ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.66.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 66/2018 -53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněných A. A. , a M. T. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 7 To 186/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 146/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 7 T 146/2014, byli obvinění A. A. a M. T. uznáni vinnými ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„po vzájemné předchozí domluvě spočívající v násilném vynucení doznání se ke krádeži značné finanční hotovosti v provozovně M. v K. V. z majetku obviněného A., dne 22.5.2014 v dopoledních hodinách obviněný A. pověřil pod záminkou úklidu poškozeného A. O., aby jel do jeho neobývaného domu na adrese S. –L., okres K. V., kam okolo 12:30 hodin přijel obviněný T. společně s dalšími třemi dosud neustanovenými muži pravděpodobně kavkazského původu, kteří vyzvali poškozeného, aby je následoval do domu, kde poškozeného začali bít pěstmi do obličeje a různých částí těla, poté ruce i nohy poškozeného spoutali izolační páskou, přes hlavu mu dali pytel a takto spoutaného jej odnesli do sklepa, kde poškozeného přivázali ke sloupu, načež jej již za účasti obviněného T. opět bili pěstmi do hlavy a do různých částí těla, a po celou dobu poškozenému vyhrožovali zabitím, pokud se nepřizná, že v provozovně M. ukradl předmětnou finanční hotovost a hotovost nevrátí, přičemž poté přijel na místo obviněný A., který poškozenému opakovaně hrozil zabitím, pokud se nepřizná ke krádeži hotovosti a peníze nevrátí, a svého jednání obvinění zanechali teprve když poškozený pod nátlakem a z obav o svůj život a zdraví prohlásil, že hotovost v provozovně M. odcizil, čímž poškozenému A. O. způsobili pohmoždění hlavy, břicha, otřes mozku a hematomy na pažích, stehnech a hrudníku s nutností lékařského ošetření bez výrazného omezení v obvyklém způsobu života.“
Za uvedené jednání byl obviněný A. A. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 roku.
Za uvedené jednání byl obviněný M. T. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 7 T 146/2014, podali obvinění A. A. a M. T. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 7 To 186/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 7 To 186/2017, podali následně obvinění A. A. a M. T. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění v dovolání uvedli, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav a vyvodil závěry o vině obviněných v rozporu s provedenými důkazy. Vina obviněných je založena na jediném důkazu, a to výpovědi poškozeného. Soud prvního stupně však věrohodnost poškozeného nehodnotil požadovaným způsobem a při rozhodování o vině obviněných postupoval v rozporu s principem presumpce neviny, který je vyjádřen v zásadě in dubio pro reo. Výpověď poškozeného byla ze strany soudu prvního stupně podrobena přezkoumání PhDr. K. Malou, znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, za účelem stanovení věrohodnosti výpovědi, když soudní znalkyně označila obecnou věrohodnost poškozeného za sníženou. Obvinění namítli, že znalecký posudek není dostatečně transparentní, neboť v něm chybí vnitřní kontrola o správném postupu znalce. Dále obvinění namítli, že i další závěry soudu prvního stupně ohledně nevěrohodnosti svědků navržených obviněnými jsou v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž v této souvislosti uvádí důvody, na základě kterých dovozují věrohodnost uvedených svědků. Dále obvinění uvedli, že pokud odvolací soud ze znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Bouškou, CSc. nevyvozuje pochybnosti o věrohodnosti poškozeného s odkazem na sníženou vypovídající hodnotu, představuje tento postup zřejmé porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatelé rovněž namítli extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný M. T. uvedl, že existují pochybnosti, zda soud na základě příkazů ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu nezískal informace v rozporu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti vymezenou v §2 odst. 4 tr. ř. a nepostupoval tedy dle zásad oficiality a vyhledávací za respektování zásady presumpce neviny.
Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 7 T 146/2014 a aby vrátil věc Okresnímu soudu v Karlových Varech k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 4. 1. 2018 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněných nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obvinění A. A. a M. T. sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí obou obviněných, výpovědi poškozeného A. O., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie znalkyně PhDr. K. Malé, znaleckého posudku prof. MUDr. Boušky, CSc., částečně rovněž výpovědi svědka O. K.) a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obvinění neuplatnili žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obvinění založili dovolání v celém rozsahu na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním popsaným ve výroku o vině (přesto, že deklarovali svoje povědomí o tom, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem), a to v návaznosti na jejich obhajobu založenou na tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustili. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění sice formálně deklarovali tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnili námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Pokud obvinění v této souvislosti soudům vytýkali, že při zjišťování skutkového stavu nepostupovaly podle zásady oficiality podle §2 odst. 4 tr. ř., je již z toho zřejmé, že obvinění ve skutečnosti poukazovali nikoli na porušení hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na porušení procesních ustanovení, které pod tento dovolací důvod nespadá. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, kde je konstatováno: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoli z hlediska procesních předpisů.“
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karlových Varech, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, rozhodně není žádný rozpor, natož extrémní, jak se obvinění domnívají. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly ve věci podrobné dokazování, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněných hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Závěry nalézacího soudu o průběhu skutkového děje popsaného ve výroku o vině, mají svůj podklad zejména ve výpovědi poškozeného A. O., která je podporována dalšími objektivně zjištěnými důkazy, zejména zajištěnou DNA poškozeného na papírových utěrkách a nalezenými věcmi na místě činu, dále listinnými důkazy (lékařská zpráva o vyšetření poškozeného, protokoly o ohledání místa činu atd.) a sdělenými údaji o telekomunikačním provozu. Výpovědi poškozeného soudy pečlivě hodnotily, přičemž v popisu podrobností průběhu děje nepominuly určité drobné odlišnosti, avšak v popisu podstatných okolností případu shledaly jeho výpovědi shodnými, popisujícími skutek tak, jak je uveden ve shora citované skutkové větě. Soudy přistupovaly k hodnocení jeho výpovědi velice obezřetně. Na osobu poškozeného byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, z jehož závěrů mohly soudy usoudit na věrohodnost výpovědi poškozeného. Znaleckým posudkem a posléze také výpovědí znalkyně PhDr. K. Malé u hlavního líčení bylo potvrzeno, že poškozený je nejen schopen si plně pamatovat fakta a prezentovat je, ale zejména nebyly u něj shledány sklony k fabulaci a zkreslování skutečností. Tento znalecký posudek považuje Nejvyšší soud za dostatečně transparentní. Příkazy ke sdělení údajů o telekomunikačním provozu jsou v souladu s ustanovením §2 odst. 4 tr. ř. Uvedenými důkazy byla ověřena nejen pravdivost skutkových tvrzení poškozeného, ale také prověřena jeho věrohodnost. Obviněným pak bylo umožněno, aby se k provedeným důkazům vyjádřili. Pokud soudy na základě provedeného dokazování neuvěřily jejich verzi průběhu skutkového děje a shledaly jejich obhajobu za vyvrácenou provedenými důkazy, postupovaly tak zcela v souladu s procesními předpisy. Nutno konstatovat, že trestní řízení neztratilo charakter spravedlivého procesu, jak namítají obvinění. Nejvyšší soud nemá důvod na závěrech soudů cokoli měnit. Soudy se tedy evidentně zabývaly zjištěnými rozpory ve výpovědích obviněných a poškozeného, rozpory v souladu s procesními předpisy v řízení před soudem odstranily a svůj postup také dostatečně ve svých rozhodnutích odůvodnily. V podrobnostech proto zcela postačí na tato odůvodnění odkázat. Nejvyšší soud uzavírá, že hodnocení provedených důkazů v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.). Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a závěry byly soudy řádně odůvodněny. Ze souhrnu všech řádně provedených a zhodnocených důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněných.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných A. A. a M. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu