ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.346.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 346/2018- 40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání obviněného O. D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 7 To 320/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 84/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 T 84/2016, byl obviněný O. D. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 30.11.2012 na základě udělené plné moci ze dne 27.11.2012 generální ředitelkou Národního památkového ústavu, prodal do autobazaru P. a Š. – AUTO, s. r. o., V., P. (dále jen „P. a Š.“), osobní automobil Škoda Superb sedan/limuzína, barvy šedá metalíza, rok první registrace 2003, najeto 512.370 km, jež bylo ve vlastnictví Národního památkového ústavu, IČO: 75032333, se sídlem Valdštejnské náměstí 3, 118 01 Praha 1 – Malá strana (dále jen „NPÚ“), za částku 5.000,- Kč, což byla částka, která neodpovídala hodnotě vozidla, kterou však sdělil záměrně svému zaměstnavateli, kdy věděl, že jím zajištěné ohodnocení vozidla bude zásadním podkladem pro rozhodnutí NPÚ o stanovení prodejní ceny vozidla a měl od tohoto pokyn nechat vozidlo ocenit u více prodejců ojetých vozidel, což neučinil, a vozidlo nechal ocenit pouze u P. a Š., přičemž před ohodnocením vozidla prodejce P. B., utvrzoval o velmi špatném stavu vozidla, aby bylo vozidlo ohodnoceno na co nejnižší částku, ačkoli s ohledem na své zkušenosti a nabídky okolních autobazarů, musel vědět, že skutečná hodnota vozidla tohoto typu a jeho stavu částce 5.000,- Kč neodpovídala, když činila částku 57.000,- Kč, a to proto, že od počátku jednal s úmyslem vozidlo následně z autobazaru vykoupit za co nejnižší cenu a dále jej prodat za cenu několikanásobně vyšší a získat tak pro sebe prospěch, a tedy dne 5.12.2012 toto vozidlo jako soukromá osoba zakoupil od P. a Š. za částku 11.000,- Kč a následně předmětné vozidlo dne 12.12.2012 prodal do autobazaru P. Š. – autobazar, se sídlem B., P. – S., za částku 50.000,- Kč, čímž tímto svým jednáním získal finanční prospěch ve výši 39.000,- Kč a způsobil tímto jednáním poškozenému NPÚ škodu ve výši 52.000,- Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný O. D. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému O. D. uložena povinnost zaplatit poškozenému: Národní památkový ústav, IČO: 75032333, škodu ve výši 52.000 Kč.
Tímto rozsudkem byl obviněný dále zproštěn obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2016, č. j. 1 ZT 58/2016-61, pro skutek, podle kterého měl „ dne 24.03.2014, na základě udělené plné moci generální ředitelkou NPÚ, č. j.: NPÚ-310/19068/2014 ze dne 17.03.2014, nechal ocenit vozidlo Škoda Superb 1,9 TDi Comfort, rok výroby 2004, rok první registrace 2004, najeto 516.828 km, pouze u spol. P. a Š. na částku 15.000,- Kč, což byla nepřiměřeně nízká hodnota vozidla, kterou záměrně sdělil NPÚ, jakožto svému zaměstnavateli, kdy věděl, že jím zajištěné ohodnocení vozidla bude zásadním podkladem pro rozhodnutí NPÚ o stanovení prodejní ceny vozidla a měl od tohoto pokyn nechat vozidlo ocenit u více prodejců ojetých vozidel, což neučinil, a vozidlo nechal ocenit pouze u P. a Š., přičemž při ohodnocování vozidla prodejce P. B., přesvědčoval o velmi špatném stavu vozidla, aby bylo vozidlo ohodnoceno na co nejnižší částku, ačkoli s ohledem na své zkušenosti a nabídky okolních autobazarů musel vědět, že skutečná hodnota vozidla tohoto typu a jeho stavu částce 15.000,- Kč neodpovídala, když činila částku 67.000,- Kč, a takto jednal, neboť od počátku věděl, že vozidlo následně z autobazaru vykoupí M. B., což sdělil i P. B., který měl pro tuto osobu vozidlo rezervovat a dát ji co nejnižší marži, kdy téhož dne byla vyhotovena kupní smlouva, kterou následně nechal předložit k podpisu generální ředitelce NPÚ N. G., která nevěděla, že vozidlo je podhodnocené, a poté vozidlo na základě podepsané kupní smlouvy prodal za částku 15.000,- Kč do spol. P. a Š., přičemž dne 27.03.2014 zakoupila M. B., předmětné vozidlo od spol. P. a Š. za částku 21.000,- Kč, čímž tímto svým jednáním získal pro M. B. finanční prospěch ve výši 46.000,- Kč a způsobil tímto jednáním poškozenému NPÚ škodu ve výši 52.000,-Kč,“
čímž měl spáchat přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený Národní památkový ústav, IČ 75032333, se sídlem 118 01 Praha 1, Malá Strana, Valdštejnské náměstí 3, odkázán se svým nárokem na náhradu škody ve výši 52.000 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 T 84/2016, podali obviněný O. D. i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 7 To 320/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný O. D. byl při nezměněném výroku o vině odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
O odvolání obviněného O. D. rozhodl Městský soud v Praze tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 7 To 320/2017, podal následně obviněný O. D. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že došlo k chybnému určení výše škody. Předmětný automobil byl nesprávně oceněn na částku 57.000 Kč, která byla znalcem zjištěna jako cena obvyklá, tedy tržní. Správně mělo být vycházeno z ceny prodejní (nákupní), kterou obviněný shledává v ceně, za kterou by zvolený autobazar automobil vykoupil. Obvyklá cena byla znalcem nadto nesprávně určena, protože znalec vycházel např. z ocenění hands free sady, která byla nepoužitelná. I výchozí cena pneumatik byla v posudku nesprávně určena jako cena celá bez amortizace. Ani jeden ze srovnávaných automobilů neměl najeto přes 500.000 km, jak tomu bylo u předmětného automobilu. Znalec automobil ocenil, aniž by jej viděl. Nadto i v případě obvyklé ceny bylo třeba stanovenou cenu ponížit o výši DPH, protože poškozený není plátcem DPH. Pod bodem IV. svého dovolání obviněný namítl existenci extrémního nesouladu závěrů Městského soudu v Praze i Obvodního soudu pro Prahu 1 s provedenými důkazy. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku pominul konkrétní argumenty obviněného a omezil se na úvahy, dohady a spekulace, které neměly oporu v provedeném dokazování a byly vyloženy v neprospěch obviněného. Tvrzení obviněného o výši výkupní ceny a ochoty někoho vozidlo za takovou cenu vykoupit byla překroucena. Výpověď obviněného byla znevěrohodněna i v tom smyslu, že měl oslovit další dva autobazary, přestože jeho návrh na oslovení autobazarů byl zamítnut. Městský soud v Praze se naopak vyjadřoval k něčemu, co nebylo předmětem dokazování, a to k ceně, za jakou bylo vozidlo následně přeprodáno dalším vlastníkům. Z výše uvedeného obviněný dovozuje, že se nedopustil žádného podvodného jednání vůči NPÚ, který rozhodně neuvedl v omyl, naopak mu pravdivě sdělil skutečnosti, které po něm byly požadovány - a sice nezájem dvou autobazarů, a naopak nabídku autobazaru P. a Š., o které neměl s ohledem na předchozí spolupráci žádné pochybnosti, že by odpovídala reálné hodnotě vozidla.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 T 84/2016, a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku, podle které došlo k nesprávnému stanovení výše škody způsobené trestným činem, v důsledku čehož jednáním obviněného nemohla být způsobena škoda ve výši minimálně 50.000 Kč. To by mělo dopad na chybné právní posouzení podle kvalifikované skutkové podstaty přečinu podvodu a na posouzení promlčení. Uplatněná námitka ke způsobu určení hodnoty věci a tím pádem i k určení výše škody způsobené trestným činem, ovšem není příhodná. Způsobem, jakým se snaží prosadit obviněný, určit výši škody v trestním řízení nelze. Je-li předmětem útoku věc, pokud věc, resp. škoda na ní způsobená, je zákonným znakem skutkové podstaty takového trestného činu, jak je tomu nepochybně i u trestného činu podvodu, je při určení výše škody rozhodná hodnota věci. Je třeba respektovat zákonnou metodu postupu pro stanovení výše škody způsobené trestným činem. V případě škody způsobené trestným činem se v takových případech pro trestní řízení stanoví výše škody podle §137 tr. zákoníku. V daném případě došlo prodejem předmětného vozidla, který byl ovlivněn podvodným jednáním obviněného, ke způsobení škody na cizím majetku, a to majetku NPÚ. V důsledku uvedení v omyl, jehož se vůči svému zaměstnavateli, resp. osobám za zaměstnavatele jednajících, dopustil obviněný, ušla z majetku poškozeného movitá věc. Při stanovení výše škody, kterou pachatel způsobil na majetku poškozené osoby, je třeba vycházet z obvyklé ceny této věci. A tato byla ve věci správně určena znaleckým posudkem. Výše škody pak byla v daném případě modifikována skutečností, že se do majetku poškozeného vrátila jako protihodnota za vozidlo částka 5.000 Kč. Jelikož tato transakce byla od počátku pokryta úmyslem obviněného, je ji nutno při určení škody zohlednit a škodu stanovit nikoli ve výši představující celou skutečnou hodnotu věci, ale jako rozdíl mezi obvyklou cenou vozidla a částkou 5.000 Kč, coby podhodnocenou kupní cenou, za niž byl automobil v příčinné souvislosti s jednáním obviněného prodán.
Další námitky obviněného vznesené v jeho dovolání již pod uplatněné, ale ani žádné jiné, dovolací důvody podřadit nelze. V řízení nedošlo k žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a v řízení provedenými důkazy. Námitka obviněného o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. O takový rozpor by se přitom mohlo jednat, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, když hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Toliko na podkladu jiného hodnocení důkazů, výhodného pro obviněného, zejména ohledně vymezení toho, k čemu byl vůči zaměstnavateli povinen, v závěru o uvedení jiného v omyl, ohledně motivu jeho jednání, jeho úmyslu, vědomosti o nevýhodnosti výkupní ceny pro poškozeného, je koncipována část dovolání pod bodem IV. Nelze přehlédnout ani to, že obviněný v podstatě tutéž argumentaci, kterou pojal do svého dovolání, již použil ve svém odvolání ze dne 29. 6. 2017. S touto se pak zcela adekvátně vypořádal odvolací soud ve svém rozsudku. S argumentací obou soudů dosud ve věci činných, kterou uvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, se bez výhrad ztotožňuje. Za relevantní nelze považovat ani námitku dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného O. D.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že namítl nesprávné stanovení výše škody způsobené trestným činem, v důsledku čehož jednáním obviněného nemohla být způsobena škoda ve výši minimálně 50.000 Kč.
Podle §209 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin podvodu spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci. Podle §209 odst. 3 tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.
Jestliže zákonným znakem trestného činu je škoda, musí být stanovena způsobem uvedeným v §137 tr. zákoníku. Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává (přičemž v další části tohoto ustanovení je stanoveno, jak se postupuje, nelze-1i takto výši škody zjistit).
V případě škody způsobené trestným činem se v takových případech pro trestní řízení stanoví výše škody podle §137 tr. zákoníku. Vychází se z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Uvedené ustanovení vyjadřuje celkem tři kritéria, přičemž se postupuje tak, že vzájemný vztah těchto kritérií je založen na hierarchii, dle níž primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou kritérií.
V posuzovaném případě došlo prodejem předmětného vozidla (který byl ovlivněn podvodným jednáním obviněného) ke způsobení škody na cizím majetku, a to majetku NPÚ. Soudy při stanovení výše škody v souladu s ustanovením §137 tr. zákoníku vycházely z tzv. obvyklé ceny, která byla zjištěna znaleckým posudkem z oboru doprava znalce Ing. Miloše Ficka, ve výši 57.000 Kč, přičemž výše škody byla modifikována skutečností, že se do majetku poškozeného vrátila jako protihodnota za vozidlo částka 5.000 Kč. Lze se ztotožnit s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že tato transakce byla od počátku pokryta úmyslem obviněného, je ji nutno při určení škody zohlednit a škodu stanovit nikoli ve výši představující celou skutečnou hodnotu věci, ale jako rozdíl mezi obvyklou cenou vozidla a částkou 5.000 Kč, coby podhodnocenou kupní cenou, za niž byl automobil v příčinné souvislosti s jednáním obviněného prodán (tj. 52.000 Kč). Závěr nalézacího soudu, že obviněný způsobil škodu 52.000 Kč, se opírá o takový způsob stanovení výše škody, který je v souladu s ustanovením §137 tr. zákoníku. Škoda v uvedené výši je škodou větší podle §138 odst. l tr. zákoníku. Tím pádem soudy správně posoudily skutek jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Nedůvodnou je také námitka, že od částky, která představuje způsobenou škodu, by měla být odečtena daň z přidané hodnoty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1426/2015).
Nejvyšší soud dále zjistil, že obviněný O. D. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dalších částech dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného O. D., v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného a znaleckého posudku z oboru doprava) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Svými námitkami tedy obviněný vyjádřil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy a že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Tyto námitky mají vyloženě skutkovou povahu. Jde o námitky, které směřují k prosazení jiné verze skutkového stavu, odlišné od toho, jak skutkový stav zjistily soudy. Obviněný prostřednictvím uplatněných námitek prezentoval verzi navazující na jeho obhajobu, že se předmětného jednání nedopustil. Takové námitky stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní rozpor. Zjištění soudů, pokud jde o jednání obviněného O. D. jako pachatele výše uvedené trestné činnosti, mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především listinné důkazy (kupní smlouvy, pracovněprávní dokumentace, interní předpisy NPÚ atd.), znalecký posudek z oboru dopravy a výpovědi svědků N. G. a P. B. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaném dovolání je podstatné to, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, jasně, srozumitelně, přehledně, a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný O. D. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé variantě. Jelikož ale námitky obviněného uplatněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly shledány zjevně neopodstatněnými, je dovolání zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu