ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.301.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 301/2018-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání obviněného Z. V. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 13 To 345/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 86/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 20 T 86/2016, byl obviněný Z. V. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný Z. V. odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, částku 352.446 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. Le., J. L., L. L., „AAAAA“*), M. L., „XXXXX“*) a „YYYYY“*), všichni bytem D., odkázáni se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 20 T 86/2016, podali obviněný Z. V. a poškození J. Le., J. L., L. L., „AAAAA“*), M. L., „XXXXX“*) a „YYYYY“*), odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 13 To 345/2017, tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný Z. V. byl uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 2. 2. 2016 v době kolem 14.05 hod. v P. v ulici H. na výjezdu z místa ležícího mimo pozemní komunikaci – výjezdu z areálu provozovny obchodní společnosti TART, s. r. o., řídil nákladní soupravu složenou z tahače tov. zn. DAF a přívěsu tov. zn. PANAV, při vjíždění na místní pozemní komunikaci v ulici H. směrem vlevo na místní část Č. za B. nerespektoval pravidla přednosti v jízdě a přehlédl z jeho levé strany po ulici H. jedoucí cyklistku Z. L., která se pohybovala při pravém okraji vozovky ve směru na obec D., v důsledku čehož narazil pravou přední částí tahače do pravého boku cyklistky, což vedlo k tomu, že cyklistka upadla na povrch vozovky, o který se udeřila do zadní části hlavy; tímto jednáním obžalovaný porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a při dopravní nehodě utrpěla poškozená cyklistka Z. L. především těžká poranění hlavy a mozku, kterým dne 11. 2. 2016 v 12.45 hod. ve Fakultní nemocnici Hradec Králové následkem těžkého úrazového otoku mozku, zhmoždění mozku a krvácení pod tvrdou plenu mozkovou podlehla.“
Za uvedené jednání byl obviněný Z. V. odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, částku 352.446 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. Le., J. L., L. L., „AAAAA“*), M. L., „XXXXX“*) a „YYYYY“*), všichni bytem D., odkázáni se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání poškozených byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 13 To 345/2017, podal následně obviněný Z. V. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný vidí tři problémy v napadeném rozhodnutí. Otázku zavinění střetu, způsobení následků střetu a poté místo střetu. Uvádí, že pomalu najížděl na veřejnou komunikaci, řádně se několikrát rozhlédl, a protože cyklistku neviděl, pokračoval stále stejnou rychlostí vpřed. Při prvním podezřelém zvuku zastavil, avšak to bylo již po střetu. Cyklistka viděla zprava vyjíždějící kamion a aniž by dala jakékoliv zvukové či jiné znamení vjela těsně před něj a bez ohledu na to, že kamion stále pokračoval kupředu, jela rovně před ním tak, až došlo k tečnému dotyku kola s přední maskou kamionu. Přibližně k těmto závěrům dospěl i odvolací soud, přijal však účelově k tíži obviněného upravený popis faktické situace. Odvolací soud tvrdil, že obviněný nedal přednost, resp. při ústním vyhlášení rozsudku odůvodnil zavinění tím, že nezastavil. Ten si přitom počínal tak, že nikdo, ani cyklistka, nemusela náhle měnit směr nebo rychlost jízdy, a to i bez ohledu na to, že ji neviděl. Byla to naopak cyklistka, kdo vjel vědomě před kamion takovým způsobem, že bez upozornění řidiče nebylo možné z jeho strany střetu zabránit. Z žádného důkazu nevyplývá, že by cyklistka byla nucena prudce změnit směr nebo rychlost jízdy. Naopak ze svědectví jednoznačně vyplývá, že se střetu mohla bez problému plynule vyhnout mírným vybočením. Obviněný se proto domnívá, že skutek, ke kterému došel odvolací soud, je nutné právně posoudit v souladu s definicí „dát přednost‘ a zprostit jej tak obžaloby, neboť cyklistce na to, že o ní nevěděl, přednost dal.
Dále uvádí, že otázka způsobení zranění cyklistky je nejasná. Z provedených důkazů vyplývá, že k jejímu dotyku s karoserií kamionu vůbec nedošlo, čímž je vyvrácen přinejmenším zčásti jak znalecký posudek, tak i tvrzení znalkyně z oboru lékařství. Je otázkou, do jaké míry je potom věrohodný posudek a její tvrzení, byť uváděná mimo její obor, i v ostatních případech. Cyklistka po střetu s vozidlem odskákala na protější stranu silnice, kde upadla a způsobila si zranění, kterým následně podlehla. Její rychlost byla v době pádu pravděpodobně nulová, nebo zcela nepatrná. Hlavní příčinou byl tedy pád z kola. Pokud by cyklistka měla přilbu, nestalo by se jí pravděpodobně vůbec nic. Namítá, že v tomto případě je prokázaná míra určitosti vzniku zranění a zejména jeho souvislosti s nehodovým dějem sporná, proto je dle obviněného na místě užít zásadu in dubio pro reo a těžší následek – zranění s následkem smrti – mu k tíži nepřipisovat. Vzhledem k tomu, že v případě použití cyklo helmy by k žádnému zranění nebylo došlo, došlo podle obviněného nejméně k přetržení příčinné souvislosti mezi dotykem cyklistky s karoserií vozidla a těžším následkem. Opakovaně proto trvá na vypracování znaleckého posudku z oblasti biomechaniky na otázku použití cyklo přilby a míry tlumení nárazu při jejím použití.
K místu střetu obviněný namítá, že dodnes není jasné, kde ke střetu cyklistky s kamionem přesně došlo. Svědek M. popisoval původní polohu auta na úrovni chodníku, svědkyně K. nejprve ukázala na náčrtku místo odpovídající M. popisu, po ukázání místa na silnici paní předsedkyní toto místo nakonec odkývala. Podle obviněného je i na tomto místě potřeba použít zásadu in dubio pro reo, tedy za skutkové zjištění vzít za to, že ke střetu došlo ještě na vjezdu. Bez ohledu na výše uvedené dále namítá značný rozsah zamítnutých návrhů na doplnění dokazování, zejména ke vzniku zranění a místa střetu cyklistky s kamionem. S ohledem na výše uvedené, tedy dosti značné nejasnosti ohledně příčinné souvislosti střetu s těžším následkem, neprokázaného nedání přednosti v jízdě aj. zpochybňuje uložený trest, zejména co se zákazu činnosti týče.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zopakoval dokazování a rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 13 To 345/2017 v rozsahu jeho napadení zrušil a rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby, eventuálně rozhodl, že se věc ve smyslu §265l tr. ř. vrací k opětovnému projednání a rozhodnutí.
Přípisem ze dne 5. 2. 2018 doplnil obviněný své dovolání. Upozornil v něm na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15, který podle něj posuzuje typově prakticky stejnou situaci. Obviněný opakuje, že i přes rozhlížení cyklistku neviděl. Cyklistka jej viděla, a přesto najela ve vzdálenosti 38-56 cm před jedoucí nákladní auto, a i když se mohla kolizi jednoduše a bezpečně vyhnout plynulou změnou trasy, nebo alespoň zavolat, neučinila nic. Obviněný tak nemohl předvídat, že před vozidlem někoho má, neboť ji neviděl a neměl žádný důvod předpokládat takové hazardní najetí před jedoucí automobil. Byla to cyklistka, která zásadním způsobem porušila základní prevenční povinnosti a která mohla, bez nebezpečí pro ni a i bez nutnosti prudké změny směru jízdy nebo rychlosti kolizi bezpečně zabránit. Obviněný by tedy neměl být trestně odpovědný. Jak již uváděl ve svém dovolání, je mu za situace, kdy rychlost cyklistky v okamžiku jejího pádu byla téměř nulová, těžko přičitatelný následek její smrti, když sama neměla cyklo přilbu. I v případě zavinění ze strany jiné osoby přiznávají soudy až 80% zavinění pouze z titulu absence ochranné přilby u cyklisty. Stejně tak je sporné přičítat obviněnému i její smrt, když tyto následky nastaly při pádu z kola z nulové rychlosti, tedy stejný následek by nastal i bez jakékoliv kolize s nákladním automobilem. Opakovaně uvádí, že zde došlo k hazardnímu jednání cyklistky a nepoužitím ochranné přilby z její strany nejméně k přetržení příčinné souvislosti mezi jejím zraněním a tečnou kolizí s vozidlem, přičemž i bez toho je, vzhledem k subsidiaritě trestní represe, velmi sporné tento následek přičítat obviněnému.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v rámci dovolání obviněný namítl hned několik vad napadeného rozhodnutí. V prvé řadě mu jde o zavinění, přičemž své zavinění na nehodě, při které utrpěla poškozená fatální zranění, zpochybňuje, když mj. poukázal na neopatrnost poškozené, která ho nijak neupozornila na svou přítomnost, a naopak zdůrazňuje svou opatrnost, kdy se řádně a opakovaně rozhlédl, jel pomalu atd. Kromě toho je přesvědčen, že není splněno to, že nedal poškozené přednost. Počínal si totiž tak, že poškozená nemusela náhle měnit směr nebo rychlost jízdy. Nelze tak říci, že vytvořil situaci, při které by nedal poškozené přednost v jízdě. V rámci další skupiny námitek brojil proti tomu, že mu byly přičteny následky, které na svém zdraví a životě utrpěla poškozená. Zpochybňuje zde otázku průběhu nehodového děje, věrohodnost provedených důkazů, včetně znaleckých posudků a fakticky zpochybňuje existenci příčinného vztahu mezi svým jednáním a újmou, a to i s odkazem na to, že poškozená nepoužila ochrannou helmu. Podle obviněného též není zřejmé, kde vlastně ke střetu jeho vozidla s poškozenou došlo, a soudy pochybily, pokud neprovedly jím navržené důkazy. Trest, který mu byl uložen, považuje za dosti výrazný, přičemž v dalším odkázal též na doplnění odůvodnění odvolání.
K podanému dovolání státní zástupce uvádí, že obviněný v podstatě pouze opakuje výhrady, které uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení. Nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání.
Státní zástupce odkazuje na str. 6 a násl. rozsudku okresního soudu a str. 6–7 rozsudku krajského soudu, kde je náležitě, logicky a podrobně vysvětleno, že obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zejména rozhodnutí okresního soudu je v tomto ohledu podrobné, přičemž jeho přesvědčivost je podpořena řadou přiléhavých odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu. Se stanoviskem soudů, týkajícím se naplnění všech znaků předmětného deliktu, se státní zástupce ztotožňuje a plně na ně odkazuje. Nad rámec argumentace ve věci činných soudů jen doplňuje, že pokud obviněný v dovolání zpochybňuje některá skutková zjištění, pak se jedná o výtky, které stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a v dovolacím řízení k nim nelze přihlížet. Naznačuje-li obviněný výskyt vady v podobě opomenutých důkazů, pak státní zástupce ani tuto vadu neshledal. Z přezkoumávaných rozhodnutí je totiž zřejmé, že soudy se s důkazními návrhy řádně vypořádaly. Neprovedení důkazních návrhů tak v daném případě nebylo projevem libovůle a vada opomenutých důkazů zde není dána. Naznačuje-li obviněný, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřený, pak státní zástupce uvádí, že výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně např. údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících okolností, nelze pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Nelze je však přiřadit ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 149/2003). Konečně pokud obviněný ve své dovolací argumentaci odkazuje na obsah doplnění odvolání, jedná se o odkaz, ke kterému nelze v dovolacím řízení přihlížet.
Státní zástupce uzavřel, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., a jako takové je plně přezkoumatelné. Navrhl proto dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Z. V.
Ač obviněný podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak v převážné části dovolání nenamítá pouze nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadá i soudy učiněná skutková zjištění. Námitky, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. co do průběhu nehodového děje, místa střetu či vzniku zranění, zpochybnění hodnocení důkazů soudy atd.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Další námitky obviněného pak v zásadě směřují proti právnímu posouzení věci, neboť na jejich podkladě zpochybňuje naplnění znaků přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt a tento čin spáchá proto, že poruší důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Objektem tohoto trestného činu je lidský život. Jde o trestný čin poruchový, kterým je předpokládána smrt člověka, a proto pouhé ohrožení života jiného z nedbalosti není tímto trestným činem.
Za porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku lze obecně považovat jen porušení povinnosti, která má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, pokud porušením dané povinnosti lze snadno způsobit takový následek. Není ovšem možno za porušení důležité povinnosti mechanicky považovat porušení jakéhokoli právního předpisu. Aby bylo uznatelné, že jde v posuzovaném případě o porušení důležité povinnosti uložené pachateli zákonem, musí být dále prokázáno, že mezi porušením povinnosti a následkem trestného činu byla příčinná souvislost. Porušení důležité povinnosti v rámci silničního provozu je takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které by s ohledem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel mohlo mít za následek vážnou dopravní nehodu, a které podle všeobecné zkušenosti takový následek často mívá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný porušil důležitou povinnost, stanovenou §5 odst. 1 písm. b) a §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, když podle §5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona je řidič kromě povinností uvedených v §4 dále povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Podle §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. musí dát řidič při vjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech jedoucím po pozemní komunikaci nebo organizovanému útvaru chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty jdoucím po pozemní komunikaci. To platí i při vjíždění z účelové pozemní komunikace nebo ze stezky pro cyklisty nebo z obytné nebo pěší zóny na jinou pozemní komunikaci. V posuzovaném případě obviněný nepochybně porušil výše uvedené důležité povinnosti uložené mu zákonem o provozu na pozemních komunikacích, neboť si nepočínal řádným a opatrným způsobem, aby nedošlo k úmrtí cyklistky jedoucí plynule, rovně a stabilně po pozemní komunikaci. Obviněný v objektivním smyslu mohl a musel postupovat obezřetně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 6 Tdo 901/2012), a tedy předpokládat pohyb vozidel, včetně jízdních kol po pozemní komunikaci. Měl tak zákonnou povinnost se před vjetím na pozemní komunikaci přesvědčit, zda na ní jedou nebo nejedou nejen motorová vozidla, kterým dával přednost, ovšem i cyklisté.
Řidič motorového vozidla má povinnost přizpůsobit jízdu svým schopnostem a situaci na pozemní komunikaci, aby měl možnost včas a v dostatečné vzdálenosti reagovat na překážku v jízdě (srov. obecně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 68/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 55/2010). Pokud řidič vozidla zaviněně nedodrží uvedená pravidla a způsobí svým jednáním smrt poškozené osobě, lze dovodit porušení důležitých povinností vymezených zákonem o provozu na pozemních komunikacích, a nedodržení potřebné míry opatrnosti.
Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávaném případě bylo rozhodující a zásadní příčinou nehody pochybení a protiprávní jednání obviněného, který přehlédl cyklistku přijíždějící zleva po komunikaci, na kterou vjížděl, a této cyklistce nedal přednost v jízdě. Příčinou těžkého zranění poškozené, které následně vedlo k její smrti, bylo protiprávní jednání obviněného, který svým pochybením zavinil střet s cyklistkou. Souvislost úrazového děje se smrtelným zraněním přesvědčivě prokazuje opatřený znalecký posudek z odvětví soudního lékařství. Trestní odpovědnost obviněného nemohla být v projednávaném případě vyloučena tím, že poškozená neměla za jízdy na kole ochrannou přilbu. Nedostatek ochranné přilby u poškozené nezakládal ani spoluzavinění poškozené, když tato jela rovně, stabilně a pomalu. Povinnost použít ochrannou přilbu schváleného typu za jízdy na kole, mít ji nasazenou a řádně upevněnou na hlavě, má podle §58 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích toliko cyklista mladší 18 let. Jízda dospělého cyklisty bez ochranné přilby navíc není podle ustálené judikatury takovou okolností, která by byla způsobilá vyloučit trestní odpovědnost pachatele (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 663/2016). Skutečnost, že poškozená v době dopravní nehody nezvolala slova „Pozor!“ nebo „Stůj!“, anebo nezazvonila na zvonek na jízdním kole, aby na sebe poukázala, je zcela irelevantní. Z výše uvedeného proto jednoznačně plyne, že obviněný svým nedbalostním jednáním ve vztahu k poškozené naplnil znaky základní i kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to včetně jím zpochybňované subjektivní stránky, příčinného vztahu či následku.
K námitce, že soudy pochybily, pokud neprovedly obviněným navržené důkazy (zejména ke vzniku zranění a místa střetu cyklistky s kamionem), Nejvyšší soud ve stručnosti dodává, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy stručně, leč dostatečně vysvětlily, že k bezpečnému závěru o vině obviněného byl proveden dostatek důkazů. Okresní soud v Pardubicích na straně 10 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že návrhům na doplnění dokazování nevyhověl, protože provedení dalšího dokazování by bylo nadbytečné a nehospodárné, neboť skutek podle podané obžaloby byl již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností provedeným dokazováním vypořádán a právně zhodnocen. Soudy tak získaly bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před nimi provedených důkazů, zejména z protokolu o nehodě v silničním provozu, výpovědi svědka Z. M., svědkyně L. K. a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. V této souvislosti lze uzavřít, že se soudy s návrhy obviněného na provedení dalších důkazů vypořádaly a přijatelným způsobem zdůvodnily, proč považují další dokazování za nadbytečné.
Obviněný dále namítl, že trest, který mu byl uložen, je trest nepřiměřený. Ve vztahu k této námitce je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Z. V. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Z. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.