ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.141.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 141/2018 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2018 o dovolání obviněného C. N. M. , roz. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2017 č. j. 4 To 2/2017-302 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 7 T 107/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2017 č. j. 4 To 2/2017-302 zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. 3. 2016 č. j. 7 T 107/2015-266 byl obviněný C. N. M. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době ode dne 25. 2. 2015 do dne 10. 3. 2015 v K., okres T., ulici D., poté, co si opatřil od V. N., rozhodnutí o povolení odstranění stavby Městského úřadu Krupka, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 18. 2. 2015, č. j. OÚPASŘ/15895-2014/125-2015/Pav, jímž bylo povoleno odstranění průmyslové stavby, míchárny krmných směsí v katastrálním území N. M., klíče od areálu a následně i technickou dokumentaci ocelové haly stojící vedle objektu určeného k demolici, které V. N. opatřil u Ľ. T., jediného člena představenstva poškozené společnosti FZB Czech, a. s., IČ 01498461, se sídlem Praha 10 - Strašnice, Benická 3291/1, sjednal bez předchozího souhlasu poškozené společnosti FZB Czech, a. s., jako vlastníka předmětného pozemku a staveb na něm postavených, prostřednictvím E. M., rozebrání ocelové haly a její převoz do společnosti KOVPAL, s. r. o., IČ 254 21 433, se sídlem Proboštov, Kpt. Jaroše 531, která ji měla následně od obviněného odkoupit, přičemž ocelová hala v hodnotě 468.000 Kč byla částečně rozebrána a odvezena a v dalším jednání obviněného bylo zabráněno Ľ. T. a Policií ČR“. Za to a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 3 T 39/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. 7 To 298/2015, byl obviněný podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti FZB Czech, a. s., se sídlem Praha 10 – Strašnice, Benická 3291/1, částku 193.880 Kč. Soud současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 3 T 39/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. 7 To 298/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 5. 2017 č. j. 4 To 2/2017-302 rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. S odkazem na ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. pak ve věci nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku na významně redukovaném a pozměněném skutkovém základě, že obviněný „v přesně nezjištěné době ode dne 25. 2. 2015 do dne 10. 3. 2015 v K., okres T., ulici D., v úmyslu odcizit ocelovou halu v hodnotě 468.000 Kč ve vlastnictví poškozené společnosti FZB Czech, a. s., IČ 014 98 461, se sídlem Praha 10 - Strašnice, Benická 3291/1, nechal prostřednictvím E. M., kterého si k tomuto účelu zjednal, zajistit její demontáž a její odvoz do společnosti KOVPAL, s. r. o., IČ 254 21 433, se sídlem Proboštov, Kpt. Jaroše 531, která ji měla odkoupit, přičemž ocelová hala byla částečně rozebrána a odvezena a v dalším jednání bylo obžalovanému zabráněno Ľ. T. a Policií ČR“. Za to a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 3 T 39/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. 7 To 298/2015, mu podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti FZB Czech, a. s., se sídlem Praha 10 – Strašnice, Benická 3291/1, částku 193.880 Kč. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud zároveň zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 3 T 39/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. 7 To 298/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný C. N. M. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že rozsudky soudů obou stupňů trpí řadou závažných formálních i materiálních vad. Poukázal na to, že popis skutku i jeho právní hodnocení v obžalobě, v rozsudku nalézacího soudu a následně v rozsudku soudu odvolacího bylo vždy jiné, přičemž obhajoba s těmito změnami nebyla předem obeznámena a neměla tak reálnou možnost na vzájemně protichůdná stanoviska jednotlivých orgánů činných v trestním řízení adekvátně reagovat. Zvlášť přístup odvolacího soudu podle dovolatele neodpovídal právu na spravedlivý proces, neboť ten nedal jakýmkoli způsobem najevo, že hodlá přistoupit ke změně právní kvalifikace, a neposkytl tak obhajobě prostor pro vznesení argumentů vůči takovému postupu. Jestliže soud druhého stupně ve veřejném zasedání zároveň neprovedl žádné důkazy, dovolatel nadnesl otázku, jak mohl svůj rozsudek postavit na stejných skutkových zjištěních jako soud prvního stupně, který směřoval dokazování ke zjištění, zda byl někdo uveden v omyl a zda se někdo obohatil. Naproti tomu odvolací soud měl zjišťovat, zda stíhaný skutek nesl znaky přisvojení si cizí věci zmocněním. Dovolatel současně označil pravomocný odsuzující rozsudek za nepřezkoumatelný s tím, že v něm „nejsou obsaženy žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno posoudit správnost jednotlivých skutkových zjištění“. Z rozsudku není patrné, jakým způsobem se měl zmocnit ocelové haly a neoprávněně si ji přisvojit. V uvedené souvislosti zdůraznil, že nefiguroval v žádné části transakce a neúčastnil se ani faktické demontáže haly. Nebyl prodávajícím a nebyl ani oprávněn převzít finanční prostředky odpovídající kupní ceně. Halu demontovala a do držení získávala společnost KOVPAL, s. r. o. Odvolací soud ponechal zcela bez povšimnutí, že mohl-li někdo z demontáže haly bez předchozího uzavření smlouvy získat finanční prospěch, byl to jednatel společnosti KOVPAL, s. r. o., V. V., resp. s ním jednající E. M. nebo K. P. Byl to právě svědek V., kdo začal halu demontovat a mohl odvézt její ocelovou konstrukci. V tom mu zabránil pouze včasný příjezd Policie ČR. Oceli se měla zmocnit společnost KOVPAL, s. r. o., přičemž jedinou skutečností, která ji má vyvinit z protiprávního jednání, je výpověď E. M. jako osoby, která jí tuto příležitost zprostředkovala. Konstrukci, podle níž měl využít jmenovaného svědka, aby se mohl obohatit V. V., označil dovolatel za naprosto nelogickou a působící spíše jako snaha odsoudit ho po lustraci jeho trestního rejstříku „za každou cenu za cokoliv“. Soudům vytkl, že se nijak nezabývaly variantou, že svědkové M. a V. vypovídali nepravdivě a své výpovědi koordinovali. Dále zdůraznil, že jeho jednání nemohlo bezprostředně směřovat k dokonání přečinu krádeže, neboť ani při případném odvozu haly by si ji on sám nepřisvojil a nenabyl by ani peněžitého ekvivalentu její hodnoty. Znovu zopakoval, že demontovanou halu by si odvezla společnost KOVPAL, s. r. o., získala by tak možnost libovolné dispozice s ní a kupní cenu by uhradila oprávněnému zástupci prodávajícího. Jestliže platba neměla proběhnout prostřednictvím dovolatele, nemohl naplnit znaky objektivní ani subjektivní stránky přisouzeného trestného činu krádeže, resp. jeho pokusu. Ten navíc nebyl ve výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu definován řádným odkazem na příslušné ustanovení zákona, když v něm absentuje přesné vymezení, k jaké variantě základní skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku mělo jeho pokusné jednání směřovat.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2017 č. j. 4 To 2/2017-302 zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) předně odmítl, že je napadený rozsudek odvolacího soudu tzv. překvapivým rozhodnutím, které by vzhledem k předchozímu průběhu řízení zasáhlo do práva obviněného na spravedlivý proces. Připomněl, že za takové rozhodnutí se podle ustálené judikatury Ústavního soudu obecně považuje rozhodnutí soudu, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, když jeho skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že je účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl anticipovat a nemohl vůči nim uplatnit nezbytnou obhajobu. K takové situaci však v daném případě nedošlo. Pokud byly v průběhu řízení provedeny dílčí formulační úpravy v popisu skutku, šlo o přípustné korekce, protože podstata skutku vyjádřeného v obžalobě a následně v rozsudcích soudů obou stupňů zůstala zachována a nebyla jimi nijak dotčena. Odvolací soud v rámci vytýkané úpravy popisu skutku vypustil pouze nepodstatné pasáže popisující listinné podklady, kterými obviněný při svém postupu disponoval, a dále pasáž objasňující okolnosti, za nichž se k těmto listinám a k příležitosti pohybovat se v průmyslovém areálu a sondovat možné zájemce o koupi areálu či jeho jednotlivých částí dostal. I po tomto zjednodušení však ve výroku rozsudku zůstaly obsaženy skutečnosti, které skutek jednoznačně identifikují a charakterizují pokus trestného činu krádeže, za nějž byl obviněný odsouzen. V uvedených souvislostech státní zástupce zdůraznil, že obviněný byl již na počátku trestního stíhání obeznámen s tím, že jeho jednání může být posouzeno jako pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jelikož podle nynější právní kvalifikace věc posoudil již policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání. Po celou dobu trestního řízení měl tedy dostatek prostoru k uplatnění svých námitek proti skutku i právní kvalifikaci, kterou nakonec použil odvolací soud. Svých oprávnění však obviněný zejména v hlavním líčení nijak aktivně nevyužíval a jeho přístup k trestní věci lze označit za lhostejný. Odvolací soud svým rozhodnutím zároveň neporušil ani zákaz reformationis in peius, protože změnou právní kvalifikace reálnou pozici obviněného nezhoršil. V rozsudku popsané skutkové okolnosti pak podle poukazu státního zástupce plně odpovídají znění přisouzené věty právní. Tedy že se obviněný dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní, a způsobí takovým činem větší škodu, a že jednal v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo. Pokud dovolatel na podkladě v dovolání označených důkazů a údajných nesrovnalostí z nich vyplývajících své zavinění v rovině přímého úmyslu zpochybnil, učinil tak na základě polemiky k pohnutkám jednání V. V. a E. M. Prosazoval odlišné hodnocení důkazů a předložil vlastní verzi skutkového děje. V této části jeho námitky pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Státní zástupce konstatoval, že dovolatel jako osoba obeznámená s přáním a záměry poškozeného věděl, za jakých okolností je poškozený ochoten vstoupit do jednání se zájemci o koupi věci. Především si byl moc dobře vědom toho, že sám není povolán a zmocněn k prodeji a již vůbec ne k předání věci potencionálnímu kupujícímu. Přesto začal sondovat možnosti na straně poptávky s cílem vyhledat potencionálního kupce. Jakmile se naskytla příležitost vyjednávat se zájemcem o koupi následně odcizené věci, prostřednictvím E. M. tak začal činit a v určitém okamžiku tohoto vyjednávání pojal úmysl se obohatit, cizí věc si přisvojit a nakládat s ní jako s vlastní, zejména ve smyslu jejího následného prodeje. To vyplývá nejen z vlastního rozebírání haly v areálu poškozené společnosti FZB Czech, a. s., v K. ve dnech 4. 3. 2015 až 10. 3. 2015, ale i z toho, že dovolatel záhy přistoupil podle výpovědi svědka E. M. na výrazné snížení původně požadované výše kupní ceny, a rovněž z toho, jakými důvody vysvětloval požadavek urychleného zahájení demontáže haly a jakým způsobem vysvětloval svědku V. N. dění v areálu. Dovolatel zjevně hodlal využít situace, kdy se V. N. jakožto osoba, která mu umožnila přístup do areálu, nacházel v zahraničí. Jednal bezpochyby ze zištných důvodů, neboť jeho úmysl zahrnoval záměr ponechat si alespoň z určité části vyinkasované prostředky z prodeje odcizené věci. Pokud by se mu dostalo do ruky plnění údajné zálohy, což i svědek E. M. před soudem dosvědčil tvrzením o vyplacení částek 40.000 Kč a 60.000 Kč, spokojil by se i s takovou částkou. Ovšem pokud by „kupující“ byl ochoten k platbě v hotovosti ohledně celé sjednané částky kupní ceny, přijal by obviněný pro vlastní potřebu i tuto vyšší částku. Na tomto místě státní zástupce důrazně nesouhlasí s jeho argumentem o údajné zákonné překážce možnosti platby kupní ceny v hotovosti, kterou vyjádřil v odvolání v souvislosti se zdůvodněním vyloučení svého obohacení. Poukázal na to, že omezení hotovostních plateb podle §4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb. se týká plateb, jejíž výše překračuje v jednom dni částku 270.000 Kč. Při údajně dojednané ceně 300.000 Kč a uhrazené (popř. i jen sjednané) záloze v celkové výši 100.000 Kč tak na daný případ úprava citovaného zákona nedopadá. Jako druhotný produkt jednání obviněného je podle mínění státního zástupce možno označit případné obohacení jiné osoby či osob, v prvé řadě V. V., který by v případě dokonání činu získal věc pod cenou. Obviněný však sledoval svým činem především obohacení vlastní, pro jehož urychlenou realizaci byl ochoten přistoupit i na případný prospěch jiných osob. Montovanou průmyslovou halu si fakticky začal přisvojovat, aby s ní mohl nakládat s jako vlastní. K tomu užil úmyslně jiné osoby, která byla v jeho rukou živým nástrojem. Svědek M. neměl představu, jakým cílem je obviněný veden. Naopak jednal v dobré víře, že obviněný je oprávněn vystupovat za vlastníka odcizované věci, tedy v tzv. negativním skutkovém omylu o okolnostech zakládajících trestní odpovědnost, který vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin. Nebylo proto rozhodné, zda se odcizená věc dostala do dispozice tohoto živého nástroje. Obviněný si prostřednictvím svědka zachoval možnost s halou disponovat a dokonce s ní rovnou nakládat za účelem jejího zpeněžení. Naplnil tudíž i znak zmocnění se cizí věci. Odvolacím soudem zvolená právní kvalifikace je tak přiléhavá, a to i ohledně posouzení věci jako pokusu trestného činu, protože k jeho dokonání nedošlo.
Za neopodstatněnou považuje státní zástupce i námitku obviněného stran neúplnosti výroku napadeného rozsudku, uplatněnou v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Připomněl, že odvolací soud skutek kvalifikoval jako pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přičemž takto zvolené číselné označení odpovídá právní větě, podle níž jednání obviněného směřovalo ke způsobení větší škody. Správným naopak nebylo číselné označení, které uvedl policejní orgán v usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř., pokud nelogicky odkázal na ustanovení odst. 1 písm. a) a současně odst. 3 tr. zákoníku §205 tr. zákoníku.
Státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný C. N. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do výše rozvedených obecných obsahových východisek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však představuje judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž jednotlivé dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí .
Ve světle výše uvedených ústavněprávních kautel byla posuzována námitka dovolatele, podle níž odvolací soud ve výroku odsuzujícího rozsudku poměrně významným způsobem korigoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a následně jej zcela jinak posoudil i po stránce hmotněprávní, aniž by současně respektoval procesní mantinely pro vlastní meritorní rozhodování ve věci ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud zjistil, že již v této části je dovolání nejen právně relevantní, ale i důvodné .
Zákonná úprava rozhodování odvolacího soudu (§259 odst. 3 písm. a/, b/ tr. ř.) výslovně stanoví, v jakých případech se může odvolací soud odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Jde o limity, které nesmí žádným způsobem překročit. V podstatě jde o to, že odvolací soud nemůže ve věci rozhodnout sám rozsudkem, jestliže neprovede žádné důkazy, přitom ale mění skutkový stav zjištěný soudem nalézacím jen na tom základě, že jinak hodnotí důkazy, které byly provedeny již v hlavním líčení. Pokud by chtěl tyto již dříve provedené důkazy hodnotit jinak a na základě toho změnit skutkový stav věci, potažmo na něj navazující její právní posouzení, musí provést ve veřejném zasedání rozhodující důkazy znovu. Tato povinnost je výrazem zásad přímosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.), které jakožto stěžejní zásady dokazování v trestním řízení zajišťují, aby skutkový stav byl hodnocen tím soudem, který důkazy provádí a který je tak o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován. Zároveň jsou tím posílena ústavně zaručená práva obhajoby, která může na provádění důkazů a jejich potenciální přehodnocení bezprostředně reagovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13).
Krajský soud v Ústí nad Labem v posuzované trestní věci výše uvedené pravidlo nerespektoval. Jak bylo konstatováno výše, provedl v rámci odvolacího přezkumu poměrně razantní zásah do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a vyjádřeného v jeho rozsudku a poté sám na podkladě vlastního popisu skutkových okolností překvalifikoval jednání obviněného z dokonaného přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku na pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. K podstatným skutečnostem odůvodňujícím nové právní posouzení věci přitom žádné důkazy neprováděl, resp. ani nezopakoval klíčové důkazy provedené soudem prvního stupně. Ty však zjevně sám jinak hodnotil, jak ostatně vyplývá z textu písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku na str. 7 a především pak z formulace obsažené na str. 8 tamtéž, kdy krajský soud podle svých slov „…popis skutku upravil tak, aby odpovídal provedenému dokazování“.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takový zjednodušující postup akceptovat nelze. Znovu v obecné rovině opakuje, že pokud odvolací soud považoval rozsah dokazování před soudem prvního stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotil jinak, nemohl po zrušení odvoláním napadeného rozsudku sám ve věci rozhodnout, aniž podstatné důkazy provedl přímo ve veřejném zasedání. Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 445/06 jasně deklaroval, že nerespektování tohoto imperativu pokládá za závažnou vadu řízení nesoucí znaky libovůle, která ve svém důsledku zpravidla znamená porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Tedy v důsledku tohoto zásadního pochybení učiněného odvolacím soudem, z podnětu dovolání obviněného bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto tak, že se podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2017 č. j. 4 To 2/2017-302 zrušuje, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se současně zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O zrušení napadeného rozsudku a přikázání věci k novému projednání rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného C. N. M. a rozhodnout o něm po úplném a řádně provedeném přezkumu . Jde v podstatě o to, aby v dalším řízení, v němž bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve zrušujícím rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), respektoval zákonné limity pro vlastní meritorní rozhodování ve věci, jak byly rozvedeny shora.
Dalšími dovolacími námitkami obviněného se Nejvyšší soud prozatím nezabýval, neboť to za dané procesní situace, kdy nové rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nelze předjímat, pokládá za předčasné.
O případném vzetí obviněného do vazby (§265 l odst. 4 tr. ř.) nebylo třeba rozhodovat, jelikož bylo zjištěno, že t. č. vykonává trest odnětí svobody z jiné věci a to Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 6/2015.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 3. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu