ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.98.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 98/2018 -41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněných A. K. , J. Me. , a J. M. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 7 To 359/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 10/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. K., J. Me. a J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 4 T 10/2017, byli obvinění A. K., J. Me. a J. M. uznáni vinnými jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jednak přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku.
Za uvedené jednání byli obvinění A. K., J. Me. a J. M. odsouzeni podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti v ozbrojených složkách na dobu 3 let.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 4 T 10/2017, podali odvolání obvinění A. K., J. Me. a J. M. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 7 To 359/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění A. K., J. Me. a J. M. byli uznáni vinnými ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„společným jednáním dne 6.1.2017 v době od 12:25 hodin do 14:00 hodin v postavení úřední osoby při služebním úkonu v prostoru prodejny společnosti Hervis Sport a móda s.r.o. v Obchodním centru Ch. v P., R., který prováděli proti osobě podezřelé z krádeže - poškozenému V. K., po vzájemné dohodě v úmyslu ovlivnit právní kvalifikaci skutku a dosáhnout hranice výše škody potřebné k posouzení jednání podezřelého jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spočívajícího v odcizení sportovní bundy z volného prodeje v uvedené prodejně, fiktivně zvýšili hodnotu bundy odcizené v prodejně poškozeným V. K. z 2.690,- Kč na 5.499,- Kč, a to tím způsobem, že J. Me. s vědomím A. K. a J. M. dal zaměstnanci prodejny, P. Š., pokyn, aby byla policistům vystavena účtenka na odcizenou bundu s cenou vyšší než 5.000,- Kč, na základě čehož poškozeného V. K. dne 6.1.2017 v 13:15 hodin zadrželi jako podezřelého podle §76 odst. 1 tr. řádu a předali policejnímu orgánu Policie ČR, Místní oddělení Jižní Město, který pod č.j. KRPA-8798/TČ-2017-001415-ZPŘ, zahájil trestní řízení a poškozenému V. K. sdělil podle §179b odst. 3 tr. řádu podezření z přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a ze zadržení jej propustil dne 6.1.2017 ve 23:55 hodin,
čímž porušili §45 odst. 1 písm. a) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle kterých je příslušník povinen dodržovat služební kázeň spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů. služebních předpisů a rozkazů a §11 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, podle kterého je policie povinna dbát, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma.“
Za uvedené jednání byl každý z obviněných odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu každému z obviněných podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 7 To 359/2017, podali následně obvinění A. K., J. Me. a J. M. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění A. K., J. Me. a J. M. ve svém dovolání namítli, že skutková podstata předmětného přečinu nebyla naplněna po objektivní ani subjektivní stránce a nejsou tedy dány základní předpoklady trestní odpovědnosti obviněných. Popis skutku neobsahuje dle názoru obviněných popis jejich úmyslného zavinění – jejich aktivního vztahu ke způsobení závažné újmy poškozenému. Dále uvedli, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními v popisu skutku obsaženými – že ve vzájemné dohodě usilovali o zvýšení vyčíslení škody způsobené krádeží bundy. Výpověď svědka Š. považují za nevěrohodnou a vyvrácenou ostatními svědky (poškozeným K., svědky P., D. a S.), pokud se soud o výpověď uvedeného svědka přesto opřel, namítají extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Soudy obou stupňů se tedy důsledně neřídily zásadou presumpce neviny a in dubio pro reo a provedené důkazy nehodnotily objektivně v souladu s kritérii uvedenými v ust. §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby sám rozhodl ve věci tak, že obviněné zprostí obžaloby, příp. aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že text dovolání je větší měrou zcela totožný s textem odvolání. Jejich argumentací se proto již zabývaly oba soudy. Nalézací soud na str. 8 a 9 svého rozsudku, kde zejména k rozporům ve výpovědi svědka Š. označil za nepodstatné, kdo komu účtenku předal ale za podstatné, že obvinění působili na zaměstnance prodejny, aby tito navýšili prodejní cenu bundy nad 5.000 Kč. Odvolací soud pak na str. 6–8 dovoláním napadeného rozsudku na shora uvedené hodnocení důkazů nalézacím soudem odkázal a vysvětlil zdánlivý rozpor ve výpovědi vedoucího prodejny svědka D., že bunda nad 5.000 Kč by se na prodejně „neměla objevit“, což podle dovolatele znamená, že svědek Š. „nemohl vyjet ze systému z počítače bundu Columbia nad 5.000 Kč“. S úvahami soudů se plně ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje. Dále poukazuje na popis skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu, kde je výslovně uvedeno, že dovolatelé jednali „společným jednáním“ … „po vzájemné dohodě v úmyslu ovlivnit právní kvalifikaci skutku a dosáhnout hranice výše škody potřebné k posouzení jednání podezřelého jako přečinu krádeže…“. Je obtížné představit si, jak jinak a ještě lépe by mělo být vystiženo, že obvinění chtěli poškozenému přivodit trestní stíhání za přečin namísto pouhého přestupkového řízení. Nalézací soud se zaviněním dovolatelů zabýval v odůvodnění na str. 9, 10 svého rozsudku, kde odůvodnil úmysl přímý. Odvolací soud se s právním posouzením skutku ztotožnil. Také on považuje právní posouzení jejich skutku za správné a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné.
V ostatních částech, v nichž dovolatelé namítají pouze nesprávná skutková zjištění, neodpovídá jejich dovolání tvrzenému ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b trestního řádu. Jimi uváděné skutečnosti nenasvědčují extrémnímu rozporu mezi výpověďmi svědků a skutkovým zjištěním, když otázka přesného předávání účtenky není rozhodná a existence bundy nad 5.000 Kč toliko v systému ale nikoliv na ploše prodejny již byla vysvětlena shora. Spíše se jedná o předložení alternativního skutkového zjištění a o námitku, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, jak ostatně dovolatelé namítají v samotném závěru svého dovolání.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obvinění reagovali na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství replikou, v rámci níž uvedli, že si jsou vědomi toho, že tato replika k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství představuje nestandardní krok, nicméně odsouzení považují za nutné i vzhledem k obsahu vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství na celou situaci tímto reagovat a nesprávné postupy soudů nižší instance uvést na pravou míru. V této souvislosti se znovu zabývají údajným navýšením ceny odcizené bundy, motivem jednání obviněných, údajným úmyslem obviněných způsobit újmu poškozenému a porušením zásady presumpce neviny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněnými v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných A. K., J. Me. a J. M.
Nejvyšší soud dále zjistil, že obvinění A. K., J. Me. a J. M. sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však z větší části nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí obviněných, výpovědi poškozeného V. K., výpovědí svědků L. P., P. Š., J. D., D. P.) a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obvinění v této části založili dovolání na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním popsaným ve výroku o vině (přesto, že deklarovali svoje povědomí o tom, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem), a to v návaznosti na jejich obhajobu založenou na tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustili. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, kde je konstatováno: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoli z hlediska procesních předpisů.“
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je porušeno základní ústavně garantované právo na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení zejména ve výpovědi svědka P. Š., který přesvědčivě a dostatečně konkrétně popsal, že obvinění dostali k bundě nejprve účtenku na částku nižší než 5.000 Kč, a řešili, zda cena na účtence odpovídá zboží, přičemž jeden obviněný za ním přišel zjistit, zda jsou schopni v počítači změnit cenu té bundy nebo dohledat bundu, která bude stát více než 5.000 Kč. Výpovědi obviněných a svědka P. Š. jsou protichůdné, což soudy zaznamenaly. Soudy vycházely z výpovědi svědka P. Š. a z toho, že s touto výpovědí korespondovaly další provedené důkazy – výpovědi svědků S., P., Ř. a V., výpověď poškozeného V. K., a dále listinné důkazy (účtenky, úřední záznam Policie ČR atd.). Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze z uplatněných námitek podřadit pouze námitku obviněných ohledně absence subjektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v jejímž rámci dovolatelé namítají, že popis skutku neobsahuje popis skutkových okolností dokládajících jejich úmysl způsobit škodu na prodejně přistiženému poškozenému.
Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby se podle ustanovení §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustí ten, kdo jako úřední osoba v úmyslu způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.
Soud prvního stupně správně uzavřel, že obvinění naplnili subjektivní stránku uvedeného přečinu ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť společným jednáním jako úřední osoby v úmyslu způsobit poškozenému jinou závažnou újmu v podobě trestního stíhání vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu (str. 9-10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S tímto závěrem se ztotožnil i soud druhého stupně (str. 9 odůvodnění napadeného rozsudku).
K vlastnímu vyjádření subjektivní stránky uvedeného přečinu v popisu skutkového děje lze podotknout, že ve skutkové větě rozsudku je jasně uvedeno, že obvinění jsou vinni, že „společným jednáním … po vzájemné dohodě v úmyslu ovlivnit právní kvalifikaci skutku a dosáhnout hranice výše škody potřebné k posouzení jednání podezřelého jako přečinu krádeže…“. Z popisu skutku je tedy zcela zřejmé, že konání obviněných bylo aktivní a záměrné, směřující k tomu způsobit poškozenému trestní stíhání za přečin namísto pouhého přestupkového řízení. Námitka obviněných, že nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného přečinu, že se jí soudy nezabývaly a nevyjádřily ji v popisu skutku, je tedy zjevně neopodstatněná.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění A. K., J. Me. a J. M. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o odložení výkonu rozhodnutí, neboť jednak ani předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. návrh na odložení výkonu trestu nepodal, jednak Nejvyšší soud k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal důvody.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných A. K., J. Me. a J. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu