ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.208.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 208/2018 -59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018 o dovolání obviněného A. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 2 To 86/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2017, sp. zn. 46 T 7/2009, byl obviněný A. V. uznán vinným ze spáchání jednak pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (bod 1. rozsudku) a jednak pomoci k pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (bod 2. rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1.
„Obviněný A. V. s již pravomocně odsouzeným J. V.
po předchozí vzájemné domluvě vedeni společným záměrem podvodně vylákat od společnosti SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. se sídlem Praha 10, Nákupní 389/1, IČ: 27207048 (do 24. 10. 2005 SPAR Beteiligungsgesellschaft s.r.o.) (dále jen SPAR) plnění ve formě náhrady škody a smluvní pokuty získaného formou žaloby k rozhodčímu soudu, v přesně nezjištěném období roku 2005 vyhotovili Kupní smlouvu s datem 20. 9. 2005 v P., dle které J. V., jako statutární zástupce společnosti SWISSPORT s.r.o., sídlem Brno, Dobrovského 867/42, IČ: 60721847 (dodavatel; dále jen SWISSPORT), uzavřel se společností SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. se sídlem Praha 10, Nákupní 389/1, IČ: 45023093 (od 20. 9. 2009 SPAR Invest CZ s.r.o.; odběratel) tuto Kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání sportovního zboží dle přílohy č.1 Závazné garantované objednávky podzim-zima 2005-2006, jež je součástí předmětné kupní smlouvy, v celkové částce 30.952.381,47 Kč s DPH a dle smlouvy mělo být zboží odebráno nejpozději do 30. 10. 2005 po předchozí písemné výzvě dodavatele, přičemž tato smlouva měla být zrušena a následně, v přesně nezjištěném období, vyhotovili novou Kupní smlouvu s datem 11. 10. 2005, dle které J. V. jako statutární zástupce společnosti SWISSPORT (dodavatel) uzavřel se společností SPAR Beteiligungsgesellschaft s.r.o., sídlem Praha 10, Nákupní 389/1, IČO: 27207048 (od 24. 10. 2005 SPAR Česká obchodní společnost s.r.o.) tuto novou Kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání sportovního zboží dle přílohy č. 1 Závazné garantované objednávky podzim zima 2005-2006 jež je součástí předmětné kupní smlouvy, v celkové částce 30.883.010,90 Kč s DPH a dle smlouvy mělo být zboží odebráno nejpozději do 12. 12. 2005 po předchozí písemné výzvě dodavatele, která měla být učiněna nejméně 7 dní před dodávkou zboží, přičemž obě dvě shora uvedené kupní smlouvy vypracoval A. V., přičemž u obou smluv uzavřených jednak mezi společností SWISSPORT a společností SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. a jednak mezi společností SWISSPORT a společností SPAR Beteiligungsgesellschaft s.r.o. zajistili jejich podepsání a opatření razítkem za společnost SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. M. K., přičemž však od počátku věděli, že tato jako nákupčí společnosti SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. nemá oprávnění zavazovat tuto společnost kupními smlouvami uzavíranými s dodavateli, neboť k tomuto jsou oprávněni pouze statutární zástupci společnosti SPAR Česká obchodní společnost s.r.o., navíc J. V. již z dřívějšího obchodního vztahu s tímto odběratelem věděl, že oprávnění za společnost podepisovat mají pouze statutární zástupci a tedy musel v době podpisu shora uvedených kupních smluv vědět, že M. K. vzhledem k tomu, že není statutární zástupce společnosti SPAR Česká obchodní společnost s.r.o., ale pouze nákupčí, není oprávněna podepisovat kupní smlouvy za shora uvedené společnosti a tedy musel vědět, že uvedené smlouvy jsou neplatné a dále musel vědět, vzhledem k minulým obchodním vztahům, že uvedené společnosti mají vlastní rámcové smlouvy pro dodavatele a používají pouze tyto, následně dne 6. 12. 2005 společnost SWISSPORT prostřednictvím elektronické pošty zaslala společnosti SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. výzvu k zaslání dílčích objednávek pro odběr zboží na základě kupní smlouvy ze dne 11. 10. 2005, přičemž tato výzva byla zaslána jménem jednatele společnosti SWISSPORT A. V. a poté následovaly výzvy k odběru zboží ze dne 9. 12. 2005, 14. 12. 2005, 19. 12. 2005 a 23. 12. 2005, přičemž dne 13. 12. 2005 se společnost SWISSPORT pokusila za účasti notáře dodat zboží do OD SPAR v B. na ulici V., který o tomto sepsal notářský zápis, kdy společnost SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. na toto nereagovala a zboží neodebrala, neboť předmětnou kupní smlouvu nepodepsal nikdo za společnost oprávněný a objednávka tedy nebyla zavedena v centrálním systému objednávek společnosti SPAR Česká obchodní společnost s.r.o., přičemž oba věděli, že předmětné zboží, které je specifikováno v Závazné garantované objednávce nemají a nebudou mít k dispozici, neboť uvedené zboží měli nakoupit jednak od společnosti MP wood s.r.o., se sídlem Pod Hájom 952/1, Dubnica nad Váhom, Slovenská republika, IČO: 36 327 701, a to na základě Kupní smlouvy ze dne 28. 10. 2005 a jednak od společnosti SWISSPORT SLOVAKIA s.r.o., sídlem Horná 20, Šala, Slovenská republika, IČO 36537730 na základě kupní smlouvy ze dne 15. 10. 2005, přičemž zboží od těchto dvou společností tvořilo pouze malou část zboží, kterou měl údajně dodat společnosti SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. a následně dne 23. 12. 2005 společnost SWISSPORT zaslala společnosti SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. předžalobní upomínku včetně faktury č. 205010588 ze dne 23. 12. 2005 na částku 33.737.743 Kč se splatností 29. 12. 2005 a dne 9.1.2006 podala společnost SWISSPORT rozhodčí žalobu k rozhodkyni JUDr. Veselé, kterou uvedli již do kupní smlouvy pro případ sporu, přičemž uvedené jednání směřovalo ke způsobení škody společnosti SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. ve výši nejméně 33.737.743 Kč;
2.
Obviněný A. V. s již pravomocně odsouzenými J. V. a V. V. vedeni společným záměrem vylákat od společnosti SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. se sídlem Praha 10, Nákupní 389/1, IČO: 27207048 (do 24. 10. 2005 SPAR Beteiligungsgesellschaft s.r.o.) plnění ve formě náhrady škody získaného formou žaloby k rozhodčímu soudu, V. V. v přesně nezjištěném období roku 2005 nechal vyhotovit Kupní smlouvu s datem 11. 10. 2005, dle které jako statutární zástupce společnosti GARPTIMEX a.s., sídlem Brno, Mečířova 40, IČ: 26975351 (dále jen GARPTIMEX) uzavřel se společností SPAR Beteiligungsgesellschaft s.r.o. (od 24. 10. 2005 SPAR Česká obchodní společnost s.r.o.) tuto Kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání sportovního zboží dle přílohy č. 1 Závazné garantované objednávky podzim zima 2005-2006, jež je součástí předmětné kupní smlouvy, v celkové částce 28.269.432 Kč s DPH a dle smlouvy mělo být zboží odebráno nejpozději do 30. 11. 2005 po předchozí písemné výzvě dodavatele, která měla být učiněna nejméně 7 dní před dodávkou zboží, přičemž s J. V. zajistili její podepsání a opatření razítkem za společnost SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. M. K., přičemž však od počátku věděli, že tato jako nákupčí společnosti SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. nemá oprávnění zavazovat tuto společnost kupními smlouvami uzavíranými s dodavateli, neboť k tomuto jsou oprávněni pouze statutární zástupci společnost SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. a současně V. V. věděl, že předmětné zboží, které je specifikováno v Závazné garantované objednávce společnost GARPTIMEX nemá a nebude mít k dispozici, neboť uvedené zboží měl nakoupit jednak od společnosti COOPER Establishment, se sídlem Am Schragen Weg 14, Postfach 1618, Fl-9490, Vaduz (dále jen COOPER Establishment) na základě Kupní smlouvy ze dne 17. 10. 2005, dále od společnosti TATRASVIT SVIT-SOCKS a.s., sídlem Mierova 1, Svit, Slovenská republika, IČO 31707289 (dále jen TATRASVIT) na základě Kupní smlouvy ze dne 12.10.2005 a od společnosti SWISSPORT s.r.o., sídlem Dobrovského 46, Brno (dále jen SWISSPORT) ze dne 15. 10. 2005, přičemž minimálně od společnosti COOPER Establishment a společnosti TATRASVIT neměl zboží v době uzavření smlouvy ani následně k dispozici a nikdy jej neodebral a neuhradil a tedy věděl, že nebude schopen zboží dodat dle Závazné garantované objednávky, a proto nikdy nevyzval písemně společnost SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. k odběru zboží, a následně dne 23. 12. 2005 společnost GARPTIMEX zaslala společnosti SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. předžalobní upomínku, včetně faktury č. 205090002 ze dne 23. 12. 2005 na částku 30.882.572,50 Kč se splatností 29. 12. 2005 a dne 9. 1. 2006 podala společnost GARPTIMEX rozhodčí žalobu k rozhodkyni JUDr. Veselé, kterou uvedli již do kupní smlouvy pro případ sporu, přičemž uvedené jednání směřovalo ke způsobení škody společnosti SPAR Česká obchodní společnost s.r.o. ve výši nejméně 30.882.572,50 Kč,
přičemž J. V. toto jednání V. V. zosnoval a řídil tím způsobem, že jej sám inicioval, vymyslel jeho průběh ve shodě se skutkem vedeným pod bodem 1., jednání V. V. usměrňoval a koordinoval se svým pod bodem 1., neboť se sám účastnil schůzky, na které došlo k získání podpisu M. K. a razítka společnosti SPAR Česká obchodní společnost s.r.o.,
A. V. pak s vědomím podstatných okolností jednání V. V. tomuto napomohl vypracováním předmětné kupní smlouvy mezi společnostmi GARPTIMEX a SPAR Beteiligungsgesellschaft s.r.o.“.
Za uvedené jednání byl obviněnému A. V. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost AHOLD Czech republic, a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2017, sp. zn. 46 T 7/2009, podal obviněný A. V. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 2 To 86/2017, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný A. V. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci 31. 10. 2017, sp. zn. 2 To 86/2017, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný v dovolání namítl, že soud prvního stupně se s podstatně doplněnou obhajobou obviněného vypořádal pouze velmi selektivním způsobem, což odporuje zásadě spravedlivého procesu. Rovněž zkrátil obviněného A. V. na jeho právech, když odmítl provedení důkazu výslechem obviněného J. V. cestou vyžádání mezinárodní právní pomoci. Dále obviněný A. V. podává podrobný rozbor své výpovědi, kterou učinil v hlavním líčení dne 18. 5. 2017. Obviněný se ve svém dovolání dále vyjadřoval k některým důkazům a nabídl jiný způsob jejich hodnocení, než jak učinily soudy obou stupňů. S odkazem na věrohodnost své obhajoby polemizoval tímto způsobem se správností skutkových zjištění. Ohledně bodu 2. rozsudku soudu prvního stupně pak dovolatel uvedl pouze obecné úvahy v tom smyslu, že pokud by obviněný A. V. byl účastníkem pokusu podvodu u SWISSPORT a současně byl pomocníkem k pokusu podvodu u GARPTIMEX, proč by také nevypracoval výzvy k odběru zboží za GARPTIMEX? Jediné možné logické vysvětlení, které odpovídá skutkovému ději a provedeným důkazům, je to, že zatímco v případě SWISSPORT jednal obviněný A. V. v dobré víře a podle svého nejlepšího svědomí jakožto řádný jednatel, který byl přesvědčen, že společnost SWISSPORT je plně v právu, v případě GARPTIMEX nejednal vůbec, protože tam jednatelem nebyl a o věci nic nevěděl. Obviněný dále uvedl, že postup soudů byl v rozporu se zásadou trestního řízení vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obviněný rovněž vyjádřil názor, že byl dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný A. V. zprošťuje obžaloby ve všech bodech, příp. aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, a to podle §265l odst. 3 tr. ř. v jiném složení senátu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Rovněž platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o které se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný A. V. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud se obviněný v souvislosti s nevyhověním jeho návrhu na provedení dalších důkazů snažil poukázat na tzv. opomenuté důkazy, je třeba uvést, že v dané věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se na str. 13-14 odůvodnění usnesení zabývá právě otázkou, proč neshledává návrh na doplnění dokazování důvodným. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku nebo pomoci k pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1, §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. O tom, že obviněný nevztahoval své námitky k právnímu posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, ostatně svědčí i to, že vytýkal i porušení procesního ustanovení, a to ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Z toho je zřejmé, že obviněný ve skutečnosti poukazoval nikoli na porušení hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na porušení procesního ustanovení, které pod tento dovolací důvod nespadá.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. V posuzované věci je výrok o vině obviněného A. V. založen na skutkových zjištěních, která nevykazují žádný extrémní rozpor s důkazy a do kterých tedy neměl Nejvyšší soud důvod jakkoli zasahovat. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí, aby zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Současně soudy, resp. odvolací soud odůvodnil, proč zamítl další důkazní návrhy (str. 13-14 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a dospěl ke správným skutkovým závěrům, s čímž se ztotožnil i soud druhého stupně. Při logickém hodnocení důkazů nelze ani dojít k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil soud prvního stupně. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácená, soudy obou stupňů se s ní přesvědčivě vypořádaly (str. 63-67 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 12-14 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně) a mezi důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými soudem prvního stupně nejsou žádné, natož extrémní rozpory. Z provedených důkazů učinil soud prvního stupně správné skutkové závěry a tyto následně zcela přiléhavě právně posoudil. V hodnotícím postupu soudu nelze shledat žádné rozpory či nedostatky a odůvodnění rozhodnutí je přesvědčivé a v souladu s §125 odst. 1 tr. ř.
Soud prvního stupně v bodě 1. správně uzavřel, že obviněný A. V. (s již pravomocně odsouzeným J. V.) po předchozí vzájemné domluvě vedeni společným záměrem podvodně vylákat od společnosti SPAR plnění ve formě náhrady škody a smluvní pokuty získaného formou žaloby k rozhodčímu soudu v přesně nezjištěném období roku 2005 vyhotovili Kupní smlouvu s datem 20. 9. 2005 v P., dle které J. V., jako statutární zástupce společnosti SWISSPORT, uzavřel se společností SPAR (odběratel) tuto Kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání sportovního zboží v celkové částce 30.952.381,47 Kč s DPH a dle smlouvy mělo být zboží odebráno nejpozději do 30. 10. 2005 po předchozí písemné výzvě dodavatele, přičemž tato smlouva měla být zrušena a následně, v přesně nezjištěném období, vyhotovili novou Kupní smlouvu s datem 11. 10. 2005, dle které J. V. jako statutární zástupce společnosti SWISSPORT (dodavatel) uzavřel se společností SPAR novou Kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání sportovního zboží v celkové částce 30.883.010,90 Kč s DPH, dle smlouvy mělo být zboží odebráno nejpozději do 12. 12. 2005 po předchozí písemné výzvě dodavatele, která měla být učiněna nejméně 7 dní před dodávkou zboží, přičemž obě dvě shora uvedené kupní smlouvy vypracoval A. V., přičemž u obou smluv zajistili jejich podepsání a opatření razítkem za společnost SPAR M. K., přičemž však od počátku věděli, že tato jako nákupčí společnosti SPAR nemá oprávnění zavazovat tuto společnost kupními smlouvami uzavíranými s dodavateli, neboť k tomuto jsou oprávněni pouze statutární zástupci společnosti SPAR, následně dne 6. 12. 2005 společnost SWISSPORT prostřednictvím elektronické pošty zaslala společnosti SPAR výzvu k zaslání dílčích objednávek pro odběr zboží na základě kupní smlouvy ze dne 11. 10. 2005, přičemž tato výzva byla zaslána jménem jednatele společnosti SWISSPORT A. V., poté následovaly výzvy k odběru zboží ze dne 9. 12. 2005, 14. 12. 2005, 19. 12. 2005 a 23. 12. 2005, přičemž dne 13. 12. 2005 se společnost SWISSPORT pokusila za účasti notáře dodat zboží do OD SPAR v B. na ulici V., který o tomto sepsal notářský zápis, kdy společnost SPAR na toto nereagovala a zboží neodebrala, neboť předmětnou kupní smlouvu nepodepsal nikdo za společnost oprávněný a objednávka tedy nebyla zavedena v centrálním systému objednávek společnosti SPAR, přičemž oba věděli, že předmětné zboží, které je specifikováno v Závazné garantované objednávce nemají a nebudou mít k dispozici, následně dne 23. 12. 2005 společnost SWISSPORT zaslala společnosti SPAR předžalobní upomínku včetně faktury a dne 9. 1. 2006 podala společnost SWISSPORT rozhodčí žalobu k rozhodkyni JUDr. Veselé, kterou uvedli již do kupní smlouvy pro případ sporu, přičemž uvedené jednání směřovalo ke způsobení škody společnosti SPAR.
Stejně tak správně uzavřel soud prvního stupně v bodě 2., že obviněný A. V. (s již pravomocně odsouzenými J. V. a V. V.) vedeni společným záměrem vylákat od společnosti SPAR plnění ve formě náhrady škody získaného formou žaloby k rozhodčímu soudu, V. V. v přesně nezjištěném období roku 2005 nechal vyhotovit Kupní smlouvu s datem 11. 10. 2005, dle které jako statutární zástupce společnosti uzavřel se společností SPAR tuto Kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání sportovního zboží v celkové částce 28.269.432 Kč s DPH a dle smlouvy mělo být zboží odebráno nejpozději do 30. 11. 2005 po předchozí písemné výzvě dodavatele, která měla být učiněna nejméně 7 dní před dodávkou zboží, přičemž s J. V. zajistili její podepsání a opatření razítkem za společnost SPAR M. K., přičemž však od počátku věděli, že tato jako nákupčí společnosti SPAR nemá oprávnění zavazovat tuto společnost kupními smlouvami uzavíranými s dodavateli, neboť k tomuto jsou oprávněni pouze statutární zástupci společnost SPAR, současně V. V. věděl, že předmětné zboží, které je specifikováno v Závazné garantované objednávce společnost GARPTIMEX, nemá a nebude mít k dispozici, a proto nikdy nevyzval písemně společnost SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. k odběru zboží, a následně dne 23. 12. 2005 společnost GARPTIMEX zaslala společnosti SPAR předžalobní upomínku, včetně faktury a dne 9. 1. 2006 podala společnost GARPTIMEX rozhodčí žalobu k rozhodkyni JUDr. Veselé, kterou uvedli již do kupní smlouvy pro případ sporu, přičemž uvedené jednání směřovalo ke způsobení škody společnosti SPAR, přičemž A. V. s vědomím podstatných okolností jednání V. V. tomuto napomohl vypracováním předmětné kupní smlouvy mezi společnostmi GARPTIMEX a SPAR.
Lze tedy shrnout, že původně spoluobvinění v jistých formách součinnosti (v případě obviněného A. V. jako spolupachatel nebo pomocník) vytvořili dokumenty, které měly sloužit fakticky k vylákání finančních prostředků od poškozeného řetězce SPAR (přičemž jim byly známy všechny rozhodné okolnosti zcela běžné a standardní, týkající se obchodních vztahů mezi dodavateli a společností SPAR), když není rozhodné, zda by k tomuto došlo tím, že by řetězec tyto smlouvy akceptoval, zboží odebral a fakticky uhradil cenu za zboží, které neobjednal, o které neměl zájem (pomohl tak minimálně zčásti společnosti SWISSPORT, potažmo původně spoluobviněným zbavit se skladových zásob), v cenách, které nemohl ovlivnit a nebo zda (k čemuž došlo v posuzovaném případě) zboží odmítl a v konečném důsledku se dostal do situace, když bylo, ať již účelově, či v důsledku selektivního hodnocení důkazů rozhodnuto o povinnosti uhradit požadovanou sumu (řádově v desítkách milionů Kč), bez ohledu na způsob vymáhání (formu žalobního petitu), když zde (v případě, že nebyl s původně spoluobviněnými na daném postupu domluven) je nutno vnímat do jisté míry samostatné jednání S. (v rámci rozhodnutí rozhodkyně fakticky víc než bylo požadováno, navíc bez kompenzace odběrem zboží), což bylo primárním cílem všech původně spoluobviněných (získat exekuční titul na částky odpovídající minimálně smluvně zakotveným nárokům). Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, které považují novou výpověď obviněného A. V. za účelovou, čemuž také nasvědčuje fakt, že nová výpověď obviněného reaguje na předchozí skutkové závěry soudu a snaží se tyto zpochybnit i změnou popisu vlastního jednání v zásadních skutečnostech.
Soud druhého stupně se pak vypořádal se všemi odvolacími námitkami (str. 9-15 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).
Dovolací námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, se kterou se vypořádal již soud prvního stupně, a dále opakováním odvolacích námitek, se kterými se řádně vypořádal soud druhého stupně. Kromě toho se jedná o námitky, kdy se obviněný snaží jednotlivé důkazy hodnotit jiným způsobem než soudy, přičemž své úvahy a závěry staví na pravdivosti obhajoby, která ale byla spolehlivě vyvrácena. Námitky obviněného proti rozsahu dokazování, skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů však nelze pokládat za námitky v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jinými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného A. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu