ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.476.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 476/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2018 o dovolání obviněného R. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2017 č. j. 5 To 285/2017-105 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 53/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2017 č. j. 12 T 53/2017-89 byl obviněný R. B. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. 11 T 8/2014, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 223/2014 dne 2. 9. 2014, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který vykonal dne 24. 10. 2016, a dále mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který byl realizován dne 28. 1. 2015, přesto opětovně dne 16. 3. 2017 kolem 12:20 hodin v O. – M. O., na ul. N., v prodejně Albert, v zištném úmyslu odcizil jedno balení instantní kávy zn. Jacobs Velvet o hmotnosti 200 g v hodnotě 199 Kč, které si uschoval za opasek kalhot pod svoji bundu a u pokladny nezaplatil, čímž způsobil poškozené společnosti AHOLD Czech Republic, a. s., IČO: 44012373, se sídlem Praha, ul. Radlická č. 520/147, škodu ve výši 199 Kč, přičemž následně byl zadržen pracovníkem bezpečnostní služby a zboží bylo nepoškozené vráceno zpět do prodeje. Za to byl obviněný podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
K odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 10. 2017 č. j. 5 To 285/2017-105 rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil toliko ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. S přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. pak obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou podle ustanovení §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V ostatních výrocích zůstal rozsudek okresního soudu beze změn.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. B. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění soudům obou stupňů vytkl, že stíhaný skutek nesprávně posoudily jako čin soudně trestný, aniž by odpovídajícím způsobem zohlednily nepatrnou výši škody, kterou jím způsobil. Dovolatel připustil, že podle §205 odst. 2 tr. zákoníku lze obecně postihnout recidivujícího pachatele trestných činů krádeže nebo obdobných trestných činů bez ohledu na výši škody, kterou posuzovaným skutkem způsobil. Na straně druhé však zdůraznil, že tato skutková okolnost má i v takových případech zásadní význam z hlediska posouzení povahy a závažnosti činu a odvozeně i pro eventuální použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku v každém konkrétním případě. Trestněprávní řešení by přitom mělo být státem uplatňováno co nejzdrženlivěji, jen jako nejzazší prostředek k ochraně práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob nebo společnosti tam, kde instituty jiných právních odvětví k naplnění toho účelu již nepostačují. Jinými slovy, trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání. V návaznosti na předložený obecný výklad principu použití trestního práva jako prostředku ultima ratio provedl dovolatel srovnání skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kde zákon jako jeden z formálních znaků pro její naplnění stanoví minimální výši způsobené škody 5000 Kč, se skutkovou podstatou přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Z tohoto srovnání pak dovodil, že u přečinu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku „by škoda měla dosahovat alespoň značné části škody nepatrné, například alespoň jednu třetinu její výše“. Pokud tedy odcizil balení instantní kávy v hodnotě 199 Kč, potřebná míra společenské škodlivosti v jeho jednání dosažena nebyla. Na tom podle názoru dovolatele nic nemění ani jeho trestní minulost, na kterou ve svých rozhodnutích poukazovaly soudy obou stupňů.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2017 č. j. 5 To 285/2017-105 i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2017 č. j. 12 T 53/2017-89 zrušil a za podmínek §265m tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který námitky obviněného směřující vůči právní kvalifikaci posuzovaného skutku nepovažuje za důvodné. Naopak má za to, že uplatnění trestní odpovědnosti bylo v dané věci zcela namístě. Připomněl, že obviněný svým jednáním nepochybně naplnil všechny formální znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, neboť si cíleně přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a to za splnění podmínek speciální recidivy. Společenskou škodlivost tohoto činu pak soudy podle jeho mínění hodnotily plně v souladu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Státní zástupce podotkl, že podřazení krádeže spáchané speciálním recidivistou pod zvláštní skutkovou podstatu trestného činu s přísnějším postihem, než je tomu ve skutkové podstatě základní, je výrazem názoru zákonodárce, podle kterého je již sama recidiva dostatečně závažnou okolností činu, a to bez ohledu na hodnotu odcizované věci. Škoda, kterou v projednávané věci způsobil dovolatel, navíc nebyla nijak extrémně nízká, neboť nešlo o jednotky nebo desítky korun, nýbrž o bezmála 200 Kč. V uvedené souvislosti státní zástupce připomněl právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1518/2012, podle nějž lze za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku postihnout recidivujícího pachatele i tehdy, jestliže tímto protiprávním činem škodu nezpůsobil vůbec. Dále odkázal na usnesení téhož soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1253/2012, podle nějž soustavné a méně intenzivní porušování trestněprávních norem zpravidla vylučuje použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Právě tak je podle státního zástupce třeba nahlížet i na jednání dovolatele. Názor obhajoby, že k naplnění skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku by musel dovolatel způsobit alespoň jednu třetinu škody nikoli nepatrné ve smyslu §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, naopak nemá v zákoně ani v rozhodovací praxi soudů žádnou oporu.
Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný R. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž bylo nově rozhodnuto o způsobu výkonu trestu obviněného.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Pokud obviněný namítl, že jeho protiprávní jednání nevykazovalo s ohledem na nikoli významnou výši způsobené škody potřebnou míru společenské škodlivosti, tak aby z něj bylo možno vyvozovat trestněprávní důsledky, uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně. Nejvyšší soud však jeho argumentaci nepřiznal žádné opodstatnění.
Obhajobou akcentovanou zásadu subsidiarity trestní represe a princip použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví, samozřejmě nelze zpochybňovat a trestní zákoník jej konečně promítá i do ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Při jejich výkladu a aplikaci je však nutno brát zřetel i na základní funkci trestního práva, kterou je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak tomu bylo i v nyní projednávaném případě, což dovolatel ostatně ani nezpochybňuje, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Otázku škodlivosti činu pro společnost je nutno zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přitom přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Teprve tehdy lze uvažovat o uplatnění odpovědnosti podle jiné právní normy, např. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, aj.).
Výše naznačeným výkladovým východiskům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů v předložené trestní věci neodporují. Ani Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by jednání dovolatele bylo charakterizováno takovými výjimečnými skutkovými okolnostmi, které by je vyčleňovaly z běžného rámce trestných činů krádeže podle ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku. Přestože byl dovolatel v minulosti pravidelně odsuzován pro trestné činy majetkové povahy, z toho v několika případech i k trestům odnětí svobody spojeným s přímým výkonem (v opisu z evidence rejstříku trestů má více než 20 záznamů za cca 20 let života), opětovně se uchyluje k dalším krádežím. V daném případě k ní přistoupil ani ne 5 měsíců poté, co byl propuštěn z posledního výkonu trestu. Nadále tedy neprojevuje sebemenší snahu po nápravě a po řádném způsobu života. K cizímu majetku, na jehož úkor si pravidelně vylepšuje svou vlastní životní úroveň, zjevně není ani přes svá četná odsouzení ochoten zachovávat ani elementární úctu. Pak ovšem nelze soudům důvodně vytýkat, že stíhaný skutek dovolatele spojily s trestněprávními důsledky bez ohledu na výši způsobené škody. Ani ta ostatně nebyla nijak banální. Alespoň ne do té míry, aby sama o sobě odůvodňovala spíše mimořádné uplatnění zásady zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. řešení věci prostřednictvím norem jiného právního odvětví (zde např. podle zákona o přestupcích).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud obviněnému R. B. nepřisvědčil v názoru, že by napadená soudní rozhodnutí byla zatížena vytýkaným pochybením v podobě nesprávného právního posouzení skutku podle uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu