ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.291.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 291/2018 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2018 o dovolání obviněného F. Ř. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 7 To 339/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 83/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. 2 T 83/2017, byl obviněný F. Ř. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 24. 3. 2017 si na adrese P., K., převzal výzvu Krajského soudu v Plzni, aby nastoupil nejpozději do 7 pracovních dnů od jejího doručení do Věznice Plzeň trest odnětí svobody v trvání 4 roků uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 4 T 11/2016, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 119/2016 dne 9. 2. 2017, spolu s výzvou převzal též usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 4 T 11/2016, kterým byla zamítnuta jeho žádost ze dne 14. 2. 2017 o odklad nástupu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů, neboť bylo zjištěno, že vězeňská služba popřípadě ve spolupráci s mimovězeňskými poskytovateli zdravotních služeb je schopna mu zajistit potřebnou zdravotní péči, kdy v nich byl současně poučen, že pokud nebude výzvu k nástupu trestu respektovat, bude vydán příkaz k jeho dodání do výkonu trestu, i kdyby nastoupil k hospitalizaci v civilním zdravotnickém zařízení s trestněprávními důsledky nenastoupení, bez závažného důvodu výkon trestu odnětí svobody sám nenastoupil, proto dne 6. 4. 2017 Krajský soud v Plzni vydal příkaz k jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody, dne 20. 4. 2017 opětovně podal žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů, která mu byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 4 T 11/2016 zamítnuta s opětovným poučením o povinnosti trest nastoupit, usnesení si osobně převzal dne 25. 4. 2017, ani poté sám do výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil až do 3. 5. 2017, kdy byl policejním orgánem vypátrán v P., D. n., v čekárně lékařského zařízení, a následně byl do výkonu trestu odnětí svobody dodán.“
Za uvedené jednání byl obviněný F. Ř. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. 2 T 83/2017, podal obviněný F. Ř. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 7 To 339/2017 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 7 To 339/2017, podal následně obviněný F. Ř. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že soud prvního stupně skutek nesprávně právně kvalifikoval. Má za to, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, když k výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil z objektivně závažných důvodů. Před soudy uvedl, že nástup trestu nevykonal, jelikož mu to nedovoloval jeho zdravotní stav. Ke svému tvrzení předložil již soudu 1. stupně svou lékařskou dokumentaci, z níž mimo jiné vyplývá, že ošetřující lékař obviněného nástup k výkonu trestu nedoporučil, jelikož jeho zdravotní stav vyžadoval neodkladnou lékařskou péči a chirurgický zákrok. Obviněný tak měl oprávněnou a zcela objektivní obavu, že v případě nástupu výkonu trestu bude ohrožen jeho zdravotní stav, popř. může v důsledku nástupu výkonu trestu dojít ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Má proto za to, že zde existoval závažný důvod, který mu bránil v nástupu k výkonu trestu, když dle komentáře k ust. §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se za závažný důvod bránící nástupu výkonu trestu považuje právě změna zdravotního stavu. Dále nesouhlasí s tím, že jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož neměl zájem svým jednáním způsobit jakýkoliv trestný čin, když se pouze snažil ochránit své zdraví, které mohlo být nástupem k výkonu trestu ohroženo.
Dále má za to, že mu byl soudem prvního stupně uložen nepřiměřený nepodmíněný trest odnětí svobody, a to přes skutečnost, že již vykonává dříve uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 4 let. Nepřiměřenost spatřuje v tom, že byl již odsouzen pro jiný závažnější trestný čin, přičemž trest, který obdržel v tomto trestním řízení, je zanedbatelný vedle trestu, který mu byl již uložen. Obviněný v tomto směru již soudu prvního stupně předložil rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-sever, kde soud v obdobné věci trestní stíhání pro bezvýznamnost trestu zastavil. Soud prvního stupně se však tímto odkazem nikterak nezabýval a stejně se jím nezabýval ani soud odvolací, a to přesto, že obviněný neprovedení tohoto důkazu soudem prvního stupně uváděl ve svém odvolání. Nepřiměřenost trestu spatřuje dále v tom, že s ohledem na všechny okolnosti, tj. především na důvod nenastoupení k výkonu trestu, mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Soud v tomto případě mohl přistoupit k uložení některého z alternativních trestů, když s ohledem na vývoj trestního práva a judikatury má mít ukládání alternativních trestů a přečinů přednost před nepodmíněným odsouzením.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 7 To 339/2017 a stejně tak rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. 2 T 83/2017 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že z obsahu dovolání je patrno, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, jakožto soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl dovolatel patrně napadnout podle písm. l) citovaného ustanovení. Předně opakuje obhajobu, kterou uplatnil zejména i ve svém odvolání, že v nástupu výkonu trestu mu bránily vážné zdravotní důvody. Touto obhajobou se už soudy obou stupňů podrobně zabývaly.
Státní zástupce nesouhlasí s tvrzením dovolatele, že závažným důvodem nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku může být to, že měl „ oprávněnou a zcela objektivní obavu, že v případě nástupu výkonu trestu bude ohrožen jeho zdravotní stav“. Dovolatel byl seznámen s připraveností Vězeňské služby vážně se jeho zdravotním stavem zabývat a zajistit mu potřebnou péči. Rozhodujícím důvodem nenastoupení výkonu trestu zjevně byla především tvrzená osobní nedůvěra v české vězeňství. Dovolatel se ani nepokusil předat Vězeňské službě svou zdravotní dokumentaci a zjistit, jaká péče mu může být při výkonu trestu poskytnuta. Stejně jako projevil obecnou nedůvěru v péči věznice o jeho zdraví, mohl projevit obdobnou obecnou nedůvěru také ohledně zajištění svého bezpečí před útoky jiných osob, ohledně nezávadnosti a nutriční hodnoty vězeňské stravy a ohledně dalších aspektů svého pobytu ve věznici. Žádná z takových obecných subjektivních obav však nemůže být závažným důvodem ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, neboť pak by důvodem nenastoupení výkonu trestu mohlo být v podstatě cokoliv.
K tomu státní zástupce poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1056/2017, v němž se uvedený soud zabývá výkladem znaku skutkové podstaty podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku „závažný důvod“. Nejvyšší soud k tomu konstatoval, že u obviněného se jednalo o dlouhodobě trvající zdravotní problémy, které se sice postupně zhoršovaly, nicméně nijak reálně nebránily v nástupu výkonu trestu. Nejvyšší soud považoval za podstatné, že obviněný v době, kdy měl nastoupit výkon trestu, nebyl hospitalizován (byť mu hospitalizace byla nabízena), nýbrž byl schopen docházet na lékařské kontroly a intenzivně pečovat o svou nemocnou matku, a jak se podává z rozsudku soudu prvního stupně, v den zadržení byl podle vyjádření lékaře schopen i umístění v policejní cele za současné kontroly jeho zdravotního stavu. Obviněný byl tedy výkonu trestu odnětí svobody i navzdory zdravotním potížím schopen. V judikované věci měl navíc obviněný pro nenastoupení výkonu trestu závažnější důvody, než jaké měl dovolatel ve věci předmětné a Nejvyšší soud přesto nepovažoval tyto důvody za závažné důvody, které by mohly ospravedlnit nenastoupení výkonu trestu.
Státní zástupce shrnuje, že závažným důvodem nenastoupení do výkonu trestu nemohla být pouhá nedůvěra k českému vězeňství založená na obecné subjektivní obavě z úrovně zdravotní péče v české věznici. V této části dovolání se tedy jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002. V této části proto považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné.
Dovolatel dále brojí proti přiměřenosti uloženého trestu, neboť ten považuje za zanedbatelný proti trestu, který mu již byl uložen. Významem přísnosti dříve uloženého trestu pro posouzení společenské škodlivosti následného nenastoupení výkonu tohoto trestu obviněným se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 642/2013. Zde mimo jiné shledal, že je nutné klást důraz na skutečnost, že pachatel zcela záměrně maří již jeden jemu uložený trest odnětí svobody, a jeho jednání tak výrazně nabývá na společenské škodlivosti a závažnosti, která se zvyšuje jak celkovou délkou trvání stavu, po který pachatel nenastupuje jemu uložený trest odnětí svobody, tak i samotnou délkou uloženého trestu odnětí svobody, jehož výkon maří. Z tohoto pohledu zvyšuje škodlivost jednání dovolatele to, že mařil výkon trestu odnětí svobody v trvání 4 let, tedy trest již dosti přísný. Z hlediska dovolání považuje státní zástupce za podstatné, že dovolatel zformuloval tuto námitku jako námitku proti přiměřenosti uloženého trestu. K tomu odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a dodává, že v této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného F. Ř.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. K výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil z objektivně závažných důvodů, a to s ohledem na svůj zdravotní stav. Dále nesouhlasí s tím, že jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvádí, že neměl zájem svým jednáním způsobit jakýkoliv trestný čin.
Podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci ten, kdo bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný byl vyzván k nástupu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Výzvu obsahující poučení o případných trestněprávních následcích, pokud ve stanovené lhůtě nenastoupí, osobně převzal, ale k výkonu trestu ze zdravotních důvodů nenastoupil. Okresní soud Plzeň-město na straně 3 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že podle lékařské zprávy výkon trestu nebyl vhodný, nikoliv vyloučený. Dále uvedl, že zdravotnická služba Vězeňské služby ČR byla schopna obviněnému zajistit potřebnou péči. S tímto byl také obviněný seznámen. I přesto, že mu byla opakovaně zdůrazněna povinnost respektovat příkaz k nástupu trestu, k jeho výkonu nenastoupil. Odvolací soud na straně 2 odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že obviněný byl opakovaně poučován, že jeho zdravotní stav není důvodem pro odklad nástupu trestu, a o tom, že doklady o svém zdravotním stavu má při nástupu předložit věznici. Obviněný ovšem tato poučení úmyslně nerespektoval a pouze namítl, že by mu ve vězení neposkytli potřebnou zdravotní péči. Vězeňská služba ČR, odbor zdravotnické služby po posouzení zdravotního stavu dle předložené zdravotnické dokumentace konstatovala, že zdravotní služba VS ČR je schopna mu poskytnout, popř. ve spolupráci s mimovězeňskými poskytovateli zdravotních služeb, potřebnou péči včetně péče neurologické s podáním infuzní léčby na lůžku a péče spondylochirurgické. Obviněný byl tedy opakovaně poučován, že jeho zjištěný zdravotní stav není důvodem pro odklad nástupu trestu, přesto vědomě tato poučení nerespektoval.
Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené konstatuje, že zjištěný zdravotní stav obviněného nelze považovat za vážný důvod, který by nástupu výkonu trestu mohl bránit, když z lékařské zprávy nevyplývá, že by byl výkon trestu vyloučený, jelikož by ohrožoval jeho zdraví či život. Obviněný proto po subjektivní i objektivní stránce naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, neboť bez závažného důvodu na výzvu soudu nenastoupil trest odnětí svobody. Jestliže přes poskytnutá poučení do výkonu trestu skutečně nenastoupil, jednal nepochybně v úmyslu přímém, jak shledal i nalézací soud na str. 3 svého rozsudku.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky vůči výroku o trestu. Uvedl, že mu byl soudem prvního stupně uložen nepřiměřený nepodmíněný trest odnětí svobody, i přes skutečnost, že již vykonává dříve uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 4 let. Nepřiměřenost spatřuje v tom, že byl již odsouzen pro jiný závažnější trestný čin, přičemž trest, který obdržel v tomto trestním řízení je zanedbatelný vedle trestu, který mu byl již uložen. Nepřiměřenost trestu spatřuje dále i v tom, že s ohledem na všechny okolnosti, tj. především na důvod nenastoupení k výkonu trestu, mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Soud v tomto případě mohl dle obviněného přistoupit k uložení některého z alternativních trestů.
Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu Nejvyšší soud uvádí, že námitky obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani pod speciální dovolací důvod jímž může být zpochybněna správnost výroku o trestu, a to pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný F. Ř. se svým předmětným jednáním dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného F. Ř. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 3. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu