ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.658.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 658/2018- 31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2018 o dovolání obviněného R. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 5 To 224/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 103 T 41/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 103 T 41/2017, byl obviněný R. H. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 2.6.2016 v O. –L., okres K., v prostorách bytu U K., v době od 3:00 do 4:20 hodin P. P., která u něj byla na návštěvě, se záměrem se sexuálně uspokojit, povalil P. P. v obývacím pokoji na rohovou sedací soupravu, kde ji následně přiklekl ramena, obnažil si pohlavní úd a přes aktivní odpor poškozené P. P. jí vyhrnul oděv, obnažil prsa, po kterých ji bil rukama a následně přes její aktivní odpor jí vsunul do jejích úst svůj ztopořený pohlavní úd, následně ji začal škrtit, přičemž současně masturboval, a když P. P. přestala klást aktivní odpor, neboť dospěla k názoru, že s ohledem na fyzickou převahu R. H., se mu již neubrání, R. H. ve svém jednání ustal“.
Za uvedené jednání byl obviněný R. H. podle §185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené P. P. škodu ve výši 100.000 Kč a poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, škodu ve výši 11.237 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 103 T 41/2017, podal obviněný R. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 5 To 224/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný R. H. byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Následně podal obviněný R. H. prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 5 To 224/2017, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že zjištěným skutkem nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným. Dále uvedl, že skutková zjištění nevyplývají z pořízených důkazů a dosahují kvalit extrémního nesouladu, čímž došlo k porušení jeho práva na řádný a spravedlivý proces. Navíc dovolatel vytkl (zejména odvolacímu soudu), že opomněl přihlédnout ke klíčovým důkazům. Dovolatel označil výpověď poškozené za nevěrohodnou a vytknul soudům, že tento jediný osamoceně stojící usvědčující důkaz v jeho významu přecenily. Soud měl zvláště pečlivě prověřit věrohodnost a nerozpornost výpovědi poškozené, a to zejména v kontextu se zjištěním, že to byla prokazatelně poškozená, která celou situaci, v rámci níž mělo k vytýkanému jednání dojít, nastolila. Ta totiž nejenže iniciovala samotné seznámení s dovolatelem, ale rovněž jej sama o své vůli následovala po odchodu z nočního podniku až k němu domů. Obviněný uvedl, že stopy zranění na těle poškozené neodpovídají jí popsanému mechanismu napadení. Poukazuje na SMS komunikaci poškozené, z níž dovozuje, že mohla být napadena jinou osobou, a to svým druhem A. M. Pokud jde o stopy zranění na těle poškozené, vyzdvihl význam znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, prof. MUDr. Miroslava Hyrta, Csc., který předložila obhajoba. Dovolatel shrnul, že poškozená sama iniciovala své seznámení s ním, z vlastní iniciativy s ním odjela do jeho bytu, pobídla jej v rámci sexuálního aktu, vyjádřila vůli se s ním znovu setkat, když poté mu hrozila udáním na policii, ještě před odchodem jej chytla za rozkrok. Právě z uvedených souvislostí dovozuje, že se o žádné znásilnění jednat nemohlo. Obviněný v posuzované trestní věci shledává i existenci opomenutých důkazů, a to v té jejich podobě, když odvolací soud neprovedl důkazy, které měly podle jeho hodnocení stěžejní význam. Šlo přitom o důkazy, jimiž se snažil upozornit na narušený morální profil poškozené.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 103 T 41/2017, a aby obviněného zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že v posuzované trestní věci námitky obviněného směřovaly pouze do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů, zejména posouzení věrohodnosti poškozené, dále pak to, že se soudy nevypořádaly s údajnými rozpory v jejích výpovědích a že neprovedly jím navržené důkazy, zejména k posouzení chování poškozené, když současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy obou stupňů přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, které byly provedeny, a vyložily, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, a které nikoliv, a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího, ale i Ústavního soudu, je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soudy rovněž přesvědčivě odůvodnily, proč pro nadbytečnost nepřistoupily na navrhované doplnění dokazování, zejména stran výslechu dalších potenciálních svědků, takže ve věci nelze hovořit o přítomnosti opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování, tedy o situaci, která by mohla vést k mimořádnému zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. Soudy požadavkům zmíněných zákonných ustanovení vyhověly, neboť své závěry v odůvodnění rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. V předmětné trestní věci nebylo možné zaznamenat ani přítomnost extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Závěr o spáchání zločinu obviněným je opřen o výpověď poškozené. To, že obviněná ve své výpovědi líčila autentické zážitky, vyplynulo rovněž ze závěrů jejího psychologického vyšetření. Osoby, které bezprostředně po skutku přišly s poškozenou do kontaktu, tedy její druh A. M. a kamarádka E. D. (telefonický kontakt), popisují rozrušení poškozené i její akutní stres, který se promítl do jejího chování. Je třeba připustit, že posuzovaná věc je z hlediska důkazního tzv. případem tvrzení proti tvrzení, tedy případem, ve kterém jediným důkazem je výpověď osoby poškozené, která stojí v protikladu s výpovědí osoby obviněného. V této situaci je potřebné s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod klást zvýšené požadavky na soudy v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů velmi podrobně poměřovaly jednotlivá tvrzení a dospěly k logickému závěru, že věrohodná je výpověď poškozené, která popsala seznámení s obviněným, dobrovolný odchod k němu do bytu, ovlivnění alkoholem i následné projevení nesouhlasu s intimním sblížením a pohlavním stykem, případně jinými sexuálními praktikami obviněného. V souladu se závěry soudů obou stupňů je z důkazní situace možné dovodit, že poškozená tím, že sama iniciovala seznámení s obviněným, dobrovolně jej následovala k němu do bytu v nočních hodinách, vyslala falešný signál o tom, že by případně byla svolná s intimním sblížením. Ve skutečnosti však o žádné takové intimnosti nestála, a to mimo jiné i z důvodu zdravotních komplikací a komplikací v intimní oblasti obecně. Obviněný se poté, co přišli k němu do bytu, začal domáhat, a to i násilím, intimního styku, což je plně v souladu s násilnou povahou jeho osobnosti tak, jak vyplývá z rejstříku trestů, v němž má obviněný záznamy zejména pro trestnou činnost násilného charakteru. Námitky, podle kterých nešlo o znásilnění, ale o dobrovolný pohlavní styk, obviněný vyvozoval nikoliv ze skutkových zjištění soudů, jak by korespondovalo s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zakládá je na nesouhlasu se zjištěním soudů, že poškozenou k ničemu nenutil a neužil proti ní násilí. Námitky obviněného byly konstruovány tak, že proti skutkovým zjištěním soudů postavil svou vlastní verzi skutkového děje, kterou se snažil prosadit. Uvedené námitky však mají výlučně skutkovou povahu, a tím jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat je z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný R. H. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí poškozené P. P., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, výpovědi svědka A. M.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly, přičemž tyto námitky se odvíjely od jeho tvrzení, že se vůči poškozené nedopustil jednání uvedeného ve výroku o vině. V souvislosti s tím obviněný namítl, že soudy nesprávně opřely svá zjištění o svědeckou výpověď poškozené, kterou označil za nevěrohodnou. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Obviněný sice namítl, že soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazu (přepis elektronické komunikace mezi I. S. a V. K. a mezi I. S. a L. L.), avšak v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se na str. 6 odůvodnění rozsudku zabývá právě otázkou, proč soudy neshledaly návrh na doplnění dokazování důvodným.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozené P. P., která podrobně, konkrétně, obsahově konzistentně a celkově přesvědčivě popsala, jakému jednání obviněného byla vystavena, za jakých okolností k němu docházelo, jak ho pociťovala, jak na něj reagovala apod. Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědecké výpovědi poškozené a obhajoby obviněného a již s ohledem na to hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně, a to se zaměřením na ověření její věrohodnosti. Na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie dětí a dospělých, byla osoba poškozené objasněna z hlediska vlastností zaručujících pravdivost jejích tvrzení. Znalecké zkoumání osoby poškozené vyznělo v závěr, že poškozená má dobré psychické předpoklady k objektivnímu vnímání, zapamatování si a vybavování prožitých událostí a jsou vyloučeny omyly v důsledku nesprávného vnímání myšlení nebo paměti, že u ní nebyla zjištěna tendence k tomu, aby doplňovala prázdná místa v paměti konfabulacemi ani k podávání idealizovaných verzí prožitých či smyšlených verzí neprožitých událostí. Na podporu svědecké výpovědi poškozené vyzněla také výpověď svědkyně E. D., která byla její přítelkyní a které se poškozená krátce po činu svěřila s jednáním obviněného. Svědkyně E. D. popsala, že poškozená byla vyděšená, jak svědkyni telefonovala, mluvila potichu, v takovém stavu ji ještě nezažila. Také protokol o prohlídce těla poškozené a fotodokumentace odpovídaly tomu, co poškozená uvedla ve své svědecké výpovědi. Za tohoto stavu není nic nepřijatelného na tom, že soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené jako věrohodnou a pravdivou a že na jejím podkladě vystavěly svá skutková zjištění. Akceptovat lze i to, že soudy považovaly rozsah provedeného dokazování za dostatečný a že pro nadbytečnost zamítly návrh obviněného na provádění dalších důkazů. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy – zejména pak Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově jako soud prvního stupně – hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za tohoto stavu nepředstavují skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, žádné porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného R. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu