ECLI:CZ:NS:2018:4.TZ.93.2017.1
sp. zn. 4 Tz 93/2017- 78
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2018 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného K. V., proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 6. 1949, sp. zn. Zm I 52/49 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 6. 1949, sp. zn. Zm I 52/49, jakož i v řízení mu předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení §3, §91 odstavec druhý, §258 odstavec druhý, §281 odstavec jedna, bod 5, §286 odstavec 2 zákona č. 119/1873 ř. z. ve vztahu k §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.) v neprospěch obviněného K. V.
Napadené usnesení se zrušuje .
Současně se zrušuje rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48 v jeho odsuzující části, nedotčené postupem podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí, resp. částečně zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
K. V. ,
se podle §226 písm. a ) tr. ř.
zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
před Velikonocemi 1948 v P. sváděl poručíka K. S. ke zločinu zběhnutí do zahraničí, přičemž ke zběhnutí jmenovaného nedošlo, ježto tento v posledním okamžiku od svého úmyslu zběhnouti upustil,
ve kterém byl rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48, shledán zločin nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.),
neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obviněný stíhán.
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti podal dne 25. 10. 2017 stížnost pro porušení zákona proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 6. 1949, sp. zn. Zm I 52/49, kterým byla zamítnuta zmateční stížnost obviněného K. V. proti rozsudku Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48, podle §266 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Stížnost byla podána ve prospěch zemřelého obviněného.
V podané stížnosti ministr spravedlnosti nejprve zrekapituloval, jakými trestnými činy a kterými rozhodnutími a kterých soudů byl obviněný uznán vinným, když zároveň odkázal na rozhodnutí o amnestii a rehabilitační rozhodnutí týkající se tohoto obviněného. Následně konstatuje příslušná ustanovení týkající se zločinu nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.), kterým byl obviněný uznán vinným a v jakém jednání bylo naplnění těchto ustanovení spatřováno. Poukazuje na odůvodnění rozhodnutí Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48 týkající se závěru o vině tímto citovaným zločinem a rozebírá obsah důkazů, které měly obviněného usvědčovat. Podle ministra spravedlnosti v předmětné věci nebylo dosaženo účelu zákona č. 119/1873 ř. z. (dále jen trestní řád), když tehdejší orgány nepostupovaly tak, aby bylo přihlíženo jak ke všem usvědčujícím okolnostem, tak i okolnostem svědčícím ve prospěch obhajoby obviněného. V rámci přípravného řízení nebyla věc přezkoumána a vysvětlena tak, jak to mělo na mysli ustanovení §91 odst. 2 trestního řádu a provedené důkazy nebyly hodnoceny z hlediska jejich věrohodnosti jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to stanovil §258 odst. 2 trestního řádu. Proto byla odsuzující část zatížena důvodem zmatečnosti podle §281, bod 5 trestního řádu a rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo zákonné, když podaná stížnost měla být shledána důvodnou.
Výsledkem porušení citovaných procesních pravidel je podle ministra spravedlnosti absence dostatečného důkazního podkladu pro závěr o vině obviněného, přijatý oběma uvedenými soudy. O neobjektivním přístupu tehdejších orgánů trestního řízení k osobě obviněného svědčí i skutečnost, že jeho závažnější obvinění z protistátní činnosti bylo zcela vykonstruováno a že důvodem původního odsouzení byl především kritický postoj obviněného k poúnorovým změnám v armádě a státu. Proto jsou dány předpoklady k tomu, aby se podaná stížnost také opírala o ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění. Zároveň je i odkazováno na průběh řízení o povolení obnovy řízení, a výpověď svědka gen. v záloze L. K. a znovu slyšeného spoluobviněného S. v této věci a na skutečnosti, které z těchto jejich výpovědí vyplynuly.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona bylo navrhnuto, aby podle §268 odst. 2 tr. ř. bylo vysloveno, že pravomocným usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 6. 1949, sp. zn. Zm I 52/49, jakož i v řízení mu předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení §3, §91 odstavec druhý, §258 odstavec druhý, §281 odstavec jedna, bod 5, §286 odst. 2 trestního řádu ve vztahu k §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1955 ř. z.) v neprospěch obviněného K. V. a napadené usnesení bylo zrušeno podle §269 odst. 2 tr. ř., jakož aby byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, zejména rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48 v jeho odsuzující části, nedotčené postupem podle zákona č.119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále ministr spravedlnosti navrhl, aby podle §271 odst. 1 tr. ř. byl obviněný pro předmětný skutek obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn.
Možnosti vyjádřit se k podané stížnosti využil obhájce obviněného, který nejprve poukázal na průběh řízení v předmětné věci, včetně řízení o povolení obnovy řízení a rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění. Následně se podrobně vyjádřil k procesním vadám řízení s tím, že závěr ministra spravedlnosti o několikanásobném porušení zákona v neprospěch obviněného je správný. Současně velmi podrobně rozvedl své úvahy ohledně porušení příslušných procesních předpisů, když se i vyjádřil k závěrům znaleckého posudku týkajícího se spoluobviněného z pohledu ustanovení §134 trestního řádu. Poukázal i na skutečnosti týkající se otázky spolupráce obviněného s plk. L. K.-K. a gen. B. R. a zejména na úlohu gen. B. R. ve věci nespravedlivého odsouzení gen. H. P. Státním soudem v Praze k trestu smrti.
Nad rámec naznačených procesních vad poukázal na skutkovou podstatu zběhnutí podle §183 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.), když uvedl, že tato je obdobná skutkové podstatě uvedené v §386 trestního zákoníku. Podle obhájce je ovšem třeba posuzovat i kontext, v jakém se měl obviněný uvedeného zločinu dopustit, jaký měl být následek tohoto jednání a poté zhodnotit společenskou škodlivost. Poukazuje na skutečnost, že v předmětné době začaly probíhat tzv. čistky v armádě po únorovém puči, kdy došlo k mnoha politickým procesům a justičním vraždám. O tom, jak se politická situace projevila v tehdejším rozhodování, nakonec svědčí i vyjádření soudce Vyššího vojenského soudu v Příbrami při projednání návrhu na povolení obnovy řízení, konkrétně odůvodnění rozhodnutí Nt 6/65, ze kterého je zřejmé, že soudce porušování zákonů po tzv. únorovém puči fakticky hájil. Obhájce odkazuje dále na zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a na skutečnost, že již v řízení před Státním soudem v Praze byly založeny do spisu materiály, ze kterých vyplývá, že obviněný se vzhledem na svoji činnost před únorem 1948 obával perzekucí, což mohlo být impulsem k tomu, že plánoval území České republiky opustit. Vyjadřuje přesvědčení, že vzhledem k §3 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu by nebylo jednání obviněného, i pokud by bylo prokázáno, možno považovat za trestné. Odkazuje na ustanovení §6 tohoto zákona, které umožňuje, aby soud na návrh zrušil či zmírnil trest, prokáže-li se, že trest uložený za trestný čin, na které se nevztahovala rehabilitace, směřoval k ochraně lidských práv a svobod. Domnívá se tedy, že vhodnější by bylo postupovat podle §6 tohoto citovaného zákona a že by měl být obviněný obžaloby zproštěn.
V závěru podaného vyjádření navrhl, aby bylo stížnosti pro porušení zákona vyhověno s odkazem na ustanovení §268 odst. 2, §269 odst. 2 tr. ř. a bylo postupováno podle §271 odst. 1 tr. ř. a obviněný byl obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 1 NZZ 3001/2015, uvedla, že se k podané stížnosti nebude věcně vyjadřovat. Poukázala jen na skutečnost, že ve věci podávali podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ministru spravedlnosti, kdy podnět byl zcela akceptován. Současně navrhla, aby podané stížnosti pro porušení zákona bylo zcela vyhověno.
Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumal předložený spisový materiál a zjistil následující.
Rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48, byl obviněný K. V. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.) a zločinem přípravy úkladů o republiku podle §2:1 zák. č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zločinu nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.) se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) a zločinu přípravy úkladů o republiku podle §2:1 zák. č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, ve znění pozdějších předpisů, jednáním popsaným pod bodem 2) tohoto citovaného rozsudku. Za uvedené zločiny byl odsouzen s ohledem na ustanovení §96 voj. trestního zákona podle §2/II zák. č. 50/23 Sb., na ochranu republiky, s přihlédnutím k ustanovení §92, §47 trestního zákona vedle kasace z hodnosti plukovníka a ztráty všech vyznamenání a čestných odznaků k těžkému žaláři v trvání 9 let, zostřenému jednou za čtvrt roku postem a tvrdým ložem ve dnech postních. Podle §32 zák. č. 50/23 Sb., byla u obviněného vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu 9 let. Předmětný rozsudek obsahoval i zprošťující výrok pro skutek, ve kterém bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání zločinu přípravy úkladů o republiku podle §2:1 zák. č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, ve znění pozdějších předpisů
Proti rozsudku Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48, podal obviněný zmateční stížnost a odvolání. O podané zmateční stížnosti a odvolání rozhodl Nejvyšší soud v Brně usnesením ze dne 16. 6. 1949, sp. zn. Zm I 52/49 tak, že zmateční stížnost zamítl a odvolání do výroku o trestu vyhověl a obviněnému trest snížil na těžký žalář vězení v trvání 7 roků, zostřený jedním tvrdým ložem čtvrtletně.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 7. 1953, sp zn. 28 Nta 126/53 bylo vzhledem k rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 4. 5. 1953 rozhodnuto, že mění rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 6. 1949, sp. zn. Zm I 52/49, tak, že se obviněnému stanoví nový trest odnětí svobody v trvání 6 roků.
Následně bylo ve věci rozhodováno o povolení obnovy řízení na základě návrhu obviněného. O návrhu bylo rozhodnuto Vyšším vojenským soudem v Příbrami usnesením ze dne 9. 7. 1965 pod sp. zn. Nt 6/65 tak, že návrh byl podle §283 písm. d) tr. ř. zamítnut jako nedůvodný.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 1990, sp. zn. Rt 29/90 bylo podle §2 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci rozhodnuto tak, že se zrušuje výrok o vině zločinem přípravy úkladů o republiku podle §2:1 zák. č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, ve znění pozdějších předpisů, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující k datu jejich vydání z rozsudku Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48 a podle §2 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. bylo trestní stíhání obviněného pro uvedený zločin zastaveno. Za zločin nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.), který zůstal nedotčen, uložil soud obviněnému trest odnětí svobody v trvání jednoho týdne.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že zločinu nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.) se měl obviněný dopustit tím, že před Velikonocemi 1948 v P. sváděl poručíka K. S. ke zločinu zběhnutí do zahraničí, přičemž ke zběhnutí jmenovaného nedošlo, ježto tento v posledním okamžiku od svého úmyslu zběhnouti upustil.
Z rozsudku Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48, konkrétně z jeho odůvodnění (viz str. 5 tohoto rozsudku) se podává, že obviněný popírá svádění por. S. ke zběhnutí. Podle tohoto soudu je usvědčován výpověďmi spoluobžalovaného S. a svědků pplk. I. a V. S. Ve vztahu ke změně výpovědi obviněného proti jeho administrativní výpovědi pak uvádí, že se jedná o zřejmou výmluvu.
K těmto závěrům Státního soudu v Praze je třeba poznamenat, že tyto jsou nepřesné a neodpovídají provedeným důkazům. Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že svědek pplk. I. vůbec nevypovídal o skutku, který měl zakládat znaky zločinu nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.), tento toliko vypovídal ve vztahu ke skutku, ve kterém bylo spatřováno spáchání zločinu přípravy úkladů o republiku podle §2:1 zák. č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, ve znění pozdějších předpisů. Fakticky není zřejmé, jak výpověď tohoto svědka měla usvědčovat obviněného ze spáchání předmětného zločinu nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí. Obdobná je i výpověď svědkyně V. S. Z její výpovědi se pouze podává, že jí syn (spoluobviněný K. S.) řekl, že obviněný V. chce do zahraničí a že ho vyzývá, aby šel s ním, když ovšem výslovně uvedla, že když obviněnému V. řekla, aby ho nepřemlouval, tak jí tento sdělil, že ho nikam tahat nebude. Tedy ani tato svědkyně nepotvrdila, že by obviněný potvrdil, že by spoluobviněného přemlouval k útěku za hranice. Z tohoto pohledu závěry Státního soudu v Praze nemají oporu v důkazech, na které odkazuje. Jedinou usvědčující výpověď pak představuje výpověď spoluobviněného K. S., jenž opakovaně uvedl, že ho obviněný sváděl k zběhnutí do ciziny, když ovšem nelze pominout, že jeho výpovědi trpí určitou rozporuplností. Nelze totiž přehlédnout, že v rámci administrativní výpovědi spoluobviněný K. S. nejprve nehovořil o tom, že by měli při pobytu v zahraničí nějaké politické ambice a pak se sám najednou rozpomenul a hovořil o zamýšleném politickém angažmá jich obou v zahraničí, což je přinejmenším podivné. U hlavního líčení ovšem spoluobviněný S. vypověděl, že neslíbil obviněnému, že s ním odjede do zahraničí, neboť ho nepovažoval za normálního, když i popřel, že by mu nabídl svoji účast při útěku do zahraničí a již nehovoří o jejich politických ambicích v zahraničí. Na tyto rozpory ve výpovědi spoluobviněného S. soud nijak nereagoval, na tyto se nedotázal a nijak je nehodnotil z hlediska posouzení věrohodnosti výpovědi tohoto spoluobviněného, když jeho výpovědi představují jediný přímo usvědčující důkaz. Uvedený soud se nijak podrobněji nezabýval věrohodností výpovědi spoluobviněného K. S. ani z toho pohledu, že spoluobviněný na základě závěru znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, byl zproštěn obžaloby podle §259 odst. 3 tr. ř. z důvodu §3 písm. b) vojenského trestního zákona pro skutek, kterého se měl dopustit ve stejném časovém období jako obviněný zločinu nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.), z toho důvodu, že jednal ve střídavém pominutí smyslů. Za takové situace bylo přinejmenším na místě se otázkou věrohodnosti podrobněji zabývat. Lze tedy uzavřít, že za dané důkazní situace Státní soud v Praze nevěnoval žádnou pozornost řádnému a náležitému posouzení věrohodnosti spoluobviněného, jehož výpověď představovala jediný usvědčující důkaz.
Ze spisového materiálu je pak zřejmé, že obviněný ve zmateční stížnosti ze dne 27. 12. 1948, namítal porušení zásady, která ukládá v řízení zjistit objektivně materiální pravdu, v čemž spatřoval zmateční důvod podle §281. č. 4 trestního řádu (zákona č. 119/1873 ř. z.). Konkrétně namítal, že výrok o vině je založen na výpovědi spoluobviněného, kterého sám soud prvního stupně považuje za osobu schizoidního založení a celého jednání se měl dopustit ve střídavém pominutí smyslů. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že výpověď nepříčetného spoluobviněného nemůže představovat spolehlivý prostředek pro jeho usvědčení. Nejvyšší soud v Brně usnesením ze dne 16. 6. 1949, sp. zn. Zm I 52/49, zmateční stížnosti zamítl, když současně vyhověl odvolání do výměry trestu a obviněnému uložil trest těžkého žaláře v trvání sedmi roků zostřený jedním tvrdým ložem čtvrtletně. Citovaný soud dospěl k závěru, že námitka vnitřního rozporu rozsudku ve vztahu k odsouzení obviněného na základě výpovědi spoluobviněného K. S. není důvodná, když podle znalců duševní vada spoluobviněného se jevila v tom, že snadno podléhal vlivu obviněného. Lze konstatovat, že tvrzení Nejvyššího soudu v Brně, že duševní stav spoluobviněného se projevoval tím, že snadno podléhal vlivu obviněného, zcela pomíjí skutečnosti, že stejně tak podléhal vlivu své matky, když pro její nesouhlas od zběhnutí měl upustit. Takové hodnocení věrohodnosti spoluobviněného bylo tedy velmi zjednodušené a zcela povrchní a neodpovídalo významu jeho výpovědi jako jediného usvědčujícího důkazu. Právě otázka hodnocení věrohodnosti spoluobviněného nepochybně zakládala důvod zmatečnosti rozsudku Státního soudu v Praze.
Na řízení v dané věci se vztahoval zákon č. 119/1873 ř. z., jenž zaváděl nový řád soudu trestního - dále jen trestní řád.
Podle §3 tohoto trestního řádu úřadové v řízení trestním činní mají bedlivý zřetel míti ke všem okolnostem k usvědčení obviněného i k jeho obraně příhodným, a jsou povinni, obviněného o jeho právích poučiti, třeba by to nebylo výslovně nařízeno.
Podle §91 odstavec dva trestního řádu vyšetřování přípravné má za účel, aby obvinění určité osoby z činu trestného bylo napřed prozkoumáno a věc vysvětlila se dotud, pokud potřebí, aby se na jisto postavily příčiny příhodné, by se buď řízení trestní zastavilo, nebo aby se připravila obžaloba a vedení důkazů v hlavním přelíčení.
Podle §258 odstavce dva trestního řádu soud má průvody, co se týče jich hodnověrnosti i moci průvodní, bedlivě a svědomitě zkoušeti, jak každý o sobě, tak i všechny u vnitřním jich spojení. O tom, má-li některý příběh pokládati se za prokázaný, rozhodují soudcové ne podlé pravidel průvodních zákonem ustanovených, ale podlé svého prostého přesvědčení, jehož nabyli po svědomitém uvážení všech průvodů k tomu a proti tomu přivedených.
Podle §281 odstavce prvního trestního řádu stížnosti zmatečné užiti se může proti rozsudku obžaloby zprošťujícímu jen na škodu obviněného, proti rozsudku odsuzujícímu však k jeho prospěchu i na jeho škodu, ale jen tehdy, když tu jest některá z těchto příčin neplatnosti.
Podle §281 odstavce prvního, bod 5 příčinou neplatnosti je, když výrok soudu o skutcích rozhodujících (§270, č. 6 a 7) jest nejasný, není úplný, nebo když sám sobě odporuje; když není uvedeno žádných příčin tohoto výroku, nebo když jest patrný odpor mezi tím, co uvedeno v příčinách rozhodovacích o obsahu listin u spisů uložených nebo o soudním seznání a mezi listinami nebo protokoly o vyslýchání a o sezeních sepsanými.
Podle §286 odstavce jedna trestního řádu soud zrušovací má nejprvé v sezení neveřejném raditi se o stížnost zmatečnou, vyslyšev prvé generálního prokurátora. Byla-li stížnost pozdě ohlášena, neb nejsou-li příčiny neplatnosti pojmenovány každá zvlášť a určitě, nebo byly-li již nějakým prvějším rozhodnutím soudu zrušovacího v též věci učiněným zamítnuty, nebo nezakládala-li se stížnost na některé příčině neplatnosti v §281 uvedené, anebo nebyla-li podána od osoby práva k tomu mající, má ji soud zrušovací ihned zavrhnouti.
Podle §286 odstavce dva trestního řadu totéž má učiniti, jde-li jen o stížnost zmatečnou, zakládající se na §281, č. 5, a shledá-li soud zrušovací, že není důvodná. V jiných případech má zrušovací soud buď hned, nebo praví-li se, že byla forma porušena (§281, č. 1 - 4), když sobě prvé o tom zjedná náležitá vysvětlení skutku se týkající, položiti den k veřejnému líčení té věci a obeslati obžalovaného i žalobníka soukromého, jestli tu jaký, tím spůsobem, aby obdrželi obsílku nejméně osm dní dříve. Při tom budiž jim připomenuto, kdyby nepřišli, že jejich stížnosti a dovodění budou přednešeny a nálezu za základ položeny.
Předmětná ustanovení tehdy platného trestního řadu, upravovala procesní postup, jenž měl být dodržen a zachován v předmětné trestní věci. Vzhledem ke zjištěnému postupu Státního soudu v Praze, který svůj odsuzující výrok ve vztahu ke skutku, ve kterém bylo spatřováno spáchání zločinu nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.), založil na důkazech, které neprokazují zjištěný skutkový stav, neboť důkazy jednak neprokazují tvrzený skutkový stav (viz výpověď svědků I. a S.) a jednak jsou vnitřně rozporné (viz výpověď spoluobviněného K. S. a závěry znaleckého posudku) lze uzavřít, že tehdejší Státní soud v Praze nepostupoval tak, aby bylo dosaženo účelu trestního řízení podle §3 odst. 1 tehdy platného trestního řádu, neboť řádně nehodnotil okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, přihlížel toliko k okolnostem, které vyznívaly v jeho neprospěch. Současně nebylo obvinění obviněného již na úrovni přípravného řízení řádně přezkoumáno, tak jak to vyžadovala ustanovení §91 tehdy platného trestního řadu. Naopak zjištěné skutečnosti, zejména výpověď svědka I., který u vyšetřujícího soudce hovořil o tom, že jeho administrativní výpověď byla protokolována nepřesně, svědčí o tom, že v řízení bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení postupováno tendenčním způsobem v neprospěch obviněného. V tomto směru také nelze pominout skutečnost, že K. S. při své svědecké výpovědi v rámci řízení o povolení obnovy řízení u Vyššího vojenského soudu v Příbrami sp. zn. Nt 6/65, vypověděl, že vyšetřovací orgán na něho tlačil, že říkal, že obviněný bude odsouzen tak jako tak, a že ho vyzýval, aby řekl, že ho obviněný k zběhnutí vyzval. Tato výpověď byla sice učiněna v jiném řízení, ale svědčí o jisté tendenčnosti při vedení původního řízení proti obviněnému, když nelze ani pominout vnitrostátní situaci, když začínalo období tzv. nesvobody. Lze tedy uzavřít, že provedené důkazy nebyly hodnoceny jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, tak jak to vyplývalo z ustanovení §258 odstavec dva tehdejšího trestního řádu, čímž došlo k libovůli při hodnocení provedených důkazů, což odporovalo i tehdy platnému trestnímu řádu, ale i judikatuře (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1921, sp. zn. Kr I 41/21).
Nejvyšší soud rozhodující o podané zmateční stížnosti naznačené pochybení neodstranil, ačkoliv odsuzující rozsudek Státního soudu v Praze byl zatížen důvody zmatečnosti podle §281 odstavec první, bod 5 trestního řádu, když ve věci existoval rozpor mezi odůvodněním rozsudku a provedenými důkazy z hlediska jejich skutečné vypovídací hodnoty. Nejvyšší soud měl za této naznačené situace postupovat podle §286 odstavce druhého, věta první, trestního řádu a shledat zmateční stížnost důvodnou, což neučinil. Tímto postupem ze strany Nejvyššího soudu došlo k porušení ustanovení trestního řádu. V důsledku porušení citovaných procesních ustanovení byl obviněný uznán vinným zločinem nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.), ačkoliv skutkové závěry a právní závěry neměly dostatečnou oporu v provedených důkazech. V řízení vedeném proti obviněnému tedy došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, neboť byly porušeny zásadním způsobem tehdy platné procesní předpisy.
Nad rámec těchto úvah se sluší uvést, že z předloženého spisového materiálu je patrno, že obviněný byl v dané věci kromě zločinu nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.), odsouzen i za mnohem závažnější zločin, konkrétně za zločin přípravy úkladů o republiku podle §2:1 zák. č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, ve znění pozdějších předpisů. Z průběhu řízení, včetně řízení o povolení obnovy, se jeví nepochybné, že důvodem odsouzení pro tento zločin byl kritický postoj obviněného k poúnorovým poměrům ve státě, ale zejména v armádě. Za této situace lze mít za to, že i odsouzení obviněného pro zločin nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.), bylo motivováno jeho kritickými postoji, o čemž nakonec svědčí určitý zaujatý postoj orgánů činných v trestním řízení (viz např. protokolace při podávání administrativních výpovědí, způsob hodnocení provedených důkazů). Stížnost pro porušení zákona proto byla také podána z důvodů uvedených v §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění. Podle tohoto ustanovení, i v jiných věcech, než jsou uvedeny v tomto zákoně, je generální prokurátor povinen podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v §1. Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům shledal Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona důvodnou, když v trestním řízení vedeném proti obviněnému, konkrétně usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 6. 1949, sp. zn. Zm I 52/49, jakož i v řízení mu předcházejícím, byl porušen zákon v jeho neprospěch, konkrétně v ustanovení §3, §91 odstavec druhý, §258 odstavec druhý, §281 odstavec jedna, bod 5, §286 odstavec druhý trestního řádu ve vztahu k §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 6. 1949, sp. zn. Zm I 52/49, jakož i v řízení mu předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení §3, §91 odst. 2, §258 odst. 2, §281 odst. 1, bod 5, §286 odst. 2 trestního řádu (zákona č. 119/1873 ř. z.) ve vztahu k §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.) v neprospěch obviněného K. V. a podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil. Současně zrušil předcházející rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48 v jeho odsuzující části, nedotčené postupem podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k existující procesní situaci v této věci lze konstatovat, že jsou splněny zákonné podmínky uvedené v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř., aby Nejvyšší soud mohl sám meritorně rozhodnout. Proto podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, ve kterém bylo rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 8. 12. 1948, sp. zn. Or I 8/48, spatřováno spáchání zločinu nedokonaného svádění ke zločinu zběhnutí podle §17, §183, §197:5 vojenského zákona o zločinech a přečinech (zákona č. 19/1855 ř. z.), neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová