ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.608.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 608/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném 16. 5. 2018 o dovolání obviněného Z. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 2 To 83/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 63 T 7/2017, byl obviněný Z. T. uznán vinným ze spáchání jednak zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a jednak přečinu soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v přesně nezjištěné dny v období let 2010 až 2012 v různých částech bytu na adrese K. v P. opakovaně nejméně v 5 případech pro svoje sexuální uspokojení vlastní dceru nezl. XXXXX *), jejíž věk znal, proti její vůli, kdy opakovaně pokaždé říkala, že toto nechce, za využití jejího strachu, že ji jinak zbije, pokud by se mu aktivněji bránila, jakož i využití své fyzické převahy (kdy ji zalehl a vážil 140 až 150 kg), kdy nebylo v jejich silách se zpod jeho těla vymanit, osahával mj. na prsou a hýždích, zaváděl jí do vagíny prst a vykonal na ní soulož“.
Za uvedené jednání byl obviněný Z. T. odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené XXXXX *), způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 63 T 7/2017, podal obviněný Z. T. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 2 To 83/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti nahradit pošk. XXXXX *) nemajetkovou újmu, zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Z. T. byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2017, byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené XXXXX *), způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 100.000 Kč, k rukám opatrovníka Magistrátu města Pardubice, odbor sociálních věcí, oddělení sociálně právní ochrany dětí.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 2 To 83/2017, podal následně obviněný Z. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že své jednání jednoznačně popírá, přičemž namítl, že nebylo žádným relevantním důkazem prokázáno jeho jednání, které je mu kladeno za vinu, zejména skutečnost, že by proti své dceři – poškozené použil násilí či pohrůžky násilí nebo jiné závažné újmy. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že se dcera v projednávaných případech zcela dobrovolně svlékla a učinila veškeré úkony, které po ní obviněný požadoval, a to až do okamžiku, kdy mělo dojít k pohlavnímu styku, tento okamžik mu pouze sdělila, že toto nechce. Za takové situace obviněný skutečně posuzoval tento verbální nesouhlas jako nesouhlas, který není míněný vážně a je toliko předstíraný. Fyzický odpor poškozená ani v jednom z popisovaných případů neužila. Předpokládal, že jeho dcera jeho sexuální chování opětuje. Dále uvedl, že důkazy provedené soudy obou stupňů jsou způsobilé jeho jednání právně kvalifikovat toliko jako trestný čin pohlavního zneužití podle §185 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku. Rovněž namítl, že byla zkrácena jeho procesní práva (přesněji právo na obhajobu), neboť soud nezajistil účast jím navrženého svědka k podpoře jeho tvrzení.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby postupoval podle §265l nebo §265m tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatnil v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že poškozená XXXXX *) jednoznačně vypověděla, že sexuálně motivované jednání obviněného jí bylo nepříjemné, bylo proti její vůli, byla si vědoma toho, že se nemůže účinně bránit, to vše s vědomím předchozího agresivního jednání obviněného vůči ní v průběhu řady měsíců a let, kdy byla jak matkou, tak otcem bita a měla strach, že pokud by se nesvlékla a nepodvolila by se, že otec něco vezme a zmlátí ji. Věrohodnost poškozené jednoznačně podpořily závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie a psychologie, vypracované znalkyněmi MUDr. Evou Čápovou a Mgr. Lenkou Čermákovou. Proto je právní kvalifikace jednání obviněného zcela přiléhavá. S ohledem na výše uvedené má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky, kterými rozporoval naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přičemž zejména poukazoval, že se vůči poškozené nedopustil žádného násilí ani pohrůžky násilí, jeho jednání mělo tedy být správně posouzeno podle ustanovení §187 tr. zákoníku a nikoliv podle §185 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem tyto námitky neshledal opodstatněnými.
Trestného činu znásilnění podle §185 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím donutí k pohlavnímu styku, a také ten, kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. Zločinu znásilnění podle §185 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo čin uvedený v §185 odst. 1 tr. zákoníku spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, a to na dítěti mladším patnácti let.
Zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije.
K námitce obviněného, že jeho jednání mělo být správně posouzeno podle ustanovení §187 tr. zákoníku a nikoliv podle §185 tr. zákoníku, Nejvyšší soud musí poukázat především na rozdílnost objektů uvedených trestných činů. Zatímco objektem trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě, objektem trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku je mravní a tělesný vývoj dětí, kdy se jedná o důslednou ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmikoliv útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Ustanovení §187 tr. zákoníku postihuje jednání pachatele, který bez násilí, bez pohrůžky bezprostředního násilí či bez zneužití bezbrannosti přiměje osobu mladší patnácti let k souloži nebo takovou osobu jiným způsobem pohlavně zneužije. V případě trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku není významná fyzická ani psychická pohlavní dospělost osob mladších 15 let. Není proto podstatné, zda jsou či nikoli pohlavně dosud nedotčené nebo již měly v minulosti pohlavní styky anebo zda mají či nemají dostatečné informace o pohlavním životě. Není významné ani to, z čí strany vzešla k pohlavnímu styku iniciativa, kdo byl v průběhu celého jednání aktivnější, zda k pohlavnímu zneužití došlo na základě citového vztahu, že zneužitá osoba dala k pohlavnímu styku souhlas nebo jej dokonce vyžadovala. Podstatou je zde již samotná okolnost, že se jedná o osobu mladší 15 let, jejíž mravní a tělesný vývoj je hoden ochrany před jakýmikoli útoky na její pohlavní nedotknutelnost.
Nejvyšší soud je toho názoru, že ustanovení §187 tr. zákoníku je možné chápat jako subsidiární ve vztahu k ustanovení §185 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s odst. 3 písm. a) tohoto ustanovení, neboť poskytuje základní ochranu práva na nedotknutelnost tělesné integrity v intimní oblasti osob mladších patnácti let. To znamená, že pokud by jednání pachatele vykazovalo znaky obou trestných činů, bude pachatel primárně trestně odpovědný za trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který postihuje závažnější případy útoku na pohlavní nedotknutelnost osob mladších 15 let, umocněné znakem donucení k pohlavnímu styku násilím, pohrůžkou násilí, pohrůžkou jiné těžké újmy nebo zneužitím jejich bezbrannosti, na což je také reagováno vyšší trestní sazbou než v případě trestného činu pohlavního zneužití. Pokud však nepůjde o donucení k pohlavnímu styku násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy (ani nebude existence stavu bezbrannosti v konkrétním případě dovozena), může být jednání pachatele subsidiárně posouzeno jako trestný čin pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku, které k naplnění všech znaků této skutkové podstaty donucení k pohlavnímu styku násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nepředpokládá. Nasvědčují-li však skutkové okolnosti tomu, že oběť byla donucena k pohlavnímu styku násilím a pohrůžkou násilí ve smyslu §185 tr. zákoníku, pak při naplnění ostatních zákonných znaků má právní kvalifikace trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku přednost, neboť pouze tak může být dostatečně reflektována vyšší společenská škodlivost takového činu a za použití ustanovení §185 odst. 3 písm. a) zároveň poskytnuta zvýšená míra ochrany dětem mladším 15 let.
Z hlediska posouzení otázky, zda ze strany obviněného šlo o znásilnění (§185 odst. l tr. zákoníku), nebo jen o pohlavní zneužití (§187 odst. l tr. zákoníku), je významné, že k tomu, aby poškozená strpěla jednání obviněného, obviněný užil pohrůžku násilím, čímž překonal její vážně míněný nesouhlas, který projevila slovně (když obviněnému opakovaně říkala že toto nechce), přičemž obviněný ji opakovaně přesvědčoval, že předmětné jednání chce. Ve vztahu ke skutkovým závěrům soudů obou stupňů je možno poukázat na výpověď poškozené XXXXX *), která i podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie a psychologie popisuje skutečně prožité události, znalkyně u ní neshledaly sklony ke lhaní. S výpovědí poškozené korespondují i výpovědi dalších svědků R. K., A. K., A. B., P. D., A. V., L. Z. Soudy obou stupňů tedy správně vyhodnotily výpověď poškozené jako věrohodnou, když tato nestojí jako důkaz osamoceně, ale je podporována dalšími byť nepřímými důkazy a též zmiňovaný znalecký posudek věrohodnost poškozené podporuje. Poškozená jednoznačně vypověděla, že sexuálně motivované jednání obviněného jí bylo nepříjemné, bylo proti její vůli, byla si vědoma toho, že se nemůže účinně bránit, to vše s vědomím předchozího agresivního jednání obviněného vůči ní v průběhu řady měsíců a let, kdy byla jak matkou, tak otcem bita a měla strach, že pokud by se nesvlékla a nepodvolila by se, že otec něco vezme a zmlátí ji.
Pokud jde o znak násilí, jak jej pojímá skutková podstata trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, tak tímto se obvykle rozumí použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Pro naplnění znaku násilí (nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy) ovšem není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, jelikož postačí, že pachateli musela být zjevná nevole poškozené osoby s jeho jednáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp zn. 11 Tdo 294/2014). Na základě provedeného dokazování přitom soudy mohly uzavřít, že poškozená dávala svůj nesouhlas zcela zjevně najevo (verbálně), přičemž v obdobných případech nebývá vyžadováno, aby se poškozená osoba agresivně fyzicky bránila, volala o pomoc apod. Možnosti adekvátní obrany je vždy nutno posuzovat jak podle dispozic poškozené osoby, tak podle nastalé situace.
Jednání obviněného spočívající v tom, že poškozenou proti její vůli (přes její slovní odpor), za využití jejího strachu (z fyzického násilí, pokud by se mu aktivněji bránila) a za využití své fyzické převahy, osahával mj. na prsou a hýždích, zaváděl jí do vagíny prst a vykonal na ní soulož, lze považovat za násilí (resp. pohrůžku násilím) s cílem působit na její psychiku (vůli) a přinutit ji podrobit se jeho sexuálním požadavkům. V této souvislosti je třeba zdůraznit i skutečnost, že poškozená si musela uvědomovat fyzickou převahu obviněného, respektovala jej jako osobu, která se podílela na její výchově a kterou musela poslouchat, a z tohoto důvodu zjevně nebyla schopna účinně se bránit jeho praktikám.
Pokud dovolatel uvedl, že podle chování poškozené nemohl rozpoznat, zda její nesouhlas se souloží je míněn vážně, pak Nejvyšší soud nepřisvědčil ani této námitce. Dovolatel totiž musel znát všechny rozhodné skutečnosti popsané v předcházejících odstavcích. To znamená, že především si musel být vědom své fyzické převahy, strachu poškozené z jeho osoby a zároveň i toho, že jím vytvořená situace se musí poškozené jevit jako pro ni zcela bezvýchodná. Nejednal tedy v tzv. negativním skutkovém omylu, který by vylučoval jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin.
Z toho je zřejmé, že právní posouzení skutku, tak jak je vyjádřeno ve výroku o vině, odpovídá zákonu. Napadený rozsudek, jímž byl výrok o vině ponechán beze změny, tudíž evidentně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Námitky obviněného proti právnímu posouzení skutku jsou zjevně bez opodstatnění.
Pokud obviněný namítl, že byla zkrácena jeho procesní práva (přesněji právo na obhajobu), neboť soud nezajistil účast jím navrženého svědka k podpoře jeho tvrzení, je třeba zdůraznit, že pokud dovolatel napadá postup soudů, kterým údajně nerespektovaly právo obviněného na obhajobu a opomenuly provést výslech svědka (přičemž obviněný tohoto svědka nijak nespecifikuje), tak tyto námitky patří svou povahou mezi procesní, což není v souladu s uplatněným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pokud měl obviněný na mysli výslech svědka R. G., v protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 9. 2017 (č. l. 379) obhájce obviněného na dotaz soudu uvedl, že na navrhovaném svědkovi netrvají.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Z. T. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Z. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.