ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.198.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 198/2018 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. 2. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 6 To 70/2017 v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 133/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 12. 2016 sp. zn. 16 T 133/2014 byl obviněný R. V. uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to byl podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu bylo uloženo také ochranné opatření, a to ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou.
K odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 6 To 70/2017 podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. shora citovaný rozsudek v celém rozsahu zrušil a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. poté znovu ve věci rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku na upřesněném skutkovém základě, že „dne 12. 7. 2013 kolem 19.00 hod. v P., P., v 5. patře, byt č. 25, při pokusu o spáchání sebevraždy, v kuchyni otevřel dva kohoutky plynového sporáku zn. MORA 1101, ze kterých do prostoru unikal zemní plyn, současně v koupelně uvedl do plného provozu plynový průtokový ohřívač vody zn. MORA 371, očekávaje, že dojde k samovolnému výbuchu plynu nashromážděného v uzavřeném prostoru bytu, přičemž v době události se v předmětném domě, který měl 25 plně obsazených bytových jednotek, nacházela minimálně polovina obyvatel, například manželé H. s dcerou, paní C., která by v případě výbuchu byla bezprostředně ohrožena na životě a zdraví, přičemž ke škodlivému následku nedošlo pouze včasným zákrokem přivolané hlídky PČR svědkyní V.“. Za to obviněnému podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku, uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ochranné opatření, a to ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
Z podnětu následného dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 9. 2017 sp. zn. 4 Tdo 986/2017 shora citovaný rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí soudu druhého stupně vytkl nesprávné právní posouzení otázky, do jakého vývojového stadia dospěla trestná činnost obviněného. Zdůraznil, že k závěru o dokonání zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku nepostačuje zjištění, že jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž obecně nebezpečný následek sice může vzniknout, ovšem jen při splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob. Stav obecného nebezpečí ve smyslu shora uvedené skutkové podstaty trestného činu je totiž charakterizován živelností a neovladatelností průběhu událostí, při nichž je vznik poruchy závislý na nahodilých okolnostech, které se již vlivu pachatele i ohrožených osob vymykají. Taková situace podle názoru Nejvyššího soudu v posuzovaném případě nenastala. Proto Městskému soudu v Praze uložil, aby se v rámci opětovného projednání řádného opravného prostředku obviněného zabýval otázkou, zda zjištěný skutek nenesl spíše charakteristiky pokusu zločinu obecného ohrožení podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §272 odst. 1 tr. zákoníku.
Městský soud v Praze poté opětovně ve věci rozhodl rozsudkem dne 18. 10. 2017 sp. zn. 6 To 70/2017, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak obviněného na témže skutkovém základě jako v jeho rozsudku ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 6 To 70/2017 (viz shora) nově uznal vinným toliko pokusem zločinu obecného ohrožení podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §272 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jej podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku, odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil ochranné opatření, a to ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou.
Rovněž proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. V. dovolání, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že odvolací soud znovu nesprávně posoudil jeho jednání, tentokrát jako pokus zločinu obecného ohrožení podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §272 odst. 1 tr. zákoníku. Obdobně jako ve svém předchozím dovolání ve věci zopakoval, že předpokladem k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu je, aby z jednání pachatele hrozilo bezprostřední nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví většímu počtu lidí anebo nebezpečí vzniku škody velkého rozsahu na cizím majetku. Pro takový stav obecného nebezpečí je přitom typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž je vznik poruchy závislý na nahodilých okolnostech, které se vymykají vlivu pachatele i ohrožených osob. K takovému vývoji však jeho jednání nesměřovalo. Dovolatel znovu připomněl, že podle závěrů opatřeného znaleckého posudku mohlo k výbuchu puštěného plynu v bytě dojít až po více než 3 hodinách, a to pouze za situace, kdy by současně uzavřel všechna okna i dveře. To však neučinil. Okna ponechal otevřená na mikroventilaci, což dobu k dosažení dolní meze koncentrace pro výbušnost zemního plynu ještě prodloužilo. Jestliže zasahující policisté plyn zastavili cca po 1 hodině jeho úniku, pak zbývalo ještě minimálně dalších 2,23 hodin k tomu, aby se dalo hovořit o vzniku bezprostřední hrozby obecného nebezpečí ve smyslu skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Jednání dovolatele tedy podle jeho názoru nedospělo ani do takového vývojového stadia, aby je bylo možno kvalifikovat jako pokus obecného ohrožení. Trvá na tom, že celou situaci měl plně pod kontrolou. Věděl, že v bytě není dána dolní mez koncentrace plynu potřebné pro výbuch, kterou navíc mohl plně ovládat. Podle skutkových zjištění měl v úmyslu spáchat sebevraždu. Jestliže však o svém záměru telefonicky informoval svědkyni V., šlo spíše o demonstrativní akt psychicky narušeného člověka. V každém případě není jisté, zda by inkriminovaným způsobem sebevraždu vůbec dokonal, resp. zda chtěl spáchat zločin obecného ohrožení. Odvolací soud o jeho vině rozhodl nesprávně, neboť zjištěné jednání ve skutečnosti trestným činem ani jeho pokusem není.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 6 To 70/2017 i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný podané obžaloby zprošťuje.
Opis dovolání byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 29. 12. 2017. Přípisem ze dne 15. 1. 2018 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovolacímu soudu sdělil, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě předpokládaném v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný R. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Již ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci Nejvyšší soud rozvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv v porušení procesních předpisů. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda zjištěný skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny s příslušnými předpisy hmotného práva a jejich ustanoveními. Dovolací soud je povinen - vyjma případů tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Argumentaci obviněného směřující proti právnímu posouzení stíhaného skutku jako pokusu zločinu obecného ohrožení podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §272 odst. 1 tr. zákoníku lze z pohledu uplatněného dovolacího důvodu považovat jako celek za právně relevantní. Nejvyšší soud jí však nepřiznal žádné opodstatnění.
Obviněný v dovolání v podstatě pouze zopakoval námitky, jimiž odůvodnil i svůj první mimořádný opravný prostředek ve věci a kterými se Nejvyšší soud již jednou zabýval. V odůvodnění usnesení ze dne 7. 9. 2017 sp. zn. 4 Tdo 986/2017 přitom zcela zřetelně vyslovil názor, že pokud obviněný po dobu cca jedné hodiny záměrně nechal volně unikat plyn do prostoru svého bytu s vědomím notoricky známé skutečnosti, že s určitým časovým odstupem může dojít k explozi plynu s významnými devastujícími účinky na plně obydlený dům, směřovalo takové jeho jednání k vyvolání stavu obecného nebezpečí ve smyslu §272 odst. 1 tr. zákoníku. Tento stav sice ještě nenastal, ovšem jen díky duchapřítomnosti svědkyně R. V., jíž se obviněný svěřil se svým úmyslem spáchat sebevraždu, a následnému včasnému zásahu přivolané policejní hlídky, která naplno otevřené přívody plynu uzavřela dříve, než jeho koncentrace mohla dosáhnout hodnot potřebných k výbuchu. V dané souvislosti Nejvyšší soud podotkl, že vůči právním závěrům odvolacího soudu stran úmyslného jednání obviněného, směřujícího k vydání většího počtu lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví a současně vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu (subjektivní stránka trestného činu), nemá žádných výhrad. Na tomto svém stanovisku nemá důvod cokoli měnit ani v nynější fázi řízení. I nadále platí, že dovolatel minimálně věděl, že svým jednáním může způsobit ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a to v obou výše uvedených alternativách současně. S takovou eventualitou byl zároveň nejméně srozuměn, přičemž podle skutkových zjištění soudů zjevně nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla případnému škodlivému následku jeho jednání zabránit. Městský soud v Praze pak v písemném vyhotovení napadeného rozsudku zcela případně zdůraznil, že obviněný učinil všechny potřebné kroky, které byly způsobilé k dosažení stavu obecného nebezpečí ve smyslu §272 tr. zákoníku, a potud lze jeho počínání považovat za úmyslné jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník I – komentář, §1 – 139, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 296). Zcela logickými a přesvědčivými argumenty se zároveň vypořádal i s klíčovou (a svou povahou spíše skutkovou) námitkou obviněného, podle níž měl po celou dobu situaci plně pod kontrolou, svůj záměr usmrtit se otravou plynem nebo jeho explozí před svědkyní V. pouze předstíral, sebevraždu ve skutečnosti dokonat nechtěl a případnému dosažení výbušné koncentrace plynu v domě by sám včas zamezil (k tomu viz str. 4 odůvodnění rozsudku). Pokud odvolací soud následně konstatoval, že skutek dovolatele naplňuje veškeré znaky (charakteristiky) pokusu trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud tomuto věcně správnému hmotněprávnímu závěru nemá co vytknout.
Protože dovolání obviněného R. V. bylo opřeno o námitky, jež z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádaly jakékoli opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu