ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.431.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 431/2018- 40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2018 o dovolání obviněného M. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 11 To 356/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 88/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 1 T 88/2016, byl obviněný M. M. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný M. M. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, částku 12.489 Kč a na náhradu nemajetkové újmy poškozenému P. F., bytem L., zastoupenému zmocněnkyní JUDr. Ivetou Petrovou, advokátkou se sídlem Nové Město nad Metují, Nádražní 2151, částku 17.803,55 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. F. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 1 T 88/2016, podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství Náchod a obviněný M. M. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 11 To 356/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný M. M. byl uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„že dne 22.5.2016 v době od 10:10 hodin do 10:20 hodin v obci L., na obecní cestě u domu po předchozí slovní neshodě ohledně vlastnictví pozemků vedené mezi P. F. a C. M. fyzicky napadl P. F., tak, že jej udeřil pěstí do pravé strany obličeje, přičemž P. F. v důsledku úderu spadl na zem, tímto P. F. způsobil přinejmenším povrchové poranění rtu, když P. F. byl hospitalizován od 22.5.2016 do 24.5.2016 na chirurgickém oddělení Oblastní nemocnice v Náchodě.“
Za uvedená jednání byl obviněný M. M. odsouzen podle §43 odst. 1 tr. zákoníku a §146 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, částku 12.489 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. F., bytem L., zastoupený zmocněnkyní JUDr. Ivetou Petrovou, advokátkou se sídlem Nové Město nad Metují, Nádražní 2151, odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 11 To 356/2017, podal následně obviněný M. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen o tom, že Krajský soud v Hradci Králové se vůbec nezabýval tím, kde je hranice mezi přestupkem a přečinem. V napadeném rozsudku absentuje jakékoliv bližší odůvodnění, proč se v tomto případě nejedná o přestupek, a to i přesto, že první rozhodnutí Okresního soudu v Náchodě fakticky předmětný skutek jako přestupek označilo. V napadeném rozhodnutí je v zásadě tvrzeno, že jakýkoliv úder směřující do obličeje je a priori přečinem ublížení na zdraví, nicméně z vymezení ublížení na zdraví vyplývá, že ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Když se podařilo obviněnému vyvrátit tvrzení poškozeného o rozsahu jeho zranění, dospěl odvolací soud k tomu, že se muselo jednat o pokus ublížení na zdraví, neboť úder směřoval na hlavu poškozeného. Krajský soud v Hradci Králové dále v napadeném rozsudku polemizuje o tom, co vše se poškozenému mohlo stát, a že bylo jen dílem náhody, že poškozený neutrpěl podstatně závažnější zranění. Krajský soud zcela opomenul zohlednit, že předmětný incident byl vyprovokován poškozeným, který nejdříve nastavil fotoaparát k pořízení videozáznamu a pak se zdržoval úmyslně v záběru fotoaparátu a přehazoval zeminu lopatou přímo před brankou M. Jednalo se tak o zcela zřejmou schválnost ze strany poškozeného, kterou doprovodil hrubě neslušným chováním vůči matce obviněného. Poškozený tedy nebyl žádným náhodným cizincem, ale osobou, která v minulosti opakovaně slovně a dokonce i fyzicky obtěžovala matku obviněného. Když poté obviněný poškozeného udeřil, byl v silném rozrušení a měl důvodné obavy o zdraví své matky. Neměl v úmyslu poškozenému nijak ublížit, ale zároveň nechtěl čekat, až se jeho matce něco stane. Chtěl ukončit hrozící nebezpečí vůči jeho matce ze strany poškozeného. V tomto případě tak chybí úmysl obviněného ublížit na zdraví poškozenému, přičemž k trestní odpovědnosti za přečin ublížení na zdraví se z hlediska subjektivní stránky trestného činu vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Podle obviněného nemůže být jeho jednání posuzováno jako pokus o ublížení na zdraví, neboť pokus je vymezen jako jednání, které již bezprostředně směřuje ke spáchání trestného činu, ale k jehož dokonání nedošlo. V tomto případě byl celý skutek dokonán jediným úderem malé intenzity a obviněný následně po úderu v útoku dále nepokračoval, což prokazuje, že jeho úmyslem bylo pouze odvrátit hrozící nebezpečí jeho matce, nikoliv ublížit poškozenému.
V dovolání také namítá, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, a to tím, že odvolací soud změnil právní kvalifikaci z dokonaného činu na pokus, a to až při vyhlášení rozsudku. Obviněný se tak nemohl k tomuto právnímu názoru soudu vyjádřit a ani nemohl uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě. Dále má za to, že Krajský soud v Hradci Králové nezohlednil základní zásadu trestního práva, a to zásadu subsidiarity trestní represe. V projednávaném případě je zřejmé, že předmětný skutek byl posuzován na hranici mezi přestupkem a trestným činem, bylo by proto vhodné, aby soud zdůvodnil, proč nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ze znaleckého posudku MUDr. Havla vyplynulo, že jediným poraněním, které poškozený utrpěl, je povrchové poranění horního rtu, které nevyžadovalo žádné chirurgické ošetření ani jinou lékařskou péči. Poranění horního rtu bylo způsobeno úderem malé intenzity a lze ho co do závažnosti hodnotit nejvýše jako poškození zdraví nepatrného významu. K přečinu výtržnictví taktéž uvedl, že odsouzení za tento přečin považuje za příliš formalistické a nerespektující zásadu subsidiarity trestní represe.
Obviněný dále uvedl, že v odůvodnění napadeného rozsudku se soud ani nezabýval argumentací spočívající v tom, že pokud už má být předmětný skutek posouzen jako trestný čin, mělo by se jednat spíše o přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, neboť poškozený se vůči matce obviněného a jeho tetě choval dlouhodobě zavrženíhodným způsobem. V posuzované události stál poškozený v těsné blízkosti matky obviněného, v očích měl zuřivý výraz a na matku hrubě křičel a zuřivě gestikuloval. Bylo tedy na místě se útoku poškozeného na matku obávat, nebo jej předpokládat. Namítl i nepřiměřenost uloženého trestu. Uvedl, že krajský soud nepřihlédl ke skutečnosti, že ke dni vyhlášení rozsudku uplynulo více jak 19 měsíců ode dne předmětného incidentu, a že během této doby žil obviněný řádným životem. Navrhuje proto aplikaci ustanovení §46 odst. 1 tr. zákoníku, tj. upustit od potrestání, případně aplikovat ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby a tím i přiměřeně zkrátit uloženou zkušební dobu.
Z uvedených důvodů obviněný M. M. závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 11 To 356/2017 a podle ustanovení §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově na citované rozhodnutí navazující. Dále učinil návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v rámci dovolání obviněný namítl, že neobstojí závěr krajského soudu, že naplnil znaky skutkové podstaty zmíněných přečinů. Uvedl především, že se krajský soud nezabýval tím, kde je hranice mezi přestupkem a přečinem. Tato výtka nemůže dle názoru státního zástupce naplnit uplatněný dovolací důvod. Předně není povinností soudu činného v konkrétní věci hledat obecnou hranici mezi přestupkem a trestným činem. Úkolem soudu je pouze vyhodnotit, zda je trestným činem jednání, jež bylo předmětem obžaloby. Pokud přitom dospěje soud k závěru, že skutek vykazuje znaky soudně trestného deliktu, není již jeho povinností vysvětlovat, proč zároveň není skutek pouhým přestupkem. To vyplývá z faktu, že přestupky jsou v poměru k trestným činům subsidiární (srov. §5 zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich).
Obviněný dále namítl, že jeho skutek nevykazuje znaky ublížení na zdraví. K tomu státní zástupce uvádí, že v řešeném případě není uznán vinným pro dokonaný přečin ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž pro jeho pokus dle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Pokus je přitom z povahy věci následku (účinku) prostý, a proto trestní odpovědnost za pokus předmětného přečinu nemůže vyloučit, že následek (účinek) v podobě ublížení na zdraví obviněného nenastal. Podstatné je, že takovýto následek bezprostředně hrozil. Namítá-li obviněný nedostatek úmyslného zavinění ve vztahu k možnému ublížení na zdraví, pak ani tato výtka není důvodná. Dle skutkového zjištění krajského soudu, které je v dovolacím přezkumu v podstatě závazné, úder obviněného nebyl rozhodně mírný, směřoval na hlavu poškozeného a ten v jeho důsledku upadl na zem. Za této situace, kdy se jednalo o nikoliv mírný úder, jak se snaží prosadit obviněný, je nepochybně každý útočník minimálně srozuměn s eventualitou, že napadenému na zdraví ublíží.
Tvrdí-li obviněný, že došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu, protože krajský soud změnil právní kvalifikaci z dokonaného činu na pokus, státní zástupce konstatuje, že ani tato výtka nezakládá pochybení ve věci činných soudů. Změnou právní kvalifikace na pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku krajský soud neporušil žádné ustanovení trestního řádu, jedná se totiž o právní kvalifikaci mírnější, srov. k tomu §259 odst. 5 tr. ř. upravující některé z podmínek pro rozhodnutí odvolacího soudu. Též nelze přehlédnout, že právní kvalifikace jako taková zůstala v podstatě zachována, pouze došlo k úpravě stran vývojového stadia deliktu. Práva obhajoby obviněného tak dle státního zástupce nijak zkrácena nebyla.
Dále obviněný namítl, že jeho skutek nevykazuje ani znaky přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Ani tato námitka není opodstatněná, přičemž v tomto ohledu lze plně odkázat na rozsudek krajského soudu, kde se krajský soud otázkou naplnění znaků předmětného přečinu zabývá. Za neopodstatněnou považuje státní zástupce rovněž výtku porušení §12 odst. 2 tr. zákoníku, resp. porušení zásady subsidiarity trestní represe. Jednání obviněného totiž nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Závěrem obviněný namítá, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně tvrdý, což v dovolání blíže vysvětluje. K tomu státní zástupce uvádí, že výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně např. údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících okolností, nelze pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Nelze je však přiřadit ani pod jiný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 149/2003).
Vzhledem k tomu, že z odůvodnění dotčeného rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když je zřejmé, že soud postupoval v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako takové je rozhodnutí plně přezkoumatelné, navrhuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. M.
Obviněný je přesvědčen o tom, že se Krajský soud v Hradci Králové vůbec nezabýval tím, kde je hranice mezi přestupkem a přečinem. Namítl, že v napadeném rozsudku absentuje jakékoliv bližší odůvodnění, proč se v tomto případě nejedná o přestupek. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že pokud soud dospěje k závěru, že určitý skutek vykazuje znaky trestného činu, není třeba zvlášť činit zmínku o nedostatku naplnění znaků přestupku. S ohledem na subsidiaritu přestupků totiž přímo z povahy věci vyplývá, že akt vykazující znaky trestného činu nemůže být za žádných okolností přestupkem. Proto krajský soud nijak nepochybil, když při učiněném závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu zároveň neodůvodňoval, proč jednání obviněného není přestupkem. To je totiž, jak uvádí i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, vyloučeno přímo z povahy věci subsidiárním postavením ustanovení o přestupcích vůči ustanovením o trestných činech (srov. §5 zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich).
Další námitka směřuje proti právnímu posouzení věci, neboť obviněný zpochybňuje naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Uvádí, že jeho skutek nevykazuje znaky přečinu ublížení na zdraví, dále namítá nedostatek úmyslného zavinění ve vztahu k možnému ublížení na zdraví, tedy nedostatek subjektivní stránky deliktu. Dodává, že když poškozeného udeřil, byl v silném rozrušení a měl důvodné obavy o zdraví své matky. Neměl v úmyslu poškozenému nijak ublížit, ale zároveň nechtěl čekat, až se jeho matce něco stane.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ublížením na zdraví se podle §122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
Z videozáznamu předloženého poškozeným, který zachycuje útok obviněného, vyplývá, že útoku zcela zjevně předchází slovní rozepře, kterou vede poškozený s matkou obviněného. Těsně před útokem stojí poškozený čelem k matce obviněného a nevede proti ní žádnou gestikulaci ani pohyb, který by svědčil pro závěr, že je tato jakkoliv ohrožena. V tuto dobu stojí obviněný mírně mezi svou matkou a poškozeným. Již toto rozmístění osob zcela jednoznačně vylučuje možnost útoku poškozeného na matku obviněného. Právě v této pozici obviněný zřejmě reaguje na slovní projev poškozeného a zcela nečekaně jej pravou pěstí udeří do levé části obličeje a poškozený ihned po tomto úderu s mírnou rotací vlevo padá na zem. Tento záznam tak zcela jednoznačně prokazuje, že to byl právě obviněný M., kdo na poškozeného zaútočil, udeřil jej do obličeje, v důsledku čehož tento upadl na zem. V projednávaném případě nemůže být skutek, jak navrhuje obviněný, kvalifikován jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, jelikož z uvedeného skutkového děje jednoznačně vyplývá, že obviněný nejednal v silném rozrušení. V žádném případě není možné jeho jednání omluvit snahou o obranu matky, když nic nesvědčilo úmyslu poškozeného této jakkoliv ublížit. Stejně tak obviněný nejednal ani v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, přetrvávající spory a konflikty byly vzájemné. Zavrženíhodné jednání poškozeného nebylo prokázáno.
Ani námitce o nedostatku úmyslného zavinění ve vztahu k možnému ublížení na zdraví nelze přisvědčit. Obviněný se jednání dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém, neboť si musel být vědom, že úderem pěstí do obličeje, dokonce vedeným takovou silou, že poškozený po úderu padl na zem, může poškozenému zranění způsobit, a pro případ, že takové následky nastanou, s tím byl srozuměn. Každý průměrný člověk totiž ví, že nikoliv mírná rána pěstí do obličeje je velice snadno způsobilá poranit např. nos, oči nebo zuby. Věděl to nepochybně i obviněný, přičemž pokud již poškozeného do obličeje uhodil, byl zároveň minimálně srozuměn s tím, že ublížení na zdraví poškozenému způsobí.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Na základě rozborů, vyhodnocení znaleckých posudků a výpovědí znalců s přihlédnutím k dalším ve věci provedeným důkazům, lze dospět k závěru, že poškozený v důsledku útoku ze strany obviněného M. neutrpěl taková poranění, aby tato mohla být hodnocena jako ublížení na zdraví ve smyslu §146 tr. zákoníku. Je zcela nepochybné, že poškozený utrpěl poranění rtu, u dalších zranění tato jistota není. Proto musel Krajský soud v Hradci Králové upravit znění skutku. Na druhou stranu bylo také nutné přihlédnout k tomu, že útok ze strany obviněného byl zcela nečekaný, ve své podstatě zákeřný, protože byl veden z boku a nic předem tento atak nesignalizovalo. Krajský soud proto uzavřel, že bylo pouze věcí náhody, že poškozený neutrpěl podstatně závažnější zranění, s čímž musel být obžalovaný s ohledem na charakter útoku přinejmenším srozuměn. Nejvyšší soud uzavírá, že předmětné jednání bylo správně kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný ve svém dovolání také uvedl, že odsouzení za přečin výtržnictví považuje za příliš formalistické a nerespektující zásadu subsidiarity trestní represe. Domnívá se, že soudy k tomuto přečinu přistoupily pouze formálně a nezvážily všechny okolnosti, které jsou z hlediska naplnění jeho skutkové podstaty významné. Soudy se zároveň řádně nevypořádaly ani s povahou místa, na kterém měl být přečin spáchán.
Nejvyšší soud konstatuje, že je zcela nepochybné, že výše popsaným jednáním se obviněný dopustil výtržnosti. Je totiž třeba přihlédnout k tomu, že útok byl pro poškozeného zcela nečekaný, úder měl takovou intenzitu, že poškozený upadl na zem a navíc se obviněný ani nepokusil poté poškozenému pomoci, když od něho spolu s matkou odešli a o jeho další osud se nezajímali. K tomuto útoku navíc došlo na veřejné cestě, která je nepochybně užívána i dalšími osobami. Zejména výpověďmi svědkyně B. bylo prokázáno, že krátce po incidentu tímto místem spolu s dalšími osobami projížděla a poškozenému pomáhala. Z fotografií zjištěný stav této obecní cesty rovněž svědčí o tom, že je poměrně užívána, když jsou na ní zcela jasné vyjeté koleje. Navíc dle mapy se jedná o spojnici obce L. s obcí S. Dle názoru Nejvyššího soudu se zcela nepochybně jedná o místo veřejnosti přístupné, kterým se pohybují i jiné osoby, a lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, který jednání obviněného M. posoudil rovněž jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný dále uvedl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, a to tím, že odvolací soud změnil právní kvalifikaci z dokonaného činu na pokus, a to až při vyhlášení rozsudku. Obviněný se tak nemohl k tomuto právnímu názoru soudu vyjádřit a ani nemohl uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě. K této námitce Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do tohoto práva neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu. Tím, že Krajský soud v Hradci Králové změnil právní kvalifikaci z dokonaného činu na pokus, neporušil žádné ustanovení trestního řádu. Zároveň nebylo nijak zasaženo do totožnosti skutku, takže obviněný po celé soudní řízení věděl, jaký čin je mu kladen za vinu a mohl se k němu vyjádřit a uvádět okolnosti na svou obhajobu nebo navrhovat důkazy ať již osobně, či prostřednictvím obhájce.
K námitce, že byla porušena základní zásada trestního práva, a to zásada subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Po právní stránce soudy správně vyhodnotily jednání obviněného jako přečin ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. V daném případě bylo jednoznačně prokázáno, že jednání obviněného je protiprávním činem, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). V projednávaném případě nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by projednávaný skutek vyjímaly z běžně se vyskytujících činů dané skutkové podstaty. Právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů proto nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněného nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit. Lze uzavřít, že uplatnění trestní odpovědnosti je zde zcela namístě.
Závěrem obviněný namítl, že trest, který mu byl uložen, je trestem nepřiměřeně přísným. Ve vztahu k této námitce Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu