ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.212.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 212/2018- 34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání obviněného J. T. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 425/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 24/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 3 T 24/2014, byl obviněný J. T. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 3. prosince 2013 v době po 17.00 hodin na osamoceném místě u kempu V. u Jesenické přehrady, okr. Ch., kam po předchozí dohodě o poskytnutí sexuálních služeb dovezl svým osobním automobilem tov. zn. Fiat Seicento, poškozenou L. P., zastavil vozidlo, obešel je, otevřel dveře u spolujezdce, vrhl na poškozenou a násilím proti její vůli na ní, na předem polosklopené sedačce vykonal soulož, během které jej poškozená odstrkovala, prosila jej, aby jednání zanechal, poté s poškozenou odjel do P., kde poškozená z vozidla vystoupila a obžalovaný odjel.
Za uvedený zvlášť závažný zločin uložil Okresní soud v Chebu obviněnému podle §185 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §99 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ústavní formě.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 3 T 24/2014, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 425/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 425/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z toho, že skutek, tak jak byl zjištěn, nemůže být předmětem právního posouzení podle hmotného práva, neboť byl zjištěn způsobem, který neodpovídá zásadám spravedlivého procesu, když lze oprávněně dovodit extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. uvádí, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení.
Následně obviněný namítá, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že skutková zjištění jsou založena na jediném a výlučně usvědčujícím důkazu, kterým je výslech údajné poškozené. Tento důkaz ovšem podle jeho názoru nelze pro podstatnou vadu použít. Ostatní provedené důkazy nic o samotném skutku nevypovídají. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že soud uvěřil výpovědi poškozené, když dospěl k závěru, že její nesouhlas s pohlavním stykem byl dán zcela jednoznačně, přičemž zdůvodňuje, z jakých objektivních důvodů nemohl být naplněn požadavek na znalecké zkoumání osoby poškozené. Podle obviněného postupem soudu prvního stupně, který nesplnil pokyny soudu druhého stupně ohledně rozsahu dokazování, byla porušena zásada in dubio pro reo. Okolnost, že znalecké zkoumání poškozené nelze realizovat, není možno klást k jeho tíži. Poukazuje i na skutečnost, že soud druhého stupně ve svém zrušujícím usnesení hodnotil výpověď poškozené v mnoha směrech za rozporuplnou. Současně namítá, že poškozená se živila prostitucí a byla v předchozích letech dvakrát postižena pro přestupek, mimo jiné i pro řízení bez řidičského oprávnění. Přestože soud druhého stupně se závěry soudu prvního stupně ohledně rozsahu dokazování souhlasil, když poukázal na skutečnost, že věc byla projednána v jiném složení senátu, a že nový senát nebyl vázán hodnocením důkazů předchozím soudem, má dovolatel za to, že tímto postupem soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný namítá, že nový senát měl k dispozici stejné důkazy jako předchozí senát. Má za to, že se jedná o nepřípustnou změnu pohledu na výpověď svědkyně, když senát ani neměl možnost osobně poškozenou vyslechnout a musel pouze vycházet z její písemné výpovědi. Současně odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. ÚS 608/06, který je aplikovatelný na danou situaci. Dále poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1624/09, vztahující se k existenci jediného usvědčujícího důkazu. Podle obviněného měl soud prvního stupně vzhledem k naznačené důkazní situaci provést vyšetřovací pokus, kterým by byla ověřena reálnost jím popisovaného jednání, což bylo i doporučováno ve zrušujícím usnesení soudu druhého stupně. Namítá, že k pohlavnímu styku nemohlo dojít způsobem, jaký popisuje poškozená. Provedení vyšetřovacího pokusu za dané situace bylo zcela legitimní a naznačený postup soudů nižších stupňů, které ho neprovedly, znamená porušení práva na spravedlivý proces.
K uložení ochranného léčení namítá, že se nemůže ztotožnit se závěry soudu druhého stupně týkající se nutnosti uložení tohoto ochranného léčení. Obviněný konkrétně uvádí, že znalec MUDr. Šupina u něho diagnostikoval těžkou poruchu osobnosti s rysy disociálními a dissociativními, poruchu sexuální preference a zejména pak sexuální deviaci charakteru těžké patologické sexuální agrese. Zdůrazňuje, že v rámci jeho předchozích trestních řízení bylo provedeno jeho psychologicko-sexuální vyšetření, když znalci MUDr. Fait a MUDr. Škopková dospěli k závěru, každý v jiném trestním řízení, že netrpí sexuální deviací, ačkoliv se shodli na tom, že představuje osobu určitým způsobem narušenou, nestabilní, nezralou apod. Posudek MUDr. Šupiny obsahuje i další závěry, které ne zcela dávají smysl. V tomto směru uvádí, že znalci nebyl schopen na řadu otázek odpovědět, neboť si na průběh svých předchozích vztahů dobře nepamatoval. Přesto znalec konstatoval, že je nekomunikativní, a že se jedná o značně disociální narušenou osobnost. Namítá, že při opakovaných falometrických vyšetřeních nebyla zjištěna jakákoliv reakce, která by zakládala možnost stanovení poruchy sexuální orientace. Při současném znaleckém zkoumání toto vyšetření odmítl.
Obviněný dále poukazuje na článek doc. Jiřího Švarce, Ph.D., který předložil v rámci řízení před soudem druhého stupně, kdy z tohoto článku vyplývá, že neexistuje diagnóza „patologické sexuální agrese“. Taková diagnóza není kvalifikována v kvalifikaci duševních poruch a v ČR je zpravidla kódována jako F 65.8 - jiná porucha sexuální preference. Dále poukazuje na závěry tohoto odborného článku a namítá, že pokud není možno hovořit o duševní poruše, není mu možno nařídit ochranné léčení.
Vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudu druhého stupně, že argumentace obsahem tohoto článku není pro rozhodnutí důležitá, když sám znalec doc. Švarc po přezkoumání znaleckého posudku uvedl, že obviněný podle jeho názoru není osobou, které by bylo nutno ukládat ústavní ochranné léčení, a pokud ano, tak by se přikláněl spíše k ambulantní formě. Domnívá se, že za dané situace bylo namístě znalce MUDr. Šupinu vyslechnout a tohoto konfrontovat se závěry obsaženými v uvedeném článku. I tímto postupem bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
Dále zdůrazňuje, že ochranné léčení lze uložit jen pachateli trestného činu. Protože ho nelze považovat za pachatele trestného činu, nebylo mu možno ochranné léčení uložit.
Současně uvedl, že je možno mít za oprávněné, že jeho návrhu bude vyhověno, přičemž výkon ochranného léčení by měl zásadní vliv na psychiku celé rodiny. Proto je na místě, aby do doby pravomocného rozhodnutí o dovolání, nebyl jeho pobyt na svobodě nijak omezen.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 425/2016-427 ze dne 10. 10. 2017, jakož i rozhodnutí mu předcházející, podle §265k tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl před rozhodnutím o dovolání o tom, že vykonatelnost napadeného rozsudku se do doby právní moci rozhodnutí, kterým bude dovolací řízení skončeno, odkládá.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 1 NZO 1365/2017, sdělil, že se nebude k podanému dovolání věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že předmětná trestní věc obviněného již jednou byla předložena s dovoláním obviněného Nejvyššímu soudu, který zrušil usnesením ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 652/2017, podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 7 To 425/2017, a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně uložil, aby věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem zrušení věci v dovolání bylo naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že nyní podané dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř . je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Rovněž ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu platí, že východiskem jsou zásadně skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění zvolených dovolacích důvodů dovozuje ze skutečnosti, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když soudy uvěřily výpovědi poškozené a neprovedly znalecké zkoumání osoby poškozené a vyšetřovací pokus, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a v nesouhlasu se závěry znaleckého posudku MUDr. Šupiny [důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.].
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o tento dovolací důvod, ovšem jím většinu namítaných vad pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Většina vznesených námitek totiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání, a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy jej usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 4-5 rozsudku), který i zdůvodnil, z jakých důvodů nemohl splnit pokyn soudu druhého stupně ohledně znaleckého vyšetření poškozené znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, a z jakých důvodu neprovedl další navrhovaný důkaz (vyšetřovací pokus). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, kdy ovšem neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 3-4 rozhodnutí). I tento soud řádně rozvedl, z jakých důvodů nebylo možno některé důkazy provést a proč považuje požadavek na provedení vyšetřovacího pokusu za nadbytečný (viz str. 3-4 usnesení). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“ O takovou situaci se v dané věci jedná.
Obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces a to v souvislosti s rozsahem dokazování. Obecně je třeba uvést, že pokud namítá obviněný porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinností dovolacího soudu v takovém případě na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Platí, že jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány) by bylo možno prolomit kritéria vymezující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1271/2017). Porušení práva na spravedlivý proces pak spatřuje konkrétně obviněný v tom, že soudy jednak neprovedly znalecké zkoumání osoby poškozené, čímž podle jeho názoru porušily zásadu in dubio pro reo, a v tom, že neprovedly vyšetřovací pokus. Uplatněnou argumentaci lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť převážná část zvolených námitek směřuje do způsobů hodnocení důkazů (např. posouzení věrohodnosti poškozené). Obviněný v podstatě porušení práva na spravedlivý proces dovozuje ze skutečnosti, že soud prvního stupně nesplnil pokyny soudu druhého stupně a neprovedl znalecké zkoumání osoby poškozené. Z pohledu uplatněné námitky a předloženého spisového materiálu je možno konstatovat, že ve věci byl původně vyhlášen soudem prvního stupně zprošťující rozsudek dne 29. 5. 2014, sp. zn. 3 T 24/2014, který byl na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného do zprošťujícího výroku, zrušen rozhodnutím soudu druhého stupně ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 9 To 294/2014 podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby provedl znalecké zkoumání osoby poškozené a zvážil provedení vyšetřovacího pokusu. Soud prvního stupně se pokusil splnit pokyny soudu druhého stupně a přibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie k posouzení věrohodnosti osoby poškozené. Znalecký posudek se ovšem nepodařilo vypracovat z důvodu, že poškozená se stala zcela nekontaktní, když podle posledních informací se měla zdržovat v Německu. Je třeba zdůraznit, že soudu prvního stupně se sice podařilo zjistit adresu jejího pobytu v Německu, ovšem poškozenou se nepodařilo přes veškerou vynaloženou snahu předvolat, přičemž i její poslední známé telefonní číslo se stalo nekontaktní.
V dané souvislosti je třeba uvést, že dokazování po vrácení věci soudem druhého stupně upravuje ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že rozsah doplnění dokazování po vrácení věci soudem druhého stupně je upraven tak, že soud prvního stupně musí splnit pokyny soudu druhého stupně ohledně rozsahu dokazování, kdy není vyloučeno ani provedení dalších v úvahu připadajících důkazů. Předpokladem naplnění znění ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. je ovšem skutečnost, že provedení nařízených důkazů je objektivně možné. Jinak řečeno, soud prvního stupně je povinen provést důkazy, jejichž provedení mu uložil soud druhého stupně, kdy tuto povinnost nemusí splnit pouze za předpokladu, že splnění pokynu soudu druhého stupně brání objektivní důvody, mezi které lze zahrnout především objektivní nemožnost provedení určitého důkazu. V praxi se může jednat např. o situaci, že svědek zemřel, požadovaný důkaz byl zničen (např. listina), ale i situaci, že svědek se stal zcela nekontaktní a provedení určitého důkazu je vázáno na osobu svědka. Za takového objektivně zjištěného stavu nelze ve skutečnosti, že soud neprovedl určitý důkaz, který měl provést na základě pokynu soudu druhého stupně, spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, když ovšem důraz je nutno klást na prokazatelné zjištění věcné nemožnosti provedení tohoto požadovaného důkazu. V dané věci pak bylo objektivně zjištěno, že doplnění dokazování o znalecké zkoumání osoby poškozené není objektivně možné. Za situace, kdy provedení určitého požadovaného důkazu podle §264 odst. 1 tr. ř. není reálně možné, je třeba následně vždy zkoumat, zda byl soudy nižších stupňů zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (blíže viz §2 odst. 5 tr. ř.). O takovou situaci se v dané věci jedná. V tomto směru lze pro stručnost odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Pokud obviněný namítá, že soud prvního stupně ho uznal vinným na základě stejných důkazů, které původně vedly k zprošťujícímu výroku, tak je třeba zdůraznit, že po vrácení věci soudem druhého stupně rozhodoval ve věci jiný senát, který provedl celé dokazování znovu. Skutečnost, že soud prvního stupně po změně senátu nově provedl jednotlivé důkazy a tyto vyhodnotil s jiným výsledkem, než když ve věci rozhodoval původní senát, sama o sobě neodůvodňuje zrušení tohoto rozhodnutí ze strany odvolacího soudu (viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12) v důsledku porušení práva na spravedlivý proces. Z hlediska práva na spravedlivý proces je pak třeba klást důraz na to, aby uvedený soud provedl jednotlivé důkazy v hlavním líčení, měl tedy možnost je v souladu se zásadou bezprostřednosti (§2 odst. 12 t. ř.) zhodnotit podle vlastního přesvědčení, tedy nezávisle na původních závěrech, kdy následně musí své úvahy řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Této povinnosti soudy nižších stupňů v dané věci dostály, když je třeba odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nad rámec shora uvedených úvah je třeba uvést, že pokud by soud, který ve věci rozhoduje po vrácení věci v jiném složení senátu, nemohl hodnotit jinak provedené důkazy než původní senát, tak by nebyl možný postup podle §262 tr. ř.
Ohledně námitky otázky věrohodnosti poškozené je třeba uvést, že se jedná o námitku směřující do způsobu hodnocení důkazů a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Bez ohledu na naznačený závěr je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti poškozené zabýval, tuto nepomíjí, kdy ji i hodnotí z pohledu obhajoby obviněného (viz str. 4 rozsudku). Z pohledu námitek obviněného je nezbytné uvést, že samotná skutečnost, že poškozená se živila prostitucí, nemůže vést k závěru o její nevěrohodnosti. Poškozená po celou dobu probíhajícího trestního řízení předmětnou skutečnost doznává, přičemž samotné provozování prostituce není trestné a nelze také pominout, že samotný obviněný projevil zájem o služby prostitutky. Okolnost, že poškozená byla v minulosti 2krát postižena za přestupek nemůže vést k závěru o její nevěrohodnosti, když nebyla postižena za přestupky mající souvislost s provozovanou prostitucí a ani nebyla postižena za přestupky týkající se uvádění nepravdivých skutečností (např. přestupek podle §6 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích). Poškozená totiž byla v roce 1999 potrestána za přestupek spočívající v tom, že opožděně požádala o vydání OP a v roce 2011 za jízdu bez řidičského průkazu. V souvislosti s dovozováním nevěrohodnosti poškozené s ohledem na její potrestání pro přestupky, je třeba zdůraznit, že samotný obviněný byl v minulosti opakovaně soudně trestán, a to i pro trestnou činnost související s násilím na ženách. Pokud by tedy bylo vycházeno z argumentace obviněného ve vztahu k poškozené, tak by bylo možno dovodit, že obviněný by měl být vinen již proto, že byl v minulosti soudně trestán pro násilí na ženách, což by byl značně zjednodušující pohled, který soudy nižších stupňů, ale i Nejvyšší soud nezaujaly a nesdílí.
K námitce obviněného, že soud, jenž vyhlásil odsuzující rozsudek, osobně poškozenou nevyslechnul, je třeba uvést, že v dané věci byla poškozená opakovaně vyslechnuta v přípravném řízení a před soudem prvního stupně, kdy obviněný a jeho obhájce měli možnost klást poškozené otázky, takže zásada kontradiktornosti řízení podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy byla zachována (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015). Vzhledem ke skutečnosti, že poškozená se stala v průběhu řízení před soudem prvního stupně po vrácení věci soudem druhého stupně nekontaktní, postupoval soud podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a její výpovědi z přípravného řízení a u hlavního líčení přečetl, přičemž pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Lze uzavřít, že překážka uvedená v §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. umožňující přečíst protokol o výpovědi svědka, který pobývá v cizině, musí mít zásadně takový charakter, ze kterého lze důvodně usoudit, že výslech svědka před soudem není v dohledné době fakticky proveditelný a přitom nelze stanovit reálný termín, kdy jej bude možné uskutečnit (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 3 Tdo 412/2016), kdy použití citovaného ustanovení nesmí být v rozporu s principem kontradiktornosti trestního řízení a současně nesmí zasahovat do práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů (viz čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). O takový případ se v dané věci jednalo.
Rovněž námitka týkající se neprovedení vyšetřovacího pokusu nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, když směřuje do rozsahu dokazování. Obecně platí, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
Soud prvního stupně v rozsudku zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za nutné provést vyšetřovací pokus, když provedení tohoto důkazu považoval za nadbytečné (viz str. 3 rozsudku), stejně jako soud druhého stupně (viz str. 4 usnesení). Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že provedení vyšetřovacího pokusu nepovažoval soud druhého stupně za nutné, jeho provedení dal soudu prvního stupně ve svém zrušujícím rozhodnutí toliko na zvážení, takže se z pohledu ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. nejednalo o nesplnění pokynu soudu druhého stupně. Navíc je třeba zdůraznit, že vzhledem k povaze vyšetřovacího pokusu je nepochybné, že v nepřítomnosti poškozené by nebylo provedení tohoto vyšetřovacího pokusu ani objektivně možné.
Odkaz obviněného na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 je nepřípadný, když z tohoto rozhodnutí nevyplývá, že existence jediného usvědčujícího důkazu vylučuje možnost vyhlásit odsuzující rozsudek. Z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že za takové situace musí soud věnovat mimořádnou pozornost důslednému ověření tohoto jediného přímého důkazu, včetně vyvinutí úsilí o doplnění tohoto důkazu jinými, byť nepřímými důkazy. Uvedené povinnosti soud prvního stupně dostál, když velmi pečlivě hodnotil výpověď poškozené, včetně obsahu její výpovědi z pohledu závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie (poškozená vypověděla, že si myslí, že obviněného vzrušilo, že brečela, což odpovídá závěrům znaleckého posudku a vyjádření znalce o způsobu chování obviněného), přičemž i přihlíží k výpovědím obviněného, poukazuje na nelogičnosti v jeho výpovědi a změny jeho výpovědi, ale i osobu obviněného z pohledu jeho předchozích trestních řízení. Předmětný soud se také zabýval věrohodností poškozené, když vzal v úvahu, že byla v minulosti postižena pro přestupky a zjištěné skutečnosti hodnotil. Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Nad rámec shora uvedeného je možno ještě zdůraznit, že z celého spisového materiálu se ani nepodává důvod, proč by měla poškozená zájem obviněného křivě obvinit, když obviněného před celou událostí neznala, neměli spolu předtím žádné konflikty a ani v trestním řízení nepožadovala náhradu škody či nemajetkové újmy. Naopak lze připustit, že poškozená se podáním trestního oznámení jen dostala do jisté svízelné situace, kdy ve věci musela opakovaně vypovídat a sdělovat cizím osobám, že se živí jako prostitutka, což nepochybně představuje určitou dehonestaci její osoby v očích jiných lidí. Proto lze mít za to, že soudy z pohledu nálezu Ústavního soudu III. sp. zn. ÚS 1624/09 dostály svým povinnostem.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je možno konstatovat, že uplatněné dovolací námitky směřují výhradně do oblasti skutkové a procesní. Je totiž evidentní, že dovolatel soudům v tomto směru vytýká výhradně neúplné dokazování (neprovedení opětovného výslechu znalce MUDr. Šupiny) a nesprávné hodnocení důkazů (znaleckého posudku MUDr. Šupiny) a nesprávná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci (především odkazuje na znalecké posudky vypracované dříve a článek doc. Švarce). Sekundárně pak namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení, když není pachatelem trestného činu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání v naznačeném rozsahu uplatnil na procesním a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Přesto je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou závěru znaleckého posudku MUDr. Šupiny zabývaly, když soud prvního stupně se nespokojil toliko s přečtením tohoto znaleckého posudku, ale znalec byl ke svým závěrům opakovaně vyslechnut. Znalec přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakých důvodů při předchozích znaleckých zkoumáních osoby obviněného u tohoto nediagnostikoval poruchu sexuální preference, když porucha osobnosti již byla diagnostikována dříve. Důvodem předchozího nezjištění poruchy sexuální preference byla omezená spolupráce ze strany obviněného, takže se jí podařilo maskovat, byť znalec měl za to, že u obviněného je dána, ovšem vzhledem k přístupu obviněného ji nemohl stanovit, neboť měl málo indicií (blíže viz str. 3 rozsudku). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že znalec při vypracování znaleckého posudku vzal v úvahu i předchozí znalecké zkoumání obviněného (viz znalecký posudek). Rovněž soud druhého stupně se se závěry znaleckého posudku MUDr. Šupiny zabýval z pohledu námitek obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání, včetně předloženého článku doc. Jiřího Švarce (viz str. 4-5 usnesení). Pro stručnost považuje Nejvyšší soud za vhodné na tyto závěry soudů odkázat, když je považuje za vyčerpávající.
Pokud obviněný odkazuje na obsah článku doc. Jiřího Švarce, je třeba konstatovat, že se jedná o námitku, kterou uplatnil obviněný v řízení před soudem druhého stupně. Uvedený soud se s ní vypořádal a na jeho odůvodnění lze zcela odkázat. Obecně v souvislosti s námitkami obviněného je možno uvést, že skutečnost, že jiný znalec napsal a publikoval článek, ve kterém vyjadřuje určitý názor, konkrétně, že patologickou sexuální agresi nelze považovat za duševní poruchu, a že kvalifikace této poruchy jako duševní nemoci podle F 65.8 (jiná porucha sexuální preference) je neodpovídající a že tvrdí, že diagnóza patologická sexuální agrese představuje české specifikum, nemůže vést k závěru, že tento článek zpochybňuje závěry předmětného znaleckého posudku. I z tohoto článku je nepochybné, že česká lékařská věda používá oficiálně diagnózu „patologická sexuální agrese“, tedy jedná se o oficiálně používaný termín a bylo provedeno její vymezení (MUDr. Weiss). Skutečnost, že tato diagnóza je českým specifikem, není podstatná, když je třeba zdůraznit, že některé státy používají pro tento typ poruchy obecný pojem agrese jako duševní poruchy (např. USA). Podle české odborné lékařské společnosti „ patologická sexuální agrese“ není kvalifikována jako samostatná duševní porucha, ale je kvalifikována buď jako diagnóza podle F 65.5 nebo F 65.8. Současně je třeba konstatovat, že autor článku připouští, že jeho názor, že se v případě „ patologické sexuální agrese“ nejedná o duševní poruchu, a že použitá klasifikace F 65.8 je neodpovídající, je mezi českými sexuology ojedinělý, tedy uznává, že se jedná o jeho osobní názor, nikoliv o oficiální stanovisko odborné lékařské komory. Skutečnost, že konkrétní osoba publikuje určitý odborný názor, nemůže vést k závěru, že závěry znaleckého posudku MUDr. Šupiny nemohou obstát, a že by měl být znalec MUDr. Šupina vyslechnut k názorům prezentovaným v tomto článku. K námitce, že doc. Jiří Švarc vyjádřil názor, že není osobou, které by mělo být uloženo ochranné léčení, popř. toliko ochranné léčení v ambulantní formě, je třeba uvést, že se jedná jen o jeho tvrzení, neboť v tomto směru nepředložil žádné odborné vyjádření či znalecký posudek. Navíc z použité argumentace obviněného je zřejmé, že ho zpracovatel článku nevyšetřil.
K námitce obviněného, že mu bylo uloženo ochranné opatření, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení, je třeba uvést, že obviněný fakticky žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí, když toliko namítá, že se žádného trestného činu nedopustil. Obviněný tedy zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů. Jedná se tedy o procesní námitku, která nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že byť to obviněný výslovně nenamítá, tak v případě uložení ochranného léčení soudy pochybily, pokud ochranné léčení ukládaly obviněnému podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, když správně mělo být ochranné léčení obviněnému uloženo podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, čemuž odpovídá i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku totiž připadá v úvahu jen tehdy, jestliže je pachateli ukládáno ochranné léčení podle §40 tr. zákoníku (trest je ukládán pod dolní hranicí zákonné sazby) nebo podle §47 odst. 1 tr. zákoníku (soud upustí od uložení potrestání) nebo se jedná o pachatele činu jinak trestného činu, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. O takovou situaci se v předmětné věci nejednalo, když ochranné léčení bylo obviněnému ukládáno z toho důvodu, že se trestné činnosti dopustil ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Ochranné léčení tedy mělo být ukládáno podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru je třeba uvést, že se jedná o jisté formální pochybení, které nemá na správnost uložení ochranného léčení vliv.
Vzhledem k naznačenému závěru se Nejvyšší soud zabýval tím, zda by projednání dovolání a zrušení předmětného rozhodnutí ve výroku o uložení ochranného léčení mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Bylo shledáno, že nikoliv, když otázka předpokladů uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku a §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není po právní stránce zásadního významu, když byla opakovaně řešena judikaturou Nejvyššího soudu. V tomto směru je také třeba uvést, že u obviněného byly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, takže v případě zrušení výroku o uložení ochranného léčení, by mu toto bylo uloženo podle tohoto ustanovení. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že z hlediska zrušení, změny či upuštění od uložení ochranného léčení jsou podmínky totožné, bez ohledu na skutečnost, zda bylo ochranné léčení uloženo podle §99 odst. 1 tr. zákoníku či §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za této situace lze mít za to, že by případná změna nemohla mít fakticky vliv na postavení obviněného z hlediska uložení ochranného léčení. Proto je možné podané dovolání odmítnout podle 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Námitka obviněného, že postupem soudů došlo k porušení zásady in dubio pro reo (konkrétně tím, že neprovedl všechny důkazy požadované soudem druhého stupně) nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Obecně lze konstatovat, že tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno jednak z důvodů, které nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu k neprovedení znaleckého zkoumání poškozené), kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je třeba uvést, že naznačené pochybení soudů nižších stupňů není takového rázu, že by vydání nového meritorního rozhodnutí mohlo být pro obviněného příznivější, pokud jde o výrok o uložení ochranného léčení. Zároveň bylo shledáno, že projednávaná problematika není po právní stránce zásadního významu, neboť podmínky uložení ochranného léčení byly, a to nejenom Nejvyšším soudem, v minulosti mnohokrát judikovány.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Na základě výše uvedených závěrů a v souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Namístě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová