ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1598.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1598/2017 -47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovoláních obviněných: 1) J. J. , a 2) M. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 12 To 55/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 13/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění J. J. a M. H. byli rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 5. 2017 sp. zn. 9 T 13/2016 uznáni vinnými ze tří zločinů podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jichž se dopustili jednáními popsanými ve skutkové větě výroku citovaného rozsudku .
Za to byly oběma obviněným uloženy tresty odnětí svobody na tři roky, jejichž výkon byl obviněným podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Oběma byla též uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu trestným činem způsobenou. Dále jim byly uloženy i tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní korporace, obviněnému J. na sedm let, obviněnému H. na šest let. Oběma obviněným byla uložena povinnost nahradit škodu poškozené společnosti Raiffeisen-Leasing, s. r. o., se sídlem Praha 4, Hvězdova č. p. 1716/2b, IČ: 61467863, DIČ CZ61467863 v částce 1 908 536 Kč a poškozené společnosti ČSOB Leasing, a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci č. p. 310/60, IČ: 63998980, DIČ CZ63998980 v částce 3 960 096 Kč, a to společně a nerozdílně.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře v neprospěch obou obviněných a to proti všem výrokům předmětného rozsudku. Z jeho podnětu pak Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 12 To 55/2017 podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněné J. J. a M. H. vinnými pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že:
1. po předchozí dohodě s obviněným M. H., jednatelem společnosti EUT, společnost s r. o., se sídlem Strakonice, Palackého náměstí 106, IČ: 27591018, DIČ CZ27591018, pro Českou republiku výhradním zástupcem francouzského výrobce návěsů společnosti Legras Industries France se sídlem 37, Rue Marcel-Paul, BP 204, 51206, Epernay Cedex, Francie, o vylákání leasingového proplacení neexistujícího předmětu leasingu, který si pak dle svých potřeb vzájemně rozdělí, v úmyslu získat neoprávněné finanční prostředky, uzavřel dne 21. 11. 2012 v P. obviněný J. J. jako jednatel společnosti TODAY, s.r.o., se sídlem Praha 2, Vyšehradská 1349, 128 00, IČ: 6366090, s leasingovou společností Raiffeisen-Leasing, s.r.o., se sídlem Praha 4, Hvězdova č. p. 1716/2b, IČ: 61467863, DIČ CZ61467863, jakožto poskytovatelem leasingu, ve smyslu §269 odst. 2 z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v tehdy platném znění, smlouvu o poskytnutí finančního leasingu s opcí odkupu číslo 8008000631 na předmět leasingu v podobě návěsu francouzského výrobce Legras FMA 06 v pořizovací ceně 1 708 740 Kč včetně DPH s dobou leasingu 60 měsíců a stejným počtem leasingových splátek, přičemž na akontaci zaplatil částku 598 060 Kč a na splátkách leasingu částku 386 272 Kč,
přičemž obviněný M. H. jako akreditovaný zástupce výrobce vozidel tovární značky Legras vyhotovil fiktivní osvědčení o registraci předmětného vozidla, k jehož dodání se jako její jednatel zavázal za společnost EUT, společnost s r. o., v rámci trojstranně uzavřené kupní smlouvy se společností Raiffeisen-Leasing, s.r.o., jako kupující a poskytovatelem leasingu, a společností TODAY, s.r.o., jako příjemcem předmětu leasingu, za což vyfakturoval kupující společnosti částku ve výši 1 110 680 Kč, která byla proplacena, z níž část použil pro potřebu svou a potřebu společnosti EUT, společnost s r. o., a část převedl jako půjčku na bankovní účty společnosti TODAY, s.r.o., z nichž obviněný J. J. peníze čerpal pro potřebu svou a potřebu společnosti TODAY, s.r.o., k úhradě prvotních splátek tohoto i jiných leasingů i dalších plateb vesměs vzniklých v souvislosti s podnikatelskou činností, další splátky leasingu však již nehradil a k datu 27. 3. 2014 přestal být jednatelem společnosti TODAY, s.r.o., na níž byl ke dni 9. 3. 2015 prohlášen konkurz, a takto oba obvinění jednali přesto, že věděli, že předmět leasingu ve skutečnosti společnost TODAY, s.r.o., od společnosti EUT, společnost s r. o., nepřevzala a nikdy jím nedisponovala, jak nepravdivě deklarovala poskytovateli leasingu,
2. po předchozí dohodě s obviněným M. H., jednatelem společnosti EUT, společnost s r. o., se sídlem Strakonice, Palackého náměstí 106, IČ: 27591018, DIČ CZ27591018, pro Českou republiku výhradním zástupcem francouzského výrobce návěsů společnosti Legras Industries France se sídlem 37, Rue Marcel-Paul, BP 204, 51206, Epernay Cedex, Francie, o vylákání leasingového proplacení neexistujícího předmětu leasingu, který si pak dle svých potřeb vzájemně rozdělí, vědomi si problematické finanční a hospodářské situace svých společností, v úmyslu získat neoprávněné finanční prostředky, uzavřel dne 15. 2. 2013 v P. obviněný J. J. jako jednatel společnosti TODAY, s.r.o., se sídlem Praha 2, Vyšehradská 1349, 128 00, IČ: 6366090, s leasingovou společností Raiffeisen-Leasing, s.r.o. se sídlem Praha 4, Hvězdova č. p. 1716/2b, IČ: 61467863, DIČ CZ61467863, jakožto poskytovatelem leasingu, ve smyslu §269 odst. 2 z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v tehdy platném znění, smlouvu o poskytnutí finančního leasingu s opcí odkupu číslo 80080000691 na předmět leasingu v podobě návěsu Legras FMA 06, v pořizovací ceně 1 722 314 Kč včetně DPH s dobou leasingu 60 měsíců a stejným počtem leasingových splátek, přičemž na akontaci zaplatil částku 344 462 Kč a na splátkách leasingu částku 360 967 Kč,
přičemž obviněný M. H. jako akreditovaný zástupce výrobce vozidel tovární značky Legras vyhotovil fiktivní osvědčení o registraci předmětného vozidla, k jehož dodání se jako její jednatel zavázal za společnost EUT, společnost s r. o., v rámci trojstranně uzavřené kupní smlouvy se společností Raiffeisen-Leasing, s.r.o., jako kupující a poskytovatelem leasingu, a společností TODAY, s.r.o., jako příjemcem předmětu leasingu, za což vyfakturoval kupující společnosti částku ve výši 1 377 852 Kč, která byla proplacena, z níž část použil pro potřebu svou a potřebu společnosti EUT, společnost s r. o., a část převedl jako půjčku na bankovní účty společnosti TODAY, s.r.o., z nichž obviněný J. J. peníze čerpal pro potřebu svou a potřebu společnosti TODAY, s.r.o., k úhradě prvotních splátek tohoto i jiných leasingů i dalších plateb vesměs vzniklých v souvislosti s podnikatelskou činností, další splátky leasingu však již nehradil a k datu 27. 3. 2014 přestal být jednatelem společnosti TODAY, s.r.o., na níž byl ke dni 9. 3. 2015 prohlášen konkurz, a takto oba obvinění jednali přesto, že věděli, že předmět leasingu ve skutečnosti společnost TODAY, s.r.o., od společnosti EUT, společnost s r. o., nepřevzala a nikdy jím nedisponovala, jak nepravdivě deklarovala poskytovateli leasingu, čímž způsobili
poškozené společnosti Raiffeisen-Leasing, s.r.o., se sídlem Praha 4, Hvězdova č. p. 1716/2b, IČ: 61467863, DIČ CZ61467863 škodu ve výši 2 488 852 Kč včetně DPH,
3. po předchozí dohodě s obviněným M. H., jednatelem společnosti EUT, společnost s r. o., se sídlem Strakonice, Palackého náměstí 106, IČ: 27591018, DIČ CZ27591018, pro Českou republiku výhradním zástupcem francouzského výrobce návěsů společnosti Legras Industries France se sídlem 37, Rue Marcel-Paul, BP 204, 51206 Epernay Cedex, Francie, o vylákání leasingového proplacení neexistujícího předmětu leasingu, který si pak dle svých potřeb vzájemně rozdělí, vědomi si problematické finanční a hospodářské situace svých společností, v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky, uzavřel obviněný J. J. jako jednatel společnosti TODAY, s.r.o., se sídlem Praha 2, Vyšehradská 1349, 128 00, IČ: 6366090, s leasingovou společností ČSOB Leasing, a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci č.p. 310/60, IČ: 63998980, DIČ CZ63998980, jakožto pronajímatelem leasingu ve smyslu z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v tehdy platném znění,
a) dne 23. 5. 2013 v Č. B. leasingovou smlouvu č. 2305655 na poskytnutí finančního leasingu na předmět leasingu v podobě návěsu Legras FMA 06 v pořizovací ceně včetně DPH 75 625 EUR (ekvivalent ceny v CZK dle kursovního lístku ze dne 31. 3. 2013 rozhodného pro přepočet dle kupní smlouvy odpovídá 1 946 209,38 Kč s DPH) s dobou leasingu 60 měsíců a stejným počtem leasingových splátek, přičemž na akontaci zaplatil částku 160 843,75 Kč a na splátkách leasingu částku 122 377,60 Kč,
b) dne 23. 5. 2013 v Č. B. leasingovou smlouvu č. 2305743 na poskytnutí finančního leasingu na předmět leasingu v podobě návěsu Legras FMA 06 v pořizovací ceně včetně DPH 75 625 EUR (ekvivalent ceny v CZK dle kursovního lístku ze dne 31. 3. 2013 rozhodného pro přepočet dle kupní smlouvy odpovídá 1 946 209,38 Kč s DPH) s dobou leasingu 60 měsíců a stejným počtem leasingových splátek, přičemž na akontaci zaplatil částku 160 843,75 Kč a na splátkách leasingu částku 122 377,60 Kč,
c) dne 26. 7. 2013 v Č. B. leasingovou smlouvu č. 2306071 na poskytnutí finančního leasingu na předmět leasingu v podobě návěsu Legras FMA 06 v pořizovací ceně včetně DPH 75 625 EUR (ekvivalent ceny v CZK dle kursovního lístku ze dne 30. 6. 2013 rozhodného pro přepočet dle kupní smlouvy odpovídá 1 962 468,75 Kč s DPH) s dobou leasingu 60 měsíců a stejným počtem leasingových splátek, přičemž na akontaci zaplatil částku 243 281,25 Kč a na splátkách leasingu částku 68 929,68 Kč,
přičemž obviněný M. H. jako akreditovaný zástupce výrobce vozidle tovární značky Legras vyhotovil fiktivní osvědčení o registraci předmětných vozidel, k jejichž dodání se zavázal jako jednatel společnosti EUT, společnost s r. o., v rámci trojstranně uzavřených kupních smluv se společnostmi Raiffeisen-Leasing, s.r.o., a s ČSOB Leasing, a.s., jako kupujících a poskytovatelů leasingu, společností TODAY, s.r.o., jako příjemcem předmětu leasingu, za což vyfakturoval kupujícím částku 226 875 EUR, která byla proplacena, z níž část použil pro potřebu svou a potřebu společnosti EUT, společnost s r. o., a část převedl jako půjčku na bankovní účty společnosti TODAY, s.r.o., z nichž obviněný J. J. peníze čerpal pro potřebu svou a potřebu společnosti TODAY, s.r.o., k úhradě prvotních splátek tohoto i jiných leasingů a dalších plateb vesměs vzniklých v souvislosti s podnikatelskou činností, další splátky leasingu však již nehradil a k datu 27. 3. 2014 přestal být jednatelem společnosti TODAY, s.r.o., na níž byl ke dni 9. 3. 2015 prohlášen konkurz, a takto oba obvinění jednali přesto, že věděli, že žádný ze shora specifikovaných návěsů jako předmět leasingu ve skutečnosti nikdy společnost TODAY, s.r.o., od společnosti EUT, společnost s r. o., nepřevzala a nikdy jimi nedisponovala, jak nepravdivě deklarovala poskytovateli leasingu, čímž způsobili
poškozené společnosti ČSOB Leasing, a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci č.p. 310/60 IČ: 63998980, DIČ CZ63998980 škodu ve výši 5 289 918,76 Kč včetně DPH.
Za to obviněným J. J. a M. H. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku shodně uložil tresty odnětí svobody v trvání pěti let a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku je pro výkon těchto trestů zařadil do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud taktéž oběma obviněným uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní korporace a to obviněnému J. na sedm let, obviněnému H. na šest let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit škodu poškozené společnosti Raiffeisen-Leasing, s. r. o., se sídlem Praha 4, Hvězdova č. p. 1716/2b, IČ: 61467863, ve výši 1 741 293 Kč, a to společně a nerozdílně.
Podle téhož ustanovení trestního řádu byla uložena povinnost obviněnému M. H. zaplatit poškozené společnosti ČSOB Leasing, a. s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci č. p. 310/60, IČ: 63998980, DIČ CZ63998980 na náhradě škody částku 3 960 096 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Raiffeisen-Leasing, s. r. o., se sídlem Praha 4, Hvězdova č. p. 1716/2b, IČ: 61467863, odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost ČSOB Leasing, a. s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci č. p. 310/60, IČ: 63998980, DIČ CZ63998980 odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních ohledně obviněného J. J.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadli oba obvinění prostřednictvím obhájců dovoláními, jež opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. H. ve svém dovolání vytýká soudům nesprávné právní posouzení a nesprávné zjištění způsobené škody. Výši způsobené škody soudy obou stupňů vypočítaly tak, že sečetly částky vynaložených peněz a pokrátily kupní ceny akontací. Tím však nebylo naplněno ustanovení §137 tr. zákoníku. Obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 61/2005 ze dne 27. 7. 2005, podle kterého nelze výši způsobené škody vypočítat tak, že se bude škoda rovnat ceně, tedy tzv. leasingové ceně věci, tj. částce, jíž je nájemce povinen zaplatit v souladu s leasingovou smlouvou zahrnující skutečnou pořizovací cenu věci zvýšenou o leasingové náklady. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že leasingový nájemce je většinou povinen při převzetí předmětu leasingu do užívání uhradit tzv. akontaci a dále hradí pravidelné leasingové splátky, jež ve své části představují splátky na pořizovací cenu věci, tedy cenu, za kterou leasingová společnost opatřila předmět leasingu. Při stanovení výše škody je tedy třeba zjistit, jaká část zaplacené akontace a dalších leasingových splátek představuje splátky pořizovací ceny předmětu leasingu. Podle názoru obviněného H. je nutné, cestou znalce, zkoumat časovou cenu. Ve většině případů je pak nutno takto zjištěnou částku použít na snížení obvyklé časové prodejní ceny pronajaté věci jen v takovém poměru, který odpovídá tzv. amortizaci, tedy snížení hodnoty předmětu leasingu oproti hodnotě, kterou věc měla v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy. Je zcela nepodstatné, zda vozidlo existovalo či neexistovalo. Jestliže by se vozidlo stalo předmětem zpronevěry, taktéž by vozidlo neexistovalo a muselo by se v rámci trestního řízení ohodnotit, tedy zjistit výši způsobené škody. Vzhledem k tomu, že výrok o náhradě škody v napadeném rozsudku má svůj původ a souvisí s výrokem o vině, teprve po zjištění správné výše škody způsobené protiprávním jednáním obviněného, podle shora uvedených zásad, bude zároveň možné rozhodnout i o náhradě škody.
Z výše uvedených důvodů obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 12 To 55/2017 i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 26. 5. 2017 sp. zn. 9 T 13/2016 a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích, pobočce v Táboře přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. J. ve svém dovolání v prvé řadě též vytýká soudům, že nesprávně spočítaly výši škody, což mělo za důsledek nesprávné zařazení pod ustanovení §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde Nejvyšší soud uvádí, že „skutečnou škodou je nastalé zmenšení (úbytek) majetku poškozeného; představuje vlastně majetkové hodnoty potřebné k uvedení v předešlý stav“. Lze tak říci, že skutečnou škodou způsobenou trestným činem je to, co poškozenému chybí a co by nechybělo, nebýt trestné činnosti. Obviněný dále namítá, že škodu je v daném případě třeba počítat bez DPH a to z důvodu, že daň byla již uhrazena ve Francii a připočítání zákonné sazby DPH je pak v přímém rozporu se zásadou dvojího zdanění vyplývající ze Smlouvy mezi vládou České republiky a vládou Francouzské republiky o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku. Jestliže by tedy měli mít obvinění v úmyslu učinit podvod, pak případný úmysl je třeba hodnotit i k úmyslu obohatit se o určitou částku, kterou nelze počítat jinak, než kolik fakticky obvinění obdrželi a od toho odečíst to, co fakticky zaplatili. Nelze jim totiž přičítat i úmysl obohatit se o částky jimi hrazené a uhrazené. Z toho pak plyne, že celkově způsobená škoda je pod limitem stanoveným v ustanovení §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Zásadní námitky pak má obviněný i ohledně hodnocení všech útoků jako jednoho pokračujícího trestného činu. Podle jeho názoru je zde problém v jednotnosti záměru. Má za to, že nelze shledat jednotný záměr mezi prvním a druhým útokem, když nelze od prvního útoku fakticky předjímat, že by obvinění měli v úmyslu páchat další útoky. Tomu nenaznačuje nic ani z provedeného dokazování, kdy se lze zcela ztotožnit s názorem, že první útok byl podle všeho nápadem pro zcela osamocenou záležitost s tím, že se věc pak nějak vyřeší. Stejně tak je problém v časové blízkosti mezi jednotlivými útoky. Obviněný má za to, že v dané situaci se nelze ztotožnit s názorem Vrchního soudu v Praze, že se jednalo o „jednání, na které se obvinění mezi jednotlivými útoky připravovali, a sice jak předjednáním smluv se společnostmi poskytujícími leasing, dojednáním schůzek stran obsahu smluv, tak i v neposlední řadě vyhotovením fiktivních podkladů, které pak, coby pravé, leasingovým společnostem předkládali“. Takový výklad by byl v přímém rozporu s jednotností skutku jako takového, protože jestliže by byli obvinění ve věci již zkušení, měli mít jednotný záměr a zároveň si již prakticky vyzkoušeli, jak lze dosáhnout kýženého výsledku, pak by jim příprava jednotlivých útoků při pokračování fakticky nemohla zabrat dobu přesahující tři měsíce. Obviněný je tak přesvědčen, že tím se tyto dvě podmínky dostaly do přímého rozporu.
Zároveň je obviněný přesvědčen, že u něj jsou splněny tři kumulativní podmínky pro postup podle ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu podotýká, že od spáchání posledního útoku do rozsudku Vrchního soudu v Praze na něj nejsou žádné negativní zprávy, a to v trestněprávní, ani přestupkové rovině, že se snaží živit rodinu a stejně tak se snaží o uhrazení veškerých dluhů, že se doznal k posuzovanému jednání a že projevil lítost, přičemž jeho finanční situace je z hlediska možného uhrazení celkové škody problémem.
Obviněný J. J. z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 12 To 55/2017, a současně zrušil všechna rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující (pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu) a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
V závěru obviněný požádal, aby mu předseda senátu Nejvyššího soudu, který bude o podaném dovolání rozhodovat, podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon uloženého trestu.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných kromě jiného uvedla, že pokud jde o stanovení výše škody, je třeba obecně vycházet z hledisek obsažených v ustanovení §137 tr. zákoníku. Při stanovení výše škody u majetkového trestného činu, jehož předmětem útoku je cizí movitá věc, kterou si pachatel převzal na základě leasingové nebo obdobné smlouvy, je třeba důsledně rozlišovat, o jaký trestný čin se jedná. V této souvislosti poukázala na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10 2002 sp. zn. Tpjn 304/2001, publ. pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr. V tomto stanovisku je totiž zároveň uvedeno, že v případě trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spáchaného uzavřením leasingové smlouvy, kdy záměrem pachatele bylo prostřednictvím této smlouvy vylákat cizí věc, aniž vůbec hodlal plnit její podmínky (aniž se ve skutečnosti jednalo o leasing), platí jiný přístup při výpočtu způsobené škody. Je zde třeba přihlédnout k částce, jejíž zaplacení bylo předpokladem odebrání věci. Tedy škodou způsobenou trestným činem podle §209 trestního zákoníku spáchaného uzavřením tzv. leasingové smlouvy, kdy záměrem pachatele bylo neplnit vůbec podmínky smlouvy, je cena, za kterou se obvykle prodávají věci, jež se v konkrétním případě staly předmětem podvodného vylákání, nikoli cena, kterou by postupně musel pachatel zaplatit, kdyby dodržel podmínky smlouvy. Je proto možno dospět k závěru, že v případě podvodného vylákání předmětu leasingu se výše škody, která je znakem objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, stanoví jako rozdíl mezi hodnotou věci v místě a čase obvyklé a částkou, kterou pachatel podle podmínek leasingové smlouvy uhradil před převzetím této věci do dispozice. V žádném případě se do této konečné výše škody nemohou promítnout jakékoli jiné platby, které pachatel zaplatil poškozenému po převzetí věci. Tyto platby představují jen náhradu způsobené škody. Nelze se také ztotožnit s námitkou obviněného J. J., jíž se domáhá zohlednění daně z přidané hodnoty do celkové výše škody. Odvíjí-li se totiž určení výše škody od ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě trestného činu prodává, pak za situace, jestliže je prodej takové věci jako zdanitelného plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty.
S ohledem na předchozí argumentaci ke znaku škody u zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku proto neobstojí ani námitka obviněného M. H., kterou brojil současně i proti výroku o náhradě škody, jak byl formulován napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že poškozené subjekty uplatnily své nároky na náhradu škody způsobenou obviněnými řádně a včas, přičemž obviněný M. H. tuto škodu ke dni rozhodnutí odvolacího soudu neuhradil a ani mu nebyla soudem rozhodujícím v občanském soudním řízení uložena povinnost k jejímu zaplacení. Přitom součástí popisu skutku odsuzujícího rozsudku byl i popis výše způsobené škody. Soud respektoval podmínky ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., takže nemohlo dojít k namítanému pochybení v označeném adhezním výroku.
Státní zástupkyně shledává i neopodstatněnou námitku obviněného J. J. k otázce pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku. Ze skutkové věty ve výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že obvinění jednotlivými útoky naplnili stejnou skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Subjektivní souvislost mezi jednotlivými útoky byla dána především tím, že obvinění již na samém počátku páchání popsané trestné činnosti potřebovali získat větší množství finančních prostředků pro své podnikání a později i pro uspokojení svých základních životních potřeb. Pokračující zločin obviněných ovšem vykazuje i potřebnou objektivní souvislost, která je charakterizována blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. V případě „blízké časové souvislosti“ pokračování v trestném činu je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Na překážku tak nemusí být rozmezí mezi jednotlivými útoky v řádech i několika měsíců. V tomto konkrétním případě je patrné, že mezi útoky nikdy nebyla delší časová prodleva než cca tři měsíce. S ohledem na způsob provedení činu, který si vyžadoval vyšší časové nároky na přípravu a uskutečnění jednotlivých útoků, a s ohledem na celkovou výši škody, nelze souhlasit s obviněnými v tom, že neexistovala objektivní souvislost v pokračování žalovaného zločinu.
Podle státní zástupkyně se nelze ztotožnit ani s výhradami obviněného J. J., který zpochybnil přiměřenost trestu a namítl nedůvodné nepoužití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Obecné vyjádření obviněného totiž neodpovídá námitce nesprávného právního posouzení ve smyslu použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný námitku odůvodnil takovými okolnostmi, které lze hodnotit jen v rámci polehčujících okolností ve smyslu §41 tr. zákoníku. Pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutno respektovat jeho výjimečný charakter a použít ho lze jen v těch případech, kdy je možno přesvědčivě dovodit splnění všech jeho podmínek.
Státní zástupkyně proto ze všech výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obou obviněných odmítl, jako zjevně neopodstatněná. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněných proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. 12 To 55/2017 jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněnými je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Při zohlednění výše uvedených postulátů lze prohlásit, že námitky dovolatelů, namířených proti způsobu stanovení výše škody vzniklé trestnou činností a proti závěru odvolacího soudu, že se jedná o jediný pokračující trestný čin podvodu, jsou námitkami, které odpovídají kritériím vymezeným pro uplatněný důvod dovolání.
K jednotlivým námitkám lze pak uvést, že při stanovení výše škody je třeba vycházet ze znění ustanovení §137 tr. zákoníku. Podle něj platí, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době v místě činu prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě. Uvedená hlediska jsou ve vzájemném poměru subsidiarity. Primárně je tedy třeba vycházet z ceny obvyklé v místě a čase, a teprve tehdy, nelze-li toto hledisko použít, stanovuje se škoda podle dalších v úvahu přicházejících hledisek.
Při stanovení výše škody u majetkových trestných činů, kdy předmětem útoku je cizí movitá věc, kterou si pachatel převzal na základě leasingové smlouvy nebo obdobné smlouvy, je třeba důsledně rozlišovat, o jaký trestný čin se jedná. Argumentace obviněných, kterou uplatňují ohledně výpočtu způsobené škody odpovídá jejímu správnému výpočtu při spáchání trestného činu zpronevěry podle ustanovení §206 tr. zákoníku. V takovém případě by platilo, že pokud leasingová smlouva předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše leasingových splátek je určena též s ohledem na tuto skutečnost, pak v takovém případě je škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu leasingu v době spáchání trestného činu určená podle hledisek stanovených v §137 tr. zákoníku, od níž se odečte ta část tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací ceně předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy. Stejný přístup ovšem neplatí v případě trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spáchaného uzavřením leasingové smlouvy, kdy záměrem obviněných bylo prostřednictvím této smlouvy vylákat cizí věc, aniž vůbec hodlali plnit její podmínky (tedy ve skutečnosti se ani nejednalo o leasing). Zde je třeba při posuzování výše způsobené škody vycházet z částky, jejíž zaplacení bylo předpokladem odebrání věci (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002 sp. zn. Tpjn 304/2001, uveřejněné pod č. 6/2003 Sb. rozh. tr.).
V projednávaném případě se pak jednalo o škodu způsobenou trestným činem podvodu podle §209 tr. zákoníku, kdy záměrem obviněných bylo od samého počátku vůbec neplnit podmínky smlouvy, takže škodou byla cena, za kterou se obvykle prodávají věci, jež byly předmětem podvodného vylákání, nikoli cena, kterou by postupně obvinění museli zaplatit, kdyby dodrželi podmínky smlouvy (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 9. 1995 sp. zn. 3 To 609/95, uveřejněný pod č. 27/1996 Sb. rozh. tr.). Uzavření leasingových smluv zde bylo pouze prostředkem k tomu, aby se obvinění ke škodě poškozených společností obohatili o konkrétně vyčíslené peněžní prostředky. Obvinění tedy museli vždy nejen uzavřít leasingovou smlouvu se společnostmi poskytujícími finanční prostředky, ale případně i uhradit tzv. akontaci, aby jim tyto finanční prostředky byly vyplaceny. V tomto okamžiku pak došlo k dokonání trestného činu podvodu a ke způsobení škody na majetku poškozených společností. K případným pozdějším leasingovým splátkám již nebylo možno při posuzování výše škody způsobené trestným činem přihlížet. Tyto mohou mít pouze svůj vliv na stanovení povinnosti obviněným k zaplacení výsledné náhrady škody. Nejvyšší soud ohledně této problematiky poukazuje na podrobné a instruktivní odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde konkrétně na jeho str. 12 až 13, 19 vysvětluje způsob stanovení výše škody, k níž došlo trestnou činností obviněných.
Obviněný J. J. ve svém dovolání dále namítá, že nelze započítat daň z přidané hodnoty do celkové výše škody způsobené trestným činem, a to z toho důvodu, že daň byla již uhrazena ve Francii a přepočítání zákonné sazby DPH je pak v přímém rozporu se zásadou dvojího zdanění vyplývající ze Smlouvy mezi vládou České republiky a vládou Francouzské republiky o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku. Nejvyšší soud považuje tento argument za zcela nepřípadný, jelikož v dané situaci obviněným M. H. nebyl obviněnému J. J. poskytnut předmět leasingu, jelikož návěsy od společnosti Legras Industries buď vůbec nebyly vyrobeny, nebo byly prodány do jiného státu, a proto nemohla být hrazena ani daň z přidané hodnoty k těmto fiktivním předmětům leasingu. Obviněný M. H. pouze po domluvě s obviněným J. J. vyfakturoval částky poškozeným společnostem k neexistujícím předmětům leasingu. Při fakturaci je nutno vycházet z ceny předmětu leasingu, za kterou se v inkriminované době prodával. V tomto případě je tak možno vycházet z cen uvedených v leasingových smlouvách, protože to byly ceny určené výhradním zástupcem společnosti Legras pro Českou republiku. Přitom je podstatné, že se vždy jednalo o cenu včetně DPH. Navíc ze zprávy společnosti Legras Industries France je zřejmé, že společnosti TODAY, s. r. o. žádný z předmětných návěsů nebyl dodán (dva nebyly vůbec vyrobeny, jeden byl vyroben pro trh v Maďarsku a dva pro trh na Slovensku, kam byly dodány, což společnost Legras Industries France řádně doložila). Společnosti Raiffeisen-Leasing, s. r. o., a ČSOB Leasing, a. s., poskytly peněžní prostředky, jež vysaturoval obviněný M. H., a které v sobě zahrnovaly i daň z přidané hodnoty. Jelikož společnost Legras Industries France obviněným nikdy nedodala žádný z návěsů, které měly být předměty leasingu, není možné odečíst od výše způsobené škody daň z přidané hodnoty, protože ta ve Francii zaplacena nebyla. Leasingové společnosti tak poskytly finanční prostředky, které měly pokrývat jak prodejní cenu návěsů, tak i daň z přidané hodnoty. Ta nebyla nikde hrazena, protože předměty leasingu byly pouze fiktivní, a tak se částka vylákána z poškozených společností žádným způsobem nezmenšila o daň z přidané hodnoty. Oba obvinění navíc ve svých výpovědích uvedli, a toto jejich tvrzení je v souladu se zjištěnými pohyby na jejich bankovních účtech, že uvedené částky nebyly použity k tomu, aby byla uhrazena kupní cena za návěsy, ale byly užity zcela odlišným způsobem. Podstatná část těchto peněz byla téměř obratem zaslána na účet společnosti TODAY, s. r. o., kde byly použity k chodu společnosti, stejně jako k uhrazení akontací u následujících leasingů, případně i úhradě splátek u dřívějších leasingů. Z výše popsaného je zřejmé, že se nejedná o „typický“ leasingový podvod, neboť leasingové smlouvy byly jen prostředkem k vylákání finančních prostředků ke zcela jinému účelu, než byl nákup návěsů pro společnost TODAY, s. r. o.
Výhrady dovolatelů ke způsobu stanovení i ke konečné výši škody tak nebyly shledány důvodnými, což vede ke stejnému závěru i ohledně výroků, jimiž byli obvinění zavázáni k náhradě škody, kterou svým jednáním poškozeným společnostem ve výsledku způsobili.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou stran posouzení celého jednání jako jediného pokračujícího trestného činu, i když i touto problematikou se podrobně zabýval již odvolací soud ve svém rozsudku (viz str. 14 až 16 odůvodnění).
Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Pokračování v trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány: a) útoky musí naplňovat, byť v souhrnu stejnou skutkovou podstatu; b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost); c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení; d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost).
Při řešení otázky subjektivní souvislosti Nejvyšší soud zcela souhlasí se závěry odvolacího soudu. Z provedeného dokazování jasně vyplývá, že společnost TODAY, s. r. o., byla ve velice tíživé finanční situaci, a to již v listopadu 2012, což i sám obviněný J. J. uznal. Společnost TODAY, s. r. o., měla v té době i jiné závazky a také nelze přehlédnout půjčku od obviněného H., která byla použita na krytí provozních nákladů. V žádném případě tak finanční situace společnosti TODAY, s. r. o., neumožňovala opatření dalšího předmětu leasingu. Všechny útoky pokračujícího zločinu byly spáchány podle stejného modu operandi, spojeného společným záměrem obviněných získat na úkor poškozených leasingových společností peněžní částku, která ve svém výsledku přesáhla hranici škody velkého rozsahu. Oba obvinění si byli vědomi, že jejich podnikání v inkriminovaném období vyžadovalo investice, které ale nebyli schopni získat prostřednictvím bankovních úvěrů. Šlo tak o předem plánované vylákání peněžních prostředků, které byly poté využity nejen na jejich podnikatelskou činnost, ale také pro soukromé účely. Ani další útokem získané finanční prostředky pak nebyly použity na úhradu předmětu leasingu. Z toho jasně vyplývá, že obvinění ve skutečnosti neměli nejmenší zájem na koupi návěsů od společnosti Legras Industries France, které by poté byly využity k podnikatelským účelům, ale šlo pouze o podvodné získání finančních prostředků od poškozených leasingových společností. Lze tak bezpochyby uvést, že jednotný záměr je možné spatřovat ve všech útocích obviněných, kdy jejich motivací bylo pouze a výhradně získání finančních prostředků.
Pokud jde o znak pokračování v trestném činu spočívající v blízké časové souvislosti, zákonodárce zúžil pokračování oproti předchozí soudní praxi v tom, že nyní je vyžadována blízká souvislost časová, zatímco u předmětu útoku postačí jen vlastní souvislost, aniž by byla blízká. Časovou souvislost nelze sice přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Je ovšem vždy nutné v konkrétním případě posuzovat jednání obviněného v souvislosti s povahou trestného činu, který měl spáchat, a tudíž se všemi okolnostmi, jež vyžadují naplnění všech zákonných znaků příslušné skutkové podstaty. Je proto nutné i zvažovat možnou dobu na přípravu jednotlivých útoků a dobu vzniku následku určitého trestného činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2002 sp. zn. 3 Tdo 823/2002).
Zde je třeba také zdůraznit, že pojem „blízká časová souvislost“ dosud nebyl judikaturou jednoznačně (např. v týdnech či měsících) vymezen a v každém jednotlivém případě je proto třeba komplexně posuzovat všechny jeho okolnosti a jim odpovídající formální znaky vymezené v §116 tr. zákoníku. Už proto nelze přisvědčit úvaze obviněného J. J., že by doba více než tři měsíce měla bránit závěru o naplnění uvedeného pojmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1314/2003). Touto problematikou se již ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud zabýval (byť ještě v rámci právní úpravy podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona), např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 , publikované pod č. 32/2004 ve Sb. rozh. tr., kde vyslovil názor, že půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak za splnění dalších podmínek lze ohledně znaku blízké časové souvislosti vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016 sp. zn. 3 Tdo 845/2016).
Časový odstup mezi prvním a druhým útokem byl v projednávaném případě necelé tři měsíce, mezi druhým a třetím útokem mírně překračující tři měsíce a mezi třetím a pátým útokem uplynula doba přibližně dvou měsíců. Uváží-li se, že ve všech těchto případech šlo o vylákání peněžních prostředků na základě smluv o leasingu z poškozených bankovních společností vyžadující jistou přípravu, při nichž byly vylákány nemalé částky, a že všechny byly provedeny prakticky naprosto shodným způsobem, kdy musely být vytvořeny padělané doklady, proběhla jednání s leasingovými společnostmi, přičemž samotný proces hodnocení rizik bankou rovněž zabral nějakou dobu, kdy až poté mohla být leasingová smlouva podepsána, nepředstavuje tento odstup doby okolnost vylučující závěr, že stále jde o jednání uskutečňované na základě jednotného záměru. Ten vyplývá nejen ze skutečnosti, že obvinění řešili tímto jednáním svoji finanční tíseň, v níž se ocitli v souvislosti s jejich podnikáním, nýbrž i z naprosto shodného způsobu provedení všech pěti útoků. Jak patrno, jednalo se tak o dlouhodobější proces, který zejména u leasingových společností nebylo možno urychlit, a tak tyto skutečnosti bezesporu měly vliv i na určité prodlevy mezi jednotlivými útoky.
Je tak třeba souhlasit se správnou úvahou odvolacího soudu, že předmětné jednání, kterým byly naplněny veškeré podmínky uvedené v ustanovení §116 tr. zákoníku, subjektivní souvislosti a blízké časové souvislosti, bylo důvodné posoudit jako jeden pokračující trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tu výhradu obviněného J. J., kterou s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil přiměřenost uloženého trestu odnětí svobody a namítl údajně nedůvodné nepoužití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou námitku totiž není možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož nesměřuje proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jeho jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ale ani pod žádný jiný v zákoně stanovený důvod dovolání (viz §265b tr. ř.).
Nadto Nejvyšší soud uvádí, že již z názvu tohoto ustanovení „mimořádné snížení trestu odnětí svobody“ je zřejmé, že se nejedná o pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Použití §58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno. Pro aplikaci §58 odst. 1 je nutno respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a používat ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech podmínek v tomto ustanovení uvedených, a že se nejedná o souhrn jakýchkoli polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu. Jen takový souhrn může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin při odvracení útoku, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany, nebo pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován násilným jednáním poškozeného, zdravotní stav obviněného, apod.). (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Všechna rozvedená zjištění a konkrétně prokázané skutečnosti zde rozhodně nesvědčí o tom, že by byly naplněny podmínky vymezené v ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, ale naopak svědčí ve prospěch závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, který ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku neaplikoval a konstatoval, že pro takový postup neshledal v projednávané věci potřebné okolnosti. Poměry obviněného i okolnosti činu správně zvažoval pouze toliko ve smyslu §41 tr. zákoníku.
Na základě všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s výsledným právním posouzením skutků spáchaných dovolateli ztotožnil a dospěl k závěru, že jejich výhrady nemají opodstatnění, popřípadě uplatněným dovolacím důvodům nevyhovují. Konečný rozsudek odvolacího soudu tak lze označit z tohoto pohledu za správný a plně odpovídající zákonu. Proto jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. J. a M. H. jako zjevně neopodstatněná podle §265 odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
S ohledem na učiněné rozhodnutí dovolacího soudu nebylo důvodné akceptovat ani návrh obviněného J. J. na odklad (přerušení) výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., neboť zde pro takové rozhodnutí nenastaly potřebné podmínky. Samostatné negativní rozhodnutí (usnesení) v tomto směru vydáno nebylo, ale je pouhou součástí odůvodnění tohoto rozhodnutí o dovolání obviněného (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 11 Tdo 494/2007).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu