ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.325.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 325/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání obviněného R. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 9 To 312/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 42/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 2 T 42/2017, byl obviněný R. B. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 22.11.2016 v době kolem 20.19 hod. v P., u křižovatky ulic E. –A., u vstupu do podchodu vestibulu metra trasy „A“ B., přiběhl zezadu za poškozeným J. S., zastoupil mu cestu, kdy se ho poškozený snažil obejít, poté poškozenému svým tělem bránil v odchodu z místa a říkal mu, aby mu dal částku 6.000,- Kč a přitom do něho několikrát strčil, poškozený mu odpověděl, že mu peníze nedluží, obviněný mu na to říkal, že z něho peníze vymlátí a opětovně do něho strkal a svým tělem mu bránil v odchodu domů, poté poškozenému sundal z očí dioptrické brýle v hodnotě 5.500,- Kč a řekl mu, že mu je vrátí, až mu zaplatí onu dlužnou částku a poté odcházel směrem k ulici E. i s brýlemi poškozeného.“
Za uvedené jednání byl obviněný R. B. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. B. uložena povinnost zaplatit poškozenému J. S., částku ve výši 5.500 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. S., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 2 T 42/2017, podal obviněný R. B. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 9 To 312/2017, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 9 To 312/2017, podal následně obviněný R. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť jeho údajné jednání bylo chybně posouzeno jako zločin loupeže, ačkoli nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Dále (po připomenutí dřívějších sporů mezi jeho osobou a poškozeným) zpochybnil pravdivost výpovědi poškozeného a jeho věrohodnost. V této souvislosti soudům vytknul, že provedené důkazy řádně nehodnotily a že se např. vůbec nezabývaly tím, zda tvrzení J. S. odpovídá realitě a zda neměl pouze motivaci způsobit mu nepravdivou výpovědí újmu. Dále uvedl, že zjištěný skutkový stav neumožňuje učinit bezpečný závěr v tom smyslu, že by se mělo jednat o zločin loupeže. Vyjádřil názor, že zjištěné jednání by mohlo za určitých podmínek naplnit pouze znaky přestupku proti občanskému soužití podle §49 přestupkového zákona. Ve vazbě na uvedené pak doplnil, že soudy se řádně nezabývaly zásadou subsidiarity trestní represe. Rovněž zpochybnil naplnění objektivní stránky zločinu loupeže, když poukázal na to, že za následek je v daném případě možno považovat okolnost, že poškozený měl přijít v důsledku jednání obviněného o brýle. Takový následek však nenastal. Nebylo pak vůbec prokázáno, že by z jeho strany došlo k jednání spočívajícím v užití násilí a pohrůžky násilí na poškozeném, či ve stržení jeho brýlí. Proto podle dovolatele nemohla být dána ani příčinná souvislost mezi jednáním a následkem. Závěrem dovolání pak soudům vytknul také to, že nevěnovaly dostatečnou pozornost jeho závěrečné řeči, nerespektovaly zásady presumpce neviny a in dubio pro reo, neprokázaly náležitě subjektivní stránku, když úmysl pouze presumovaly, a porušily také jeho právo na spravedlivý proces, neboť některé z jím navržených důkazů v rámci trestního řízení ani neprovedly.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby o věci sám rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že naprostá většina výhrad obviněného stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu samy o sobě založit nemohou. Obviněný totiž sice formálně poukázal na nesprávné právní posouzení skutku, své dovolání však ve skutečnosti zaměřil téměř výhradně proti postupu soudů, které podle jeho přesvědčení v rámci procesu dokazování nerespektovaly základní zásady trestního řízení vymezené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudům tak v tomto směru vytknul vadný postup při hodnocení provedených důkazů, a to zejména ve vztahu k posouzení věrohodnosti výpovědi poškozeného J. S. Ve vazbě na to pak zpochybnil soudy učiněná skutková zjištění, přičemž s poukazem na presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo, které soudy údajně porušily, dospěl k závěru, že jeho jednání znaky skutkové podstaty zločinu loupeže nenaplnilo. Takto uplatněné výhrady jsou založeny výlučně na procesních vadách, a tudíž obecná kritéria rozhodná pro uplatnění nejen jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale rovněž ostatních dovolacích důvodů vymezených v §265b trestního řádu, obviněný v tomto směru nenaplnil. To se týká i jeho námitek spočívajících v údajném nenaplnění objektivní stránky zločinu loupeže, či absenci stránky subjektivní, tj. úmyslu spáchat trestný čin loupeže. Rovněž ty jsou totiž postaveny výlučně na odlišné představě dovolatele o skutkových zjištěních a o průběhu skutkového děje. V tomto směru se proto jeho dovolací námitky s uplatněným (i jakýmkoli jiným) dovolacím důvodem zcela míjí.
Rozhodnutí soudů nejsou zatížena ani nedostatkem v podobě tzv. opomenutých důkazů, který obviněný R. B. namítá v samotném závěru dovolání a domáhá se jeho prostřednictvím zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění a do procesu dokazování. Cílem dokazování v každé trestní věci je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu o vině či nevině pachatele nebo pachatelů. Tím, kdo rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost důležitou pro zjištění skutkového stavu, je pouze soud. Ten pak shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V žádném případě není vyloučeno, aby kterákoli ze stran trestního řízení, lhostejno, zda obviněný nebo státní zástupce, navrhla provedení důkazu dalšího. To však neznamená, že by byl soud povinen každý takto nově navržený důkaz provést. Jak je uvedeno výše, soud je vázán výlučně povinností řádně zjistit skutkový stav tak, aby ve věci bylo možno spolehlivě rozhodnout, přičemž jakými zákonnými důkazními prostředky tak učiní, je jen a pouze na něm. Povinností soudu je nicméně řádně se s navrženým důkazem vypořádat, a nehodlá-li ho provést, musí svůj postup také patřičně odůvodnit. Této povinnosti však oba soudy v posuzované věci dostály. Pokud obviněný vznesl požadavek na doplnění dokazování o některé další důkazy (ať už výslechy policistů, nebo čtení některých listin), oba soudy také náležitě zdůvodnily, proč jde o důkazy nadbytečné, které by neměly vliv na učiněná skutková zjištění. Nedostatek v podobě tzv. opomenutých důkazů proto v posuzované věci neshledává.
Pokud obviněný tvrdí, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, lze tuto námitku nicméně pod uplatněný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance. Obviněný totiž v převážné části dovolání zpochybnil samotný skutkový stav zjištěný soudy. Až posléze (na straně 5 dovolání) začal tvrdit, že zjištěný skutkový stav by vlastně mohl vést k posouzení jeho jednání jako přestupku, avšak nikoli již jako trestného činu. Dovolatel pak v této souvislosti podrobněji nevysvětluje, zda má na mysli skutkový stav tak, jak se udál v jeho subjektivních představách (a pak by šlo o námitku stojící mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu), nebo zda tím míní skutkový stav zjištěný soudy [a pak by šlo o námitku z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnou právně relevantně]. Přistoupí-li k dovolání z toho pohledu, že obviněný R. B. měl na mysli v pořadí druhou variantu (tj. šlo o skutkový stav zjištěný soudy), jde nicméně o výhradu zjevně neopodstatněnou. Princip subsidiarity trestní represe, tedy trestní postih jako prostředek ultima ratio, nelze chápat tak, jak to činí obviněný, tj. že trestní odpovědnost je vyloučena, pokud se pachatel sice dopustil společensky škodlivého (resp. závažného) jednání naplňujícího znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně, nicméně existuje norma jiného právního odvětví umožňující rovněž jistou nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem. Sama její existence totiž ještě nezakládá nutnost postupovat s odkazem na citovanou zásadu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Je to logické, neboť v opačném případě by došlo k popření jedné z podstatných funkcí trestního práva, kterou je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů. Uplatnění uvedené zásady je namístě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, respektive pokud skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Takovým případem však podle jeho názoru trestní věc dovolatele R. B. není. A to tím spíš, pokud obviněný do současné doby neprojevil žádnou snahu o sebereflexi, přičemž jeho postoj k věci, k osobě poškozeného a ke vzniklé škodě je zcela lhostejný. V této souvislosti je třeba vyzdvihnout mj. to, že za více než 9 měsíců, počítaje v to období od spáchání skutku po rozhodování odvolacího soudu, škodu žádným způsobem nenahradil, ani se za její způsobení neomluvil.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný R. B. podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve většině svých námitek nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně své výpovědi, výpovědi poškozeného J. S.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z povahy, obsahu a smyslu uplatněných námitek je zřejmé, že obviněný dovoláním usiloval o prosazení své vlastní verze skutkového stavu, kterou založil na tvrzení, že poškozeného nenapadl a výpověď poškozeného J. S. se nezakládá na pravdě, přičemž soudy se možnou motivací poškozeného uškodit obviněnému nezabývaly. Obviněnému šlo tedy o to, aby se předmětem právního posouzení stal jiný skutkový stav, než jaký zjistily soudy. Tyto námitky ovšem pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu obsahově neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Pokud se obviněný v souvislosti s nevyhověním jeho návrhu na provedení dalších důkazů snažil poukázat na tzv. opomenuté důkazy, je třeba uvést, že v dané věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť nalézací soud se na str. 4 odůvodnění rozsudku zabývá právě otázkou, proč neshledává návrh na doplnění dokazování důvodným. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. V posuzované věci je výrok o vině obviněného R. B. založen na skutkových zjištěních, která nevykazují žádný extrémní rozpor s důkazy a do kterých tedy neměl Nejvyšší soud důvod jakkoli zasahovat. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí, aby zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Současně nalézací soud odůvodnil, proč zamítl další důkazní návrhy (str. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a dospěl ke správným skutkovým závěrům, s čímž se ztotožnil i soud druhého stupně. Při logickém hodnocení důkazů nelze ani dojít k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil soud prvního stupně. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácená, soudy obou stupňů se s ní přesvědčivě vypořádaly (str. 2-4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 4-6 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně) a mezi důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými soudem prvního stupně nejsou žádné, natož extrémní rozpory. Z provedených důkazů učinil soud prvního stupně správné skutkové závěry a tyto následně zcela přiléhavě právně posoudil. V hodnotícím postupu soudu nelze shledat žádné rozpory či nedostatky a odůvodnění rozhodnutí je přesvědčivé a v souladu s §125 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad především ve svědecké výpovědi poškozeného J. S., který dostatečně konkrétně popsal okolnosti, za kterých došlo k útoku na jeho osobu (když soudy zodpovědně přistoupily i k posouzení otázky věrohodnosti výpovědi poškozeného J. S.), přičemž tato výpověď byla v souladu i s dalšími provedenými důkazy, kterými byly záznamy kamerového systému. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny důkazy potřebné k prokázání viny obviněného R. B., hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Za tohoto stavu není důvodu k tomu, aby Nejvyšší soud jakkoli zasahoval do skutkového základu napadeného rozhodnutí.
Pouze s jistou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřadit i tvrzenou vadu, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tedy zkoumal, zda je dovolání obviněného R. B. v této části opodstatněné.
Ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku je k těmto výhradám potřeba uvést, že trestným činem podle trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Z toho vyplývá, že aplikovat zásadu uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku lze zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle tohoto ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu, která není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
Na základě těchto obecných úvah lze považovat za vyloučené, aby čin obviněného byl posuzován jako trestný čin, který by byl společensky méně škodlivý, anebo u něhož by postačoval postih podle jiných právních odvětví. Jestliže soudy zcela správně došly k závěru, že obviněný činem, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, je zřejmé, že činnost, za niž je obviněný R. B. souzen, spočívala v tom, že poškozeného nutil k vydání údajně dlužné částky 6.000 Kč, a když poškozený tvrdil, že mu peníze nedluží, vyhrožoval mu použitím násilí, a dále do něho několikrát strčil, sundal mu z očí dioptrické brýle, přičemž řekl, že poškozenému brýle vrátí, až mu zaplatí dlužnou částku. Na závěru, že jde o kriminální čin, na který je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto, nemůže nic změnit ani průběh činu, při němž obviněný poškozenému nijak fyzicky neublížil. Toto trestné jednání tak sice má povahu činu méně závažného, který však není bagatelním činem, protože je nutné jeho škodlivost spatřovat v tom, že obviněný na poškozeném požadoval částku 6.000 Kč a přitom do něho několikrát strčil, přičemž jednání obviněného bylo vedeno záměrem získat touto násilnou formou peníze.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy v projednávané věci nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný R. B. se dopustil zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, protože bylo po všech stránkách prokázáno, že proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Činu se přitom dopustil sice s menší intenzitou, avšak s ohledem na provedení činu jde o čin společensky škodlivý, který je zločinem ve smyslu skutkové podstaty uvedené v trestním zákoníku.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného R. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu