ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1414.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1414/2017-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 o dovolání obviněného A. R., a o dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného A. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 35/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 11/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. R. a nejvyššího státního zástupce o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný A. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 51 T 11/2008, uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že
jako předseda představenstva, dílem jako ředitel a člen představenstva, obchodní společnosti Czech Venti, a. s., se sídlem v Chomutově, Vršovců čp. 1176/23, IČ 25474197, od 29. 3. 2006 se sídlem v Chomutově, Nerudova čp. 63/16 (dále jen „Czech Venti“), a jako předseda představenstva obchodní společnosti PROVENTI, a. s., se sídlem v Chomutově, Vršovců čp. 1176/23, IČ 26506246 (dále jen „PROVENTI“), obou společností se stejným předmětem podnikání v oborech přípravné práce pro stavby, zprostředkování obchodu, velkoobchod, specializovaný maloobchod, činnost technických poradců v oblastech strojírenství, hutnictví, energetiky, zemědělství a lesnictví a dalších, v rozporu se smlouvou o poskytnutí zajištění ve vztahu k rozpočtové podpoře pro projekt větrných elektráren Krušný Hora uzavřené dne 12. 11. 2004, uzavřenou mezi obchodními společnostmi Czech Venti, Virtual Utility Ltd., PROVENTI, R. Engineering Services, s. r. o., a Vestas Deutschland GmbH, neučinil žádné úkony směřující k tomu, aby společnost PROVENTI převedla veškerá práva k projektu výstavby větrných elektráren v Krušných horách známého také pod označením Větrný park Chomutov na společnost Czech Venti, a naopak v úmyslu realizovat tento projekt větrných elektráren pouze prostřednictvím společnosti PROVENTI, bez účasti společnosti Czech Venti, jednal tak, že:
1) v blíže nezjištěné době od srpna 2005 do října 2005 v P., Ch. a na dalších místech jednal se zástupci společnosti AES Corporation, Inc., se sídlem 4300 Wilson Boulevard, Arlington, Virginia, USA, o jejich vstupu do projektu a o uzavření smlouvy označené jako soupis podmínek vztahujících se ke společné výstavbě a investici mezi touto společností na straně jedné a společností PROVENTI a jejími akcionáři obviněným A. R., svědkem D. J. a svědkyní J. Š. na straně druhé, přičemž v případě uzavření smlouvy by na úkor společnosti Czech Venti projekt Větrného parku Chomutov realizovala společnost PROVENTI, která by podle uvedené smlouvy získala od společnosti AES Corporation, Inc. investici na výstavbu projektu ve výši nejméně 3 035 000 Euro (nejméně 89 714 600 Kč), když nakonec k uzavření smlouvy nedošlo pouze z důvodu, že ji svědek D. J. odmítl podepsat,
2) poté dne 9. 2. 2006 dal jako ředitel a člen představenstva společnosti Czech Venti, neoprávněně souhlas s využitím studie vstupních podkladů pro výpočty návrhu distribuční sítě Větrného parku Chomutov, zpracované společností EGÚ Brno, a. s., a studie vyvedení výkonu větrných elektráren z oblasti Krušných hor, zpracované společností ENERGO EKOPROJEKT TURNOV, s. r. o., pro řízení o udělení státní autorizace vedené před Ministerstvem průmyslu a obchodu pro společnost PROVENTI, dále dne 7. 4. 2006 vzal zpět žádost společnosti Czech Venti o připojení Větrného parku Chomutov k přenosové soustavě České republiky a tentýž den podal obdobnou žádost za společnost PROVENTI, adresovanou obchodní společnosti ČEPS, a. s., a následně dne 29. 6. 2007 jako předseda představenstva společnosti PROVENTI uzavřel s obchodní společností ČEPS, a. s., se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, IČ 25702556, smlouvu o připojení k přenosové soustavě České republiky č. 12100/004,
v důsledku čehož obchodní společnost PROVENTI získala možnost realizovat projekt Větrný park Chomutov, jehož čistá hodnota ke dni 29. 6. 2007 dosahovala částky nejméně 1 000 000 Kč, s předpokládanou aktuální investiční hodnotou ekonomického výnosu z projektu pro případ jeho realizace v částce nejméně 67 900 000 Kč a s ohledem na skutečnost, že společnost Czech Venti byla joint venture, založená výlučně pro realizaci tohoto projektu, ve které společnost PROVENTI držela 50 % akcií, čímž společnost PROVENTI získala prospěch v rozsahu nejméně 500 000 Kč a v částce nejméně 33 950 000 Kč pro případ faktické realizace tohoto projektu, ke které však nedošlo.
2. Za uvedený pokus zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku byl obviněný A. R. odsouzen podle §255 odst. 4 tr. zákoníku, za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, za užití §82 odst. 1 tr. zákoníku, mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 5 roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, za užití §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy celkem ve výši 500 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech v trvání 5 roků.
3. Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný A. R. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvoláními, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 35/2017, tak, že podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítnul.
4. Současně je nutno podotknout, že oběma uváděným rozhodnutím, tj. rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, předcházelo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. června 2013, sp. zn. 5 Tdo 113/2013, kterým bylo rozhodnuto tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. byl z podnětu obviněného A. R. a nejvyššího státního zástupce zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 9 To 54/2012, podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Nejvyšší soud se ve svém zrušujícím rozhodnutí vyhradil k určené výši prospěchu a současně poukázal na rozdílnost v provedených ústavních znaleckých posudcích, zejména pokud jde o hodnotu projektu a tím tedy výši prospěchu společnosti PROVENTI. Nejvyšší soud uložil, že při novém projednání v této věci bude třeba doplnit dokazování zejména o výslech znalce prof. Ing. Oldřicha Starého, CSc., dále uvedl, že bude také nezbytné vyslechnout znalce Ing. Jana Džbánka ke znaleckému posudku znaleckého ústavu TACOMA CONSULTING, a. s., č. 130-11/2012 ze dne 10. 10. 2012, a pokud by ani po jejich výslechu a následném náležitém zhodnocení závěrů obou znaleckých posudků (včetně jejich dodatků) nebylo možno učinit jednoznačný závěr o výši prospěchu, který vznikl společnosti PROVENTI v podobě čisté hodnoty projektu, a dále prospěchu, ke kterému tato společnost směřovala, pokud by získala možnost realizovat projekt Větrný park Chomutov, bude třeba postupovat podle §109 věta druhá tr. ř. a příp. §110 tr. ř. a vyžádat zcela nový znalecký posudek. Nejvyšší soud dále poznamenal, že v rámci výslechu znalce či zadání znaleckého posudku je třeba zaměřit se na zjištění, jaké hodnoty projekt výstavby větrných elektráren v důsledku již realizovaných postupných kroků dosáhl v rozhodné době, pokud byl na úkor společnosti Czech Venti převeden na společnost PROVENTI, a jakého prospěchu by bylo dosaženo, pokud by se obviněnému tento projekt ve společnosti PROVENTI podařilo realizovat, přičemž teprve po takto doplněném dokazování bude moci nalézací soud posoudit, zda obviněný svým jednáním dosáhl pro sebe nebo jiného prospěch a v jakém rozsahu, čímž budou vytvořeny podmínky pro posouzení, zda obviněný naplnil znaky i kvalifikované skutkové podstaty podle §255 odst. 4 tr. zákoníku a v jakém rozsahu byl takový čin dokonán a v jakém rozsahu příp. zůstal v pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Teprve poté, až bude tato zásadní otázka jednoznačně a bez pochybností vyřešena, bude možné se zabývat uplatněním zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). V neposlední řadě Nejvyšší soud zmínil, že pokud soud v rámci úvah o druhu a výši trestu přikročí k aplikaci ustanovení §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu, bude nutné, aby respektoval platnou judikaturu ohledně užití tohoto ustanovení (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 408/2012). Každopádně rozhodnutí o mimořádném snížení trestu svobody podle §58 tr. zákoníku bude nutno velmi podrobně zdůvodnit, a to z hledisek uvedených v §39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a pokud bude obviněný uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §21 odst. 1 k §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, pak i z hledisek uvedených v §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 634/2012). Závěrem Nejvyšší soud podotkl, že aniž by chtěl předjímat další postup odvolacího soudu při projednávání této věci, považuje za nutné dodat, že není vyloučeno, aby odvolací soud postupoval ve veřejném zasedání podle §263 odst. 6 a 7 tr. ř. a sám doplnil dokazování potřebnými důkazy, z hlediska správné právní kvalifikace jejich jednání, ale není ani vyloučeno, že po zrušení napadeného rozsudku bude postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. Rozhodne-li se odvolací soud provést ve veřejném zasedání důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.), nic mu nebrání, aby i po jejich provedení napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 tr. ř. a věc vrátil podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně, jestliže dojde k závěru, že bude zapotřebí provádět další rozsáhlé a pro odvolací soud obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně (srov. č. 2/2003 Sb. rozh. tr.).
II.
Dovolání a vyjádření k nim
6. V novém dovolacím řízení opětovně podali mimořádný opravný prostředek k Nejvyššímu soudu jak nejvyšší státní zástupce, tak i obviněný A. R.. Nejvyšší státní zástupce podal své dovolání v neprospěch obviněného A. R., které směřoval proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 35/2017, kterým byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podaná proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 51 T 11/2008, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, ač rozsudek soudu spočíval na nesprávném právním posouzení skutku a současně jím byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
7. Svůj mimořádný opravný prostředek nejvyšší státní zástupce odůvodnil tím, že v rámci aplikace hmotněprávních norem soudy nižších stupňů chybně posoudily vzájemný vztah společností Czech Venti a PROVENTI. Konstatovaly totiž (a to i v rámci skutkové věty, byť se jedná o dílčí závěr právní), že společnost Czech Venti byla joint venture (tj. podnik se společnou majetkovou účastí), založená výlučně pro realizaci předmětného projektu, ve které společnost PROVENTI držela 50 % akcií, v důsledku čehož by výnos z tohoto projektu byl v budoucnu rozdělen mezi akcionáře, a tedy společnost PROVENTI by navíc (v důsledku trestné činnosti obviněného) získala pouze 50 % zjištěného prospěchu, připadajícího na druhého akcionáře. Proto soudy výši prospěchu pro účely konečné kvalifikace přičetly obviněnému – oproti ze strany znalců vysloveným hodnotám, a to aktuální ve výši 1 000 000 Kč a budoucí ve výši 67 900 000 Kč – toliko z poloviny. Zmíněné odůvodnění ovšem není možné akceptovat, neboť zcela nerespektuje skutečnost, že společnosti Czech Venti a PROVENTI byly samostatné a majetkově oddělené, a tudíž hypotetické budoucí nakládání s profitem projektu je zcela irelevantní. Jak vyplývá z rozhodnutí publikovaného pod č. 18/2006 Sb. rozh. tr., akcionáře, a to i když je stoprocentním akcionářem, nelze ztotožňovat s akciovou společností jako právnickou osobou, coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva odlišné subjekty. Jestliže proto obviněný, který je předsedou představenstva a stoprocentním akcionářem, způsobil trestným činem škodu akciové společnosti (srov. §154 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obchodní zákoník“, nyní §243 a násl. zákona o obchodních společnostech a družstvech – zákon o obchodních korporacích), nevznikla tím škoda současně obviněnému, jakožto jejímu akcionáři, protože majetek akciové společnosti jako právnické osoby je pro něj majetkem cizím, ale vznikla škoda pouze akciové společnosti. Za způsobení takové škody lze dovozovat trestní odpovědnost obviněného a stejně tak mu lze uložit povinnost ji nahradit (srov. též §194 odst. 5, věta třetí obchodního zákoníku, nyní zejména §159 odst. 1 občanského zákoníku). Analogicky je zásadně nutné ze shodného přístupu vycházet v nyní posuzované věci, a tedy hodnotit, jaký prospěch získala v důsledku jednání společnost PROVENTI, ač jej jako celek, bez ohledu na strukturu svých akcionářů, měla získat společnost Czech Venti (a akcionář PROVENTI s ohledem na akcionáře druhého, by s ním samozřejmě nemohl zdaleka nakládat podle své úvahy). Je namístě doplnit, že popsaný názor by ve svém důsledku vedl k deformaci §255 odst. 2 tr. zákoníku, neboť tento žádnou výjimku pro obdobné situace nepředpokládá – naopak výslovně stanoví možnost postihu např. společníka dvou společností s ručením omezeným. Zde lze na okraj doplnit, že výjimkou by nepochybně byla např. situace, kdyby se úkony pachatele týkaly např. dvou společností s ručením omezeným, v nichž by tento pachatel byl jediným společníkem a jednatelem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 5 Tdo 1482/2016-I.). V předmětné věci však takový stav dán nebyl, společnosti Czech Venti a PROVENTI byly v konečném důsledku v konkurenčním vztahu, v jehož rámci obviněný pro společnost PROVENTI získal zjevný prospěch, který současně společnost Czech Venti v podstatě z hospodářské soutěže eliminoval a zajistil (společnosti PROVENTI) zcela zjevnou konkurenční výhodu. Je proto nutné dovodit, že skutečnost právního vtahu mezi společnostmi Czech Venti a PROVENTI nemá v právním posouzení takový význam, jaký mu přiřadily soudy obou stupňů, a proto znalci zjištěný prospěch, a to jak v době činu obviněného, tak i budoucí, k němuž obviněný směřoval, měl být při konečné kvalifikaci hodnocen v plné výši.
8. K hmotněprávnímu posouzení, konkrétně k vývojovému stupni trestné činnosti, nejvyšší státní zástupce uvedl, že obviněný se podle vyslovených závěrů svého jednání dopustil v pokusu. Zcela jednoznačná je z tohoto pohledu situace v případě dílčího útoku popsaného pod bodem 1. výroku o vině, neboť obviněný své kroky cílil k podpisu určité smlouvy, čehož však nedosáhl. V případě bodu 2. je ovšem třeba zohlednit, že obviněný dosáhl významného momentu v podobě sjednání smlouvy o připojení k přenosové soustavě ve prospěch společnosti PROVENTI, čímž definitivně dosáhl úkoru společnosti Czech Venti, a tedy i plně došlo k naplnění znaků základní skutkové podstaty ve smyslu §255 odst. 2 tr. zákoníku. Rovněž je zřejmé, že obviněný dále postupoval tak, aby projekt byl proveden, což se (za účasti obviněného) nestalo, avšak toliko pro jeho specifičnost a náročnost, tedy pro skutečnosti na obviněném nezávislé. Současně nelze přehlédnout, že obviněný – jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění, která nejsou součástí skutkové věty, avšak byly dovozeny – také vstoupil do jednání se svědkem P. B., resp. společností APB-PLZEŇ, a. s., které vyvrcholilo prodejem akcií společnosti PROVENTI, držených obviněným, tomuto subjektu. Jinak řečeno, obviněný dosáhl v konečném důsledku alespoň svého (osobního) prospěchu, který spočíval v podstatě v prodeji projektu jinému podnikateli, bez ingerence původně zúčastněného partnera, čímž zužitkoval výhodu, získanou na úkor společnosti Czech Venti.
9. Popsané nesprávnosti v hmotněprávním posouzení se projevily v dalším pochybení, a to ve výroku o trestu. Z formálního pohledu soudy aplikovaly §58 odst. 5 tr. zákoníku, jenž je namístě, jsou-li zjištěny určité specifické okolnosti, vyplývající z toho, že pachatel je souzen za přípravu či pokus trestného činu či za pomoc k němu. Důvody zmiňované soudy ale většinově než vývojové stadium jednání v obecném smyslu zohledňují okolnosti případu, tedy mělo být spíše vycházeno z §58 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc v případě obviněného je zde dána řada okolností přitěžujících, a to vedle nalézacím soudem uváděných podle §42 písm. a), b) a k) tr. zákoníku i podle písm. e), f), l) a m) téhož ustanovení. Pokud jde o vývojové stadium deliktu, lze zohlednit, že obviněný nedosáhl svého konečného cíle spočívajícího v realizaci projektu prostřednictvím společnosti PROVENTI, nicméně svými realizovanými úkony již zcela dosáhl „odstřihnutí“ společnosti Czech Venti od projektu (sjednáním smlouvy o připojení k přenosové soustavě), tedy zásadního úkoru tohoto subjektu. Následně potom obviněný činil kroky k realizaci projektu, jehož nedosáhl toliko proto, že tento projekt byl specifický a vyžadoval časově dlouhý prostor, což v konečném důsledku bylo ukončeno prodejem akcií společnosti PROVENTI, a jeho prospěchem osobním. Jediným významným argumentem, dovozeným soudy, jenž by mohl směřovat k mimořádné úpravě výroku o trestu ve prospěch obviněného, je tak délka řízení. Lze akceptovat, že doba od zahájení trestního stíhání činí cca 10 let, přičemž obviněný se na tomto běhu nepodílel svým (např. obstrukčním) jednáním. K posouzení adekvátnosti doby řízení v předmětné věci je ovšem nutné uvést, že se jednalo o věc, jejímž středobodem bylo hodnocení jedinečného projektu, který vyžadoval (i časově) velké úsilí (zejména) znalců. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je zřejmé, že zmíněná doba 10 let není zásadním porušením práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale spíše omezeným vybočením z něj. Navíc je třeba mít za to, že adekvátnímu zohlednění se této skutečnosti dostalo již v rámci výroku o peněžitém trestu, jenž byl obviněnému navzdory jeho získanému prospěchu a ekonomické situaci uložen v nízké celkové výměře 500 000 Kč. Souhrnně řečeno, ve věci nebyly dány natolik významné důvody pro mimořádné snížení trestu, jak dovodily soudy, naopak zde existovaly poměrně výrazné okolnosti, které obviněnému znatelně přitěžovaly. Při komplexním souhrnu těchto zjištění tak mohly být namístě takové výroky o peněžitém trestu a trestu zákazu činnosti, jak byly uloženy, avšak následně již nebyl dán prostor pro razantní (a mimořádný) postup podle §58 tr. zákoníku, jak dovodily soudy obou stupňů. Pokud proto vyslovily závěr, že je adekvátním výrok o trestu odnětí svobody ve smyslu jeho snížení na výměru tří let s podmíněným odkladem výkonu, tedy pod jinak zákonem stanovenou sazbou, ocitl se tento výrok mimo zákonné mantinely.
10. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 35/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil nejvyšší státní zástupce i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
11. Obviněný A. R. ve svém posledním dovolání ze dne 8. 11. 2017 uvedl, že je mu známo, že u Nejvyššího soudu je pod sp. zn. 5 Tdo 1414/2017 vedeno řízení o dovolání, které v jeho neprospěch podal nejvyšší státní zástupce. S argumentací uvedenou v tomto dovolání se neztotožňuje a domnívá se, že toto dovolání by mělo být zamítnuto jako nedůvodné.
12. Obviněný A. R. podal své dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože byl v řízení předcházejícím zamítnutí odvolání dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
13. Své dovolání A. R. odůvodnil tím, že zcela nesprávně soudy posoudily z věcného i odborného pohledu průběh budování projektu Větrný park Chomutov, zejména pak stav, ve kterém byl projekt v době, kdy se měl dopustit jednání, pro které je stíhán, resp. odsouzen. V popisu skutku, jehož spácháním byl uznán vinným, a to ve stadiu pokusu, byly nesprávně vytrženy dějové výseky, které byly označeny jako zneužití informace a postavení v obchodním styku a mechanicky podřazeny pod jednání s nejvyšší trestní sazbou, aniž by se kdo zabýval tím, že je-li někdo v postavení člena statutárního orgánu, konkrétně pak jako předseda či člen představenstva akciové společnosti a také v postavení vedoucího manažera, tedy ředitele, má mnoho povinností, které jej nutí jednat s péčí řádného hospodáře, neprohlubovat ztrátu společnosti a činit kroky ke stabilizaci její činnosti i v případě, kdy společnost nedisponuje dostatkem finančních prostředků, a zejména z tohoto hlediska je třeba posuzovat jeho kroky, rozhodnutí a jím podepsané dokumenty a teprve poté, kdy neobstojí z hlediska povinností kladených na tyto osoby, zvažovat, zda došlo k překročení pravomoci osoby jednající v tomto postavení a zda takové překročení dosahuje té míry společenské nebezpečnosti, aby mohlo být namísto manažerského pochybení posuzováno jako jednání trestné. Dovolatel v jiné části svého mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že vytržení určitých událostí ve vztahu ke společnostem uvedeným v popisu skutku vedlo k tomu, že je vyvozen závěr, že došlo pouze k uzavření smluv mezi dvěma společnostmi, ve kterých byl dovolatel v angažmá člena statutárního orgánu, a že tyto společnosti mají obdobný předmět činnosti a z toho dovozena jeho trestní zodpovědnost za uzavření těchto smluv. Nicméně stále zůstává pravdou to, že v rámci tohoto projektu došlo k uzavření mnoha smluv a vzniku dalších právních vztahů mezi vícero společnostmi, které byly spojeny přes členy svých statutárních orgánů, či přes osoby vedoucích pracovníků těchto společností a že všechny tyto společnosti měly obdobný předmět činnosti, jinak by se na tomto projektu nemohly podílet. S ohledem na to, že projekt není do dnešního dne realizován, je otázkou, kdo v některé z jeho fází zneužil informace a tím opatřil sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Dovolatel chce tímto poukázat na skutečnost, že soud se při svém rozhodování spokojil s formálním zjištěním, že dovolatel byl v angažmá ve statutárních orgánech dvou společností s obdobným předmětem činnosti, a již se nesnažil prokazovat, že dovolatel zneužil informace v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch.
14. Soudy podle názoru dovolatele rovněž zcela nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Dovolatel se domnívá, že tento případ neměl nikdy opustit rovinu obchodněprávní. Za situace, kdy se jednalo o podnikání ve vysoce specializované oblasti, osobami, které v ní měly dlouholeté zkušenosti a zavázaly se určitým způsobem kooperovat na dosažení společného cíle a kdy zejména údajní poškození pánové K. C. J. a I. R. M. a společnosti, jejichž jménem vystupovali, neplnili své povinnosti, nezajistili financování projektu v rozsahu, v jakém se k tomu zavázali, navíc svým jednáním (nepřiměřené náklady na cestovní náhrady, vyvádění peněz z projektu do spřátelených firem apod.) ještě značně zvyšovali náklady projektu a nechovali se s péčí řádného hospodáře, lze jen těžko hovořit o tom, že jednání dovolatele směřovalo k tomu, aby komukoli byla způsobena škoda v trestně právní dimenzi. Navíc za situace, kdy je jeho jednání posuzováno jako pokus, je velmi diskutabilní, zda skutečně směřovalo k dokonání trestného činu podle §255 tr. zákoníku. Dovolatel se domnívá, že soud předbíhá výsledek projektu, ačkoli tento není do dnešního dne dokončen a lze jen velmi těžko předbíhat, zda uzavřené smlouvy byly na úkor jednoho nebo více podnikatelů, či zda skutečně nešlo jen o minimalizaci ztrát z nepodařeného podnikatelského záměru.
15. Dovolatel rovněž upozornil na skutečnost, že projekt není možné realizovat a že do dnešního dne nejsou pravomocná ani stavební povolení na části projektu, a to z důvodu nesouhlasu některých obcí a ekologických spolků, což potvrdil i soudem slyšený svědek P. B., který od roku 2007 ovládá společnost PROVENTI. Toho, že projekt nemá de facto žádnou hodnotu, si nepochybně byli vědomi i zástupci společnosti Czech Venti, a proto se nevydali cestou vymáhání škody, kterou jim dovolatel měl údajně způsobit, prostřednictvím žaloby u příslušného soudu, ale uchýlili se k prostředkům trestního práva, tedy k trestnímu oznámení.
16. Dovolatel od samého počátku poukazuje na to, že projekt byl převoditelný až po dosažení určité své fáze a k té nedošlo. V tomto směru považuje dovolatel zahájení trestního stíhání minimálně za předčasné, neboť z jeho strany nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku ani ve fázi pokusu podle §21 tr. zákoníku a orgány činné v trestním řízení již předjímaly, že dovolatel měl úmysl zneužít informace a že uzavřené smlouvy byly na úkor společnosti Czech Venti, aniž by o tom byl jediný důkaz. Vzhledem k fázi, ve které se projekt nacházel, lze těžko dovozovat to, že dovolatel měl v úmyslu jej v budoucnosti realizovat pouze společností PROVENTI a zkrátit tak společnost Czech Venti na jejích právech a výnosu z realizace projektu. Vzhledem k tomu, že jednání dovolatele je posuzováno jako pokus trestného činu, dovoluje si poukázat i na to, že se nepodařilo prokázat, v čem jeho jednání bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a také v prokázání toho, že vůbec měl úmysl trestný čin spáchat. Domnívá se, že se nepodařilo prokázat ani úmysl dovolatele jednat na úkor jednoho z podnikatelů, které v této věci zastupoval.
17. Obviněný A. R. na závěr uvedl, že se tímto dovoláním domáhá toho, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. shledal, že jím podané dovolání je důvodné, a aby zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 To 35/2017, podle §265 odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby pokud v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. nepřikáže soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, aby v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám rozsudkem tak, že A. R. se zprošťuje obžaloby, a to z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř., neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Dovolatel rovněž souhlasil s tím, aby o jeho dovolání soud rozhodl v neveřejném zasedání.
18. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. Ve svém vyjádření uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. s odkazem na §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což by s ohledem na procesní okolnosti bylo přesnější] se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k tomu dále uvedl, že je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Z těchto zjištění je přitom zcela zřejmý průběh skutkového děje, v jehož rámci obviněný vystupoval ve vztahu k projektu větrného parku. Lze připustit, že obviněný byl při celkovém postupu jednou z nejvýraznějších osob, tedy případně i tzv. otcem myšlenky, což ovšem nijak nemůže eliminovat jeho trestní odpovědnost, stejně tak jako skutečnost, že se jednalo opravdu o projekt náročný, dlouhodobý, při jehož realizaci byla pochopitelně sjednána celá řada smluv – skutečnost sjednání více smluvních dokumentů jednou osobou (členem statutárního orgánu) v určitém časovém období totiž nemůže snížit zákonem kladené nároky na jednotlivé z nich. Jinak řečeno, přes jisté nadstandardní znaky projektu, jeho rizikovost, mnohost účastníků či jejich dohod byl obviněný povinen respektovat zákonná omezení, vyplývající v konečném důsledku i z §255 odst. 2 tr. zákoníku [resp. obdobně v danou dobu z §128 odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.)], pokud chtěl v projektu vystupovat, což bylo jeho dobrovolným rozhodnutím, a v případě, že tak plně nečinil, je namístě (za naplnění dalších podmínek) dovodit jeho trestní odpovědnost. Navíc dodal, že hodnocení jen určitých dílčích kroků není jejich vytrháváním z kontextu, ale logickým omezením se na trestněprávně relevantní momenty (např. nemá smysl, aby popis skutkového děje obsahoval detailní vývoj celého projektu od jeho počátku, všechny založené vztahy, osoby apod.). Pokud jde potom o stav projektu, jeho vývoj a další průběh, soudy obou stupňů provedly, i podle pokynů Nejvyššího soudu, vyslovených v jeho kasačním usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo 113/2013, dostatečné dokazování, z něhož vyplývají podstatná zjištění pro dovození průběhu skutkového děje, a to včetně hodnoty projektu v době jednání obviněného i v budoucnu, včetně striktního dodržení zásady in dubio pro reo (byť jisté následné kalkulace soudů, jak je uvedeno v dovolání nejvyššího státního zástupce, již zcela správné nejsou). Zcela je proto nutné odmítnout tvrzení obviněného o nulové hodnotě projektu, což by i vzhledem k energii a finančním prostředkům, věnovaným mu ze strany obviněného i dalších osob, postrádalo logiku.
19. Stran právního posouzení jednání obviněného je namístě dovodit, že nebylo soudy obou stupňů provedeno zcela správně, ovšem nikoli v tom smyslu, jak to tvrdí obviněný, ale jak je namítnuto v dovolání nejvyššího státního zástupce. K argumentaci obviněného toliko ve stručnosti státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zmínil, že skutkový děj nebyl hodnocen předčasně, když jsou dány podklady pro jeho kvalifikaci jako zločinu zneužívání informací a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku (resp. jeho pokus). Ostatně i Nejvyšší soud ve svém výše citovaném rozhodnutí sice uložil opětovně projednat zejména následek jednání (prospěch), avšak výchozí momenty (znaky) deliktu, tedy, zjednodušeně řečeno, účast obviněného na podnikání dvou subjektů, jeho smluvní aktivita a její směřování, zpochybněny nebyly.
20. K posouzení možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že v posuzované věci předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněný byl za zcela zjevných podmínek §255 odst. 2 tr. zákoníku činný v projektu, jenž, byť se nakonec projevily jisté komplikace, měl v danou dobu předpokládanou mnohamilionovou hodnotu a byly do něj investovány, jak již bylo zmíněno, čas, energie i finanční prostředky. Pokud za takových okolností obviněný naprosto cíleně provedl, dokonce opakovaně (když se první nerealizovala) transakce, a to zneužitím své funkce ve více subjektech, kterými vyloučil jednoho účastníka (obchodní společnost) z účasti na projektu, není možné v takto zjištěném skutkovém ději dovodit ničeho, co by odůvodňovalo tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dodal, že závěr o potřebě aplikace naznačené zásady nepodporuje ani postoj obviněného, který je zcela nekritický a odmítající jakékoli pochybení. Rovněž na popsaném závěru nemění nic skutečnost, že součástí skutkového děje nepochybně je i soukromoprávní (obchodněprávní) rovina, jejíž existence ovšem za výše popsaných okolností nemůže eliminovat trestněprávní relevanci útoků obviněného a potřebu jejich trestněprávního postihu. Jinak řečeno, je zřejmé, že obviněný se dopustil jednání, které je mu soudy kladeno za vinu, přičemž jeho právní kvalifikace nevykazuje pochybení, tvrzená obviněným (když stran celkové jeho správnosti je nutné odkázat na dovolání nejvyššího státního zástupce).
21. V konečném důsledku státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tudíž dovodil, že předložené námitky obviněného, pokud jsou vůbec podřaditelné pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, není možné akceptovat, proto podání považuje za zjevně neopodstatněné a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného A. R. k replice vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolatel se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci prostřednictvím svého obhájce nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí některého z obou dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že obě dovolání ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Po takto provedeném vymezení přípustnosti se následně Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. byly alespoň částečně uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
23. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nejvyšší soud se zabýval některými skutkovými námitkami zejména obviněného A. R. z hlediska případného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ale takový extrémní nesoulad s ohledem na dále uvedené závěry neshledal. Stejně tak nedospěl k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutí, a to s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem.
24. K nápravě vad výroku o trestu, který nejvyšší státní zástupce v dovolání napadl, je určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1068/2012). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k právnímu posouzení trestu uloženého obviněnému A. R.
25. V neposlední řadě je třeba dodat, že dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, a nebo je zde třetí okolnost, uplatněná oběma dovolateli, a to, že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V případě obviněného A. R. se jedná o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v případě nejvyššího státního zástupce navíc o písm. h) téhož ustanovení.
IV.
Důvodnost dovolání obviněného
A) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Obviněný A. R. uplatnil svým dovoláním několik námitek, které ve skutečnosti mají svůj základ zejména v jeho nesouhlasu se skutkovými zjištěními obou nižších soudů, dále s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem, jak se oba soudy s výsledky dokazování vypořádaly. Dovolatel konkrétně namítal, že soudy zcela nesprávně posoudily z věcného i odborného pohledu průběh budování projektu Větrný park Chomutov, zejména pak stav, ve kterém byl projekt v době, kdy se měl dopustit jednání, pro které je stíhán, resp. odsouzen. V popisu skutku, jehož spácháním byl uznán vinným, a to ve stadiu pokusu, byly nesprávně vytrženy dějové výseky, které byly označeny jako zneužití informace a postavení v obchodním styku a mechanicky podřazeny pod jednání s nejvyšší trestní sazbou. Podle dovolatele se soud při svém rozhodování spokojil s formálním zjištěním, že obviněný byl v angažmá ve statutárních orgánech dvou společností s obdobným předmětem činnosti, a již se nesnažil prokazovat, že dovolatel zneužil informace v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Dovolatel rovněž upozornil na skutečnost, že projekt není možné realizovat, a že do dnešního dne nejsou pravomocná ani stavební povolení na části projektu.
27. Nejvyšší soud předně upozorňuje, že obviněný A. R. uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však neumožňuje, aby se dovolatel domáhal opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Uplatněný dovolací důvod stojí na předpokladu nesprávné aplikace hmotného práva, nikoliv na nesprávnosti v provádění důkazů, jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů. Nejvyšší soud přitom neshledal extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, což by byl případ, jenž by připouštěl zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Jak již bylo obecně uvedeno, Nejvyšší soud může zasáhnout do hodnocení důkazů, pokud obviněný takový extrémní nesoulad v dovolání uplatnil a dále za podmínky, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1990, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, dále srov. usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). V případě projednávané věci je pak nutné poukázat také na skutečnost, že již v minulosti byla ze strany obviněného napadána skutková zjištění soudu prvního stupně, a to i v rámci předchozího dovolání obviněného A. R., přičemž jeho námitkami se dostatečně zabývaly jak nalézací soud a odvolací soud, a to dokonce dvakrát, tak i Nejvyšší soud v předchozím zrušujícím rozhodnutí, a lze tedy uzavřít, že dovolací soud považuje učiněné skutkové závěry za zcela v souladu s provedenými důkazy a s přihlédnutím k obsahu spisu a hodnocení důkazů oběma soudy nižších stupňů jsou logickým výstupem jejich řádného zhodnocení.
28. Skutková zjištění soudů nižších stupňů jednoznačně svědčí o tom, že obviněný A. R. aktivně jednal v rámci projektu větrného parku, přičemž nebylo soudy rozporováno, že se skutečně jednalo o projekt velmi náročný a dlouhodobý, jehož realizace vyžadovala uzavření řady smluv. Tyto okolnosti případu však nic nemění na skutečnosti, že obviněný A. R. je trestně odpovědný za své jednání, kterým překročil zákonná omezení, jež pro něj vyplývají z ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku. Nalézací soud velmi komplexně zachytil složitou situaci vzniklou kolem projektu Větrného parku Chomutov, o čemž svědčí i podrobný popis opatřeného důkazního materiálu v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 26 – 51 rozsudku nalézacího soudu). Uvedené důkazy považoval nalézací soud za podstatné pro své úvahy, v rámci kterých mohl posuzovat průběh skutkového děje, bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud dále poznamenává, že ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen. Popis skutku, zejména způsob jeho spáchání, musí být uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003). Pokud tedy skutková věta výroku rozsudku nalézacího soudu uvádí skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty ustanovení §21 odst. 1 tr. zákoníku k §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, potom se nejedná o vytrhávání určitých částí skutkového děje z kontextu, ale o omezení se na podstatné a právně relevantní skutečnosti, které je třeba podřadit pod příslušné znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu. Pokud se týká stavu projektu, jeho vývoje a dalšího průběhu, soudy obou stupňů provedly, a to v souladu s pokyny Nejvyššího soudu, dostatečné dokazování, z něhož bylo možné dovodit průběh skutkového děje, a to včetně hodnoty projektu v době jednání obviněného i v budoucnosti. Zcela bezpředmětné je potom s poukazem na znalecký posudek zpracovaný Institutem oceňování majetku, Vysoké školy ekonomické v Praze (srov. č. l. 4120 spisu a násl. a č. l. 4206 spisu – v podrobnostech dále pod V. A. – body 38. až 50. tohoto usnesení) i tvrzení obviněného o nulové hodnotě projektu. Skutkový děj nebyl hodnocen předčasně, naopak soudy doložily podklady pro jeho kvalifikaci podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Ostatně, jak již bylo Nejvyšším soudem při vypořádávání předchozích námitek zmíněno, v případě obviněného A. R. bylo již v původním řízení prokázáno naplnění všech znaků stanovených trestním zákonem, které charakterizují porušení zákazu konkurence, včetně postavení pachatele, typu jednání a specifického úmyslu, když správně zjištěný skutek po objektivní i subjektivní stránce nese všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího zvlášť závažného zločinu zneužití informace v obchodním styku podle §255 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
B) K námitkám týkajícím se nenaplnění skutkové podstaty
29. Obviněný A. R. ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítal, že z jeho strany nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku ani ve fázi pokusu podle §21 tr. zákoníku a orgány činné v trestním řízení již předjímaly, že dovolatel měl úmysl zneužít informace a že uzavřené smlouvy byly na úkor společnosti Czech Venti, aniž by o tom byl jediný důkaz. Vzhledem k fázi, ve které se projekt nacházel, lze těžko dovozovat to, že dovolatel měl v úmyslu jej v budoucnosti realizovat pouze společností PROVENTI a zkrátit tak společnost Czech Venti na jejích právech a výnosu z realizace projektu. Vzhledem k tomu, že jednání dovolatele je posuzováno jako pokus trestného činu, poukázal i na to, že se nepodařilo prokázat, v čem jeho jednání bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a také v prokázání toho, že vůbec měl úmysl trestný čin spáchat. Domnívá se, že se nepodařilo prokázat ani jeho úmysl jednat na úkor jednoho z podnikatelů, které v této věci zastupoval.
30. Zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků a získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku o tzv. selftradingu (obchodování ve svůj prospěch – na sebe – v souvislosti se zneužíváním postavení ve dvou nebo více ekonomických subjektech), které je samostatnou skutkovou podstatou, trestně postihuje zneužívání postavení u dvou nebo více podnikatelů, bez ohledu na to, zda jde o podnikatele fyzickou osobu nebo podnikatele právnickou osobu, a to zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti, čímž poskytuje ochranu zájmu na zajištění rovnosti podnikajících subjektů na trhu (objekt trestného činu). Prospěch velkého rozsahu vyplývá z §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku a činí nejméně 5 000 000 Kč, poněvadž se na jeho určení vztahuje obdobně výkladové pravidlo pro určení výše škody. Prospěch velkého rozsahu může být pachatelem získán jak „pro sebe“, tak i „pro jiného“, a to ať činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 §255 tr. zákoníku. Jde o nejvyšší hranici prospěchu podle trestního zákoníku. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) nedbalost.
31. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této trestní věci zkonstatoval, že v řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno naplnění znaků §255 odst. 2 tr. zákoníku, o čemž svědčí jak předložený spisový materiál, tak i odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů. V případě obviněného A. R. bylo již v původním řízení prokázáno naplnění všech znaků stanovených trestním zákonem, které charakterizují porušení zákazu konkurence, včetně postavení pachatele, typu jednání a specifického úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, publikované pod č. 39/2006-I. Sb. rozh. tr.). Společnost Czech Venti byla založena za účelem realizace společného záměru české obchodní společnosti PROVENTI a britské Virtual Utility na výstavbu větrných elektráren v České republice a rovněž pro realizaci offsetu společnosti BAE, která zde jednala o prodeji vojenských stíhaček Gripen. Z dokazování je zřejmé, že od počátku byly rozděleny úlohy mezi jednotlivými subjekty a spolupráce až do doby sporů, jejichž příčinou byly problémy kolem financování projektu a výběru strategického investora, probíhala na bázi vzájemné důvěry. Obviněný tedy bez pochyb věděl o podstatných částech smlouvy, kterou letěl do L. s M. K. podepsat (dohoda o dalším financování a zajištění prostředků s Vestas). Smlouva o rozpočtové podpoře byla ze strany Vestas naplněna, o čemž svědčí příloha smlouvy, která stanovuje dobu poskytování podpory pouze do ledna 2005, a na to navazující výpověď svědka L. Prokázáno bylo rovněž postavení obviněného jako předsedy představenstva ve společnostech Czech Venti a PROVENTI, včetně jejich stejného předmětu činnosti. Podle zjištěných skutečností nic nebránilo dojednat nové smlouvy s obcí B., která byla výstavbě jednoznačně nakloněna. Podle vyjádření ministerstva životního prostředí lze na základě dohody postoupit i Stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí /EIA/ na jinou osobu, pokud oznamovatel záměru stavby tuto nemá zájem realizovat. Obviněný jako předseda představenstva zůstal nejméně v uvedeném rozsahu nečinný. Listiny prokazují, že I. M. měl oprávnění jednat s výrobci technologií a že se s nimi připravovaly smlouvy podle FIDIC. Proto uzavřel nejprve smlouvu na dodávku 62 turbín a 11. 11. 2004 její dodatek na dalších 118 turbín. Svědci se shodli na tom, že sjednaná cena za turbíny Vestasu odpovídala standardu. Smlouvu však nebylo možno podle názoru soudu soudně vymáhat, neboť nebyla za společnost řádně podepsána. Výsledku dokazování neodpovídá ani obhajoba obviněného, že B. nebyli schopni v roce 2005 sehnat peníze pro projekt. Zavinění obviněného prokazuje následná korespondence z měsíce září, v průběhu kterého I. M. usiloval o jednání s obviněným jako předsedou představenstva (dopis z 14. 9. 2005 na č. l. 981 spisu) a naopak obviněný R. dne 18. 9. 2005 sdělil, že jednání jsou pro rozdílné názory zbytečná, že se jejich spolupráce vyčerpala a informoval, že jedná o prodeji svých akcií a těší se na spolupráci s novým partnerem. Podle obviněného se spolupráce s Virtual Utility vyčerpala poté, co od podpory odstoupila BAE a musel hledat nové finanční zajištění. Tato obhajoba je však v rozporu s procesem hledání strategického partnera prostřednictvím WestLB. Jako nevěrohodná a především logicky rozporná byla vyhodnocena obhajoba obviněného stran jednání členů představenstva dne 16. 8. 2005 v P., při kterém měl být pověřen zástupci Virtual Utility k pokračování jednání s AES. Odporuje to další části výpovědi obviněného, v níž uvádí, že byl informován I. M. o jejich domluvě s Vestasem na Iberdrole. Provedené důkazy umožňují učinit závěr, že AES s vědomím obviněného nepočítala se spoluprací s Virtual Utility, a proto její nabídka směřovala toliko PROVENTI. Nejvyšší soud tak nemá pochybnosti o tom, že k dalším jednáním přistoupil obviněný toliko za společnost PROVENTI, kterou při jednáních zastupoval jako předseda představenstva. Jisté je i to, že rozhodnutí obviněného pokračovat v projektu mimo rámec Czech Venti ve spolupráci s AES se stalo osudným pro samotný projekt a že bylo počátkem dalších kroků obviněného popsaných pod bodem dva rozsudečného výroku. Zmiňované rozhodnutí obviněného a na ně navazující kroky také zakládají jeho trestní odpovědnost. Není pochyb o tom, že obviněný jednáním kladeným mu za vinu porušením zákazu konkurence vytvářel situaci nepříznivou pro svého původního obchodního partnera z joint venture společnosti Czech Venti. Realizaci projektu a jeho budoucí výnosy směřoval toliko ve prospěch PROVENTI a logicky na úkor Czech Venti. Přitom již ze samotné podstaty uzavřené spolupráce s britským obchodním partnerem musel vědět, že ve svém postavení a funkci má hájit podnikatelské zájmy Czech Venti a její obchodní činnost zaměřovat k vytváření zisků a ke zhodnocení společného akciového kapitálu. Pravděpodobně svou roli tehdy sehrály zájmy výrobců technologií a vázanost společnosti Virtual Utility, a. s., na Vestas díky zástavě svých akcií této společnosti. Zřejmé je i to, že americká strana vytvořila svým jednáním prostředí pro žalované jednání na úkor společnosti Czech Venti a obviněnému nelze než přistoupení k jejich nabídce důvodně vytýkat. Byl přitom dopisem ze dne 14. 10. 2005 C. L. upozorněn mimo jiné i na trestněprávní odpovědnost s ohledem na výkon funkcí předsedy představenstva v obou společnostech, což má význam pro závěr obou soudů o jeho úmyslném zavinění. Podstatné pro posouzení je, že pro samotnou realizaci projektu byla založena společnost Czech Venti. Nic na tom nemění skutečnost, že společnost PROVENTI vstupovala do Czech Venti s již rozpracovaným projektem a disponovala klíčovými právy k projektu. Přesto v rozporu se smlouvou o rozpočtové podpoře umožnil obviněný realizovat rozhodčí řízení o určení vlastnictví k projektu Větrný park Chomutov mezi jím ovládanými společnostmi. Pochybnosti nemá Nejvyšší soud ani o tom, že společnost PROVENTI dílčími kroky popsanými pod bodem dva rozsudečného výroku získala na úkor společnosti Czech Venti možnost realizovat projekt Větrného parku Chomutov. Následně potom obviněný činil kroky k realizaci projektu, jehož nedosáhl toliko proto, že tento projekt byl specifický a vyžadoval časově dlouhý prostor, což v konečném důsledku bylo ukončeno prodejem akcií společnosti PROVENTI a jeho prospěchem osobním.
32. Obviněný tedy jednal jako člen orgánů dvou podnikatelů se stejným předmětem činnosti, přičemž v tomto postavení a za této situace uzavřel smlouvu na úkor jednoho z nich, a to za současného vzniku prospěchu na straně zvýhodněné společnosti. Tato společnost tak získala reálnou možnost provedení předmětného projektu, jenž měl určitou objektivní hodnotu. Nejvyšší soud již v minulosti dovodil, že se oba nižší soudy náležitě vypořádaly i s rozhodnými skutkovými okolnostmi, které tvoří podklad pro závěr o úmyslném zavinění obviněného A. R.. Obviněný nepochybně jednal v úmyslu přímém realizovat projekt větrných elektráren prostřednictvím společnosti PROVENTI namísto společnosti Czech Venti. K realizaci uvedeného záměru totiž mělo dojít po uzavření smlouvy mezi PROVENTI a jejími akcionáři se společností AES, což by mělo za následek, že by společnost Czech Venti nemohla realizovat svou účast na projektu výstavby větrných elektráren, a společnost PROVENTI by získala prospěch, a to i v důsledku dalších kroků obviněného A. R., zejména v důsledku uzavření smlouvy o připojení k přenosové soustavě, kterou v zastoupení společnosti PROVENTI uzavřel dne 29. 6. 2007 se společností ČEPS, a. s., čímž vznikla pro společnost PROVENTI možnost realizovat na úkor společnosti Czech Venti projekt Větrného parku Chomutov. Přitom obviněný uvedeným úmyslným jednáním zbavil společnost Czech Venti možnosti stejný projekt realizovat. Smlouva tudíž byla uzavřena na úkor společnosti Czech Venti. Jednání v přímém úmyslu prokazují učiněné předchozí kroky, jimiž obviněný neoprávněně umožnil společnosti PROVENTI v řízení o vydání obou státních autorizací využít technických dokumentů náležejících společnosti Czech Venti, přičemž vlastnictví státních autorizací je jednou z podmínek platnosti vyjádření ČEPS, a. s. (v podrobnostech srov. str. 16 – 17 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo 113/2013). Nejvyšší soud tedy v tomto svém novém rozhodnutí dále již jen odkazuje na své dřívější závěry, které vyvracejí dovolatelovu námitku ohledně nenaplnění znaků skutkové podstaty §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku ve fázi pokusu podle §21 tr. zákoníku. V návaznosti na to Nevyšší soud odkazuje rovněž na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť jak soud nalézací (srov. str. 59 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), tak i odvolací soud se touto problematikou zevrubně zabývaly. Odvolací soud konkrétně uvedl, že správně zjištěný skutek po objektivní i subjektivní stránce nese všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokračujícího zvlášť závažného zločinu zneužití informace v obchodním styku podle §255 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jak správně uzavřel prvostupňový soud. Tohoto trestného činu se obviněný, jak plyne z výše uvedeného, dopustil tím, že v postavení předsedy představenstva ve dvou obchodních společnostech se shodným předmětem činnosti uzavřel a měl v úmyslu uzavřít nevýhodné smlouvy pro jednu z nich se záměrem realizovat připravovaný projekt výstavby větrných elektráren pouze se zvýhodněnou společností na úkor znevýhodněné a svým jednáním pro zvýhodněnou společnost získal prospěch ve výši nejméně 500 000 Kč a ve výši nejméně 33 950 000 Kč by společnost prospěch získala v případě realizace projektu, k čemuž však nedošlo. Jednání obviněného směřovalo k opatření prospěchu velkého rozsahu podle pravidla daného ustanovením §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v této podstatné části zůstalo ve stádiu pokusu, neboť projekt větrných elektráren nebyl realizován. Čin obviněného byl dokonán pouze v rozsahu opatření prospěchu společnosti PROVENTI ve výši částky 500 000 Kč, která představuje minimální hodnotu projektu podle dosaženého stupně připravenosti ke dni 29. 6. 2007, kdy obviněný podepsal smlouvu o připojení k přenosové soustavě České republiky za společnost PROVENTI na úkor společnosti Czech Venti. Úmysl obviněného směřoval k opatření prospěchu velkého rozsahu, avšak skutečně byl prospěch opatřen pouze v rozsahu, který odpovídá zákonné kategorii značného rozsahu a nedosahuje spodní hranice velkého rozsahu. K dokonání činu v kvalifikované skutkové podstatě §255 odst. 4 tr. zákoníku, tj. k získání prospěchu velkého rozsahu, tedy nedošlo (srov. str. 13 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
C) K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe
33. Obviněný A. R. rovněž namítal, že soudy zcela nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Dovolatel se domnívá, že tento případ neměl nikdy opustit rovinu obchodněprávní. Za situace, kdy se jednalo o podnikání ve vysoce specializované oblasti, osobami, které v ní měly dlouholeté zkušenosti a zavázaly se určitým způsobem kooperovat na dosažení společného cíle a kdy zejména údajní poškození pánové I. R. M. a K. C. J. a společnosti, jejichž jménem vystupovali, neplnili své povinnosti, nezajistili financování projektu v rozsahu, v jakém se k tomu zavázali, navíc svým jednáním ještě značně zvyšovali náklady projektu a nechovali se s péčí řádného hospodáře, lze jen těžko hovořit o tom, že jednání dovolatele směřovalo k tomu, aby komukoli byla způsobena škoda v trestně právní dimenzi. Navíc za situace, kdy je jeho jednání posuzováno jako pokus, je velmi diskutabilní, zda skutečně směřovalo k dokonání trestného činu podle §255 tr. zákoníku. Dovolatel se domnívá, že soud předbíhá výsledek projektu, ačkoli tento není do dnešního dne dokončen a lze jen velmi těžko předbíhat, zda uzavřené smlouvy byly na úkor jednoho nebo více podnikatelů, či zda skutečně nešlo jen o minimalizaci ztrát z nepodařeného podnikatelského záměru.
34. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí uložil, aby odvolací soud znovu zvážil a posoudil všechny konkrétní okolnosti, jež jsou spoluurčující z hlediska uplatnění principu „ultima ratio“ vyplývajícího z obecně platné zásady subsidiarity trestní represe (srov. str. 26 – 27 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo 113/2013). Odvolací soud v návaznosti na závěry soudu prvního stupně (srov. str. 60 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) uvedl, že jmenovaný soud správně dovodil, že podmínka subsidiarity trestní represe je naplněna a opačné stanovisko obviněného nemůže obstát. Obecně platí, že trestným činem podle trestního zákoníku je takový protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Za spáchání takového činu je třeba zásadně vyvodit trestní odpovědnost. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ze zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ vyplývá, že za trestný čin má být považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu a má význam jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, pro který obviněný stojí před soudem, je zvlášť závažným zločinem (§14 odst. 3 tr. zákoníku), s přísnou trestní sankcí pět až deset let odnětí svobody, u něhož se zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio zpravidla uplatnit nemůže, a to i přesto, že zůstal ve stádiu pokusu, neboť ani tak nepatří do kategorie trestných činů méně závažných. Tomuto závěru nasvědčují i konkrétní okolnosti posuzovaného případu, neboť uvedený pokus trestného činu obviněný spáchal dvěma útoky, jeho úloha byla dominantní, jednal sofistikovaně, plánovitě a po delší dobu, v zištném úmyslu, jeho jednání směřovalo ke způsobení velmi vážného škodlivého následku, přičemž čin dokonal ve vztahu k značnému prospěchu. Tyto uvedené konkrétní skutečnosti vylučují hovořit o trestném činu s nižším stupněm společenské škodlivosti, poněvadž opak je skutečností (srov. str. 12 – odůvodnění usnesení odvolacího soudu), přičemž Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti rovněž nelze dospět k závěru, že by v tomto případě u obviněného postačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, než podle trestního zákoníku.
35. Nejvyšší soud v dalším plně odkazuje na závěry učiněné soudy nižších stupňů, které plně korespondují také s jeho stanoviskem ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaným pod č. 26/2013 Sb. a ustálenou navazující judikaturou (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.), a tudíž nesouhlasí s argumentací obviněného A. R., který namítal, že soudy zcela nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V posuzované věci však v žádném případě nelze hovořit o méně závažném trestném činu. Jak soudy nižších stupňů správně uzavřely, jednání obviněného naplňuje všechny znaky zvlášť závažného zločinu podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, byť ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. S přihlédnutím k trestní sazbě v souladu s §14 odst. 3 tr. zákoníku se tedy jedná o zvlášť závažný zločin. Již ze samotné povahy věci je nutné konstatovat, že jednání naplňující skutkové znaky takto závažného trestného činu musí být zásadně považováno za natolik společensky nebezpečné, že jeho postih prostřednictvím jiných právních odvětví nemůže být v zásadě dostatečný.
36. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Ten v usnesení shrnul, že bylo zjištěno, že obžalovaný stál u celého projektu od počátku a vyvíjel aktivní kroky v rámci přípravy projektu ve dvou časových liniích diferencovaně; zhruba od května 2002 se záměrem založit obchodní společnost Czech Venti a v ní realizovat společný projekt s britským akcionářem a zhruba od období léto – podzim 2005 naopak společnost Czech Venti z tohoto projektu vytěsnit a obchodní aktivity související s větrnými elektrárnami realizovat výlučně ve společnosti PROVENTI. Uvedený záměr je naprosto čitelný (viz např. podání žádosti o udělení státní autorizace za společnost PROVENTI, udělení souhlasu k využití studií zpracované pro společnost Czech Venti, vypovězení smlouvy z 12. 11. 2004, zpětvzetí žádosti o připojení k přenosové soustavě za společnost Czech Venti, souběžné podání téže žádosti za společnost PROVENTI). Byť příprava projektu se ocitla vlivem sporů v kritickém bodě, obžalovaný měl a mohl situaci řešit legálně, nikoliv zneužít svého postavení ve dvou navzájem si konkurujících obchodních společnostech a jednu z nich neoprávněně zvýhodnit na úkor druhé. Není tak pochyb o tom, že obviněný spáchal trestný čin dvěma útoky, jeho úloha byla dominantní, jednal sofistikovaně, plánovitě a po delší dobu, v zištném úmyslu, jeho jednání směřovalo ke způsobení velmi vážného škodlivého následku.
37. Pokud se dovolatel domnívá, že tento případ neměl nikdy opustit rovinu obchodněprávní, je podle Nejvyššího soudu nutné zmínit, že ačkoliv projednávaná trestná činnost má svůj základ i v soukromoprávní, či spíše obchodněprávní rovině, nelze s ohledem na ostatní okolnosti případu popřít trestněprávní dopad jednání obviněného. Není pochyb o tom, že obviněný A. R. se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a jak již bylo shora rozebráno, soudy nižších stupňů jeho jednání také správně trestně právně kvalifikovaly. Obviněný A. R. se velmi aktivně angažoval v projektu, který měl v rozhodné době předpokládanou mnohamilionovou hodnotu, kdy za těchto okolností opakovaně zneužil své funkce ve více subjektech, načež vyloučil společnost Czech Venti z účasti na projektu větrných elektráren. Ze zjištěných skutkových okolností případu tedy ani podle názoru Nejvyššího soudu nelze dovodit, že by zde byl dán prostor pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
V.
Důvodnost dovolání nejvyššího státního zástupce
A) K námitce nesprávného zjištění výše prospěchu
38. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání zejména namítal, že v rámci aplikace hmotněprávních norem soudy nižších stupňů chybně posoudily vzájemný vztah společností Czech Venti a PROVENTI. Konstatovaly totiž, že společnost Czech Venti byla joint venture (tj. podnik se společnou majetkovou účastí), založená výlučně pro realizaci předmětného projektu, ve které společnost PROVENTI držela 50 % akcií, v důsledku čehož by výnos z tohoto projektu byl v budoucnu rozdělen mezi akcionáře, a tedy společnost PROVENTI by navíc (v důsledku trestné činnosti obviněného) získala pouze 50 % zjištěného prospěchu, připadajícího na druhého akcionáře. Proto soudy výši prospěchu pro účely konečné kvalifikace přičetly obviněnému – oproti ze strany znalců vyslovených hodnotám, a to aktuální ve výši 1 000 000 Kč a budoucí ve výši 67 900 000 Kč – toliko z poloviny. Zmíněné odůvodnění ovšem není možné akceptovat, neboť zcela nerespektuje skutečnost, že společnosti Czech Venti a PROVENTI byly samostatné a majetkově oddělené, a tudíž hypotetické budoucí nakládání s profitem projektu je zcela irelevantní. Jak vyplývá z rozhodnutí publikovaného pod č. 18/2006 Sb. rozh. tr., akcionáře, a to i když je stoprocentním akcionářem, nelze ztotožňovat s akciovou společností jako právnickou osobou, coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva odlišné subjekty. Jestliže proto obviněný, který je předsedou představenstva a stoprocentním akcionářem, způsobil trestným činem škodu akciové společnosti, nevznikla tím škoda současně obviněnému, jakožto jejímu akcionáři, protože majetek akciové společnosti jako právnické osoby je pro něj majetkem cizím, ale vznikla škoda pouze akciové společnosti. Za způsobení takové škody lze dovozovat trestní odpovědnost obviněného a stejně tak mu lze uložit povinnost ji nahradit. Analogicky je zásadně nutné ze shodného přístupu vycházet v nyní posuzované věci, a tedy hodnotit, jaký prospěch získala v důsledku jednání společnost PROVENTI, ač jej jako celek, bez ohledu na strukturu svých akcionářů, měla získat společnost Czech Venti (a akcionář PROVENTI s ohledem na akcionáře druhého, by s ním samozřejmě nemohl zdaleka nakládat podle své úvahy). Skutečnost právního vtahu mezi společnostmi Czech Venti a PROVENTI nemá v právním posouzení takový význam, jaký mu přiřadily soudy obou stupňů, a proto znalci zjištěný prospěch, a to jak v době činu obviněného, tak i budoucí, k němuž obviněný směřoval, měl být při konečné kvalifikaci hodnocen v plné výši.
39. Nejvyšší soud se ve svém zrušujícím usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo 113/2013, jak již bylo shora uvedeno, zabýval zejména určenou výši prospěchu a současně poukázal na rozdílnost v provedených ústavních znaleckých posudcích, zejména pokud jde o hodnotu projektu, a tím tedy výši prospěchu společnosti PROVENTI. Přitom Nejvyšší soud mj. zdůraznil, že škoda a prospěch nemusí být vždy stejné, zvláště když se škoda počítá s ohledem na roky odkladu realizace projektu, čemuž odpovídají i závěry TACOMA CONSULTING, a. s., jestliže znalecký ústav současně též uvedl, že výše škody společnosti Czech Venti a výše prospěchu společnosti PROVENTI nemusí být vždy ekvivalentní (konkrétně srov. str. 15 znaleckého posudku č. 13-11/2009 ze dne 9. 3. 2009, vypracovaný znaleckým ústavem v oboru ekonomika TACOMA CONSULTING, a. s.). Nejvyšší soud rovněž poznamenal, že mezi oběma ústavními znaleckými posudky jsou, zejména pokud jde o hodnotu projektu a tím tedy ohledně výše prospěchu společnosti PROVENTI, značné rozdíly. Navíc oba nižší soudy se nezabývaly hodnocením konkrétních rozporných závěrů obou znaleckých posudků z hlediska jejich správnosti a odborného odůvodnění. Odvolací soud se náležitě nevypořádal ani se znaleckým posudkem č. 13-11/2012, ze dne 10. 10. 2012, vypracovaným znaleckým ústavem v oboru ekonomika TACOMA CONSULTING, a. s., který byl obhajobou předložen v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu ze dne 17. 10. 2012 (srov. č. l. 3418 spisu), a jímž bylo doplněno dokazování (srov. č. l. 3421 spisu). Více viz str. 21 a násl. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo 113/2013.
40. Nejvyšší soud v podrobnostech rovněž konstatoval, že soud prvního stupně i odvolací soud při závěru o naplnění zákonného znaku prospěchu velkého rozsahu podle §255 odst. 4 tr. zákoníku vycházely výhradně ze znaleckého posudku ČVUT, FEL (a nikoliv ze znaleckého posudku znaleckého ústavu TACOMA CONSULTING, a. s.), který však v souladu se stanoveným zadáním především odpovídal na otázku, jaká škoda byla způsobena společnosti Czech Venti, a nikoliv jaký prospěch vznikl společnosti PROVENTI. Úkolem znaleckého posudku ČVUT, FEL č. 38/2008, ze dne 28. 8. 2008, bylo stanovit výši způsobené škody, kterou obviněný svým jednáním způsobil, ačkoliv způsobení škody není zákonným znakem ani základní skutkové podstaty podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, potažmo kvalifikované skutkové podstaty podle §255 odst. 4 tr. zákoníku a projevuje se příp. jen z hlediska naplnění znaku „na úkor“ ve smyslu §255 odst. 2 tr. zákoníku (srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 4 Tz 24/2002, publikované pod č. T 425 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). K tomu Nejvyšší soud dodal a současně upozornil, že podle ustálené judikatury při posuzování otázky, zda pachatel získal pro sebe nebo pro jiného v projednávaném případě prospěch velkého rozsahu, je třeba vycházet jen z tzv. čistého prospěchu, do něhož nelze zahrnovat náklady vynaložené na jeho dosažení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008, publikované pod č. 31/2009 Sb. rozh. tr.). Kromě jiného prof. Ing. Oldřich Starý, CSc., zpracovatel zmiňovaného posudku, u hlavního líčení uvedl, že přesnost odhadu učiněného ve znaleckém posudku ČVUT, FEL, je plus mínus deset procent. Nejvyšší soud považoval stanovení takto velkých odchylek, tj. plus mínus deset procent, za nepřípustné. Jestliže znalec připustil takto vysoké procento odchýlení, měly jej soudy opětovně vyslechnout k tomu, aby stanovil určitou (jistou) minimální (nejnižší) hodnotu projektu, neboť jestliže nelze zjistit přesnou hodnotu projektu, je třeba vyjít z nejnižší částky (v podrobnostech srov. str. 25 a násl. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo 113/2013).
41. Nejvyšší soud tak uložil, aby při novém projednání v této věci bylo doplněno dokazování zejména o výslech znalce prof. Ing. Oldřicha Starého, CSc., dále aby byl vyslechnut znalec Ing. Jan Džbánek ke znaleckému posudku znaleckého ústavu TACOMA CONSULTING, a. s., č. 130-11/2012 ze dne 10. 10. 2012, a pokud by ani po jejich výslechu a následném náležitém zhodnocení závěrů obou znaleckých posudků (včetně jejich dodatků) nebylo možno učinit jednoznačný závěr o výši prospěchu, který vznikl společnosti PROVENTI v podobě čisté hodnoty projektu, a dále prospěchu, ke kterému tato společnost směřovala, pokud by získala možnost realizovat projekt Větrný park Chomutov, uložil Nejvyšší soud postupovat podle §109 věta druhá tr. ř. a příp. §110 tr. ř. a vyžádat zcela nový znalecký posudek. Nejvyšší soud současně poznamenal, že pro případ vyžádání nového znaleckého posudku je třeba mít na paměti, že seznam znaleckých ústavů se člení na dva oddíly. V prvním oddíle jsou zapsány běžné znalecké ústavy, zatímco do druhého oddílu seznamu znaleckých ústavů se zapisují vysoké školy nebo jejich součásti a veřejné výzkumné instituce, případně jiné osoby veřejného práva nebo jejich organizační složky vykonávající vědeckovýzkumnou činnost v příslušném oboru (dále jen „vědecké ústavy“). Vědecké ústavy jsou určeny především pro zpracování znaleckých posudků ve zvlášť obtížných případech vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení (§7 a 21 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění vyhl. č. 11/1985 Sb., č. 184/1990 Sb., č. 77/1993 Sb. a č. 432/2002 Sb.). Orgány činné v trestním řízení proto mohou požádat znalecké ústavy zapsané v oddílu druhém, aby podaly posudek, pouze jde-li o zvlášť obtížný případ vyžadující zvláštního vědeckého posouzení podle §110 tr. ř. (§21 odst. 5 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění zák. č. 322/2006 Sb.), a proto je třeba i příp. takový závěr náležitě zdůvodnit. Nejvyšší soud závěrem zkonstatoval, že prospěchem obchodní společnosti PROVENTI je čistá hodnota projektu k době jednání obviněného, které je mu kladeno za vinu. V rámci výslechu znalce či zadání znaleckého posudku bude proto třeba zaměřit se na zjištění, jaké hodnoty projekt výstavby větrných elektráren v důsledku již realizovaných postupných kroků dosáhl v rozhodné době, pokud byl na úkor společnosti Czech Venti převeden na společnost PROVENTI, a jakého prospěchu by bylo dosaženo, pokud by se obviněnému tento projekt ve společnosti PROVENTI podařilo realizovat. Teprve po takto doplněném dokazování bude moci nalézací soud posoudit, zda obviněný svým jednáním dosáhl pro sebe nebo jiného prospěch a v jakém rozsahu, čímž budou vytvořeny podmínky pro posouzení, zda obviněný naplnil znaky i kvalifikované skutkové podstaty podle §255 odst. 4 tr. zákoníku a v jakém rozsahu byl takový čin dokonán a v jakém rozsahu příp. zůstal v pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (v podrobnostech viz str. 25 a násl. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo 113/2013).
42. Nalézací soud v odůvodnění svého nového rozsudku uvedl, že s ohledem na skutečnost, že se ani výslechem zpracovatelů obou znaleckých posudků v hlavním líčení nepodařilo vyjasnit vzájemné rozpory, ustanovil soud k vyjasnění otázky případného prospěchu společnosti PROVENTI znalecký ústav k vypracování revizního znaleckého posudku. V tomto smyslu se soud pokoušel najít takový znalecký ústav, zapsaný v druhém oddíle znaleckých ústavů, vedeném Ministerstvem spravedlnosti, který by měl oprávnění pro oba předmětné obory, kterých se předmětná otázka dotýká, konkrétně tedy pro obor ekonomika a pro obor energetika. Všechny oslovené znalecké ústavy se k výzvě soudu vyjádřily tím způsobem, že nejsou schopny s ohledem na zaměření svých specializací, znalecký posudek ve vztahu k projednávanému projektu vypracovat, proto soud nemohl naplnit původní předpoklad a musel oslovit znalecké ústavy, zapsané v druhém oddíle, která však mají oprávnění pro jeden z předpokládaných oborů, kdy pro druhý obor soud předpokládal, že znalecký ústav si přibere konzultanta, který mu bude pro zpracování tohoto posudku nápomocen, takto tedy byl ve svém důsledku soudem přibraný Institut oceňování majetku, Vysoké školy ekonomické v Praze. Tímto znaleckým ústavem zpracovaný znalecký posudek, který byl posléze stvrzený v hlavním líčení jejími zpracovateli, vycházel z předpokladu, že podstatou posouzení hodnoty tohoto projektu je zvážení rizika očekávání výsledku na konci realizace tohoto projektu, když tímto rizikem nejsou pouze běžná obchodní rizika, ale i další rizika, která se jednak vztahují k samotné stavbě tohoto díla, jeho zkolaudování a následné provozování, ale i rizika v dalších představebních krocích, ve kterých je obecně vnímáno mnohem větší riziko, než v případě výše zmíněných hledisek, neboť se zde jedná o rozhodování různých státních orgánů, organizací, dotčených spolků a jednotlivců, kteří mohou očekávaný výsledek podstatným způsobem ovlivnit. Právě tato rizika představební části, přestože jsou v případě tohoto konkrétního projektu, velmi výrazná, nebyla nijak zohledněna v úvahách znaleckého ústavu Fakulty elektrotechnické, Českého vysokého učení technického, který vycházel ze situace, jako by projekt již byl postavený a zkouladovaný, a tehdy teprve došlo ke zmaření případné investice. V tomto smyslu znalecký ústav využil pro výpočet hodnoty projektu model tzv. scholastického diskontovaného cash flow, při použití metody Monte Carlo, v rámci které jsou jednotlivé proměnné nastavené nikoli jako jedno číslo, ale v intervalech, když za této situace není posléze vygenerovaný pouze jeden finanční plán, ale více jak sto tisíc finančních plánů, deklarujících jednotlivé varianty toho, jak tento projekt může dopadnout k datu ocenění. Výsledkem je posléze tzv. rozhodovací strom, který zohledňuje jak situace, kdy projekt povede ke zdárnému konci, tak i situace, kdy se tak nestane a projekt nebude realizovaný a bude vykázaná ztráta v podobě záporného výsledku, když lze předpokládat, že odpovědný manažer by projekt stopnul dříve a projekt by posléze takovou ztrátu nevykázal. V tomto smyslu posléze pravděpodobnost kladného výsledku realizace tohoto projektu je velmi nízká a odpovídající toliko cca 8,6 %. Na základě těchto proměnných, které byly znaleckým posudkem podrobně popsány a současně i vysvětleny důvody jejich rozpětí, posléze neumožňují stanovit hodnotu čisté hodnoty projektu jedinou přesnou hodnotou, ale pouze odhadem jako minimální hodnotu v rámci určitého rozpětí, které bylo znaleckým posudkem stanoveno v rozsahu od 1 000 000 Kč do 4 900 000 Kč. Pokud bylo obdobným způsobem provedeno hodnocení aktuální investiční hodnoty čistého ekonomického výnosu projektu za podmínky jeho realizace, byla tato hodnota znaleckým ústavem stanovena na částku 67 900 000 Kč. V kontextu se shora uvedenými úvahami znaleckého ústavu je zřejmé, že tento nesouhlasí se závěry znaleckého posudku Fakulty elektrotechnické, Českého vysokého učení technické v Praze, který podle názoru znaleckého posudku vůbec nezohlednil riziko následné nerealizace předmětného projektu, vytvořil pouze jednoliniový finanční plán bez proměnných veličin, když diskontní míra využívaná Energetickým regulačním úřadem se vztahuje na distributory, což lze přirovnat k již postavenému dílu, a proto také jejich výpočet se poté pochopitelně liší v řádech jednotek. Naopak závěry znaleckého posudku TACOMA Consulting, a. s., považuje znalecký ústav až na drobné výhrady za odpovídající a principiálně správné, když rozdíl mezi jejich výpočtem je daný hlubšími a podrobnějšími analýzami, které s ohledem na revizní charakter jejich posudku provedli (v podrobnostech srov. str. 28 – 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
43. Nalézací soud, pokud se týče výše prospěchu, který společnost PROVENTI získala, nebo ke kterému směřovala, uvedl, že již v původním řízení proti sobě stály dva znalecké posudky, jednak znalecký posudek Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty elektrotechnické, který posuzoval nejprve otázku škody a později i otázku prospěchu, na základě opatření orgánů činných v trestním řízení, a na druhé straně poté znalecký posudek znaleckého ústavu TACOMA Consulting, a. s., který obdobnou otázku posuzoval na základě žádosti obhajoby. V tomto směru bylo již z průběhu předchozího trestního řízení zřejmé, že závěry obou znaleckých ústavů jsou ve zcela zásadním rozporu. Nalézací soud se pokusil i s ohledem na nový úhel pohledu ve smyslu ustanovení výše prospěchu, nikoli škody, sjednotit jejich závěry, což se však nepodařilo, proto přibral znalecký ústav k vypracování revizního znaleckého posudku, konkrétně Institut pro oceňování majetku, Vysoké školy ekonomické v Praze, který se ve svých závěrech až na výjimky přiklonil k závěrům znaleckého ústavu TACOMA Consulting, a. s., a odmítl závěry Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty elektrotechnické (srov. str. 56 – 57 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
44. Pokud se soud v tomto smyslu zabýval hodnocením takto všech rozporných znaleckých posudků, vycházel z toho, že všechny tyto posudky v obecné rovině splňují všechna zákonná kritéria, jak z hlediska obecných obsahových náležitostí, tak současně i z hlediska odborné odůvodněnosti jednotlivých závěrů, když se znalecké ústavy vypořádaly se všemi okolnostmi. V tomto směru má nalézací soud za to, že v obecné rovině by právě revizní znalecký posudek měl mít nejvyšší váhu. Nalézací soud nenalezl nedostatky, které by činily závěry zejména revizního posudku znaleckého ústavu nepřezkoumatelnými, nejasnými nebo nelogickými v návaznosti na výsledky dokazování v hlavním líčení. Nalézací soud kromě obecného předpokladu vyšší důkazní hodnoty revizního znaleckého posudku mohl vycházet z toho, že v případě závěrů tohoto znaleckého posudku je naplněna i zásada in dubio pro reo, a proto soud nejméně z těchto důvodů tak stanovil kvalifikační znak prospěchu společnosti PROVENTI na základě závěrů tohoto znaleckého posudku. V kontextu se závěry tohoto znaleckého posudku je možné dovozovat, že obchodní společnost PROVENTI získala možnost realizovat projekt Větrný park Chomutov, jehož čistá hodnota ke dni 29. června 2007 dosahovala částky nejméně 1 000 000 Kč, s předpokládanou aktuální investiční hodnotou ekonomického výnosu z projektu pro případ jeho realizace v částce nejméně 67 900 000 Kč, když v souladu se zásadou in dubio pro reo musel soud brát za rozhodující nejnižší možnou částku v rámci intervalu, který závěr tohoto znaleckého posudku nabízí. Soud je však toho názoru, že při posuzování otázky prospěchu v tomto případě je nutné zohlednit i konkrétní okolnosti, zejména skutečnost, že společnost Czech Venti byla joint venture, založená výlučně pro realizaci tohoto projektu, ve které společnost PROVENTI držela 50 % akcií. Z tohoto lze posléze dovozovat, že v situaci, pokud by předmětný projekt realizovala společnost Czech Venti, tak s ohledem na charakter vztahů mezi obviněným A. R., jakožto představitelem společnosti PROVENTI a svědky J. a M., jakožto představiteli druhého akcionáře společnosti Virtual Utility Ltd., by bylo zřejmé, že společnost Czech Venti nadále nebude svoji činnost rozvíjet například původně plánovaným rozvojem dalších projektů a v podstatě zrealizuje pouze tento projekt Větrných elektráren Chomutov a výnos z tohoto projektu poté bude rozdělovaný mezi akcionáře společnosti PROVENTI, logicky v rovnoměrném poměru s ohledem na majetkovou strukturu společnosti. Za tohoto předpokladu je posléze zřejmé, že sice tímto jednáním vznikla společnosti Czech Venti nerealizací tohoto projektu škoda ve shora uvedené výši, ale prospěch samotné společnosti PROVENTI tím, že by ona sama realizovala předmětný projekt, by posléze představoval pouze tu část prospěchu z tohoto projektu, která odpovídá podílu, který by připadl akcionářům společnosti Virtual Utility Ltd., tedy prospěchu v rozsahu nejméně 500 000 Kč a v částce nejméně 33 950 000 Kč pro případ faktické realizace tohoto projektu, ke které však nedošlo (v podrobnostech srov. str. 57 – 59 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
45. Odvolací soud potvrdil, že soud prvního stupně nepochybil, pokud bez výhrad akceptoval závěry revizního znaleckého posudku Vysoké školy ekonomické v Praze, Institutu oceňování majetku, na jejichž základě kvantifikoval prospěch, který obžalovaný společnosti PROVENTI jednak opatřil (ve výši nejméně 500 000 Kč), jednak zamýšlel opatřit za situace, pokud by projekt větrných elektráren byl realizován (ve výši nejméně 33,95 mil. Kč). Odvolací soud dále uvedl, že závěry revizního znaleckého posudku jsou vyčerpávající, přesvědčivé, logicky odůvodněné a zpracovatelé znaleckého posudku je detailně vysvětlili a obhájili i při osobním výslechu u hlavního líčení. Znalecký posudek pro ocenění hodnoty projektu a jeho předpokládaného výnosu použil specifický model, jehož podstatou bylo zvážení rizika očekávaného výsledku na konci realizace projektu. Vzata v úvahu byla rizika nejen běžná obchodní a vztahující se ke stavbě díla, nýbrž též rizika představební, která byla hodnocena jako nejvážnější, neboť jsou spojena s rozhodováním různých státních orgánů, organizací, spolků a jednotlivců, které mohou očekávaný výsledek podstatně ovlivnit. V konkrétním případě byla pravděpodobnost kladného výsledku realizace projektu stanovena jako velmi nízká odpovídající pouze 8,6 %. Závěry znaleckého posudku Vysoké školy v Praze, Institutu oceňování majetku, velmi pečlivě zhodnotil nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, a to i v konfrontaci se dvěma dřívějšími znaleckými posudky a s jeho hodnotící úvahou se odvolací soud rovněž ztotožnil. Žádné relevantní nedostatky reviznímu znaleckému posudku nelze vytknout, nadto je důležité, že posudek jednoznačně naplňuje i požadavky klíčové zásady trestního řízení in dubio pro reo. Vrchní soud v Praze se neztotožnil ani s uplatněnou námitkou státního zástupce o tom, že moderace výše prospěchu na polovinu oproti znaleckému posudku je nesprávným závěrem výroku o vině. Je skutečností, že dřívější rozhodnutí odvolacího soudu, stejně tak rozhodnutí dovolacího soudu, tento postup neaplikovaly ani nezmínily. Přesto vytýkaný postup nalézacího soudu není v rozporu s uloženými pokyny, neboť dřívější rozhodnutí otázku majetkové struktury společnosti Czech Venti a jejího dopadu na výši získaného prospěchu ve smyslu §255 odst. 4 tr. zákoníku vůbec neřešila. Odvolací soud považuje za zcela logický a správný závěr soudu prvního stupně, že za škodlivý následek v podobě získání prospěchu může být považována pouze ta část čistého ekonomického výnosu, který zvýhodněná společnost PROVENTI (držící 50 % akcií společnosti Czech Venti) získala nebo měla získat na úkor druhého akcionáře společnosti Czech Venti, a který jí tudíž nenáležel. Jedná se o analogii k zákonnému řešení, kdy soud vyjadřuje získaný prospěch pouze jako čistý ekonomický přínos (po odečtení nákladů). Proto i odečtení té části ekonomického výnosu, který zvýhodněné společnosti PROVENTI náležel jako polovičnímu akcionáři společnosti Czech Venti, je správné a tuto část prospěchu nelze klást obviněnému za vinu jako škodlivý následek (v podrobnostech srov. str. 10 – 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
46. Nejvyšší soud se předně zaměřil na zjištění, zda byly ze strany soudů nižších stupňů splněny jeho pokyny, které vyslovil ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo 113/2013. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je patrné, že jmenovaný soud, jelikož se výslechem zpracovatelů znaleckých posudků, s nimiž bylo pracováno již v původním řízení, nepodařilo vyjasnit jejich vzájemné rozpory, ustanovil znalecký ústav k vypracování revizního znaleckého posudku. Spisový materiál byl tedy doplněn o znalecký posudek 212 B 138/2016, vypracovaný Institutem oceňování majetku, Vysoké školy ekonomické v Praze, jehož závěry (srov. č. l. 4120 spisu a násl.) rovněž zachytil v odůvodnění svého rozhodnutí. Tento znalecký posudek byl následně stvrzen v hlavním líčení jeho zpracovateli (srov. hlavní líčení konané ve dnech 12. – 13. 10. 2016 na č. l. 4206 a násl. spisu). Nalézací soud v tomto směru rovněž zkonstatoval, že uváděný revizní znalecký posudek se ve svých závěrech až na výjimky přiklonil k závěrům znaleckého ústavu TACOMA Consulting, a. s., a odmítl závěry Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty elektrotechnické. Nalézací soud se taktéž zabýval hodnocením všech rozporných znaleckých posudků. K tomuto bodu tak Nejvyšší soud uzavírá, že byly splněny jeho pokyny, když při novém projednání v této věci, jelikož nebylo možno učinit jednoznačný závěr o výši prospěchu, který vznikl společnosti PROVENTI v podobě čisté hodnoty projektu, a dále prospěchu, ke kterému tato společnost směřovala, pokud by získala možnost realizovat projekt Větrný park Chomutov, vyžádal soud prvního stupně zcela nový znalecký posudek, přičemž dbal i upozornění Nejvyššího soudu, že seznam znaleckých ústavů se člení na dva oddíly. Nalézací soud se rovněž zaměřil na zjištění, jaké minimální hodnoty projekt výstavby větrných elektráren v důsledku již realizovaných postupných kroků dosáhl v rozhodné době, pokud byl na úkor společnosti Czech Venti převeden na společnost PROVENTI, a jakého prospěchu by bylo dosaženo, pokud by se obviněnému tento projekt ve společnosti PROVENTI podařilo realizovat.
47. Pokud se týká otázky nového revizního znaleckého posudku, Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí upozornil, že podle ustálené judikatury při posuzování otázky, zda pachatel získal pro sebe nebo pro jiného v projednávaném případě prospěch velkého rozsahu, je třeba, vycházet jen z tzv. čistého prospěchu, do něhož nelze zahrnovat náklady vynaložené na jeho dosažení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 136/2008, publikované pod č. 31/2009 Sb. rozh. tr.). V tomto směru považuje Nejvyšší soud postup a závěry revizního znaleckého posudku za správné, neboť se zaměřil na zjištění rozsahu minimální čisté hodnoty projektu a rovněž bylo provedeno hodnocení aktuální investiční hodnoty čistého ekonomického výnosu projektu za podmínky jeho realizace. Nalézací soud se poté v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s okolností spočívající v tom, že již v původním řízení proti sobě stály dva znalecké posudky, a to znalecký posudek Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty elektrotechnické, který posuzoval nejprve otázku škody a později i otázku prospěchu, a na druhé straně znalecký posudek znaleckého ústavu TACOMA Consulting, a. s., načež dostatečně odůvodnil, na základě jakých úvah se přiklonil k závěrům revizního znaleckého posudku (konkrétně se jedná o str. 57 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
48. Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí zdůraznil, že škoda poškozené společnosti a prospěch zvýhodněné společnosti nemusí být vždy stejné, kdy navíc způsobení škody není zákonným znakem ani základní skutkové podstaty podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, potažmo kvalifikované skutkové podstaty podle §255 odst. 4 tr. zákoníku a projevuje se příp. jen z hlediska naplnění znaku „na úkor“ ve smyslu §255 odst. 2 tr. zákoníku (srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 4 Tz 24/2002, publikované pod č. T 425. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, svazek č. 18/2002). Ustálená judikatura tedy pevně stojí na stanovisku, ze kterého vyplývá, že zákonným znakem základní skutkové podstaty podle §255 odst. 2 tr. zákoníku o trestném činu zneužití informace a postavení v obchodním styku je úmysl pachatele získat činem prospěch a nikoli způsobit škodu. Uváděné pojmy škody a prospěchu není tedy možné ztotožňovat, neboť prospěch, který pachatel trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku získá, resp. má v úmyslu získat, většinou ani není shodný s výší nároku, s níž se poškozený k trestnímu řízení připojí, a o němž může soud rozhodovat v adhezním řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 317/2010, uveřejněné pod č. 777/2010 Sbírky rozhodnutí ve věcech trestních – Sbírka trestní, ročník XI., příloha časopisu Trestní právo č. 9/2010). Nalézací soud v tomto kontextu a v souladu se závěry revizního znaleckého posudku dovodil, že obchodní společnost PROVENTI získala možnost realizovat projekt Větrný park Chomutov, jehož čistá hodnota ke dni 29. 6. 2007 dosahovala částky nejméně 1 000 000 Kč, s předpokládanou aktuální investiční hodnotou ekonomického výnosu z projektu pro případ jeho realizace v částce nejméně 67 900 000 Kč.
49. Kromě toho nalézací soud při posuzování otázky prospěchu v tomto případě zohlednil i skutečnost, že společnost Czech Venti byla joint venture, ve které společnost PROVENTI držela 50 % akcií. Z tohoto dovodil, že v situaci, pokud by předmětný projekt realizovala společnost Czech Venti, tak výnos z projektu by byl poté rozdělovaný mezi akcionáře společnosti PROVENTI logicky v rovnoměrném poměru s ohledem na majetkovou strukturu společnosti. Za tohoto předpokladu sice tímto jednáním vznikla společnosti Czech Venti nerealizací tohoto projektu škoda ve shora uvedené výši, ale prospěch samotné společnosti PROVENTI tím, že by ona sama realizovala předmětný projekt, by posléze představoval pouze tu část prospěchu z tohoto projektu, která odpovídá podílu, který by připadl akcionářům společnosti Virtual Utility Ltd., tedy prospěchu v rozsahu nejméně 500 000 Kč a v částce nejméně 33 950 000 Kč pro případ faktické realizace tohoto projektu, ke které však nedošlo (viz str. 58 – 59 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Proti tomuto závěru se však ohradil nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, ve kterém namítal, že společnosti Czech Venti a PROVENTI byly samostatné a majetkově oddělené, a tudíž hypotetické budoucí nakládání s profitem projektu je podle jeho názoru zcela irelevantní.
50. K této námitce nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud předně uvádí, že výjimečnost této projednávané věci vyžaduje zvážení všech konkrétních okolností případu, které vedly k založení společnosti Czech Venti jako joint venture, založené výlučně za účelem realizace projektu výstavby větrných elektráren v Krušných horách, známého také pod označením Větrný park Chomutov. Z podkladů obchodního rejstříku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. B 1509 a z listin na č. l. 918-39, 1176-81, 1886-1902, 2139-91, 2270-91, 2311-42, 2367-85, 2459-62 spisu bylo k obchodní společnost Czech Venti zjištěno, že tato obchodní společnost byla založená dne 22. 5. 2003 obchodními společnostmi Virtual Utility Ltd. a PROVENTI. Oba zakladatelé upsali každý na základní kapitál 50 % akcií, znějících na jméno a byli povinni splatit nejméně 30 % jmenovité hodnoty upsaných akcií. První představenstvo jednalo ve složení obviněný A. R., svědek M. K. a M. M. Předsedou představenstva byl zvolen obviněný A. R. (v podrobnostech rovněž srov. str. 31 – 32 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud rovněž poukazuje na to, že tato trestní věc se týká velmi specifické, obsáhlé a složité situace, v níž vystupovala řada subjektů, které se angažovaly v projektu nazvaném Větrný park Chomutov, a proto je nutné zvažovat i následná obtížná jednání činěná v rámci společnosti Czech Venti. Ostatně i nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí upozornil, že neshody mezi akcionáři společnosti Czech Venti vyústily v boj o ovládnutí společnosti v jejích orgánech. Složitost jednání ve společnosti Czech Venti je zřejmá z popisu písemností týkající se této společnosti, jak je učinil nalézací soud na str. 31 a násl. odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud také v těchto souvislostech poukazuje na výpověď svědka K. C. J. Tento svědek před soudem uvedl, že se dohodl se svědkem I. R. M., s obviněným A. R. a se svědkem A. N., který byl spolupracovníkem obviněného, na vzájemné spolupráci, aby si nemuseli konkurovat a za tímto účelem založili společnost Czech Venti, tuto založili jako joint venture, ve které každá strana vlastnila 50 % akcií, přičemž on a svědek I. R. M. zde vystupovali jménem společnosti Virtual Utility Ltd., a společně měli realizovat projekt s názvem Větrná farma Chomutov, jednalo se však o pracovní název, který se v průběhu doby měnil. Současně se hovořilo o tom, že veškerá práva a smluvní vztahy, doposud ve vztahu k tomuto projektu vedené na společnost PROVENTI, budou převedené na společnost Czech Venti. V tomto směru na počátku nebylo zcela jasné, zda projekt prodají, případně, zda zajistí investora a s ním tento projekt i zrealizují, později bylo zřejmé, že společnost Czech Venti nebude mít majetek odpovídající 100 000 000 Euro, proto bylo jasné, že bude nutné projekt prodat ještě ve fázi rozvoje (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud dále odkazuje na výpověď svědka M. K., který mj. uvedl, že se oba B. s obviněným A. R. dohodli na založení joint venture – společnosti Czech Venti, načež v další části své výpovědi uvedl, že nakonec usoudil, že nejlepší bude, když projekt převezme nějaký velký subjekt, obě strany se vyplatí a projekt se takto dokončí. Jedním z těchto zájemců byla i společnost AES Corporation, u této společnosti ale nastal problém s B., kteří s nimi žili v hotelu, a kteří si od nich nechali platit a také se mezi sebou před nimi strašně hádali. Zástupci společnosti AES Corporation pak přišli s tím, že není možná vzájemná spolupráce, a jedinou cestou bude vyplacení obou akcionářů (srov. str. 15 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud s odkazem na shora uvedené podtrhuje, že existovala reálná možnost a potencionální dohoda mezi akcionáři společnosti Czech Venti směřující k prodeji projektu Větrného parku Chomutov a následného rozdělení zisku, a to ještě ve fázi jejího rozvoje. Nalézacím soudem bylo dovozeno, že trestná činnost obviněného A. R. spočívala v tom, že jako předseda představenstva, dílem jako ředitel a člen představenstva obchodní společnosti Czech Venti, a jako předseda představenstva obchodní společnosti PROVENTI, v rozporu se smlouvou o poskytnutí zajištění ve vztahu k rozpočtové podpoře pro projekt větrných elektráren Krušný Hora uzavřené dne 12. 11. 2004, neučinil žádné úkony směřující k tomu, aby společnost PROVENTI převedla veškerá práva k projektu výstavby větrných elektráren v Krušných horách, známého také pod označením Větrný park Chomutov, na společnost Czech Venti, a naopak v úmyslu realizovat tento projekt větrných elektráren pouze prostřednictvím společnosti PROVENTI, bez účasti společnosti Czech Venti, učinil kroky popsané ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, v důsledku čehož obchodní společnost PROVENTI, získala možnost realizovat projekt Větrný park Chomutov, jehož čistá hodnota ke dni 29. 6. 2007 dosahovala částky nejméně 1 000 000 Kč, s předpokládanou aktuální investiční hodnotou ekonomického výnosu z projektu pro případ jeho realizace v částce nejméně 67 900 000 Kč. Vzhledem k tomu, že společnost Czech Venti byla joint venture, založená výlučně pro realizaci tohoto projektu, ve které společnost PROVENTI držela 50 % akcií, společnost PROVENTI získala prospěch v rozsahu nejméně 500 000 Kč a v částce nejméně 33 950 000 Kč pro případ faktické realizace tohoto projektu, ke které však nedošlo, přičemž však současně o stejný 50 % podíl připravil obviněný A. R. akcionáře společnosti Virtual Utility Ltd. Podle Nejvyššího soudu je třeba postup nalézacího soudu považovat za správný, neboť správně zohlednil rovnoměrnost podílů akcionářů společnosti Czech Venti, jak bylo shora podrobně rozebráno, a prospěch společnosti PROVENTI vyčíslil pouze ve výši jejího 50 % podílu.
B) K námitce nesprávného posouzení stadia trestného činu
51. Druhá námitka nejvyššího státního zástupce se týkala hmotněprávního posouzení skutku soudy nižších stupňů, konkrétně vývojového stupně trestné činnosti. Podle nejvyššího státního zástupce v případě bodu 2. skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu je třeba zohlednit, že obviněný dosáhl významného momentu v podobě sjednání smlouvy o připojení k přenosové soustavě ve prospěch společnosti PROVENTI, čímž definitivně dosáhl úkoru ve vztahu k společnosti Czech Venti. Obviněný dále postupoval tak, aby projekt byl proveden, což se (za účasti obviněného) nestalo, avšak toliko pro jeho specifičnost a náročnost, tedy pro skutečnosti na obviněném nezávislé. Současně nelze přehlédnout, že obviněný také vstoupil do jednání se svědkem P. B., resp. společností APB-PLZEŇ, a. s., které vyvrcholilo prodejem akcií společnosti PROVENTI, držených obviněným, tomuto subjektu. Jinak řečeno, obviněný dosáhl v konečném důsledku alespoň svého (osobního) prospěchu, který spočíval v podstatě v prodeji projektu jinému podnikateli, bez ingerence původně zúčastněného partnera, čímž zužitkoval výhodu, získanou na úkor společnosti Czech Venti. Nejvyšší státní zástupce má tedy za to, že obviněný A. R. souzený trestný čin zneužívání informací a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku dokonal.
52. Nejvyšší soud v odůvodnění svého prvního rozhodnutí v této trestní věci uložil, aby se soud v novém řízení zaměřil na zjištění, jaké hodnoty projektu výstavby větrných elektráren v důsledku již realizovaných postupných kroků dosáhl v rozhodné době, pokud byl na úkor společnosti Czech Venti, převeden na společnost PROVENTI, a jakého prospěchu by bylo dosaženo, pokud by se obviněnému tento projekt ve společnosti PROVENTI podařilo realizovat. Teprve po takto doplněném dokazování měl nalézací soud posoudit, zda obviněný svým jednáním dosáhl pro sebe nebo jiného prospěch a v jakém rozsahu, čímž budou vytvořeny podmínky pro posouzení, zda obviněný naplnil znaky i kvalifikované skutkové podstaty podle §255 odst. 4 tr. zákoníku a v jakém rozsahu byl takový čin dokonán a v jakém rozsahu příp. zůstal v pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 26 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo 113/2013).
53. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný A. R. získal pro společnost PROVENTI, tedy z pohledu obviněného pro jiného, prospěch odpovídající částce nejméně 500 000 Kč, respektive pro případ následné realizace projektu toto jednání směřovalo k získání prospěchu v rozsahu částky 33 950 000 Kč. Protože však tento projekt nebyl nikdy realizovaný, je zřejmé, že tento prospěch fakticky nenastal, byť prokázané jednání obviněného k tomuto směřovalo, kdy již bezprostředně ohrožovalo zájem chráněný souzeným trestným činem, proto je nutné považovat jednání obviněného za spáchané toliko ve stádiu pokusu (v podrobnostech srov. str. 59 – 60 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
54. Odvolací soud potvrdil právní kvalifikaci užitou nalézacím soudem a dále k tomu v podrobnostech uvedl, že jednání obviněného A. R. směřovalo k opatření prospěchu velkého rozsahu ve smyslu ustanovení §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v této podstatné části zůstalo ve stadiu pokusu, neboť projekt větrných elektráren nebyl realizován a žádný ekonomický výnos nepřinesl. Čin jmenovaného obviněného byl dokonán pouze v rozsahu opatření prospěchu společnosti PROVENTI ve výši částky 500 000 Kč, která představuje minimální hodnotu projektu podle dosaženého stupně připravenosti ke dni 29. 6. 2007, kdy obviněný podepsal smlouvu o připojení k přenosové soustavě České republiky za společnost PROVENTI, na úkor společnosti Czech Venti. I přes okolnost částečného dokonání činu nalézací soud jednání obviněného správně kvalifikoval pouze jako pokus zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku a nikoliv jako stejný zločin dílem dokonaný a dílem nedokonaný. Toto právní stanovisko má oporu ve zjištění, že úmysl obviněného směřoval k opatření prospěchu velkého rozsahu, avšak skutečně byl prospěch opatřen pouze v rozsahu, který odpovídá zákonné kategorii značného rozsahu a nedosahuje spodní hranice velkého rozsahu. K dokonání činu v kvalifikované skutkové podstatě §255 odst. 4 tr. zákoníku, tj. k získání prospěchu velkého rozsahu, tedy nedošlo (srov. č. 15/1996-I a č. 36/2006-II. Sb. rozh. tr. ve vztahu ke znaku způsobení škody) – viz str. 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
55. Nejvyšší soud opětovně konstatuje, že soudy nižších stupňů, zejména potom nalézací soud, zcela respektovaly jeho pokyny, doplnily dokazování a zjistily hodnotu projektu výstavby větrných elektráren v důsledku již realizovaných postupných kroků v rozhodné době, a rovněž jakého prospěchu by bylo dosaženo, pokud by se obviněnému tento projekt ve společnosti PROVENTI podařilo realizovat. Následně soudy posoudily, zda obviněný svým jednáním dosáhl pro sebe nebo jiného prospěch a v jakém rozsahu, načež odůvodnily právní posouzení z hlediska, zda obviněný naplnil znaky i kvalifikované skutkové podstaty podle §255 odst. 4 tr. zákoníku a v jakém rozsahu byl takový čin dokonán a v jakém rozsahu zůstal v pokusu, jak bylo shora konstatováno. Nejvyšší soud neshledal pochybení v úvahách soudů nižších stupňů, přičemž má za to, že ani skutkové okolnosti případu, vytýkané nejvyšším státním zástupcem, nemohou ničeho na užité právní kvalifikaci změnit. Navíc sám nalézací soud vycházel ze skutkových zjištění spočívajících v tom, že na základě objektivně prokázaného rozkolu mezi obviněným A. R. a svědky I. R. M. a K. C. J. a na základě absence možnosti společné dohody a společného postupu, obviněný A. R. posléze podniká kroky vedené snahou uzavřít jménem společnosti PROVENTI na úkor již podané žádosti společnosti Czech Venti smlouvu o připojení Větrného parku Chomutov k přenosové soustavě se společnosti ČEPS, a. s. Nalézací soud dále uvedl, že skutečnost, že po svém rozkolu s představiteli společnosti Virtual Utility Ltd. měl obviněný A. R. představu, že projekt nadále bude rozvíjet v rámci společnosti PROVENTI, posléze dokládá i jeho následující chování a jednání se svědkem P. B. a společností APB-PLZEŇ, a. s., které ve své podstatě prodal tento projekt (v podrobnostech dále srov. str. 55 – 56 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud nemůže souhlasit s tím, že by samotné podepsání smlouvy o připojení k přenosové soustavě a prodej akcií společnosti PROVENTI společnosti APB-PLZEŇ, a. s., byly momenty vypovídajícími o dokonání jeho trestné činnosti ve vztahu k prospěchu velkého rozsahu představovanému částkou nejméně 33 950 000 Kč pro případ faktické realizace tohoto projektu, ke které však nedošlo, když se jedná o jednotlivé dílčí kroky, které obviněný A. R. podnikal, a které ani ve svém souhrnu, jak správně dovodil nalézací soud, nesvědčí o tom, že by jmenovaný obviněný svou trestnou činnost v celém rozsahu dokonal, a to zejména s ohledem na skutečnost spočívající v tom, že prospěch společnosti PROVENTI dosáhl pouze značného rozsahu, nikoli spodní hranice velkého rozsahu. Naopak jednání obviněného A. R. bylo dosti vzdálené dokonání souzené trestné činnosti, když prospěch zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu ve smyslu odstavce 4 §255 tr. zákoníku, pro který je obviněný odsuzován, by měl nastat až v případě realizace projektu Větrného parku Chomutov. Navíc přípravná a představební fáze byla prakticky na svém počátku, nehledě na hlavní problematiku, tj. finanční zabezpečení projektu. Uvedený postup obou soudů nižších stupňů je v souladu i s ustálenou judikaturou, podle které jestliže pachatel má v úmyslu dosáhnout prospěchu velkého rozsahu ve smyslu §255 odst. 4 tr. zákoníku, avšak tento úmysl se mu nepodaří uskutečnit, např. z důvodů shora uvedených, jde o pokus trestného činu podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, a to přesto, že již svým úmyslným jednáním dosáhl prospěchu v nižší částce (v posuzovaném případě v částce 500 000 Kč, která představuje polovinu minimální hodnoty projektu podle dosaženého stupně připravenosti ke dni 29. 6. 2007, kdy obviněný podepsal smlouvu o připojení k přenosové soustavě České republiky za společnost PROVENTI, na úkor společnosti Czech Venti). Tzv. kvalifikovaná skutková podstata trestného činu, tj. znaky základní skutkové podstaty, tak i znaky podmiňující použití vyšší trestní sazby tvoří jeden celek. Pro dokonání takového kvalifikovaného trestného činu se proto vyžaduje, aby byly naplněny všechny tyto znaky, tedy jak znaky základní skutkové podstaty, tak i znaky podmiňující použití vyšší trestní sazby, které přistupují ke znakům základní skutkové podstaty. V uvedených případech jde tedy jen o pokus zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §21 odst. 1 tr. zákoník k §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku (srov. přiměřeně č. 1/1980 a č. 15/1996-I Sb. rozh. tr.).
C) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
56. Poslední dovolací námitka nejvyššího státního zástupce se týkala výroku o trestu. Nejvyšší státní zástupce k této námitce rozvedl, že soudy aplikovaly §58 odst. 5 tr. zákoníku, jenž je namístě, jsou-li zjištěny určité specifické okolnosti, vyplývající z toho, že pachatel je souzen za přípravu či pokus trestného činu či za pomoc k němu. Důvody zmiňované soudy ale většinově než vývojové stadium jednání v obecném smyslu zohledňují okolnosti případu, tedy mělo být spíše vycházeno z §58 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc v případě obviněného je zde dána řada okolností přitěžujících, a to vedle nalézacím soudem uváděných podle §42 písm. a), b) a k) tr. zákoníku i podle písm. e), f), l) a m) téhož ustanovení. Jediným významným argumentem, dovozeným soudy, jenž by mohl směřovat k mimořádné úpravě výroku o trestu ve prospěch obviněného, je délka řízení, nicméně se jednalo o věc, jejímž středobodem bylo hodnocení jedinečného projektu, který vyžadoval (i časově) velké úsilí znalců. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je zřejmé, že zmíněná doba 10 let není zásadním porušením práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale spíše omezeným vybočením z něj. Při komplexním souhrnu těchto zjištění tak mohly být namístě takové výroky o peněžitém trestu a trestu zákazu činnosti, jak byly uloženy, avšak následně již nebyl dán prostor pro razantní (a mimořádný) postup podle §58 tr. zákoníku.
57. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo 113/2013, podotknul, že pokud soud v rámci úvah o druhu a výši trestu přikročí k aplikaci ustanovení §58 tr. zákoníku, potom i když v tomto ustanovení není vázán postup při mimořádném snížení trestu odnětí svobody na výjimečné okolnosti případu, ani na mimořádné poměry pachatele, ale jen na okolnosti případu nebo poměry pachatele, přesto použití tohoto ustanovení předpokládá, že jak poměry pachatele, tak okolnosti případu musí být v nějakém ohledu neobvyklé. Stejná kritéria platí i pro použití ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku. Každopádně rozhodnutí o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku bude nutno velmi podrobně zdůvodnit, a to z hledisek uvedených v §39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a konkrétně při použití ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku, pak i z hledisek uvedených v §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku (srov. str. 27 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo 113/2013).
58. Nalézací soud při plném respektování pokynů Nejvyššího soudu v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vzal v úvahu všechna kritéria uvedená v ustanovení §39 tr. zákoníku, poměry obviněného a možnost jeho nápravy. Nalézací soud v rámci polehčujících okolností ve smyslu ustanovení §41 tr. zákoníku mohl přihlížet k dosavadní trestněprávní bezúhonnosti obviněného ve smyslu ustanovení §41 písm. o) tr. zákoníku, z přitěžujících okolností zmínil, že obviněný se předmětného jednání dopustil s rozmyslem [§42 písm. a) tr. zákoníku], ze ziskuchtivosti [§42 písm. b) tr. zákoníku], včetně toho, že jeho jednání směřovalo ke způsobení vyšší škody [§42 písm. k) tr. zákoníku]. Nalézací soud se však nedomníval, že by v kontextu s úvahami státního zástupce bylo možné obviněnému klást za vinu v rámci přitěžujících okolností i skutečnost, že porušil zvláštní povinnost ve smyslu §42 písm. e) tr. zákoníku, když nepochybně porušení takové povinnosti je vyjádřeno již v zákonných znacích skutkové podstaty trestného činu, pro který je obviněný odsuzovaný. Nalézací soud poukázal na skutečnost, že jednání obviněného zůstalo poměrně vzdálené dokonání činu ve smyslu realizace, když v podstatě prospěch zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu, pro který je obviněný odsuzován, by měl nastat až po realizaci tohoto projektu v rámci provozování větrného parku. Ve smyslu aktuálních okolností, které vyznívají výrazněji ve prospěch obviněného oproti stavu při vyhlášení předchozích rozhodnutí, nepochybně soud musel vzít v potaz, že uplynuly další čtyři roky od posledního meritorního rozhodnutí ve věci, skutečnost, že v současně době je obviněnému kladený za vinu prospěch, který je v závislosti na použitém kritériu prospěchu 25x až 1700x nižší než prospěch, se kterým počítal soud ve svém předchozím rozhodnutí, včetně výrazně nižšího předpokladu úspěšné realizace tohoto projektu, aniž by byl na druhou stranu zjištěný nějaký faktor, který by se dal nově vykládat v neprospěch obviněného, přikročil nalézací soud ještě k výraznějšímu snížení pod základní trestní sazbu trestného činu, pro který je obviněný odsuzován, když ve smyslu ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku v tomto smyslu soud není nijak limitovaný (v podrobnostech srov. str. 61 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
59. Odvolací soud, který přezkoumával též správnost a zákonnost výroků o uložených trestech, nezjistil v tomto směru žádná pochybení. Odvolací soud k tomu v podrobnostech dále poznamenal, že úvaha nalézacího soudu o druhu a výměře trestů s přihlédnutím k okolnostem případu obstála, neboť respektuje zákonné podmínky §38 a §39 tr. zákoníku a velmi odpovědně vyvažuje skutečnosti, které obviněnému prospívají i které naopak hovoří v jeho neprospěch. Velmi podstatné je zjištění soudu, že jednání obviněného v podstatné části zůstalo ve stadiu pokusu, který byl velmi vzdálený dokonání činu, neboť přípravné a představební postupy nebyly zdaleka dokončeny, včetně finančního zabezpečení projektu. Současně ve shodě s nalézacím soudem konstatoval, že do výměry trestu je nutno promítnout délku doby, která uplynula od spáchání činu a od okamžiku zahájení trestního stíhání, a to v návaznosti na vyhodnocení, zda vůbec a v jaké intenzitě došlo v daném případě k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Odvolací soud poukázal na komplexní posouzení okolností posuzovaného případu, zejména s přihlédnutím ke složitosti věci, k chování obviněného v průběhu řízení a k plynulosti úkonů orgánů činných v trestním řízení. Obviněný se trestné činnosti dopustil v letech 2005-2007, tj. od spáchání skutku uplynula doba deseti a více roků. Složitost věci je středně vysoká, důkazní materiál je vícesvazkový, vyšší obsáhlosti, s mezinárodním prvkem. Samotné trestní stíhání bylo zahájeno dne 19. 7. 2007 a obžaloba byla podána dne 31. 12. 2008. Soudní řízení neprobíhalo plynule, neboť po opakovaném prodloužení lhůty podle §181 odst. 3 tr. ř. bylo hlavní líčení konáno až od září 2011. Poté již soudní řízení běželo standardně, ve věci byl vyhlášen odsuzující rozsudek dne 23. 2. 2012, odvolací soud rozhodl rozsudkem dne 17. 10. 2012, obviněný nastoupil do výkonu trestu 31. 12. 2012. Propuštěn byl dne 26. 6. 2013, kdy dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012 a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud znovu rozhodl usnesením dne 30. 8. 2013 a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Následovalo nové hlavní líčení od června 2015, přičemž byl opatřen revizní znalecký posudek a druhý odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 13. 10. 2016. Obviněný se k úkonům trestního řízení dostavoval a žádné průtahy nezpůsobil. Na základě výše uvedeného odvolací soud dovodil, že doba od spáchání činu a doba trestního stíhání (cca 10 roků) jsou neúměrně dlouhé a již vybočují, a to středně intenzivně, ze standardních mantinelů přiměřené lhůty na projednání trestního obvinění. Odvolací soud dospěl k závěru, že právo na vyřízení trestního obvinění v přiměřené době v případě obviněného bylo porušeno ve střední intenzitě a v důsledku okolností na vůli obviněného nezávislých. Přiměřená kompenzace za toto porušení ve prospěch obviněného je nutností. Krajským soudem v Ústí nad Labem uložený trest odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby ve výměře tří roků adekvátně vystihuje všechna zákonná hlediska pro ukládání trestu, včetně povinnosti soudu přiměřeně kompenzovat porušení práva na spravedlivý proces. I odvolací soud s ohledem na stadium pokusu výrazně vzdáleného dokonání činu (v dokonané části jednání obviněného je významně menšího rozsahu), okolnosti případu i osobu obviněného je přesvědčen, že výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody vyvolaný zásah do osobní svobody obviněného v souvislosti s délkou trestního řízení by nesplňoval hledisko potřebné proporcionality mezi účelem trestu a právem jedince na osobní svobodu, které je omezitelné pouze zákonem a za předpokladu, že nelze sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Proto podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody se zkušební dobou v maximální možné výměře pěti roků je správným rozhodnutím nalézacího soudu, které má oporu v zákoně. Odvolací soud uzavřel, že snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby postupem podle §58 odst. 5 tr. zákoníku je třeba považovat za zcela odůvodněné a zákonné, byť jde o mimořádný institut, který mohou odůvodnit pouze výjimečné skutečnosti. Odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, důvody pro použití §58 odst. 5 tr. zákoníku shledal, a to jednak s odkazem na okolnosti případu nedokonaného stadia trestného činu, jednak s ohledem na povinnost soudu ve výroku o trestu kompenzovat neúměrnou délku trestního stíhání, která jde na vrub orgánů činných v trestním řízení (v podrobnostech srov. str. 13 a násl. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
60. K uvedeným odůvodněním soudů nižších stupňů stran uloženého podmíněného trestu odnětí svobody obviněnému A. R. Nejvyšší soud uzavírá, že oba soudy v dostatečné míře rozvedly, na základě jakých okolností případu bylo přistoupeno k aplikaci ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku a své postupy a úvahy současně také odůvodnily. Nalézací soud plně respektoval okolnosti případu a poměry pachatele, když současně vyjádřil i jejich neobvyklost, umožňující mimořádné snížení trestu pro případ, kdy ani trest na samé spodní hranici sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam a byl by pro pachatele nepřiměřeně přísný. Soudy nižších stupňů plně respektovaly hlediska uvedená v §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jelikož byl obviněný uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §21 odst. 1 k §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, pak i hlediska uvedená v §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 634/2012). Nejvyšší soud ke konkrétní argumentaci nejvyššího státního zástupce podotýká, že v projednávané trestní věci byly zjištěny konkrétní specifické okolnosti, vyplývající z toho, že pachatel je souzen za pokus trestného činu, přičemž oba soudy se zabývaly i tím, do jaké míry se jednání obviněného A. R. přiblížilo k dokonání trestného činu, jakož i okolnostmi a důvody, pro které k jeho dokonání nedošlo.
61. Nejvyšší státní zástupce při své argumentaci o nepřiměřeně mírném trestu poukazuje na existenci dalších přitěžujících okolností, a to okolností podle §42 písm. e) [porušení zvláštní povinnosti], f) [zneužití funkce], l) [získání vyššího prospěchu] a písm. m) [pokračování v trestném činu po delší dobu]. Odvolací soud k této úvaze odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který uvedl, že se nedomnívá, že by bylo možné obžalovanému klást za vinu v rámci přitěžujících okolností i skutečnost, že porušil zvláštní povinnost ve smyslu §42 písm. e) tr. zákoníku, když porušení takové povinnosti je vyjádřeno již v zákonných znacích skutkové podstaty trestného činu, pro která je obžalovaný odsuzovaný, když tak nelze stejnou skutečnost obžalovanému klást k tíži dvakrát, jednak v rámci hmotněprávního posouzení jeho jednání a jednak v rámci přitěžujících okolností při úvahách o trestu. Nelze souhlasit s názorem státního zástupce, že tato přitěžující okolnost není součástí skutkové podstaty trestného činu, ačkoliv je pravdou, že na rozdíl od jiných trestných činů není ve skutkové podstatě explicitně vyjádřena. Je však nutné se vyvarovat dvojímu přičítání přitěžujících okolností i v takovém případě, kdy jen vyplývá ze znění jednotlivých znaků předmětné skutkové podstaty. Ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku upravuje trestnou činnost páchanou speciálním subjektem při výkonu zaměstnání, povolání, postavení či funkce. V případě obviněného je specialita subjektu naplněna jeho funkcí člena představenstva. S ohledem na zákonnou úpravu by každý člen představenstva zároveň porušil obecnou normu ukládající mu povinnosti v rámci společnosti a tím by automaticky a bez dalšího byla dána existence této přitěžující okolnosti, neboť tato zvláštní zákonná povinnost je přímo vázána na existenci dané funkce, když bez funkce by této povinnosti nebylo. Proto není podle názoru Nejvyššího soudu možné obviněnému, který se trestného činu dopustil při výkonu funkce, ještě znovu z hlediska uložení trestní sankce mu přičítat i povinnosti z této funkce přímo plynoucí jako okolnosti přitěžující.
62. Jde-li o přitěžující okolnost spočívající ve zneužití funkce podle písm. f) §42 tr. zákoníku, jak je výše uvedeno, tato okolnost je již znakem samotné skutkové podstaty trestného činu, proto nemůže být současně posuzována jako přitěžující okolnost.
63. Namítá-li nejvyšší státní zástupce nepřihlédnutí k přitěžující okolnosti podle písm. l), tedy získání vyššího prospěchu, Nejvyšší soud konstatuje, že mu částečně lze přisvědčit, neboť výše prospěchu sice byla zohledněna v kvalifikované skutkové podstatě, nicméně hranice prospěchu velkého rozsahu by byla v případě dokonání trestného činu převýšena hned několikanásobně. Na druhou stranu je ovšem nutné přihlédnout i ke skutečnosti, že projekt jako takový měl velice nízký předpoklad úspěšnosti (odpovídající toliko cca 8,6 %) a také k tomu, že do dnešních dnů k jeho realizaci nedošlo, tedy je třeba tuto přitěžující okolnost hodnotit ve světle těchto okolností svědčících ve prospěch obviněného, a proto nemůže ani ve spojení s ostatními okolnostmi odůvodnit nesprávnost použití ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku. Proto má Nejvyšší soud za to, že nezohlednění této přitěžující okolnosti nemělo vliv na správnost úvah soudu o výši trestu uloženého obviněnému.
64. Nejvyšší soud se dále neztotožňuje s názorem nejvyššího státního zástupce, že mělo být přihlédnuto k přitěžující okolnosti podle písm. m) §42 tr. zákoníku, neboť obviněný v trestné činnosti pokračoval delší dobu. Je pravdou, že obviněný v době od srpna do října 2005 jednal se společnostmi o vstupu do projektu, jenž by realizovala společnost PROVENTI, a v únoru 2006 činil konkrétní kroky pro realizaci projektu touto společností namísto společnosti Czech Venti. Jednání se obviněný dopouštěl v podstatě kontinuálně od srpna 2005 do června 2007. Zde však je nutné zohlednit specifičnost trestného činu, když jde o projekt velkého rozsahu, závislý na spolupráci více subjektů, kdy trestná činnost spočívala v jednáních s případnými investory a činění jednotlivých komplikovaných kroků k realizaci projektu jinou společností (udělení souhlasu s využitím studie žádosti o připojení k přenosové soustavě, smlouvy o připojení k přenosové soustavě apod.), což oba soudy náležitě ve svých rozhodnutích zhodnotily. Je tedy zřejmé, že délka trvání trestné činnosti zde nemá s ohledem na tyto specifické okolnosti případu povahu uvedené přitěžující okolnosti, která by spočívala na vůli obviněného, a ze všech i dalších okolností již shora uvedených, ani tato okolnost nemůže odůvodnit nesprávnost použití ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku. I v případě, že by jednání bylo kratšího trvání, nemělo by to vliv na zamýšlený trestný následek, ani na výši prospěchu. Není tedy možné bez takového specifického hodnocení uzavřít, že jde o dobu delší, než jaká jinak stačí k naplnění skutkové podstaty takového trestného činu s obdobným jednáním, která by naplňovala znaky přitěžující okolnosti ve smyslu §42 písm. m) tr. zákoníku, neboť uplynulý čas, byť obecně šlo o delší trvání, v tomto konkrétním případě neměl podstatný vliv na větší rozsah či závažnost trestné činnosti.
65. Také v případě, že by soudy nižších stupňů braly uvedeným způsobem v potaz přitěžující okolnosti, jež navíc k výčtu nalézacího soudu uváděl nejvyšší státní zástupce, shora předestřené úvahy soudů nižších stupňů by stále byly na místě. S odkazem na stanovisko odvolacího soudu týkající se porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, s nímž se Nejvyšší soud plně ztotožňuje, nelze připustit, že by se v případě obviněného A. R. jednalo pouze o omezené vybočení z něj. Nejvyšší soud tak snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby postupem podle §58 odst. 5 tr. zákoníku, stejně jako odvolací soud, považuje za odůvodněné a zákonné, a to zejména vzhledem k popsanému stadiu souzeného trestného činu, a to i s přihlédnutím do jaké míry se jednání obviněného A. R. přiblížilo k dokonání trestného činu a všem konkrétním shora uvedeným okolnostem posuzovaného případu, stejně tak jako s ohledem na povinnost soudu ve výroku o trestu kompenzovat neúměrnou délku trestního stíhání a obviněným nezaviněné průtahy v řízení (minimálně od 31. 12. 2008, tedy od nápadu obžaloby, do nařízení prvního hlavního líčení dne 10. 2. 2011, které bylo nakonec konáno až 10. 10. 2011, kdy je třeba dospět k závěru, že soudní řízení neprobíhalo plynule).
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
66. Z obsahu dovolání obviněného A. R. a nejvyššího státního zástupce je patrné, že rozhodnutí dovoláními napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Nejvyšší soud se již v minulosti zabýval dovoláním obou dovolatelů, kdy soudu nalézacímu zejména vytýkal nedostatky při stanovení výše škody, respektive prospěchu, a nevypořádané rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky. Nalézací soud však v novém řízení respektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu a učinil takové kroky, aby nedostatky v řízení odstranil. Jak je v podrobnostech uvedeno výše, Nejvyšší soud se se závěry nalézacího soudu ztotožňuje, při novém přezkoumání věci nenalezl v rozsahu uplatněných dovolacích námitek žádné pochybení, jež by mělo za následek nesprávné právní posouzení věci či jiné pochybení. Dovolací soud ani neshledal v předchozím řízení jiné závažné vady.
67. Lze konstatovat, že se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly s objasněním a posouzením všech skutečností, které mohly být rozhodné pro skutková zjištění, tak i s právním posouzením jednání, které je obviněnému kladeno za vinu. Odvolací soud se při svém zamítavém usnesení také dostatečně vypořádal s argumentací stran a uplatněnými námitkami v rámci odvolání, kdy ani on nezjistil v postupu nalézacího soudu žádné pochybení. Oba soudy pak svá rozhodnutí náležitě a podrobně odůvodnily. Nelze z žádných objektivních důvodů přisvědčit ani tvrzení obviněného, že by rozhodnutí obsahovalo extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudu, když zjištěné skutkové okolnosti logicky vyplývají z učiněného rozsáhlého dokazování. Právní kvalifikace jeho jednání odpovídá zákonu. Pakliže obviněný trvá na svém přesvědčení, že jednání, pro které byl trestně stíhán, je relevantní pouze ve vztahu ke společnostem, jejichž řádné fungování bylo ze strany obviněného narušeno, pak mu, jak je uvedeno výše, také není možné přisvědčit. Společenská škodlivost činu není bezvýznamná, jak se sám obviněný mylně domnívá, nýbrž naopak značně vysoká, když jednáním naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu, a to včetně kvalifikované skutkové podstaty, byť jen ve stadiu pokusu. Je tedy zjevné, že jeho jednání dosáhlo takové intenzity, že by nebylo dostatečné chránit ohrožené zájmy pouze v rovině soukromého práva. Uložené tresty obviněnému jsou v zásadě přiměřené.
68. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného A. R. a nejvyššího státního zástupce o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2018
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu