ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.377.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 377/2018- 38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání obviněného P. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 68 To 211/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci, pod sp. zn. 2 T 110/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 2 T 110/2014, byl obviněný P. Č. uznán vinným pod bodem 1) ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) ze spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1) po zjištění duševní slabosti poškozeného D. S. a z ní vyplývající úplné bezbrannosti, v úmyslu prodat byt jeho matky, poškozené J. S., a peníze z prodeje získat jako vrácení fiktivně půjčené částky ve výši 720.000Kč pošk. D. S., spolu se sjednanými úroky ve výši 6.000Kč měsíčně za období počínaje od února 2012 do ledna 2014, včetně dalších sjednaných peněžitých sankcí ve smlouvě o půjčce ze dne 6. 2. 2012, kdy v kupní smlouvě z března 2012 si vyčíslil dlužnou částku ze smlouvy o půjčce na celkových 967.000Kč, s vědomím, že by tak poškozenou J. S. mohl připravit o veškerý majetek, tedy bytovou jednotku, nechal poškozeného D. S. v přesvědčení, že mu pomáhá uhradit dluh u GE Money Bank a.s., podepsat:
- pravděpodobně dne 31.1.2012 zřejmě v restauraci N. S. v O. na ulici Š., žádost o půjčku 720.000,-Kč,
- dne 6. 2. 2012 na pobočce České pošty v OC Olympia ve Velkém Týnci, smlouvu o půjčce částky 720.000,-Kč s věřitelem P. Č., uznat podpis za vlastní na dvou bianco směnkách a dále na čestném prohlášení, že má dostatek majetku,
- dne 16.2.2012 pravděpodobně v P. příjmový pokladní doklad k částce 220.000,-Kč,
- téhož dne 16.2.2012 v P. v sídle notáře Mgr. Ondřeje Krejčovského notářský zápis o dohodě o přímé vykonatelnosti závazku osoby povinné z výše uvedené smlouvy o půjčce,
aniž by fakticky peníze v uvedených či jiných částkách předal přímo D. S., a ač věděl, že poškozený D. S. netuší význam podepsaných listin,
a dále poškozenou J. S., s vědomím její neschopnosti rozpoznat podvod a bránit se, nechal v přesvědčení, že se zaručuje za svého syna poškozeného D. S., že on bude pracovat nadále v restauraci N. S. podepsat:
- dne 13.2.2012 v Olomouci, na pobočce České pošty Olomouc 9, návrh na zahájení řízení o povolení vkladu zástavy,
- téhož dne tamtéž uznat podpis za vlastní na smlouvě o zřízení zástavního práva k nemovitostem a dohodě o přistoupení k závazku,
- dne 23.3.2012 tamtéž kupní smlouvu o prodeji bytové jednotky č. 811/5, na ulici N. V. v O.,
- téhož dne na nezjištěném místě v O. příjmový doklad k částce 100.000,-Kč,
aniž by jí peníze v uvedené či jiné částce přímo předal, a ač věděl, že poškozená J. S. netuší obsah ani význam podepsaných listin, tímto jednáním hodlal dosáhnout prodeje předmětného bytu kupujícímu T. K., bratru notáře Mgr. Ondřeje Krejčovského, kdy tímto jednáním by způsobil škodu poškozené J. S. ve výši odpovídající hodnotě bytu, tedy ve výši 1.084.330Kč a sebe by obohatil o částku ve výši minimálně 967.000Kč, kdy však jak jednotlivé smlouvy uzavřené s poškozeným D. S. a na to navazující smlouvy uzavřené s poškozenou J. S. jsou od počátku absolutně neplatné pro nedostatek vůle, a i když je T. K. veden jako majitel bytové jednotky v katastru nemovitostí, majitelkou bytu je nadále poškozená J. S., kdy nedošlo ani k faktickému obohacení obviněného, protože ze strany kupujícího T. K. nedošlo k úhradě kupní ceny bytu,
2) zejména po dopisu zmocněnce poškozených ze dne 7. 6. 2012 odhalujícím jeho jednání se dostavil dne 20. 7. 2012 na PČR, 2. Oddělení obecné kriminality SKPV, Žižkovo nám. 4, Olomouc, a podal trestní oznámení pod č.j. KRPM-96759/TČ-2012-140573 a vylíčil v něm D. S. jako podvodníka, který si jeho osobu P. Č. vyhledal, od počátku s úmyslem nevrátit mu vylákané peníze a lhal mu, že částku 300.000,-Kč, převzatou dne 16. 12. 2011 a zajištěnou směnkou, a později 4. 1. 2012 částku 200.000,-Kč, rovněž zajištěnou směnkou potřebuje na podnikání, daně, auto, že po vyplacení třetí částky 220.000,-Kč provede vinkulaci pojištění bytu, dále uvedl, že i matka S., tedy J. S. jej podvedla a věděla, že byť přistupuje k závazkům, nic nesplní a toto policii uváděl, ačkoliv věděl, že S. žádné peníze přímo nedal, že S. ani S. jej nepodvedli a ve snaze odvrátit pozornost orgánů činných v trestním řízení a i případného civilního soudu od svého předchozího podvodného jednání.“
Za uvedená jednání byl obviněný P. Č. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. S., bytem O., N. V., odkázána se svým nárokem na náhradu škody ve výši 1.084.330 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 2 T 110/2014, podali Okresní státní zástupce v Olomouci a obviněný P. Č. v zákonné lhůtě odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 68 To 211/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 68 To 211/2017, podal obviněný P. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podvodu a zločinu křivého obvinění, zejména objektivní stránky a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu a z toho vyplývajících dopadů pro právní posouzení skutku. Uvádí, že v rámci dovolacího důvodu je třeba se zabývat otázkou, zda je skutek, jak je popsán v napadených rozhodnutích, trestným činem a zda je správně právně posouzen. Obviněný je uznán vinným z jednání, když nepředal peníze přímo poškozeným. Z provedeného dokazování vyplynulo, že zapůjčené peníze byly v jednotlivých splátkách vždy v dispozici poškozeného D. S., když nemůže být obviněnému kladeno k tíži, že si S. peníze nevzal. Není povinností osoby poskytující půjčku dohlédnout na to, jak s finančními prostředky, které přejdou do vlastnictví dlužníka, dále tento dlužník naloží. Pokud popis skutku konstruuje situaci podepřenou konkrétními důkazy, že peníze zůstaly na stole, nebo že je někdo odnesl, stalo se tak s vědomím poškozeného. Pokud obviněný peníze dle popisu skutku přímo nepředal, neznamená to, že měl v úmyslu jakékoliv podvodné jednání. Má za to, že klíčovým znakem celé věci je možnost či nemožnost rozpoznat duševní slabosti poškozených, protože tato je pro úmysl uvést v omyl či využít omylu klíčová.
Dále namítá nesrovnalosti v popisu skutku a k němu nekorespondující odůvodnění, když je očividné, že převážná část odůvodnění odsuzujícího rozsudku je shodná s odůvodněním rozsudku zprošťujícího, což svědčí o skutečnosti, že soud prvního stupně byl při všech svých rozhodnutích přesvědčen o nevinně a že právní posouzení skutku jako trestného činu je nesprávné. Obviněný dále namítá, že aniž by soud druhého stupně provedl jakýkoliv důkaz, zasáhl do způsobu hodnocení důkazů soudu prvního stupně, což je zcela nepřijatelné, nezákonné a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou bezprostřednosti a právem na spravedlivý proces. Výše uvedené porušení má vliv na nesprávné právní posouzení skutku, protože bez tohoto vlivu na způsob hodnocení důkazů by soud prvního stupně setrval na svém původním právním posouzení, a sice, že skutek nelze právně posoudit jako trestný čin [v případě skutku 2)], respektive skutek nelze obviněnému prokázat [v případě skutku 1)]. Dále uvádí, že pokud si soud prvního stupně v rámci odsuzujícího rozsudku vyřešil jako předběžnou otázku platnost, respektive neplatnost veškerých smluv, jedná se o nesprávné hmotněprávní posouzení této skutečnosti, protože k tomuto konstatování musí být konáno řízení a dokazování v civilním řízení.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž namítá extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Konstatuje, že soud nalézací a zejména pak soud druhého stupně při hodnocení důkazů dovozují zcela účelové závěry na podkladě nepodstatných skutečností, které se obviněný pokoušel vysvětlit, ovšem tvrzením obhajoby nevěnovaly obecné soudy potřebnou pozornost. Nejzávažnější rozpory shrnuje do deseti bodů, když nalézací soud, potažmo soud druhého stupně měly pro odstranění rozporů v odůvodnění svých rozhodnutí uvést a vysvětlit, proč nezohlednily a nevyvodily žádný závěr ze skutečností, že ani notář, bankovní úřednice, pojišťovací makléřka či orgány činné v trestním řízení nebyli schopni zjistit duševní stav poškozeného, vysvětlit, jak mohl sám obviněný tuto duševní slabost rozeznat, vysvětlit, na základě čeho soudy vyvozují, že poškozená byla při podpisu dokumentů uvedena v omyl. Dále se vypořádat s výpovědí svědka K., uvést, na základě čeho soudy dovodily podvodný úmysl obviněného, uvést, proč nevyvodily patřičné závěry z tvrzení svědka T. či vysvětlit, proč ve prospěch obviněného nevyhodnotily výpověď svědka V. Ž.
Obviněný namítá také neprovedení opomenutých důkazů, které opakovaně navrhoval po celou dobu řízení a jejichž provedení by pomohlo výše uvedený nesoulad odstranit. Primárně se jedná o opomenutý důkaz výslechem notáře Mgr. Ondřeje Krejčovského. Tomuto důkaznímu návrhu nebylo vyhověno, aniž by soudy vysvětlily a zdůvodnily, proč výslech považují za nadbytečný, když tento s poškozeným přišel do kontaktu a mohl tedy podat přímé svědectví týkající se rozpoznání jeho mentálního stavu. Tento postup svědčí o porušení práva na obhajobu, porušení principu rovnosti stran, porušení zásady vyšetřovací dle §2 odst. 5 tr. ř. a měl vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Obviněný má za to, že osoba, která vešla s poškozeným v takto významný úřední styk, je podstatným a nenahraditelným svědkem v trestním řízení, kde se vina obviněného dovozuje pouze z toho, že si po několika málo setkání s poškozeným v řádech jednotek minut musel být vědom duševní slabosti a z ní vyplývající bezbrannosti poškozeného, které měl dle odsuzujícího rozsudku využít. Za další opomenutý důkaz považuje skutečnost, že ačkoliv u hlavního líčení navrhoval provedení důkazu dotazem České pošty, s. p., s cílem objasnění fungování systému ověřovacích čísel, okresní soud tento důkaz neprovedl a v daném případě toto své rozhodnutí zdůvodnil toliko konstatováním, že jej má za nadbytečný. Má za to, že i tento důkaz by měl výrazný vliv na zjištění důkazního stavu, když dotázáním subjektu mohla být prokázána tvrzení obviněného. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. závěrem uvádí, že se v daném případě vůbec nejedná o trestný čin a že celá záležitost patří před civilní soud s návrhem na určení neplatnosti právního jednání. Jedná se o soukromoprávní vztah věřitele a dlužníka, když je zřejmé, že ochrana osoby duševně slabé je i v rámci civilního řízení dostačující. S ohledem na subsidiaritu trestní represe, když neplatnost smluv bylo možné řešit cestou civilní žaloby, vnímá obviněný trestní řízení jako nedůvodné a nepřípustné.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvádí, že soud druhého stupně vydáním napadeného rozhodnutí porušil trestní zákoník i trestní řád, zároveň popřel své argumenty do té doby konstantně prezentované v jednotlivých zrušujících rozhodnutích. Z uvedených důvodů proto obviněný P. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 68 To 211/2017 ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, jakož i vadné řízení mu předcházející a ve smyslu ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále zopakoval, že obviněný především namítá, že skutek, který je mu kladen za vinu, je v rozhodnutí nalézacího soudu nejasný a nesrozumitelný, a že z jeho popisu není patrné, jak jsou znaky skutkové podstaty naplněny. Pakliže tzv. skutková věta nevykazuje znaky trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, jedná se o závažnou vadu, přičemž obviněný údajné nedostatky ve formulaci tzv. skutkové věty blíže vysvětluje. Dále namítá pochybení krajského soudu, který měl v pozici odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů ze strany okresního soudu. Tím mělo dojít k porušení zásady volného hodnocení důkazů a zásady bezprostřednosti. Soudy dle názoru obviněného rovněž pochybily v tom směru, že řešily jako předběžnou otázku platnost, respektive neplatnost veškerých smluv. Jedná se o nesprávně hmotněprávní posouzení této skutečnosti, protože k tomuto konstatování musí být konáno řízení a dokazování v civilním řízení. Dále namítá existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených soudních rozhodnutí, kteroužto vadu se pokouší ve svém dovolání podrobně zdůvodnit. Namítá rovněž vadu opomenutých důkazů a závěrem uvádí, že v jeho věci vůbec nejde o trestný čin, nýbrž o soukromoprávní záležitost. Jeho odsouzení proto odporuje principu subsidiarity trestní represe.
K dovolací argumentaci obviněného státní zástupce uvádí, že prostřednictvím dovolání se obecně vzato nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce zákonem stanovených dovolacích důvodů totiž vyplývá, že jejich výchozím předpokladem jsou určitá vymezená pochybení procesněprávní či hmotněprávní povahy, mezi která však nepatří případné nesprávnosti v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů. Dovolací soud je proto v zásadě vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to zejména při aplikaci širšího výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak především tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Uvedená situace však podle názoru státního zástupce v přezkoumávané věci nenastala. Soudy činné dříve ve věci totiž provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu, a které současně svědčí o vině obviněného, když popsaný závěr lze dovodit především z výpovědi poškozených. Nejedná se navíc pouze o osamocené výpovědi poškozených, které obviněného usvědčují. Jejich výpovědi totiž plně korespondují s výpovědí svědka T., jakož i s důkazy listinnými. To jinak řečeno značí, že závěr o spáchání trestné činnosti obviněným není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním rozporu. Pokud tedy obviněný v rámci svého podání namítal údajnou existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí, nešlo mu fakticky o závažnou vadu tohoto typu, nýbrž ve skutečnosti se domáhal jiného hodnocení důkazů, potažmo jiných, pro něj příznivějších skutkových zjištění, nicméně takovou argumentaci nelze shledat relevantní, tedy podřaditelnou pod některý dovolací důvod. Pokud přece jen zůstaly některé nejasnosti, nejedná se o pochybnosti či rozpory, které by mohly mít vliv na závěr o naplnění skutkové podstaty deliktů, jež jsou mu kladeny za vinu. Námitka extrémních rozporů tedy není opodstatněná.
V podstatě totéž platí i o námitce opomenutých důkazů. I ta za jistých okolností může naplnit dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nikoliv v řešeném případu. Co se týče okolnosti, že soudy neprovedly obviněným označené důkazy, k té státní zástupce uvádí, že neakceptování důkazního návrhu bez dalšího neznamená, že se soudy dopustily pochybení. Vadu v podobě opomenutých důkazů či neúplnost provedeného dokazování totiž nelze spatřovat jen v tom, že soud neprovede navržený důkaz, jelikož není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Je však povinen tento postup odůvodnit. To se i v řešeném případě stalo. K tomuto státní zástupce dodává, že nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro odmítnutí důkazního návrhu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01).
Pokud jde o výtky, dle kterých krajský soud nesprávně zasahoval do důkazního řízení vedeného před okresním soudem, čímž měly být porušeny zásada bezprostřednosti a zásada volného hodnocení důkazů, jedná se o námitky nepřiřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Není totiž zcela vyloučeno, aby dal odvolací soud nalézacímu pokyn co do hodnocení důkazů, a to zejména tehdy, jestliže úvahy nalézacího soudu odporují §2 odst. 6 tr. ř. nebo pokud skutkové závěry nalézacího soudu odporují obsahu provedených důkazů. Pokud obviněný namítl, že posuzování otázky platnosti smluv spadá do záležitostí civilního soudnictví, pak státní zástupce dodává, že podle §9 odst. 1 tr. ř. jsou orgány činné v trestním řízení oprávněny posuzovat předběžné otázky samostatně. Soudy tedy v tomto ohledu nijak nepochybily.
Tvrdí-li obviněný, že obsah tzv. skutkové věty je nesrozumitelný a že tzv. skutková věta nevykazuje veškeré znaky trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, pak se také mýlí. Z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku je totiž dobře patrné, že cílem obviněného nebylo půjčit poškozenému peníze, které mu skutečně ani nepůjčil, nýbrž se protiprávně obohatit v souvislosti s prodejem bytu poškozené. Znaky podvodu jsou tedy v tzv. skutkové větě vyjádřeny jednoznačně. Namítá-li dále obviněný, že se v jeho případě nejedná o trestnou činnost, nýbrž o pouhý soukromoprávní vztah, pak je tato výtka v rozporu se skutkovými zjištěními soudů, dle kterých jde o podvodné jednání, které bylo od počátku vedeno jeho podvodným úmyslem. Jak konstatoval Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 1548/2014, princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Není tedy vyloučeno, aby došlo k uplatnění trestní represe spolu s jiným druhem odpovědnosti nebo pouze k vyvození odpovědnosti trestní.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. Č.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesl obviněný právně relevantní námitku, že soudy nesprávně vyhodnotily naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podvodu a zločinu křivého obvinění, zejména objektivní stránky a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu a z toho vyplývajících dopadů pro právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud uvádí, že po provedeném dokazování bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný po zjištění duševní slabosti poškozeného D. S. a z ní vyplývající bezbrannosti, v úmyslu prodat byt jeho matky poškozené J. S., nechal poškozené v přesvědčení, že D. S. pomáhá uhradit dluh u GE Money Bank, a. s., podepsat zejména smlouvu o půjčce, smlouvu o zřízení zástavního práva, smlouvu o přistoupení k závazku a nakonec kupní smlouvu k bytové jednotce, když fakticky žádné peníze ani poškozeným nevyplatil. Využil u obou poškozených jejich omylu a zároveň jim zamlčel podstatné skutečnosti, čímž naplnil znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož v daném případě k faktickému obohacení obviněného ani jiné osoby nedošlo. Pokud jde o výrok o vině pod bodem 2) napadeného rozsudku, i zde obviněný naplnil znaky skutkové podstaty zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, když trestní oznámení podal cíleně v úmyslu zakrýt svůj vlastní trestný čin.
Obviněný ve svém dovolání uvedl, že skutková věta odsuzujícího rozsudku okresního soudu je nesrozumitelná a že nevykazuje veškeré znaky trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že ze skutkové věty naopak vyplývá, že obviněný neměl nikdy v úmyslu půjčit poškozenému peníze. Jeho cílem bylo se pouze protiprávně obohatit v souvislosti s prodejem bytu poškozené, přičemž svůj skutečný záměr před poškozenými zamlčel a využil jejich omylu. Znaky podvodu (v daném případě nedokonaného ve stadiu pokusu), a to včetně podvodného úmyslu jsou tedy ve skutkové větě vyjádřeny naprosto jednoznačně. Zároveň jsou v ní vyjádřeny také znaky zločinu křivého obvinění dle §345 odst. 2, 3 písm. d) tr. zákoníku, neboť je z ní dobře patrné, že obviněný nepravdivě a vědomě nařkl poškozené z trestné činnosti, aby přivodil jejich trestní stíhání, přičemž tak zároveň učinil s cílem odvrátit pozornost od své vlastní trestné činnosti.
Namítá-li dále obviněný, že soudy neměly posuzovat otázku platnosti smluv, že se jedná o záležitost civilního soudnictví, pak pomíjí obsah §9 odst. 1 tr. ř., ze kterého mj. vyplývá, že orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky samostatně. V projednávaném případě je navíc neplatnost předmětných smluv nesporná, neboť jejich podpisu bylo dosaženo trestným činem, tedy podvodem ze strany obviněného.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále uvedl, že se v daném případě vůbec nejedná o trestný čin a že celá záležitost patří před civilní soud s návrhem na určení neplatnosti právního jednání. S ohledem na subsidiaritu trestní represe, když neplatnost smluv bylo možné řešit cestou civilní žaloby, vnímá obviněný trestní řízení jako nedůvodné a nepřípustné.
Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Po právní stránce soudy správně vyhodnotily jednání obviněného jako zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž při posouzení této věci je podstatné to, že obviněný neměl v žádném případě v úmyslu půjčit D. S. peníze, tyto mu ani nikdy nepůjčil. Zjištěné jednání obviněného je tedy zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Jak správně dovodily soudy obou stupňů, je zřejmé, že v případě obviněného by ochrana prostředky práva civilního nepostačovala. Právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů proto nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněného nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit. Nejvyšší soud k výše uvedenému dodává, že existence občanskoprávního vztahu mezi obviněným a poškozenými sama o sobě uplatnění trestní odpovědnosti nevylučuje (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 832/2012). Trestní odpovědnost je proto v daném případě plně namístě, neboť jednání obviněného svou závažností významně překračuje spodní hranici trestnosti obvyklé u typově srovnatelné trestné činnosti.
Obviněný v rámci svého dovolání dále namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozených D. S. a J. S., se kterými plně koresponduje výpověď svědka T., korespondují s nimi však i listinné důkazy, zejména smlouvy, prostřednictvím kterých mělo dojít k inkriminovaným obchodům, a se smlouvami související dokumenty. Ze smluv a s nimi souvisejících dokumentů vyplývá, že pro poškozené postrádají transakce ekonomický smysl, nejedná se o řádný, z pohledu poškozených akceptovatelný obchod. Rodina poškozených by v důsledku předmětných transakcí totiž přišla v podstatě o veškerý majetek. Naopak z pohledu obviněného jsou transakce zjevně nástrojem, jak se neoprávněně obohatit. Nejvyšší soud dodává, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky své hodnotící úvahy vysvětlily, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. S námitkou obviněného, že uvedené závěry soudů obou stupňů, zahrnující hodnocení důkazů a právní posouzení jsou založeny na extrémně nesprávném vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů se pak nelze ztotožnit.
K námitce, že soudy nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazu (zejména výslechu notáře Mgr. Ondřeje Krejčovského, dotazu České pošty, s. p., s cílem objasnění fungování systému ověřovacích čísel), Nejvyšší soud uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy stručně, leč dostatečně vysvětlily (např. str. 12 usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci), že k bezpečnému závěru o vině obviněného byl proveden dostatek důkazů. Okresní soud i soud odvolací měly k dispozici dostatek objektivních důkazů prokazujících trestnou činnost obviněného včetně těch, jež spolehlivě vyvracejí jeho neměnnou obhajobu o absenci objektivní i subjektivní stránky projednávané trestné činnosti. V této souvislosti lze uzavřít, že se soudy s návrhy obviněného na provedení dalších důkazů vypořádaly a přijatelným způsobem zdůvodnily, proč považují další dokazování za nadbytečné. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem.
K námitce ohledně porušení jeho práva na obhajobu, na spravedlivý proces, principu rovnosti stran, zásady vyšetřovací dle §2 odst. 5 tr. ř., námitce že bylo zasaženo do způsobu hodnocení důkazů soudu prvního stupně, což je nezákonné a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou bezprostřednosti, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do těchto práv obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pokud jde o porušení zásady volného hodnocení důkazů a zásady bezprostřednosti, lze odkázat na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zástupitelství, který uvádí, že se jednak jedná se o námitky nepřiřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, navíc tyto nejsou důvodné ani v obecné rovině, kdy není totiž zcela vyloučeno, aby dal odvolací soud nalézacímu pokyn co do hodnocení důkazů, a to zejména tehdy, jestliže úvahy nalézacího soudu odporují §2 odst. 6 tr. ř. nebo pokud skutkové závěry nalézacího soudu odporují obsahu provedených důkazů, což právě v řešeném případě bylo. Zároveň lze dodat, že nešlo o porušení zásady bezprostřednosti, neboť veškeré důkazy, které jsou základem pro rozhodnutí o vině, byly provedeny v řízení před soudem a soudy se s nimi osobně seznámily. Ze spisového materiálu nevyplývá, že by bylo rozhodnuto na základě důkazů neprovedených před soudy.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. Č. se svým předmětným jednáním dopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu