní předchůdkyně žalobkyně 12. 4. 2012, aby zaplatila celý úvěr, tj. i předmětné peněžní částky představující ušlé úroky, na které by vznikl žalobkyni nárok, pokud by žalovaná úvěr řádně splácela v dohodnutých splátkách (tj. „smluvní pokutu“ podle hlavy 6, §5 smlouvy o úvěru). Podáním z 28. 2. 2014 žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice nezajištěnou a nevykonatelnou pohledávku č. 2 – po zpětvzetí žaloby o část jistiny a úroky z prodlení 84.071,82 Kč – „z titulu smluvní pokuty ve výši ušlého úroku, na který by žalobci vznikl nárok, pokud by byl úvěr v dohodnutých splátkách řádně splácen“ (dlužnice pohledávku popřela co do pravosti v plné výši).
Smluvní pokuta, jako jeden ze zajišťovacích prostředků, je upravena v §544 a §545 obč. zák. Představuje peněžitou částku, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda. Smluvní pokuta má akcesorickou povahu, což znamená, že bez existence hlavního (zajišťovaného) závazku nemůže platně vzniknout vedlejší (zajišťovací) závazek z dohody o smluvní pokutě. Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, to znamená, při porušení které konkrétní povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008). Smluvní pokuta ale není - na rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z prodlení - příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, nýbrž samostatným majetkovým nárokem. Ujednání o smluvní pokutě je dvoustranným právním úkonem, který musí splňovat kritéria §544 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1999, sp. zn. 3 Cdo 1486/96, a ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 457/2004). Nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty nebo alespoň způsobu, jakým bude stanovena . Zatímco v prvním případě je výše smluvní pokuty předem dohodnuta a v průběhu doby se nemění, v druhém případě je účastníkům umožněno, aby výši pokuty vázali na okolnosti, které považují za významné, jejichž hodnoty však nejsou v době uzavření smlouvy známy. Z pohledu určitosti ujednání o smluvní pokutě se tedy vyžaduje, aby v okamžiku uzavření smlouvy bylo nepochybné, jakým způsobem, to znamená z hodnoty kterých veličin a jakým výpočtem, bude výše smluvní pokuty v případě porušení smluvní povinnosti stanovena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 466/2008).
I když platí, že pro posouzení právní povahy ujednání není rozhodný užitý právní pojem, nýbrž obsah ujednání, z něhož je zřejmé, k čemu směřovala vůle stran (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3092/2011), nelze se ztotožnit s odvolacím soudem, že ustanovení hlavy 6 §3 a §5 úvěrových podmínek je „ujednáním o zesplatnění pohledávek z úvěru,“ obdobné tomu, co – „s drobnými změnami“ – vyplývá z §506 obch. zák. ( „Je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy“ ). Odstoupením věřitele od smlouvy za podmínek ustanovení §506 obch. zák. zaniká hlavní (úvěrový) závazek a nastupuje dlužníkova povinnost vrátit nejen jistinu pohledávky, ale i úroky, a to až do zaplacení pohledávky . Ujednání obsažené v hlavě 6 §5 je konstruováno tak, že jeho dopady jsou přísnější; na žádost věřitelky totiž nastupuje povinnost dlužnice vrátit nejen jistinu pohledávky, ale i částky, které by věřitelka obdržela v případě řádného placení všech dohodnutých čtyřiaosmdesáti měsíčních splátek, a to bez zřetele k tomu, kdy byla jistina úvěru zaplacena . Cíle, které takové ujednání má splňovat, tj. zajištění splnění smluvních povinností vymezených pod body a/, b/ a c/ hlavy 6 §3, svědčí o tom, že jde o smluvní pokutu.
Práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru nelze posuzovat odděleně od použitých zajišťovacích prostředků; i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle §55 a §56 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sen. zn. 29 ICdo 6/2017). Názor prosazovaný dovolatelkou, že smluvní pokuta sjednaná v úvěrových podmínkách, které jsou součástí smlouvy o úvěru, je – bez dalšího – ujednáním neplatným ve smyslu §55 odst. 2 a §56 odst. 1 obč. zák., není správný. Dohoda dodavatele se spotřebitelem o smluvní pokutě podléhá primárně testu proporcionality (přiměřenosti) vyjádřenému v §56 odst. 1 obč. zák. Ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, jsou zakázaná, přičemž smluvní pokuta není výslovně uvedena mezi zakázanými ujednáními v demonstrativním výčtu §56 odst. 3 obč. zák. Jelikož právní úprava nerozlišuje, jakým způsobem byla smluvní pokuta sjednána – zda spotřebitel měl reálnou možnost ovlivnit obsah ujednání (tedy byla sjednána individuálně) či takovou možnost neměl, zda je obsahem přímých ujednání ve smlouvě, anebo je sjednána nepřímo v obchodních (úvěrových) podmínkách, musí testem proporcionality projít všechna ujednání (s výjimkou ujednání o předmětu plnění nebo o ceně). Vždy je nejprve třeba posoudit rovnováhu práv a povinností smluvních stran. V případě smluvní pokuty je nezbytné v první řadě srovnat, jaké je postavení spotřebitele se sjednanou smluvní pokutou vůči postavení spotřebitele bez sjednané smluvní pokuty, tj. podle zákonných pravidel. Plní-li smluvní pokuta funkci paušalizované náhrady škody, musí se promítnout to, že pokud by nebyla sjednána, musel by spotřebitel nahradit škodu (která by v konkrétním případě mohla být vyšší či nižší než sjednaná pokuta). Nerovnováha se musí posuzovat i co do vzájemnosti; pokud obě strany čelí podobným rizikům, měla by na ně sankční ujednání reagovat obdobně. Je-li však vyšším rizikům (či jejich širšímu spektru) vystaven pouze podnikatel, není problematické, tíží-li smluvní pokuta pouze spotřebitele. Další krok představuje zkoumání, zda je zjištěná nerovnováha významná a zda je v neprospěch spotřebitele. Do těchto úvah je třeba promítnout všechna další ujednání a posuzovat je v celé jejich komplexnosti. Do rozporu s požadavkem přiměřenosti se podnikatel dostává, nejedná-li poctivě. Nemůže-li rozumně očekávat, že by spotřebitel s ujednáním smluvní pokuty souhlasil, pokud by měl všechny informace (a ty byly poskytnuty jasně a srozumitelně), je dán rozpor s požadavkem přiměřenosti; není-li smluvní pokuta sjednána individuálně, je jednodušší dospět k závěru, že byl narušen požadavek přiměřenosti než v opačném případě. V rámci této části posouzení je třeba přihlédnout k tomu, zda a jak měl spotřebitel možnost seznámit se s obsahem ujednání o smluvní pokutě, a to z hlediska čitelnosti, rozsahu, míry srozumitelnosti a přehlednosti. Z pouhého umístění v textu obchodních (úvěrových) podmínek však závěr o nepřiměřenosti vyplývat nemůže. Měl-li spotřebitel možnost seznámit se s ujednáním předem, nemusí jít se zřetelem ke konkrétním okolnostem o ujednání po obsahové stránce nepřiměřené (zakládající významnou nerovnováhu), a pokud ujednání pravidelně bývá v obchodních (úvěrových) podmínkách, nemusí být překvapivé.
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. uplatnila žalovaná po právu, Nejvyšší soud – aniž se zabýval jejími dalšími námitkami – rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.)
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu