ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.124.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 124/2018 -34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněného V. L. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 8 To 170/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 48/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 14 T 48/2015, byl obviněný V. L. uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný V. L. odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 2,5 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil poškozené společnosti Divesoft s. r. o. způsobenou škodu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti Divesoft s. r. o., IČ: 267 22 101, se sídlem 181 00 Praha 8, K Haltýři 756/14, škodu ve výši 1.247.494 Kč.
Proti výrokům o vině, trestu a náhradě škody rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 14 T 48/2015, podal obviněný V. L. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 8 To 170/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný V. L. byl uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v období minimálně od 30.03.2010 do 30.01.2012 v P., v ulici V Z., ze skladu poškozené společnosti Divesoft s.r.o., IČ: 267 22 101, se sídlem tamtéž (nyní se sídlem K Haltýři 756/14, 181 00 Praha 8), v postavení jejího mandatáře, který měl jménem poškozené společnosti a na její účet zajišťovat prodej jejích výrobků a rozvíjení obchodních vztahů, kdy výrobky rovněž montoval s tím, že jednotlivé komponenty byly umístěny ve skladu poškozené společnosti, do kterého měl z tohoto titulu neomezený přístup, si přisvojil jednotlivé součástky, elektroniku, ochranné kufry a další příslušenství potřebné k sestavení přístroje „analyzátor He/O2“, případně již sestavené analyzátory He/O2, a to nejméně: 46 ks analyzátoru He/O2 v hodnotě 508,3 EUR za 1 kus; 33 ks analyzátoru He/O2 v setu v hodnotě 725,- EUR za 1 kus; 16 ks profesionálního omezovače průtoku v hodnotě 49,6 EUR za 1 kus; 8 ks omezovače průtoku - inflátoru v hodnotě 4 EUR za 1 kus; 23 ks tlumiče hluku v hodnotě 31,- EUR za 1 kus; 2 ks černé cívky v hodnotě 12,5 EUR za 1 kus; 5 ks těsnicího šroubovacího uzávěru v hodnotě 3,- EUR za 1 kus; 2 ks elektrického zdroje v hodnotě 31,9 EUR za 1 kus; 17 ks připojovací hadičky v hodnotě 7,6 EUR za 1 kus; 5 ks kyslíkového čidla R17 v hodnotě 59,6 EUR za 1 kus, tedy věci v celkové hodnotě 49.376,4 EUR bez DPH, v přepočtu dle kursu ČNB (platného k datu 1.2.2011 – tj. 24,105 Kč za EUR) v hodnotě 1.190.218,- Kč, které následně minimálně ve výše uvedeném období prodal především zahraničním odběratelům, kterým vystavil fakturu s uvedením fyzické osoby – V. L., Č., M., jako dodavatele a za takto prodané zboží přijal úhradu na svůj účet vedený u Raiffeisenbank, a.s., vedený u Fio banky, a.s, případně na svůj dosud neztotožněný účet vedený u společnosti PayPal, Inc., v celkové výši minimálně 1.009.651,62 -Kč, tedy nikoliv s uvedením společnosti Divesoft s.r.o. jako dodavatele a jejího čísla účtu, jak bylo jeho povinností, čímž svým jednáním způsobil poškozené společnosti Divesoft s.r.o., IČ: 267 22 101, se sídlem K Haltýři 756/14, 181 00 Praha 8, škodu nejméně ve výši 1.428.261,60 Kč (včetně 20% DPH).“
Za uvedené jednání byl obviněný V. L. odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 2,5 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil poškozené společnosti Divesoft, s. r. o., způsobenou škodu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti Divesoft, s. r. o., IČ: 267 22 101, se sídlem 181 00 Praha 8, K Haltýři 756/14, škodu ve výši 1.247.494 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 8 To 170/2017, podal následně obviněný V. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a směřující výlučně do výroku o náhradě škody. Již v odvolání podaném proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 14 T 48/2015, namítal nesprávnost stanovení výše škody. Odvolací soud správně oproti rozhodnutí soudu prvního stupně snížil vymezení jednáním obviněného způsobené škody na částku ve výši 1.428.261,60 Kč včetně DPH. Pokud se jedná o poškozeným uplatněný nárok na náhradu škody, vyčíslil škodu právě v eurech, a to s odůvodněním, že převážnou část zboží prodává do zahraničí právě v této měně, přičemž při vyčíslení škody vycházel z hodnot zboží bez DPH. Je tedy zcela jasně patrno, že poškozený požadoval, aby byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody odpovídající hodnotám zboží, za něž poškozený zboží prodává, a to bez DPH. Odvolací soud však pochybil, když uložil povinnost k náhradě škody ve výši 1.247.494 Kč, neboť v této částce nebyly zohledněny kurzové rozdíly, jak byly zohledňovány při stanovení výše škody odvolacím soudem. Odvolací soud tedy měl postupovat tak, že měl obviněnému uložit povinnost k náhradě škody ve výši 1.190.217,50 Kč, přičemž tato částka odpovídá odvolacím soudem stanovené výši škody po odečtení 20% DPH, kterou poškozený nepožadoval uhradit. Toto pochybení není možno nahradit odkazem na poškozeným uplatněný nárok na náhradu škody. Z pohledu obviněného je zcela nepřípustné, aby odvolací soud v téže otázce postupoval rozdílně při stanovení výše škody, kde při zohlednění kurzových rozdílů došlo ke snížení výše způsobené škody na částku 1.190.217,50 Kč bez DPH, tedy 1.428.261,60 Kč včetně DPH, nicméně při posuzování poškozeným uplatněného nároku na náhradu škody tyto kurzové rozdíly nebyly vzaty v potaz. Dále namítá, že výrok o povinnosti k náhradě škody nebyl dostatečně odůvodněn, když bylo odvolacím soudem v podstatě zkonstatováno, že vycházel z poškozeným uplatněného nároku na náhradu škody. Odvolací soud se dále ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně požadavku obviněného, aby mu bylo umožněno splácet uloženou povinnost k náhradě škody ve splátkách. I tento postup považuje obviněný za zcela nepřípustný.
Uzavírá, že pokud tedy z poškozeným předloženého vyčíslení škody a jím uplatněného nároku na náhradu škody vyplývá, že neuplatňuje nárok na zaplacení částky odpovídající DPH ve výši 20 %, měl odvolací soud vycházet z jím zjištěné výše škody a od takto stanovené částky pak měla být odečtena DPH ve výši 20 %. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud takto nepostupoval, je ve výroku o vině uvedena částka způsobené škody ve výši 1.428.261,60 Kč, naproti tomu ve výroku o povinnosti k náhradě škody je uvedena částka jiná, a sice 1.247.494 Kč, přičemž z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vůbec není patrno, jak odvolací soud k této částce dospěl a bylo pouze odkázáno na vyčíslení škody předložené poškozeným. Obviněný je proto toho názoru, že odvolací soud rozhodl ve věci v dovoláním napadeném výroku o náhradě škody nesprávně, když uložil obviněnému zaplatit poškozenému částku ve výši 1.247.494 Kč jako náhradu škody, namísto aby obviněnému uložil povinnost uhradit poškozenému náhradu škody ve výši 1.190.217,50 Kč, když se jedná o částku sníženou o částku odpovídající DPH, která nebyla poškozeným požadována.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený výrok o náhradě škody rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. a sám rozhodl rozsudkem tak, že uloží obviněnému povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku ve výši 1.190.217,50 Kč, případně aby postupoval ve smyslu ustanovení §265m odst. 2 tr. ř. ve spojení s ustanovením §265 tr. ř. a odkázal poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky a dále s poukazem na zrekapitulovaný procesní vývoj předmětné trestní věci v otázce vyčíslení způsobené škody uvedla, že došlo ke snížení nalézacím soudem přisouzené výše škodlivého následku jednání na částku 1.190.218 Kč bez DPH, tedy na částku 1.428.261,60 Kč (včetně 20 % DPH). Pokud se jedná o uplatněný nárok na náhradu škody, poškozený vyčíslil škodu v eurech s odůvodněním, že převážná část zboží se prodává do zahraničí právě v této měně, přičemž vycházel z hodnot zboží bez DPH. Poškozený tedy požadoval, aby obviněnému byla uložena povinnost k náhradě škody, odpovídající hodnotám zboží, za něž zboží prodává, a to bez DPH. Z pohledu obviněného odvolací soud pochybil, pokud mu uložil povinnost k náhradě škody ve výši 1.247.494 Kč bez zohlednění rozdílů v kurzech měny EURO, když správně měl postupovat tak, že mu měl uložit povinnost k náhradě škody ve výši 1.190.218 Kč, přičemž tato částka odpovídá odvolacím soudem stanovené výši škody po odečtení 20 % DPH, kterou poškozený uhradit nepožadoval.
Státní zástupkyně uvádí, že ve vztahu k takto namítané nesprávnosti výroku o náhradě škody z rozsudku odvolacího soudu v daném případě nebylo možno přehlédnout, že uplatněné dovolací výhrady, kterými je nesprávnost adhezního způsobu rozhodování odůvodněna, nejsou založeny na hmotněprávních námitkách, jak by odpovídalo věcnému zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho zákonné variantě, která se vztahuje k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Namítané vady výroku o náhradě škody totiž nemají základ v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského či obchodního práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 413), ale vztahují se výhradně k otázce splněných podmínek §228 odst. 1 tr. ř. jak co do jejich návaznosti na výrok o vině, tak i s přihlédnutím k procesnímu limitu uplatněného nároku poškozeného. Proto lze níže uvedený komentář k uplatněné dovolací argumentaci připojit pouze nad rámec nesplněných zákonných předpokladů pro přezkum takto napadeného adhezního výroku v dovolacím řízení. V uvedené souvislosti státní zástupkyně konstatuje, že platební povinnost, uložená podle §228 odst. 1 tr. ř. napadeným adhezním výrokem odvolacího soudu dovolateli, byla vyšší než odpovídalo splněným procesním podmínkám takového postupu a že nebýt zákonných mantinelů dovolacího řízení, vymezených katalogem dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., bylo by jí třeba přisvědčit.
V posuzovaném směru totiž zůstává rozhodnou výše způsobené škody tak, jak vyplývá z výroku odvolacího soudu o vině a jež byla na podkladě hodnotícího postupu, popsaného na č. l. 10 druhý odstavec jeho rozhodnutí, ustálena na částce 1.190.218 Kč. Přitom se zohledněním 20% sazby DPH představoval (za podmínek §137 věty prvé tr. zákoníku stanovený) výsledný škodlivý následek dovolatelova jednání majetkovou újmu na straně poškozeného subjektu ve výši 1.428.261,60 Kč. Za stavu, že poškozený subjekt upravil výši svého nároku na náhradu škody v rozsahu částky 1.247.494 Kč naposledy v době rozhodování soudu I. stupně, nicméně za stále aktuálního kritéria, že do výše uplatněného nároku nezahrnul 20% výši DPH, bylo povinností odvolacího soudu v návaznosti na jím přisouzený výrok o vině se způsobeným škodlivým následkem ve výši 1.428.261,60 Kč (včetně DPH) rozhodnout o nároku poškozeného v posledně uvedeném rozsahu, poníženém o neuplatněnou DPH a rovnajícím se částce 1.190.218 Kč, jak správně uvádí dovolatel. Odvolacím soudem přiznaná výše náhrady škody (1.247.494 Kč) tak postrádala jednak návaznost na přisouzený výrok o vině a jednak nekonvenovala skutečnému rozsahu využití návrhového oprávnění poškozeného.
Státní zástupkyně proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřila rovněž souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný reagoval na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství stručnou replikou. Za podstatné zdůraznil, že samotné vyjádření státní zástupkyně přisvědčilo jeho námitkám, uplatněným v dovolání. Na druhou stranu ovšem nesouhlasí se stanoviskem, dle něhož uplatněné dovolací výhrady nejsou založeny na hmotněprávních námitkách, jak by odpovídalo věcnému zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je toho názoru, že uplatněný dovolací důvod je zcela přiléhavý, když jím namítaná nesprávnost rozhodnutí o povinnosti nahradit poškozenému škodu má základ v nesprávné aplikaci hmotného práva, a sice v nesprávné aplikaci zákona o dani z přidané hodnoty, byť se jedná o předpis práva veřejného. S ohledem na shora uvedené tedy nelze souhlasit s názorem státní zástupkyně, že náprava nesprávnosti přisouzeného adhezního výroku spadá do jiného typu řízení, než podle hlavy sedmnácté trestního řádu. Jiným jediným mimořádným opravným prostředkem v tomto případě by byla toliko stížnost pro porušení zákona, jejíž podání však není v dispozici obviněného, aplikací stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství by tak byla dovolateli v podstatě odňata možnost, jak se efektivně bránit a dobrat spravedlivého rozhodnutí ve věci, kde evidentně bylo odvolacím soudem rozhodnuto zcela v rozporu nejen s obsahem spisu, ale i se samotným úkonem poškozeného, a to v důsledku nesprávné aplikace hmotného práva. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný trvá na svém podaném dovolání s tím, že navrhuje, aby o podaném dovolání bylo rozhodnuto tak, jak bylo navrženo v petitu. Pro úplnost dodává, že v případě odmítnutí dovolání s poukazem na argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství není na místě, aby byla obviněnému ukládána povinnost nahradit státu náklady řízení o dovolání, neboť je zcela zřejmé, že obviněného práva nebyla správným rozhodnutím odvolacího soudu ohledně povinnosti k náhradě škody porušena a uložení povinnosti nahradit řízení o dovolání by tak bylo v rozporu s dobrými mravy a se zásadami spravedlnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný ve svém dovolání namítl, že odvolací soud rozhodl o výroku o náhradě škody nesprávně, když mu uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti částku ve výši 1.247.494 Kč jako náhradu škody, namísto aby mu byla uložena povinnost uhradit částku ve výši 1.190.217,50 Kč, tedy částku sníženou o částku odpovídající 20 % DPH, která nebyla poškozenou požadována.
Lze uvést, že obecná námitka týkající se nesprávnosti výroku o výši náhrady škody za situace, kdy obviněný podal odvolání proti výroku o vině, trestu i náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně, sice odpovídá uplatněnému důvodu dovolání, avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě. Podle ustálené judikatury a rozhodovací praxe soudů za cenu obvyklou ve smyslu §137 tr. zákoníku je třeba považovat cenu stanovenou pro maloobchodní prodej, tedy včetně daně z přidané hodnoty (srov. R 25/2004). Městský soud vyšel z kurzu ČNB ke dni 1. 2. 2011, který je pro obviněného nejvýhodnější a tímto kurzem 24,105 Kč vynásobil soudem prvního stupně správně zjištěnou škodu ve výši 49.376,4 EUR bez DPH, což činí 1.190.218 Kč. Spolu s připočtením 20 % DPH činí proto celková výše škody, kterou obviněný trestním jednáním poškozené společnosti způsobil, částku 1.428.261,60 Kč.
Městský soud rozsudkem podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost, aby poškozené společnosti Divesoft, s. r. o., uhradil škodu ve výši 1.247.494 Kč. Tato společnost se prostřednictvím zvoleného zmocněnce řádně a včas, tj. před zahájením dokazování v hlavním líčení (§43 odst. 3 tr. ř.), připojila v rámci trestního řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 1.587.754 Kč (tato částka jí byla také v prvním odsuzujícím a zrušeném rozsudku přiznána). Po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku poškozená společnost navrhla, aby byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody částku ve výši 1.247.494 Kč, ačkoli škoda uvedená ve skutkových zjištěních městského soudu činila fakticky 1.428.261,60 Kč (včetně 20% DPH). Vzhledem k tomu, že soud je při rozhodování o nároku na náhradu škody vázán výší uplatněného nároku poškozeného (srov. R 35/1980-II), uložil obviněnému, aby podle §228 odst. 1 tr. ř. škodu požadovanou v této výši zaplatil, neboť bylo prokázáno, že škoda, a to ve vyšší než požadované částce na její náhradu, byla způsobena jeho úmyslným trestním jednáním. Výše této škody byla navíc provedeným dokazováním prokázána bezezbytku, není proto důvod poškozené společnosti nevyhovět.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného V. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu