ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1530.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1530/2017-100
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Roušalové a soudců JUDr. Františka Púryho, Ph.D., a JUDr. Bc. Jiřího Říhy, Ph.D., o dovoláních, která podali obvinění T. P. , a J. S. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 5 To 310/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 88/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 5 To 310/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. řádu se rozhoduje tak, že obvinění
1) T. P.,
v P., bytem P., F.,
2) J. S.,
v H. K., bytem H. K., P.,
se podle §226 písm. b) tr. řádu zprošťují obžaloby
státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 1 ZT 178/2013, kterou jim bylo kladeno za vinu, že
obviněný T. P. jako ředitel úseku služeb č. 300000 v Dopravním podniku hlavního města Prahy, a. s., IČ: 000 05 886, se sídlem Sokolovská 217/42, Praha 8 (dále jen „DP“, nebo „Dopravní podnik“) a zároveň na základě pověření představenstva DP ze dne 1. 5. 2007 pověřený k jednání jménem zadavatele DP ve věci výkonu práv a povinností souvisejících se zadávacími řízeními vyhlašovanými DP podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), a obviněný J. S. jako vedoucí jednotky Informační technologie č. 310000 na DP, odpovědný podle Organizačního řádu DP především za organizaci, přípravu i realizaci veřejných zakázek pro všechny útvary DP týkající se pořizování licenčních práv v oblasti informačních technologií:
1) od poloviny roku 2007 do 15. 10. 2007 v prostorách DP v Sokolovské ulici č. 217/42, v Praze 9, zejména v rozporu s čl. 3.1.1., 3.1.2., 3.3.1. a 3.3. Směrnice generálního ředitele DP č. 23/2001 ve znění pozdějších dodatků (dále jen „Směrnice“), obvinění T. P. a J. S. jako odpovědní zpracovatelé a vedoucí zaměstnanci DP v rámci přípravy k uzavření Smlouvy o dílo ev. č. DIL-071510 (dále jen „Smlouva“), která byla uzavřena dne 15. 10. 2007 mezi zadavatelem DP a zhotovitelem obchodní společností HAGUESS, a. s., IČ: 250 85 166, se sídlem na Michovkách I., č. p. 686, Průhonice, okres Praha-západ (dále také jako „zhotovitel“, nebo „HAGUESS“) na dodávku softwaru na kartovou aplikaci dopravně odbavovacího systému k zajištění funkcionality dopravně odbavovacího systému ve vazbě na čipové karty MIFARE, ač byli řádně seznámeni s vnitřními předpisy DP, a to zejména se Směrnicí, nestanovili a ani nezajistili stanovení předpokládané hodnoty zakázky, nezjišťovali obvyklou cenu dodávky a ani neprovedli nebo nezajistili provedení porovnání obdobných zakázek v rámci již realizovaných stejných nebo obdobných zakázek v rámci České republiky a taktéž nevypracovali ani nezajistili vypracování cenové kalkulace ceny upgrade licence do limitu 50 000 kusů karet, 250 integrovaných terminálových zařízení a 25 uživatelských stanic, i když tato povinnost výslovně vyplývala z kapitoly 3 čl. 3.1.1. Směrnice, a při vlastním projednávání návrhu Smlouvy, před předáním Smlouvy generálnímu řediteli DP M. D. ke schválení a podpisu od zhotovitele jako zpracovatelé Smlouvy nepožadovali kalkulaci jeho cenové nabídky a odsouhlasili navrženou cenovou hodnotu nabídky ve výši 11 052 500 Kč bez DPH, přičemž byli srozuměni, že navržený licenční model ve Smlouvě byl postaven účelově s vědomím předpokládaných budoucích objemů a s cílem nastavit takové licenční a cenové podmínky, které měly být v budoucnu maximálně výhodné pro zhotovitele, tedy obchodní společnost HAGUESS, a. s., a tudíž nevýhodné pro zadavatele DP, a že navržená cenová nabídka je ze strany zhotovitele značně nadhodnocená, neboť v dané době již realizované obdobné zakázky v rámci České republiky byly dokončeny např. v projektu Městské čipové karty Plzeň nebo v projektu Kartového centra Liberec za cca třetinu nákladů, než které byly odsouhlaseny obviněnými T. P. a J. S., a přesto, že jako odpovědní zpracovatelé této Smlouvy věděli, že je takto navržená Smlouva pro DP ekonomicky nevýhodná a že jejím schválením a doporučením může dojít k poškození DP, tedy k neoprávněnému snížení majetku DP, s čímž byli oba obvinění plně srozuměni, neboť neučinili nic, aby takovému následku zabránili, a následně tuto Smlouvu schválili a doporučili ji k realizaci s tím, že ji následně zaslali v rámci DP k připomínkovému řízení, kdy tento návrh Smlouvy byl na základě jejich schvalovacího a doporučujícího stanoviska jako odborných gestorů postupně odsouhlasen a parafován ekonomickým ředitelem a zástupcem advokátní kanceláře (dále jen „schvalovací místa“), a takto parafovanou Smlouvu ve smyslu čl. 3.3.4. Směrnice obvinění J. S. a T. P. jako odpovědní zpracovatelé předložili jako obsahově a věcně správnou k podpisu a konečnému schválení generálnímu řediteli M. D., který vzhledem k tomu, že splňovala všechny podmínky stanovené předmětnou Směrnicí a byla odsouhlasena a parafována schvalovacími místy, kdy neměl žádné informace o nevýhodnosti této Smlouvy, ji dne 15. 10. 2007 podepsal, čímž došlo k nabytí platnosti a účinnosti této pro DP nevýhodné Smlouvy, podle níž obchodní společnost HAGUESS, a. s., realizovala toto dílo, které dne 7. 12. 2007 na základě předávacího protokolu mezi předávající HAGUESS a přebírajícím DP převzal obviněný J. S. v plném rozsahu a zároveň nechal proplatit vydanou fakturu č. FV-44/2007 ze dne 7. 12. 2007, obchodní společnosti HAGUESS, a. s., přičemž zhotovitel v souladu se smlouvou o dílo ev. č. DIL-071510 ze dne 15. 10. 2007 a článkem č. 5 fakturoval cenu za softwarovou licenci typu B. IV specifikovanou v příloze č. 1 licenční smlouvy LIC-071510 ze dne 15. 10. 2007 v celkové částce 13 152 475 Kč, kterou DP uhradil ve prospěch účtu obchodní společnosti HAGUESS, a. s., dne 31. 12. 2007,
čímž obvinění T. P. a J. S. zejména podle čl. 3.1.2. Směrnice jako zaměstnanci DP a odpovědní vedoucí útvarů, v rámci jejichž činnosti byla připravována tato Smlouva, ač byli řádně seznámeni s vnitřními předpisy DP, a to zejména se Směrnicí, nedodrželi zejména základní kritérium při uzavírání smluv týkající se ekonomické výhodnosti a jednali v rozporu s čl. 3.1.1., 3.1.2., 3.3.1. a 3. 3. Směrnice, čímž také každý samostatně porušil své povinnosti zaměstnance a vedoucího zaměstnance, zakotvené v ustanovení §301 písm. a), d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), se kterými byli řádně seznámeni a věděli, že jednají v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, když porušili zákonem stanovenou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, tedy majetek DP a byli srozuměni s tím, že pokud budou takto postupovat, mohou tímto porušením DP způsobit a skutečně způsobili značnou škodu ve výši nejméně 3 946 040 Kč;
2) od dubna 2008 do 15. 7. 2008 v prostorách DP v Sokolovské ul. 217/42, v Praze 9, zejména v rozporu s čl. 3.1.1., 3.1.2., 3.3.1. a 3.3. Směrnice, obvinění T. P. a J. S. jako odpovědní zpracovatelé a vedoucí zaměstnanci DP v rámci příprav ke Smlouvě o dílo, která byla uzavřena dne 15. 7. 2008 mezi zadavatelem DP se zhotovitelem obchodní společností HAGUESS, a. s., na „Dopravně odbavovací systém - Dodávka software“ (dále jen „Smlouva DOS“) a realizaci zadávacího řízení k veřejné zakázce DOS, ač byli řádně seznámeni s vnitřními předpisy DP, a to zejména se Směrnicí, nestanovili, ani nezajistili stanovení předpokládané hodnoty zakázky, nezjišťovali obvyklou cenu dodávky a ani neprovedli nebo nezajistili porovnání obdobných zakázek v rámci již realizovaných stejných nebo obdobných zakázek v rámci České republiky a nevypracovali ani nezajistili vypracování cenové kalkulace ceny upgrade licence do limitu 250 000 kusů karet, 500 integrovaných terminálových zařízení a 100 uživatelských stanic, i když tato povinnost výslovně vyplývala z kapitoly 3 čl. 3.1.1. Směrnice, přičemž v rámci jednání se zhotovitelem akceptovali navržené licenční podmínky uvedené v přílohách č. 6-8, které budoucí zhotovitel doplnil v rámci návrhu smlouvy o dílo, přičemž věděli, že akceptací těchto navržených licenčních podmínek může dojít k poškození DP, tedy k neoprávněnému snížení majetku DP, a s touto skutečností byli oba plně srozuměni, přičemž věděli, že navržený licenční model byl postaven účelově s vědomím předpokládaných budoucích objemů a s cílem nastavit takové licenční a cenové podmínky, které měly být v budoucnu maximálně výhodné pro zhotovitele, tedy HAGUESS, a. s., a tudíž nevýhodné pro DP, a že akceptovaná cena upgrade licence do limitu 250 000 kusů karet, 500 integrovaných terminálových zařízení a 100 uživatelských stanic v žádném případě nesplňuje zadavatelem stanovený cíl na nejlepší ekonomickou výhodnost nabídky v rámci tohoto jednání v jednacím řízení bez uveřejnění a že navržená cenová nabídka je ze strany zhotovitele značně nadhodnocená, neboť v dané době obdobné zakázky v rámci České republiky byly realizovány např. v projektu Městské čipové karty Plzeň nebo v projektu Kartového centra Liberec za cca třetinu nákladů, než které byly odsouhlaseny obviněnými T. P. a J. S., a přes výše uvedené skutečnosti obviněný T. P. dne 30. 6. 2008 již jako personální ředitel v zastoupení DP na základě výzvy k podání nabídky jedinému uchazeči podle §23 odst. 4 písm. a) zákona a o veřejných zakázkách rozhodl o výběru nejvhodnější nabídky jedinému uchazeči ˗ obchodní společnosti HAGUESS, a. s., přičemž věděl, že je takto navržená Smlouva DOS pro DP ekonomicky nevýhodná, a že tímto rozhodnutím může dojít k poškození DP, tedy k neoprávněnému snížení majetku DP, s čímž byl zcela srozuměn, a následně tuto smlouvu obvinění T. P. a J. S. schválili a doporučili k realizaci s tím, že ji následně zaslali v rámci DP k připomínkovému řízení, přestože věděli, že tímto schválením a doporučením může dojít k poškození DP, tedy k neoprávněnému snížení majetku DP, s čímž byli oba obvinění srozuměni, neboť neučinili nic, aby takovému následku zabránili, kdy tento návrh Smlouvy byl následně na základě jejich schvalovacího a doporučujícího stanoviska jako odborných gestorů postupně odsouhlasen a parafován ekonomickým ředitelem a zástupcem advokátní kanceláře (tj. schvalovacími místy), a takto parafovanou nevýhodnou Smlouvu DOS ve smyslu čl. 3.3.4. Směrnice obvinění T. P. a J. S. jako odpovědní zpracovatelé této smlouvy předložili jako obsahově a věcně správnou k podpisu a konečnému schválení místopředsedovi představenstva a generálnímu řediteli M. D. a členu představenstva T. J., kteří vzhledem k tomu, že splňovala všechny podmínky stanovené Směrnicí, byla odsouhlasena a parafována schvalovacími místy, a že neměli žádné informace o nevýhodnosti této Smlouvy, ji dne 15. 7. 2008 podepsali, čímž došlo k nabytí platnosti a účinnosti této pro DP nevýhodné Smlouvy, podle které obchodní společnost HAGUESS, a. s., realizovala toto dílo, jež bylo dne 25. 8. 2008 převzato na základě akceptačního protokolu odpovědnými zástupci DP, přičemž dne 18. 8. 2008 DP uhradil obchodní společnosti HAGUESS, a. s., částku fakturovanou dokladem č. FV-32/2008 ve výši 54 68 800 Kč bankovním převodem na účet,
čímž obvinění T. P. a J. S. zejména v rozporu s čl. 3.1.2. Směrnice jako zaměstnanci DP a odpovědní vedoucí útvarů, v rámci jejichž činnosti byla připravována tato Smlouva, ač byli řádně seznámeni s vnitřními předpisy DP, zejména se Směrnicí, nedodrželi zejména základní kritérium při uzavírání smluv týkající se ekonomické výhodnosti a jednali v rozporu s čl. 3.1.1., 3.1.2., 3.3.1. a 3.3. Směrnice, čímž každý samostatně porušil své povinnosti zaměstnance a vedoucího zaměstnance zakotvené v ustanovení §301 písm. a), d) a §302 písm. g) zákoníku práce, se kterými byli řádně seznámeni a věděli, že jednají v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, když porušili zákonem stanovenou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, tedy majetek DP, a byli srozuměni s tím, že pokud budou takto postupovat, mohou tímto porušením DP způsobit a skutečně způsobili škodu velkého rozsahu ve výši nejméně 16 250 640 Kč,
tímto jednáním způsobili obvinění T. P. a J. S. DP celkovou škodu ve výši nejméně 20 196 680 Kč, když na základě faktur č. FV-44/2007 ze dne 7. 12. 2007 a FV-30/2008 ze dne 22. 7. 2008 proplacených na účet obchodní společnosti HAGUESS, a. s., došlo k faktickému neoprávněnému snížení majetku DP o tuto částku,
tedy že jinému způsobili škodu velkého rozsahu tím, že porušili smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek,
čímž měli spáchat
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009,
neboť tento skutek není trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. řádu se poškozený Dopravní podnik hl. města Prahy, a. s., IČ: 000 05 886, sídlem Praha 9, Sokolovská 217/42, odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh trestního řízení
1. Úvodem Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve stručně připomenout dosavadní průběh posuzované trestní věci. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 podal dne 10. 12. 2013 na obviněné T. P. a J. S. obžalobu č. j. 1 ZT 178/2013-153 k Obvodnímu soudu pro Prahu 9. Stalo se tak poté, co státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2013, č. j. KZT 464/2013-69, rozhodla podle §12a odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, o odnětí trestní věci obviněných T. P. a J. S. státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a přikázala ji k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a provádění dalších úkonů trestního řízení státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5. Důležité důvody pro tento procesní postup spatřovala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství ve skutečnosti, že vedoucí státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, které by jinak bylo příslušné, byla z projednávání věci vyloučena z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. řádu, a to pro poměr k osobě znalce Z. K. Poté, jako soud prvního stupně rozhodoval o vině a trestu obviněných Obvodní soud pro Prahu 9, který rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 3 T 88/2013, podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil oba obviněné obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5. Proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obou obviněných odvolání státní zástupce žalujícího Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, na jehož podkladě soud druhého stupně rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 5 To 304/2014, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), tr. řádu, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a podle §259 odst. 1 tr. řádu trestní věc obviněných vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Ve svých argumentech Městský soud v Praze v podstatě odmítl většinu hodnotících úvah soudu prvního stupně v rámci posuzování trestní odpovědnosti obou obviněných za žalovaný skutek (je možné již na tomto místě avizovat, že řada názorů vyslovených ve zprošťujícím rozsudku obvodním soudem se v zásadě shoduje s nahlížením dovolacího soudu na okolnosti doprovázející uzavření obou smluv o dílo, resp. samotné postavení obviněných coby zaměstnanců DP, kteří byli zodpovědní za jejich přípravu a bylo od nich požadováno stanovisko k nabídce HAGUESS, a. s., včetně ceny díla). Městský soud v Praze tak svým usnesením prakticky zavázal soud prvního stupně k opětovnému posouzení důkazního řízení v této věci s poměrně zřetelnými pokyny ke způsobu jeho hodnocení, které mělo vyústit v odsuzující rozsudek nad obviněnými. Obvodní soud pro Prahu 9 poté, co dne 31. 3. 2015 konal ve věci nové hlavní líčení, rozhodl rozsudkem sp. zn. 3 T 88/2013, jímž uznal obviněné T. P. a J. S. vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“). Oba obviněné odsoudil podle §255 odst. 3 tr. zákona k trestům odnětí svobody, a to obviněného T. P. v trvání třiceti měsíců s podmíněným odkladem podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu třiceti měsíců, a obviněného J. S. podle stejných ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v totožné délce tedy dvacet čtyři měsíců. Současně byl podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozený DP odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obvodní soud pro Prahu 9 sice znovu poměrně pečlivě posuzoval veškeré významné okolnosti, avšak evidentně tak činil při respektování pokynů vyslovených ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu.
2. Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně se odvolali oba obvinění, v jejich neprospěch také státní zástupce a současně i poškozený DP. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozeného Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 To 310/2015, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu ve výroku o náhradě škody, jímž byl DP v souladu s §229 odst. 1 tr. řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že oběma obviněným uložil povinnost nahradit poškozenému DP škodu, a to obviněnému T. P. ve výši 350 000 Kč a obviněnému J. S. ve výši 250 000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak soud odkázal poškozeného podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných byla podle §256 tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná.
3. Proti usnesení Městského soudu v Praze podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání. Nejvyšší soud o nich rozhodl usnesením ze dne 20. 12. 2016, č. j. 5 Tdo 461/2016-68, jímž z podnětu obou podaných mimořádných opravných prostředků zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Stručný obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu bude rozveden v následující části tohoto rozsudku. Trestní věc obviněných se tak opětovně vrátila do stadia trestního řízení před odvolacím soudem.
4. Městský soud v Praze tedy znovu projednal odvolání obou obviněných, státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 podané v jejich neprospěch a též poškozeného proti výroku o náhradě škody a rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 5 To 310/2015, rozhodl v zásadě shodně jako ve svém předcházejícím rozsudku, neboť znovu podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu jsou oba obvinění povinni nahradit škodu poškozenému DP, a to obviněný T. P. ve výši 350 000 Kč a J. S. ve výši 250 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu Městský soud v Praze odkázal poškozeného se zbytkem jeho nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obou obviněných městský soud zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. řádu (shodně jako již v předcházejícím odvolacím řízení je vzhledem k povaze těchto výroků zřejmé, byť městský soud explicitně nevyjádřil podnět k citovanému způsobu rozhodnutí, že tak učinil na podkladě odvolání státního zástupce a poškozeného, jelikož se jedná o výroky v neprospěch obviněných T. P. a J. S.).
II. Dovolání obviněných T. P. a J. S.
5. Citované rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 5 To 310/2015, napadli oba obvinění dovoláními. Obviněný T. P. svůj mimořádný opravný prostředek podal prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Jilga, a to z důvodů §265b odst. 1 písm. a), b), e), g), l) tr. řádu a obviněný J. S. jej podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ondřeje Kuchaře s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
a) Dovolání obviněného T. P.
6. První z obviněných T. P. úvodem svého podání nejprve odkázal na argumentaci svého dřívějšího dovolání ze dne 1. 2. 2016, které směřovalo proti původnímu ˗ dovolacím soudem zrušenému ˗ rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 To 310/2015, [lze se domnívat, že tak učinil zejména ve vztahu k námitkám, v nichž spatřoval naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), b), e) tr. řádu, neboť k nim v aktuálním mimořádném opravném prostředku nepřednesl žádné konkrétní výhrady]. Poté vyslovil názor, podle něhož nejenže Městský soud v Praze při opakovaném rozhodování o řádných opravných prostředcích jeho a spoluobviněného J. S. po zrušení a vrácení věci dovolacím soudem nerespektoval zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale navíc se dopustil celé řady nových pochybení. Závěry, k nimž dospěl dovolací soud, navíc Městský soud v Praze bagatelizoval a dezinterpretoval jejich obsah. Soud druhého stupně zjevně vycházel z domněnky, že pokud Nejvyšší soud sám nerozhodl o zproštění obviněného T. P. (a spoluobviněného J. S.) obžaloby, důvody pro takový postup vůbec neexistují. Podle názoru obviněného je však zcela mylné se domnívat, že využití apelačního prvku dovolacím soudem dokládá správnost dosavadního rozhodování soudů nižších stupňů. Navíc jedinou soudní instancí, která po celou dobu trestního řízení trvá na závěru o jeho vině (resp. i vině spoluobviněného J. S.), je právě jen senát 5 To Městského soudu v Praze, neboť odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 byl vydán na podkladě závazných pokynů nadřízeného soudu. Ačkoli již ve svém předcházejícím rozhodování odvolací soud tvrdil, že převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, zcela zjevně se jeho způsob hodnocení výsledků dokazování od prvoinstančního odlišuje. V souvislosti s množstvím provedených důkazů a s odkazem na stranu 14 napadeného rozsudku Městského soudu v Praze obviněný dále poukázal na úvahu, podle níž „…je to právě obviněný, kdo se musí ‘vyviňovat’ a nikoli státní zástupce, který je povinen předložit soudu důkazy, a to nikoli pouze ty, které jsou v neprospěch obviněného.“ .
7. Další vadu rozhodnutí soudu druhého stupně obviněný shledává v politicko-společenských úvahách týkajících se tzv. kauzy Opencard, které jsou v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně na mnoha místech rozváděny. Obviněný T. P. nerozumí tomu, co městský soud k této polemice vedlo, když on ani spoluobviněný J. S. nebyli těmi, kterým se z tohoto projektu dostalo jakéhokoli majetkového či jiného prospěchu.
8. Opětovně dovolatel upozornil, že implementace projektu Opencard do struktur DP byla prováděna nikoli v běžném systému pracovního zařazení (v tzv. liniovém systému řízení), ale způsobem tzv. projektového systému řízení. Zvláštním rozhodnutím nejvyšších orgánů DP bylo rozhodnuto o vytvoření projektu, za který odpovídaly konkrétní osoby, a to napříč liniovým systémem (rozdíly mezi těmito systémy jsou navíc popsány v tehdy platném Organizačním řádu i v dalších vnitřních normách DP). Přestože byl spoluobviněný J. S. v rámci běžného systému řízení DP jeho podřízeným, v hierarchii realizace projektu Opencard byl osobou mající funkčně vyšší postavení. Nepochopení tohoto základního faktu vedlo městský soud v mylné přesvědčení o jakémkoli propojení obou obviněných.
9. Navzdory řadě důkazů založených v trestním spisu se soud ani tentokrát nevypořádal se stěžejní rolí orgánu DP včetně skladby jeho členů, a to s tzv. řídící radou, ve vnitřních dokumentech DP zvanou „projektová rada“. Za podstatné obviněný považuje, že to byla právě tato řídící rada, která schválila rozpočet nákladů na implementaci Opencard do struktur DP, čímž došlo de facto ke stanovení maximální ceny pro zadávací řízení, a to ještě před hodnocením nabídek na realizaci obou zakázek podaných obchodní společností HAGUESS, a. s.
10. Další výhrady spatřoval obviněný v určité nesrozumitelnosti samotného obsahu obvinění, pro něž je vedeno trestní stíhání a jak je popsáno v odsuzujícím výroku o vině, zejména pak poukázal na rozpornost této části výroku s odůvodněním rozsudku Městského soudu v Praze. Ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je mj. uvedeno, že společně s „obviněným J. S. nepožadovali předložení kalkulace cenové nabídky zhotovitele, tj. HAGUESS, a. s.“, naproti tomu na straně 20 rozsudku Městského soudu v Praze je jim vytýkáno, že „nezadali či nenechali zadat k otázce obvyklé ceny (…) kontrolní ověření či expertízu“. Ve smyslu této námitky obviněný proto položil otázku, co je tedy z pohledu soudů považováno za trestné jednání. Městský soud závěry o vině obviněných, k nimž dospěl na základě svých úvah, navíc vzápětí popřel na straně 27 rozsudku, když za trestné považuje, že obvinění nepožadovali předložení cenové kalkulace od zhotovitele ˗ obchodní společnosti HAGUESS, a. s.
11. Dalšího pochybení se podle obviněného odvolací soud dopustil v otázce způsobené škody. Navzdory výtkám Nejvyššího soudu dostatečně neobjasnil otázku osoby poškozeného, zda se jím stal Magistrát hl. m. Prahy [(dále též „MHMP“ nebo „pražský magistrát“) správně však hlavní město Praha (dále též „hl. m. Praha“ nebo „HMP“), pozn. Nejvyššího soudu ] nebo DP ani výši způsobené škody, a to v jejích obou podobách coby škody skutečné ( damnum emergens ) a ušlého zisku ( lucrum cesans ). Nezvažoval zřejmě skutečnost, že finanční prostředky na úhradu nákladů zakázek byly v plné výši a předem poskytnuty Magistrátem hl. m. Prahy, nebyly tudíž vyplaceny z rozpočtu DP.
12. Zásadní pochybení napadeného rozsudku pak dovolatel spatřoval v tom, že městský soud rezignoval na posouzení subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona. Pokud považoval za protiprávní jednání opomenutí obviněných, nijak svůj závěr nerozvedl, a to ani ve vztahu k nepřímému úmyslu či v úvahu přicházející nedbalostní alternativě tohoto trestného činu podle §255a tr. zákona. Na stranách 38 a 39 svého rozsudku vyjádřil soud úvahy na téma obecné korupční problematiky, než zákonem a v daném případě i Nejvyšším soudem požadované argumenty konkrétní formy zavinění každého z obviněných.
13. Ze všech shora rozvedených důvodů proto obviněný T. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, a ve věci sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu rozhodl o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí. Obviněný rovněž vyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání.
b) Dovolání obviněného J. S.
14. Obviněný J. S. ve svém dovolání v krátkosti zrekapituloval dosavadní rozhodovací proces v této trestní věci a zdůraznil, že se odvolací soud v napadeném rozsudku prakticky vůbec nevypořádal s vadami, které jeho předcházejícímu rozsudku vytkl Nejvyšší soud v rozhodnutí o prvním dovolání obou obviněných. Navíc do svého posledního rozsudku promítl další pochybení, jichž se v odvolacím řízení konaném po zrušení věci dovolacím soudem dopustil včetně nesprávné interpretace způsobu rozhodování v dovolacím řízení, z něhož mylně dovodil, že obviněné nelze zprostit obžaloby.
15. Dovolatel podotkl, že se městský soud nezabýval naplněním znaku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vznikem škody, jež byla přičtena obviněným, ačkoli na straně 38 rozsudku je tvrzen opak. Tato obligatorní náležitost skutkové podstaty trestného činu tedy nebyla ani v novém odvolacím řízení řádně objasněna, resp. zdůvodněna, což je samo o sobě důvodem pro zrušení rozsudku. Odvolací soud se rovněž žádným způsobem nevypořádal se zkoumáním situací, které nastínil Nejvyšší soud ve vztahu k možnému průběhu a výsledkům uzavření obou smluv se zhotovitelem, jednak pokud by obvinění konali podle představ obžaloby, resp. městského soudu, stejně tak pokud by oba dovolatelé odmítli připojit své kladné stanovisko k uzavření obou smluv. Městský soud v Praze se zkoumání varianty jiného možného děje vyhnul pouhým konstatováním na straně 17 svého rozsudku s tím, „že tuto eventualitu děje nepovažuje za nosnou“ . Dále obviněný J. S. podotkl, že městský soud vychází z „neotřesitelného“ přesvědčení, že každý znalecký posudek by nutně musel zjistit předraženost projektu Opencard. Avšak minimálně z důkazů předložených obhajobou, a to ze znaleckých posudků vypracovaných Equity Solutions Appraisals, s. r. o., a Accenture, je patrný pravý opak, přičemž k oběma těmto důkazním prostředkům se soud druhého stupně nevyjádřil, natož aby se s nimi vypořádal.
16. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky soudy shledaly u obou obviněných nepřímý úmysl, s čímž dovolatel nesouhlasil, citoval příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, že se „napadený rozsudek na mnoha dalších místech (nejenom na straně 40) vrací ke skutečnosti, kdy bylo všem, ale zejména obviněným zřejmé a zjevné, že cena dané veřejné zakázky je nadsazená“. Pro takový závěr však podle obviněného není opora v žádném z provedených důkazů. Dále obviněný J. S. zopakoval, že vzhledem k jím zastávané pracovní pozici v DP, resp. k zadaným úkolům, jež měl plnit v průběhu zadávacích řízení, nebylo jeho povinností zkoumat cenu ani jedné z předmětných zakázek, nýbrž měl posuzovat vhodnost nabízeného technického řešení z hlediska potřeb a fungování informačních technologií.
17. Stejně jako obviněný T. P. i podle názoru tohoto dovolatele se Městský soud v Praze zcela opomenul zabývat otázkou, kdo je vůbec v posuzované věci poškozeným (zda DP, anebo hl. m. Praha), a to i přesto, že bylo v řízení prokázáno a odvolacím soudem nezpochybněno, že ani neuzavření smluv s obchodní společností HAGUESS, a. s., by nemělo na finanční bilanci DP žádný vliv. Pokud by tedy mělo jít o škodu na cizím majetku, je právě tento cizí subjekt (HMP) tím, kdo byl poškozen. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 1 Az 256/2015 (správně 1 As 256/2015, pozn. Nejvyššího soudu), na který Městský soud v Praze odkázal, považuje obviněný za nepřiléhavý, stejně tak i zmínku o „stínu dopadnuvšího na DP z důvodu poškození jeho pověsti“, coby imateriální újmy, kterou DP utrpěl.
18. Obviněný též postupu odvolacího soudu vytkl, že ačkoli mu Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí uložil doplnit dokazování ve směru naplnění znaků trestného činu a posoudit možnost právního posouzení podle jeho nedbalostní varianty, městský soud tak neučinil.
19. Rovněž ve shodě se spoluobviněným T. P., poukázal i obviněný J. S. na nedodržení jednoty skutku. V popisu skutku výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně je obviněným kladeno za vinu, že „…nestanovili a ani nezajistili stanovení předpokládané hodnoty zakázky, nezjišťovali obvyklou cenu dodávky a ani neprovedli nebo nezajistili provedení porovnání obdobných zakázek v rámci již realizovaných stejných nebo obdobných zakázek v rámci České republiky a taktéž nevypracovali ani nezajistili vypracování cenové kalkulace ceny upgrade…“ , avšak v odůvodnění rozsudku jsou obviněným vytýkána provinění zcela jiná.
20. Obviněný J. S. proto závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a sám rozhodl tak, že ho zprošťuje obžaloby. Dovolatel současně Nejvyšší soud požádal, aby mu byl odložen výkon rozhodnutí s ohledem na jeho tíživou finanční situaci. Vyjádřil rovněž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III. Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněných a replika obviněného T. P.
21. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla Kučery (dále jen „státní zástupce“), který ve svém stručném podání konstatoval, že městský soud dostál v rámci odůvodnění napadeného rozsudku svých povinností a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který vyjádřil ve svém usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 461/2016, napravil veškeré vytýkané vady. Přezkoumávané rozhodnutí Městského soudu v Praze proto považoval za bezvadné.
22. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných T. P. a J. S. jako zjevně neopodstatněná podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
23. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice oběma obviněným, z nichž tohoto práva využil pouze obviněný T. P. V rámci své stručné repliky obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Jilga sdělil, že zastává zcela odlišný názor než státní zástupce. Je totiž přesvědčen, že Městský soud v Praze rozhodl nejen v rozporu se zákonem, ale i se závaznými závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v jeho zrušovacím usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 461/2016. Závěrem zopakoval, že trvá na obsahu svého mimořádného opravného prostředku.
IV. Posouzení důvodnosti obou dovolání obviněných
a) Jednotlivé dovolací důvody
24. Nejvyšší soud po zjištění, že u obou obviněných byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení včetně obsahu obou mimořádných opravných prostředků, shledal, že většina dovolacích námitek má opodstatnění a napadené rozsudky soudů obou stupňů nemohou obstát.
25. Oba obvinění T. P. a J. S. shodně využili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, a to na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolání z tohoto důvodu dopadá na případy, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, jež jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku lze dovodit i tam, kde učiněná rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek trestným činem, event. o jaký trestný čin se může jednat. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze dovodit za situace, kdy určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí pouze jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování. O takovou situaci však v projednávané trestní věci obviněných T. P. a J. S. nešlo, jejich stěžejní námitky směřují proti právní kvalifikaci skutkových zjištění soudů nižších stupňů a poukazují na nedostatečný podklad pro vyslovení viny trestným činem, za který byli oba odsouzeni, zejména ve vztahu ke znakům objektivní i subjektivní stránky jeho skutkové podstaty.
26. Jak již bylo úvodem (bod II. tohoto rozsudku) Nejvyšším soudem poznamenáno, dovolatel T. P. uplatnil současně dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), e) tr. řádu . Zároveň však odkázal na námitky, které zahrnul do svého prvního mimořádného opravného prostředku. Lze se tudíž logicky domnívat, že tyto argumenty, jejichž část podřadil pod citované důvody [§265b odst. 1 písm. a), b), e) tr. řádu], měl v úmyslu opětovně namítat i v tomto „novém“ dovolacím řízení. V této souvislosti však Nejvyšší soud odkazuje na svou dosavadní judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010), podle níž se dovolací soud může zabývat jen těmi důvody podaného dovolání v rámci aktuálního dovolacího řízení, které jsou v něm výslovně uvedeny, protože je jimi zásadně vázán i ve své přezkumné činnosti (§265i odst. 3 tr. řádu). Nelze proto akceptovat tento odkaz obviněného T. P. na obsah dřívějšího mimořádného opravného prostředku [vztahující se k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. a), b), e) tr. řádu], na jehož podkladě bylo konáno předchozí dovolací řízení a rozhodnuto usnesením ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 461/2016. Navíc je nutné připomenout, že Nejvyšší soud se v předešlém dovolacím řízení zabýval jednotlivými argumenty, které obviněný T. P. podřadil dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. a), b), e) tr. řádu, a se všemi se vypořádal (viz strany 26 až 31 citovaného usnesení dovolacího soudu), a vzhledem k tomu, že odvolatel nepředložil k těmto důvodům dovolání žádné výhrady, lze jen spekulovat, že je ani nehodlal uplatnit v tomto druhém dovolacím řízení. Za této situace je možné jen stručně shrnout, že vytýkaná vada změny v osobě předsedy senátu odvolacího soudu vůbec neodpovídala důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, druhý okruh námitek se týkal možného naplnění podmínek vyloučení orgánů činných v trestním řízení, resp. soudců trestního úseku Městského soudu v Praze z rozhodování v této trestní věci, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jednu z dovolatelem tvrzených skutečností oprávněnou, když v podstatné části se vytčené vady míjely s obsahem důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. e) tr. řádu dopadá na případy vedení trestního stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné. Obviněný T. P. spatřoval podmínku nepřípustnosti svého trestního stíhání v jeho promlčení, resp. v promlčení své trestní odpovědnosti, avšak Nejvyšší soud zjistil, že je zjevně neopodstatněná, a podrobně vysvětlil, z jakých důvodů. Na tuto část odůvodnění uvedenou na stranách 29 až 31 předešlého usnesení dovolacího soudu je proto možné odkázat.
27. Posledním dovolacím důvodem rovněž uplatněným obviněným T. P. byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu , který má dvě alternativy, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný uplatňoval druhou alternativu, neboť brojil proti rozsudku soudu druhého stupně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, ač z jeho pohledu v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v němž tak spočívá podstata podaného dovolání. Tento důvod dovolání byl tudíž uplatněn přiléhavě jednak s ohledem na danou procesní situaci (zamítnutí řádného opravného prostředku dovolatele soudem druhého stupně), jednak s ohledem na současně tvrzenou vadu odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému pod písm. g) ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. (Jak bylo uvedeno v předchozím bodu tohoto rozsudku, Nejvyšší soud se nezabýval v rámci druhého dovolacího řízení ostatními důvody dovolání, na něž obviněný T. P. ve svém dovolání pouze formálně odkázal, aniž by zformuloval jakékoli konkrétní výhrady, jimiž by v dané trestní věci mohlo dojít k jejich zákonnému naplnění.)
28. Jak již bylo naznačeno, námitky nesprávného hmotněprávního posouzení žalovaného skutku týkající se naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky žalovaného trestného činu, stejně jako znaku příčinné souvislosti mezi jednáním, resp. opomenutím a vznikem škodlivého následku uplatněné dovolateli T. P. a J. S. v zásadě odpovídaly deklarovaným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu [byť jej označil pouze obviněný T. P., a to navíc ve vztahu k důvodům podle §265b odst. 1 písm. a), b) tr. řádu, což ale nevyloučilo možnost přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení vzhledem k využití již citovaného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu oběma dovolateli]. Nejvyšší soud studiem obsahu spisu a obou mimořádných opravných prostředků dospěl k závěru, že předložené výhrady mají své opodstatnění, tudíž podaná dovolání nelze odmítnout podle §265i odst. 1 tr. řádu. Na jejich podkladě poté podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku Městského soudu v Praze i řízení jemu předcházející v rozsahu a z důvodů uvedených v obou dovoláních a zjistil, že rozhodnutí soudů obou stupňů nemohou obstát.
b) Okolnosti předcházející žalovanému jednání obviněných
29. Nejvyšší soud na tomto místě předesílá, že akceptuje skutková zjištění, která mají svůj podklad v trestním spise, resp. v něm nashromážděných důkazních prostředcích, nicméně považuje za nutné ještě v úvodu poznamenat, že vytvoření tzv. Univerzální karty Pražana, resp. Opencard probíhalo po dobu poměrně dlouhého časového období, na jehož jednotlivých etapách vztahujících se k realizaci dílčích vytčených cílů se podílelo především hlavní město Praha, resp. Magistrát hl. města Prahy, jehož dva bývalí zaměstnanci byli již pravomocně odsouzeni (I. S., v minulosti zastávající pozici ředitele odboru informatiky MHMP odpovědný za řádná zadávací řízení k veřejným zakázkám v rámci projektu „Vybudování pražského centra kartových služeb“, kterému bylo orgány činnými v trestním řízení prokázáno dlouhodobé napojení na obchodní společnost HAGUESS, a. s., jakož i J. Ch. v pozici vedoucího oddělení realizace řešení odboru informatiky MHMP; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 5 Tdo 592/2015-170). Zavedení Opencard a navázání spolupráce s obchodní společností HAGUESS, a. s., jež měla tento projekt realizovat, bylo doprovázeno poměrně razantní mediální kampaní tehdejších představitelů HMP. Největším propagátorem tohoto projektu se stal tehdejší primátor MUDr. Pavel Bém, který veřejně proklamoval obrovský přínos karty nejen pro obyvatele hlavního města, ale též pro jeho návštěvníky zejména díky široké škále jejího využití v souladu s přijatou strategií „cesta k e-Praze“. Tímto způsobem rovněž vypovídal v předmětné trestní věci obou obviněných v procesním postavení svědka s tím, že celou realizaci projektu si každý subjekt zajišťoval sám a koordinovali jej zaměstnanci odboru informatiky MHMP.
30. Základy pro monopolní pozici obchodní společnosti HAGUESS, a. s., díky níž měl být realizován záměr vytvořit pro hl. m. Prahu svým způsobem unikátní technický prostředek s velmi širokým využitím pro jeho obyvatele i návštěvníky, byly tedy položeny dávno předtím, než oba obvinění T. P. a J. S. v roce 2007 uzavřeli pracovní, resp. manažerské kontrakty s DP, a to již v roce 2005, kdy došlo k podpisu první ze série smluv mezi HMP a obchodní společností HAGUESS, a. s. Konkrétně se jednalo o smlouvu o dílo ze dne 6. 12. 2005 č. DIL/40/05/000946/2005, tj. smlouvu na tzv. malé kartové centrum (srov. strana 19 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 To 41/2014, jímž bylo rozhodováno ve věci obviněného I. S. a spol.). Následující rok 2006 byl z pohledu realizace celého projektu považován za tzv. rok pilotní, během něhož mělo dojít ke zbudování „velkého“ Pražského centra kartových služeb (dále jen „PCKS“), vyvíjely se marketingové aktivity za účelem získání první skupiny občanů hl. m. Prahy, bylo naplánováno zprovoznění kartové aplikace pro využití Opencard (tehdy stále ještě pod názvem „Univerzální karta Pražana“), rovněž i detailní rozpracování rozvoje městských služeb s využitím této karty a vytvoření standardů pro budoucí zajištění regionální kompatibility identifikace držitelů karet (viz č. l. 1339 trestního spisu). Cílem pro rok 2006 tedy byla implementace pilotních aplikací a jejich zprovoznění a uvedení Opencard mezi obyvatele hl. m. Prahy v omezené míře, a to před datem 30. 9. 2006. Usnesením Rady HMP č. 1438 ze dne 26. 9. 2006 byla jako jediný strategický partner vybrána HAGUESS, a. s., pro zmíněný projekt „Vybudování pražského centra kartových služeb“. Krátce na to byla tato akciová společnost určena na základě usnesení Rady HMP č. 1488 ze dne 29. 9. 2006 rovněž pro účely realizace Servisního kartového centra (dále jen „SKC“). Následně došlo k uzavření kontraktů v podobě smlouvy o dílo ze dne 27. 10. 2006, č. DIL/40/05/001120/2006, a licenční smlouvy ze dne 6. 11. 2006, č. LIC/40/05/001128/2006 mezi hl. m. Prahou a HAGUESS, a. s. V této licenční smlouvě byly nad rámec zadávací dokumentace a nad rámec předmětné veřejné zakázky sjednány pro HMP zjevně nevýhodné finanční parametry jednotkové ceny za licenční modul vedoucí k následnému ekonomicky neopodstatněnému nárůstu plateb za licenční položky (tyto skutečnosti byly konstatovány již v trestní věci obviněných I. S. a J. Ch., srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 40 T 9/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 5 To 41/2014). Předpokládaný objem první emise karet již v rámci „velkého“ PCKS byl počítán v množství 50 000 ks karet. Podle Přílohy k důvodové zprávě k usnesení Zastupitelstva hl. m. Prahy č. 38 ze dne 25. 5. 2006 blíže popisující využití čipové karty v podmínkách hl. m. Prahy, konkrétně v jejím bodě 8. 2., byl položkově vyjádřen plánovaný rozpočet této pilotní etapy projektu (viz č. l. 1361 trestního spisu), přičemž v rámci realizace projektu PCKS byla pro jeho financování v souladu s usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy ze dne 25. 5. 2006 užita neúčelová rezerva v celkové výši 165 000 000 Kč. Cena všech položek, které tato částka měla pokrývat, byla vyčíslena na 164 952 523 Kč, přičemž pro rok 2007 zbývalo z této sumy k čerpání 77 105 427 Kč. Přitom bylo dohodnuto, že tyto nedočerpané finanční prostředky na realizaci PCKS budou využity v roce 2007 před ukončením zkušebního provozu (viz č. l. 1438 trestního spisu). Dne 6. 11. 2006 byl uzavřen jeden z více dodatků původní licenční smlouvy, a to v této trestní věci rozhodný dodatek č. 2, v němž bylo HMP de facto a pro futuro deklarováno monopolní postavení HAGUESS, a. s., vyplývající ze striktně sjednaných podmínek přístupu a využívání softwaru vyvíjeného obchodní společností HAGUESS, a. s., pro účely realizace projektu Opencard, neboť v něm bylo konstatováno, že součástí zhotovitelem díla poskytnuté licence nejsou zdrojové kódy k softwaru SKC s tím, že nabyvatel (v dané věci DP) nemá oprávnění provádět jakékoli změny v poskytnutém softwaru a není ani oprávněn jej zkoumat, studovat či zkoušet a k jeho případným úpravám či změnám bude nutný předchozí písemný souhlas HAGUESS, a. s. (srov. č. l. 1427 až 1428 trestního spisu).
31. K zapojení DP do projektu Opencard došlo až v roce 2007, poté co HMP vyjádřilo prostřednictvím usnesení Rady hl. m. Prahy č. 517, ze dne 17. 4. 2007, mj. svou vůli na uzavření implementačních smluv o dílo s obchodní společností HAGUESS, a. s., a v rámci tohoto usnesení „požádalo“ představenstvo DP, aby poskytlo pražskému magistrátu součinnost při implementaci jedné z předpokládaných funkcí Opencard, a to možnosti použít tuto kartu jako elektronický dopravní časový kupón, jenž bude sloužit cestujícím k prokázání úhrady jízdného. To vše stále bez účasti obviněných T. P. nebo J. S.
32. Zvýhodnění obchodní společnosti HAGUESS, a. s., nastalo tudíž v důsledku kroků tehdejších představitelů HMP, resp. zaměstnanců MHMP, které se uskutečnily již v roce 2006. V tomto období a naznačeným způsobem v podstatě došlo k „předvýběru“ nejenom subjektu, který i v následujících etapách zavádění jednotlivých funkcí karty měl vystupovat v pozici zhotovitele, ale současně došlo i k faktickému „přednastavení“ cenových podmínek jednotlivých etap realizace, jak vyplývá především z listinných důkazů založených v trestním spise, ale i z výpovědí svědků M. D., I. Š. a J. S. S ohledem na obsah svědeckých výpovědí je taktéž zřejmé, že Magistrát hl. m. Prahy nejprve požadoval, aby se DP podílel na hrazení nákladů této části projektu i z vlastních zdrojů, na což DP však nehodlal přistoupit (požadovaným objemem peněz ani nedisponoval), a proto bylo sjednáno, že potřebná výše finančních prostředků bude z rozpočtu hl. m. Prahy vždy alokována na bankovní účet DP, který je následně užije k úhradě předem s pražským magistrátem sjednanému účelu v rámci svěřené části projektu.
33. Obviněný T. P. byl ustanoven do funkce ředitele úseku služeb v DP na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 4. 2007 ve znění dodatku ze dne 1. 5. 2007 a manažerské smlouvy uzavřené rovněž dne 1. 5. 2007, přičemž představenstvo DP ho dále pověřilo jednáním jménem zadavatele (tj. DP) ve věci výkonu práv a povinností souvisejících se zadávacím řízením (srov. č. l. 2267 až 2285 trestního spisu). Obviněný J. S. se stal na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 2007 vedoucím jednotky informační technologie na DP a byl podle organizačního řádu DP odpovědný především za organizaci, přípravu i realizaci veřejných zakázek pro všechny útvary DP týkajících se pořizování licenčních práv v oblasti informačních technologií (srov. č. l. 2249 až 2264 trestního spisu).
34. Následně o několik měsíců později bylo vydáno usnesení Rady hl. města Prahy č. 1287 ze dne 28. 8. 2007, v němž tento orgán hl. města Prahy uložil odboru informatiky Magistrátu hl. města Prahy zajistit potřebnou součinnost při realizaci nové kartové služby „předplatné“ v Dopravním odbavovacím systému pražské integrované dopravy (dále jen „DOS PID“) ve spolupráci s DP a současně byl generální ředitel DP požádán o zahájení prací na projektovém záměru dalšího rozvoje zavedení (implementace) Opencard v DOS PID (srov. č. l. 1519 až 1521 trestního spisu).
c) K trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku
35. Oba obvinění shodně učinili podstatou své dovolací argumentace zpochybnění naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona. Podle jejich přesvědčení nebyla naplněna subjektivní stránka citovaného trestného činu, tedy úmyslná forma zavinění, rovněž nebylo možné dovodit existenci příčinného vztahu mezi jejich jednáním a škodlivým následkem , který měl utrpět DP. Obvinění dále namítli, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku osoby poškozeného , konkrétně zda jím byl DP, anebo hl. m. Praha. Oba také vytkli napadenému rozsudku rozpory týkající se samotného jednání, které odvolací soud považoval za protiprávní, čímž v zásadě vytkli vadu objektivní stránky tohoto trestného činu spočívající v protiprávním jednání. K těmto námitkám Nejvyšší soud dodává, že je obvinění správně podřadili pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, jež jsou s nimi obsahově ztotožnitelné.
36. Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zákona se dopustil ten, kdo jinému způsobil škodu nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podle §255 odst. 3 tr. zákona byl přísněji potrestán, kdo způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, kterou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zákona rozuměla částka nejméně 5 000 000 Kč.
37. Podstatou tohoto trestného činu podle trestního zákona účinného v době spáchání činu, je tedy jednání, kterým pachatel porušil povinnost, jež mu vyplývá ze zákona nebo ze smlouvy a spočívá ve spravování nebo opatrování cizího majetku, jímž dojde ke vzniku škody na cizím spravovaném nebo opatrovaném majetku, aniž by bylo třeba, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Takové jednání pachatele (resp. opomenutí) musí být úmyslné, úmysl musí zahrnovat nejen porušení uvedené povinnosti, ale též způsobení škody nikoli malé (§3 odst. 3 tr. zákona), zatímco ve vztahu ke škodě velkého rozsahu jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí zavinění z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zákona].
38. Konkrétní porušení povinnosti při správě majetku DP obviněnými spočívalo podle odsuzujícího výroku o vině popsaného v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 v tom, že i když měli obvinění T. P. a J. S. vědomost o značném nadhodnocení cenové nabídky navržené zhotovitelem, tj. obchodní společností HAGUESS, a. s., „… nestanovili, resp. nezajistili stanovení předpokládané hodnoty zakázky, nezjišťovali obvyklou cenu dodávky a ani neprovedli nebo nezajistili provedení porovnání obdobných zakázek (…) a taktéž nevypracovali a ani nezajistili vypracování cenové kalkulace ceny upgrade licence (…) a při vlastním projednávání návrhu smluv (…) nepožadovali kalkulaci cenové nabídky zhotovitele…, …Smlouvu schválili a doporučili k realizaci…, jako odpovědní zpracovatelé ji předložili jako obsahově a věcně správnou k podpisu a konečnému schválení generálnímu řediteli DP…“ (srov. tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013). Vina obviněných je tudíž spatřována v tom, že ačkoli věděli o nadsazení ceny obou zakázek, neprovedli věrohodné a náležitě odborně podložené úkony směřující k ochraně majetkových zájmů DP, např. zajištění dostatečně fundovaných znaleckých posudků, či zadání expertízy, které by před podpisem sporných smluv o dílo ověřily, zda lze výši ceny požadované obchodní společností HAGUESS, a. s., považovat při zohlednění jedinečnosti projektu za obvyklou v místě a čase, nebo naopak za předraženou (srov. strana 20 rozsudku soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 3 T 88/2013). S tímto názorem se ztotožnil i Městský soud v Praze (např. strany 20 až 21 rozsudku odvolacího soudu). Je třeba podotknout, že jej právě tento soud v zásadě předtím již vyslovil ve svém prvním usnesení, jímž zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně.
39. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že již v rámci předchozího dovolacího řízení a v něm vydaném rozhodnutí poukázal na to, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly se všemi nezbytnými okolnostmi významnými pro náležité posouzení znaku jednání a příčinného vztahu mezi jednáním (opomenutím) obou obviněných a způsobeným následkem, i se samotným následkem ve formě škody včetně určení poškozeného subjektu. Současně Nejvyšší soud vytýkal napadenému rozsudku i předcházejícímu řízení zejména nedostatečné prokázání (též zdůvodnění) nejen znaku zavinění úmyslného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona, ale i všech dalších skutečností významných pro naplnění dalších znaků skutkové podstaty citovaného trestného činu. Jak již dovolací soud konstatoval, byly to zejména právě tyto vady, pro které vydal kasační rozhodnutí a danou věc vrátil Městskému soudu v Praze s tím, aby se důsledně zabýval skutkovým stavem věci tak, aby naplnění zmíněných formálních znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku nevyvolávalo žádné pochybnosti. Jednoznačně již ve svém předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud dokonce zdůraznil, že dosavadní výsledky provedeného dokazování jasně nevypovídají o objektivních možnostech obviněných konat způsobem, který je od nich požadován soudy ve shodě s obžalobou, dále poukazoval na značné pochybnosti o zachování příčinné souvislosti mezi zjištěným (a též obžalobou vytýkaným) jednáním, resp. opomenutím a vznikem škody, o naplnění znaku úmyslného zavinění obviněných, stejně tak dovolací soud měl pochybnosti o tom, zda tím subjektem, komu měl být způsoben škodlivý následek, byl skutečně tehdejší zaměstnavatel obviněných, tj. DP.
40. Nejvyšší soud proto přikázal Městskému soudu v Praze napravit vady, na něž upozornil ve svém usnesení jak ve vztahu k pečlivému posouzení znaků skutkové podstaty s ohledem na všechny dosud opatřené a provedené důkazy, případně o důkazy nové, a rovněž uložil tomuto soudu, aby se vyvaroval vnitřních rozporů při hodnocení výsledků dokazování, z nichž zásadní protichůdné úvahy Nejvyšší soud přímo označil. V rámci procesu posuzování všech významných skutkových okolností, které by mohly odůvodnit naplnění znaků charakterizujících úmyslný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona, pak vzhledem k pochybnostem, jež dovolací soud vyjádřil, bylo rovněž Městskému soudu v Praze uloženo zabývat se i v úvahu přicházející nedbalostní alternativou citovaného trestného činu podle §255a tr. zákona. Navzdory všem těmto výtkám Městský soud v Praze v rámci veřejného zasedání dne 29. 6. 2017 dokazování doplnil jen o takové listiny, které v souladu s ustanovením §213 odst. 1 tr. řádu předložil stranám k nahlédnutí, jimiž ovšem nebyly odstraněny zmíněné pochybnosti o právní kvalifikaci posuzovaného skutku. Konkrétně se jednalo o dokumenty poskytnuté DP (dokládající předešlé vzdělání a pracovní hodnocení obviněných a zápisy z porad DP), rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 62 Af 112/2013, ve věci žalobců DP a hl. m. Prahy proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 1 As 256/2015, jímž došlo k částečnému zrušení citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně a vrácení věci k dalšímu řízení). Ve vztahu k dalšímu doplnění dokazování se soud druhého stupně vyjádřil tak, že „…ani obžalovaní či jejich obhájci, ani státní zástupce, ani zmocněnec poškozené organizace DP, po dílčím doplnění dokazování v posledním veřejném zasedání listinnými důkazy (…) provedení dalších důkazů nežádali, ani nové důkazní návrhy nepodali, zjevně tak (…) vskutku není co dokazovat, neboť za daného důkazního stavu zcela zřejmě již nejsou k dispozici další důkazy, o nichž by se bylo lze domnívat, že na jednání obviněných vrhnou světlo, jež by vyjevilo okolnosti či faktory případu dříve nepoznané, a tak reálně opodstatnit jiné rozhodnutí o vině, trestu či náhradě škody.“ (viz strana 15 rozsudku Městského soudu v Praze). Byť odvolací soud naznačeným způsobem doplnil dokazování, žádný z těchto důkazních prostředků neposkytl podklady k objasnění skutkového stavu, jež by bez jakýchkoli pochybností mohl vést k závěru o vině obviněných v souladu s obžalobou, tj. že T. P. a J. S. svým jednáním, resp. ve smyslu §89 odst. 2 tr. zákona opomenutím takového konání, k němuž byli podle okolností a svých poměrů povinni a které je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, skutečně naplnili všechny zákonem vyžadované znaky skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona. Na tomto místě lze ještě dodat, že i přes poměrně zřetelně formulované výhrady vyjádřené v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu, nevyvinula ani strana veřejného žalobce jakoukoli aktivitu, nepředložila žádné nové důkazy ani nenavrhovala jejich opatření soudem, přestože bylo její povinností vyvrátit dosud trvající pochybnosti o důvodném postavení obviněných před soud, navíc pro spáchání úmyslné formy trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona. Odsouzení obviněných je totiž primárně věcí státního zastupitelství, které nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena všemi dostupnými a procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině, o něž se obžaloba ve svých tvrzeních opírá (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, publikovaný pod č. 86 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
41. Ve shodě s dovolacími výhradami obou obviněných musí Nejvyšší soud konstatovat, že Městský soud v Praze i po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí dovolacím soudem dospěl k právním závěrům, které zcela neodpovídají skutkovým zjištěním, především jeho hodnotící úvahy jsou v mnoha ohledech vnitřně rozporné, nekonzistentní a nezohledňují skutečný obsah všech okolností tak, jak vyplynuly z výsledků dokazování. Takto stručně shrnuté vady z velké části Městský soud v Praze zopakoval i přesto, že Nejvyšší soud v rámci svého usnesení, jímž rozhodoval v prvním dovolacím řízení, zřetelně poukázal, na jaké skutečnosti je nutné se v novém odvolacím řízení zaměřit a jak napravit vytýkaná pochybení. Soud druhého stupně na straně 11 rozsudku ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 5 To 310/2015, tyto výhrady vyslovené Nejvyšším soudem sice shrnul do jednotlivých bodů a následně se k nim v jednotlivostech vyjadřoval, činil tak však způsobem nelogickým, neboť své vlastní úvahy deformoval, což se promítlo až v samotné popření vlastního názoru, kdy je opět (jako již v předchozím rozsudku) doplnil o vlastní názory a úvahy nikterak nesouvisející s danou věcí obviněných, ale týkající se obecně tzv. kauzy Opencard, jak je vnímána po neúspěchu s naplněním původních představ a plánů tehdejších představitelů HMP při jejím zavádění do praxe (srov. např. strana 23 rozsudku Městského soudu v Praze: „…jednání obviněných, jež je součástí komplexní ‘kauzy Opencard’, tedy akceptování díla ˗ veřejné zakázky za přemrštěnou cenu, kterou obvinění potvrdili jako adekvátní…“ ).
42. Podle Městského soudu v Praze je vina obou obviněných založena zejména na tom, že i navzdory skutečnosti, že nebylo v jejich možnostech vybrat jiného zhotovitele díla, kterým se na základě obou smluv stala obchodní společnost HAGUESS, a. s. (s čímž se sám odvolací soud dokonce ztotožnil, jak bude uvedeno níže), se obvinění T. P. i J. S. s tímto faktem smířili [namísto toho, aby slovy soudu druhého stupně „…proti tomu poctivou a důslednou pracovní činností, postupy takříkajíc lege artis (v obecném smyslu tohoto pojmu) brojili a otevřeně o tom informovali a mobilizovali své nadřízené…“ (viz strana 38 rozsudku)], ačkoli si byli vědomi zcela zřejmě neadekvátně vysokých cenových požadavků zhotovitele díla, fakticky rezignovali na to, aby k ceně požadované zhotovitelem, který zakázku „nevysoutěžil“, opatřili kontrolní či oponentní podklady a poté bez námitek doporučili nabídku zhotovitele k přijetí vedením DP, na základě čehož došlo k platnému uzavření smluv mezi obchodní společností HAGUESS, a. s., a DP, který z prostředků, jimiž disponoval, uhradil cenu za sjednané závazky. Soudy bylo dále konstatováno, že v důsledku udělení doporučujících stanovisek obviněných, měl tak DP utrpět škodu velkého rozsahu ve výši 20 196 680 Kč.
d) Právní posouzení skutkových okolností vyplývajících z výsledků dokazování
43. Vzhledem ke shora uvedenému (srov. body 29 až 34 tohoto rozsudku Nejvyššího soudu) je evidentní, že již před samotným nástupem dovolatelů T. P. a J. S. do DP, resp. před podpisem smluv o dílo ze dne 15. 10. 2007 a 15. 7. 2008, byly tzv. nastaveny mantinely, v jejichž rámci se obvinění, vázáni ze svých pozic jednat ve prospěch DP, mohli v průběhu přípravy sjednání obou smluv „pohybovat“, to vše pod vlivem jediného a výlučného akcionáře DP, tj. hl. m. Prahy. I Městský soud v Praze uznal, že obvinění byli v jistém smyslu „…‘postaveni před hotovou věc’ a mohli se cítit pod určitými tlaky“ (srov. strana 26 rozsudku odvolacího soudu), kdy se obchodní společnost HAGUESS, a. s., jakožto předem vybraný smluvní partner HMP pro vyjednávání s DP, ocitla v roli v podstatě jediného možného dodavatele, zejména s ohledem na to, že díky předchozím smluvním ujednáním s HMP fakticky vystupovala jako subjekt nadaný výlučným oprávněním disponovat s poskytnutým softwarem v rámci aplikace DOS, nezbytným k realizaci této části projektu Opencard. V tomto smyslu byla díky svému jedinečnému postavení ze strany osob zapojených do přípravy i následného uskutečnění jednotlivých kroků nezbytných ke zdárnému průběhu a naplnění cíle, který si vytkli zejména představitelé HMP, obviněným (v postavení zaměstnanců DP) prezentována jako jediný v úvahu přicházející dodavatel díla, což považuje za prokázané i Městský soud v Praze, který konstatoval, že „…lze mít za zjištěné, že za situace ‘přednastavení’ zakázky privilegované firmy HAGUESS, a. s., na pražském magistrátu obvinění žádného jiného zhotovitele zakázkou pověřovat nesměli.“ (srov. strana 16 rozsudku odvolacího soudu). Svůj výrok potvrdil Městský soud v Praze též konstatováním, podle něhož nezastává názor, že „obvinění za daného stavu věci měli či mohli o své vůli angažovat jiného zhotovitele než firmu HAGUESS, a. s. (…), ani že snad sami měli či mohli v jednání s protistranou, tj. HAGUESS, a. s., sami vyjednat výrazné snížení prodejní ceny.“ , což tento soud uzavřel tím, že obviněným „nelze nekonání ve směru vyhledání jiného zhotovitele či nevyhlášení veřejné soutěže na daný produkt klást v trestněprávním smyslu za vinu.“ (srov. strana 23 rozsudku). Již tyto stručné citace z napadeného rozsudku svědčí o vnitřním rozporu v uvažování senátu Městského soudu v Praze, které nebylo možné přijmout pro jejich nesrozumitelnost a zejména nepřesvědčivost ve vztahu k vyslovení viny obviněných.
44. Při posuzování trestní odpovědnosti obviněných je však v dané věci třeba přihlédnout i k dalším okolnostem, pod jejichž vlivem se obvinění byli nuceni rozhodnout , zda předmětné smlouvy o dílo z let 2007 a 2008 navrhnout vedení DP k uzavření, či nikoli. Tyto související úvahy zahrnující především samotnou úroveň vnímání okolností doprovázejících smluvní vyjednávání se zhotovitelem a také konkrétní úlohu obou obviněných, jež jim byla v každém z obou procesů příprav předcházejících uzavření předmětných smluv o dílo svěřena, napadený rozsudek Městského soudu v Praze (shodně jako předcházející) postrádá. V tomto ohledu především soud druhého stupně pominul poměrně významnou část důkazů, s jejichž obsahem se buď vůbec nevypořádal, nebo je interpretoval v rozporu s jejich obsahem, případně jej deformoval či této skupině důkazních prostředků bezdůvodně nepřikládal žádný význam, a nezohlednil je v rámci komplexního hodnocení výsledků provedeného dokazování ve vztahu k předmětu obžaloby.
45. Mezi zásadní skutečnosti, které vyplynuly z dokazování a které bylo třeba vzít na zřetel nejen při zkoumání subjektivní stránky u obou obviněných (na což kladl důraz Nejvyšší soud v předešlém dovolacím řízení), ale již při posuzování objektivní stránky trestného činu jako protiprávního jednání či opomenutí konání, k němuž měli být povinni při správě a opatrování majetku svého zaměstnavatele včetně materiální podmínky nebezpečnosti pro společnost ve smyslu §3 odst. 1 tr. zákona, byla výše finančních prostředků, které v době uzavírání již první z obou předmětných smluv měly být vynaloženy na do té doby realizovanou prvotní (pilotní) etapu projektu Opencard. Jejím výsledkem bylo vybudování PSKC a funkčnost přibližně 3 000 ks karet (namísto plánovaných 50 000 kusů). Mělo se jednat o částku dosahující 450 milionů Kč, o čemž vypovídal mj. svědek M. D. bývalý generální ředitel DP. Ve „Zprávě o průběhu a výsledcích provedeného forenzního auditu dosavadní realizace projektu Opencard“ bylo konstatováno, že do konce července 2007 pouze náklady na marketing a reklamy dosáhly výše 11,4 mil. Kč (viz č. l. 999 verte trestního spisu). Tuto skutečnost vzal za prokázanou i Městský soud v Praze, jak potvrdil na stranách 22 a 28 svého rozsudku.
46. Ačkoli bylo ve zrušovacím usnesení Nejvyššího soudu uloženo Městskému soudu v Praze (vzhledem k vlastní rekapitulaci výtek dovolacího soudu, na straně 11 odůvodnění rozsudku, si byl této skutečnosti odvolací soud vědom), aby zohlednil povahu a důležitost pokynů, adresovaných DP ze strany zaměstnanců Magistrátu hl. m. Prahy, nebo orgánů hl. m. Prahy, Městský soud v Praze na zodpovězení této otázky zcela rezignoval a ani se nesnažil na ni hledat odpověď, jak dokládá strana 42 jeho rozsudku. Byť si tedy byl odvolací soud vědom jemu uložené povinnosti, předložil v této souvislosti výhradně vlastní, s ničím nesouvisející úvahy týkající se kontroverznosti tzv. kauzy Opencard s poměrně jasnou tendencí odsudku celého projektu. Z těchto jeho vyjádření je však evidentní, že odvolací soud nahlížel na účelnost celého projektu se znalostí později medializovaných a veřejnosti zpřístupněných informací, které však nemohly být známy obviněným v době, kdy mělo dojít k žalovanému jednání. Při posuzování trestní odpovědnosti obou obviněných se tak Městský soud v Praze nechal vést nesprávným směrem, jímž v podstatě vyjádřil své přesvědčení o nutnosti postihnout každého, kdo se podílel, byť sebemenší měrou, na zavádění projektu Opencard „v život“. Hodnocení okolností charakterizujících samotnou protiprávnost jednání, které je jednou z podmínek pro jeho posouzení jako trestného činu, je však třeba vždy vázat jen k těm okolnostem, které pachatel měl, resp. mohl znát v rozhodné době, tj. v okamžiku páchání trestného činu. Takový přístup k trestní věci obviněných však Nejvyšší soud podrobil kritice již v předcházejícím rozhodnutí, v němž se snažil poukázat na skutečné právní aspekty celého projektu a jednotlivých osob, které na něm v různých fázích participovaly a na něž státní zástupce podal obžalobu (!).
47. Jak dovolací soud upozornil ve svém dřívějším rozhodnutí, ze strany HMP (coby jediného akcionáře DP) byl DP vystaven poměrně vysokému (nejen politickému) tlaku včetně průběhu konání valných hromad, jelikož většinu členů představenstva i dozorčí rady DP tvořili zaměstnanci MHMP či členové orgánů HMP [i přestože se jednalo v případě Rady hl. m. Prahy o právně odlišný orgán od valné hromady, představenstva či dozorčí rady DP, v období přijímání usnesení Zastupitelstva hl. m. Prahy, Rady hl. m. Prahy a smluv z roku 2006 ve vedení HMP i ve statutárních orgánech DP zasedaly tytéž osoby (např. P. B., P. H., R. Š.)]. Proto nelze mít žádné pochybnosti o poměrně velké personální provázanosti všech těchto subjektů. Nejenom z tohoto důvodu (jak bude uvedeno níže) bylo proto vyloučeno, aby DP nerespektoval vůli HMP uzavřít smlouvy o dílo, za jejichž doporučení jsou obvinění T. P. a J. S. trestně stíháni. Pokyn k implementaci části projektu Opencard, jež byla svěřena DP, nebylo možné nijak odmítnout, včetně určení smluvního partnera, resp. zhotovitele díla - obchodní společnosti HAGUESS, a. s., samozřejmě z pohledu okolností doprovázejících zavádění tohoto projektu v té době. Vzájemná komunikace mezi HMP a DP probíhala ze strany jediného akcionáře autoritářsky, osobám jednajícím jménem DP v podstatě nebyl umožněn prostor pro diskuzi. „Mocenský“ vliv hl. m. Prahy vůči DP bylo možné reálně pociťovat nejen z důvodu personálního obsazení příslušných orgánů, které se zabývaly projektem, ale zjevně především z pozice výlučného akcionáře DP, neboť fungování a naplňování svěřených úkolů, resp. služeb občanům DP by nebylo vůbec možné bez pravidelné dlouhodobé finanční podpory HMP. O to více se tak muselo stát v případě splnění svěřeného (zadaného) úkolu uloženého pokynem Rady hl. m. Prahy v rámci určeného harmonogramu dvou etap projektu Opencard souvisejících se spuštěním obou aplikací.
48. Jinými slovy řečeno, DP byl jednoduše postaven před jasný pokyn realizovat jemu svěřenou část projektu Opencard v rámci harmonogramu schváleného na úrovni orgánů HMP v daném, co možná nejkratším čase, navíc bez větších technických problémů, jak potvrzují svědecké výpovědi M. D., I. Š. a J. S. Do značné míry „podřadné“ postavení DP dokládají rovněž výpovědi svědků, které jasně naznačují, že pokud měl v úmyslu HMP cokoliv DP nařídit, činil tak prostřednictvím Rady hl. m. Prahy , která v rámci svých unesení, jimiž DP o něco „žádala“, tak činila pouze formou zdvořilého příkazu, jak dokládají slova svědka I. Š., podle nichž „formulace Rady hl. m. Prahy, že ‘žádá’ byla pouze zdvořilostní forma nepokryté výhrůžky, pokud nebudete implementovat, tak skončíte. To v žádném případě nebyla prosba, ale zcela jasný příkaz“ (viz č. l. 4086 verte trestního spisu). Tyto jasné skutečnosti opět v zásadě vylučují jakoukoli možnost DP, resp. jeho zaměstnanců včetně obviněných T. P. a J. S. se „svobodně“ (bez návaznosti na vůli HMP) rozhodovat, jednat, případně se jménem DP zavazovat v rámci obchodních závazkových vztahů a mimo jiné též navyšovat výdaje alokované hl. m. Prahou výhradně na realizaci projektu Opencard v součinnosti s obchodní společností HAGUESS, a. s. Sám obviněný J. S. vnímal pozici DP vůči hl. m. Praze jako pozici podřízeného subjektu, který si nemohl dovolit vlastní řešení. Spoluobviněný T. P. se rovněž v tomto směru shodně vyjádřil tak, že „možnost něco ovlivnit nebyla (…) byli jsme vázáni harmonogramem (…) a museli splnit podmínky, termíny dané MHMP“ (viz č. l. 4072 trestního spisu). Tvrzení obviněných jsou v souladu s obsahem svědecké výpovědi J. S., jednoho ze členů tzv. Řídícího výboru pro implementaci projektu Opencard, který byl zaměstnán u DP v letech 2007 až 2009. Svědek mj. uvedl, že „DP byl jedním z těch subjektů, který do projektu vstupoval v rámci harmonogramu, jenž byl schválen na úrovni MHMP, a my jsme jej pouze (ne)dodržovali (…) manévrovací prostor byl zcela nulový, bylo rozhodnuto, že to HAGUESS, a. s., je a bude (…), o cenovém nastavení nebylo debaty, cena vycházela z posudku a z ceny, kterou magistrát platil dodavateli už předtím, tj. za vydávání karet jiné aplikace (…), pražský magistrát se rozhodl jako majitel a my jsme nemohli dělat vůbec nic, jenom držet termín a doufat, že se projekt spustí (…).“ (viz č. l. 4088 verte až 4089 trestního spisu). Samozřejmě, opět viděno znalostmi či informacemi z pozdější doby a též změnou politického vedení HMP, si lze klást otázku ohledně dalšího možného vývoje postupné realizace projektu Opencard se znalostí všech dat, jež ale nebyla přístupná všem osobám zapojeným do vybudování proklamovaných cílových záměrů, jak byly vytyčeny na samém počátku jeho realizace. Je však prakticky vyloučeno s jistotou přijmout názory předkládané Městským soudem v Praze v rámci hodnocení viny obviněných, neboť z větší části nesouvisí s právními předpoklady nezbytnými k dovození jejich trestní odpovědnosti žalovaným skutkem ve smyslu požadavků trestního zákona a fakticky neberou zřetel na úroveň znalostí všech významných okolností, které zjevně provázely zavádění projektu. Městský soud například prakticky vůbec nehodnotil obsah sdělení jmenovaných svědků, ačkoli se jednalo o osoby, které se přímo podílely na realizaci projektu (tehdejší generální ředitel DP M. D. dokonce sám podepisoval sporné smlouvy), vyjadřovaly se o způsobu komunikace mezi DP a HMP, o fungování tzv. Řídícího výboru a též o vnitřní situaci v DP a roli obviněných, kteří podle svědka J. S. přednesli i jiná možná řešení na jiných platformách, aby se nemusely vydávat karty, což bylo ze strany HMP odmítnuto s jasným pokynem, že to bude karta a v té formě, kterou předložila obchodní společnost HAGUESS, a. s. Jen tento stručný výčet důkazních prostředků charakterizuje přístup odvolacího soudu k hodnocení komplexu důkazů, které měl sice k dispozici, ale jejich značnou část zcela pominul zahrnout do svých úvah o důvodném postavení obou obviněných před soud.
49. Ze strany dovolacího soudu rovněž zazněla vůči Městskému soudu v Praze výtka, aby se blíže zabýval vazbami mezi DP a hl. m. Prahou, zejména těmi majetkovými. Soud druhého stupně se požadavku Nejvyššího soudu snažil vyhovět na stranách 35 až 36 svého rozsudku. Nicméně se odvolací soud v této souvislosti pouze omezil na konstatování, že DP je sice akciovou společností, ale zároveň je nepochybně institucí veřejnou. Přestože není ze 100 % v majetku státu, ale „ v obdobném modu “ ji vlastní hlavní město Praha. Proto na něj městský soud nahlíží jako na „akciovou společnost zvláštního druhu“ (ve svém předešlém rozhodnutí tento soud DP označil za „podnik sui generis “, přičemž v návaznosti na zrušovací usnesení Nejvyššího soudu od tohoto poněkud nesrozumitelného pojmu zřejmě upustil, nicméně formulace o „zvláštním druhu“ akciové společnosti je stejně nepřijatelná, resp. nesrozumitelná). Podle jeho slov tím mínil vystihnout specifičnost a zvláštnost fungování DP, kterou přirovnal k Českým drahám, a. s., rovněž prakticky stoprocentně napojeným na veřejné zdroje. DP je podle vyjádření zastávaného Městským soudem v Praze obchodní společností de facto prodělečnou, dlouhodobě neprodukující žádný zisk, z většiny financovanou z veřejného rozpočtu hlavního města (jde o poměrně známá fakta). Podle názoru Městského soudu v Praze to však nic nemění na tom, že „samostatně odpovídá za své konání, výdaje, hospodaření a platby, i když (logicky) následky dopadají na veřejné zdroje poskytované z rozpočtu hl. m. Prahy.“ (srov. strana 36 rozsudku). Majetkovou samostatnost DP samozřejmě ani dovolací soud nemůže zpochybňovat, potvrzuje to vcelku bohatá judikatura, např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr., usnesení téhož soudu uveřejněné pod č. 26/2007-I. Sb. rozh. tr., usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 41/2010-II. Sb. rozh. tr., aj., nicméně ani při respektování tohoto právního názoru nelze opomíjet fakt, že výhradním akcionářem DP je hl. m. Praha, které mu poskytuje finanční zdroje. DP totiž není schopen sám z vlastní činnosti pokrýt veškeré výdaje spojené s naplňováním předmětu své činnosti, a proto je finančně závislý na podpoře jediného akcionáře HMP. Jak již bylo výše uvedeno, DP také předem informoval HMP o tom, že není v jeho finančních možnostech z vlastního rozpočtu hradit náklady na implementaci části projektu Opencard, za niž převzal odpovědnost. Na tomto místě je vhodné předeslat, že zmíněná majetková samostatnost DP jako obchodní korporace nevylučuje např. poskytnutí peněžních prostředků formou dotace, jak se evidentně stalo právě v případě způsobu financování nákladů na obě zakázky realizované DP jako zadavatelem.
50. Nejvyšší soud při posuzování viny obou obviněných musel dále zvažovat reálnou míru jejich (ne)informovanosti o cenovém nadsazení obou nabídek zhotovitelem díla - obchodní společností HAGUESS, a. s., jak bylo následně znalecky zjištěno v posudku zpracovaném Českou znaleckou, a. s. Podle Městského soudu v Praze obvinění tím, že o ceně děl s pověřenými osobami ze strany obchodní společnosti HAGUESS, a. s., vedli jednání, jejichž účelem mělo být mj. snížení původního požadavku zhotovitele, tak museli vědět o „nadsazenosti“ ceny, která měla být za provedení díla DP uhrazena (srov. strana 26 rozsudku). Nejvyšší soud upozorňuje, že provedené dokazování jasně ukázalo, že dovolatelé se skutečně během vyjednávání se zástupci obchodní společnosti HAGUESS, a. s., snažili o snížení ceny, a to v jakémkoli rozsahu, což potvrzují výpovědi nejen obviněných, ale i dalších informovaných osob z řad DP a obchodní společnosti HAGUESS, a. s., svědků M. D., J. T. a P. S., tak i protokol o druhém jednání v jednacím řízení bez uveřejnění ze dne 30. 5. 2008 (srov. č. l. 1236 až 1237 trestního spisu). Neúspěch strany zadavatele v tomto „vyjednávání“ o ceně dokumentuje již zmíněný a důležitý fakt, že vedení obchodní společnosti HAGUESS, a. s., si bylo více než dobře vědomo „privilegovaného“ postavení, které bylo v jeho prospěch založeno již smlouvami s HMP z roku 2006. Také ve znaleckém posudku zpracovaném Ing. Zdeňkem Kroupou (viz níže) byla konstatována jedinečnost softwarového řešení projektu Opencard, resp. jeho návaznost na Pražské centrum kartových služeb. Nelze se tak podivovat nad tím, že ze strany zástupců zhotovitele v podstatě nepřipadala v úvahu diskuze o případných slevách za zhotovení díla, byť se o ni obvinění prokazatelně pokoušeli. Pro HAGUESS, a. s., existovala ohledně otázky ceny určitá hranice, pod kterou nebyla ochotná projekt realizovat. Nelze pominout ani opět nezpochybnitelný fakt, že pokud by se obvinění snažili cenu „stlačit“ pod tuto mez, reálně se jejich úsilí mohlo promítnout v odstoupení od smluv o dílo obchodní společností HAGUESS, a. s., neboť by pro ni zakázka ztratila na atraktivitě, jak dokládá mj. výrok tehdejšího výkonného ředitele jmenované obchodní společnosti P. S., podle něhož „pokud by DP trval na snížení hodnoty zakázky, HAGUESS, a. s., pak by velmi pravděpodobně od uzavření smlouvy odstoupil“ (viz č. l. 4232 trestního spisu). Nejvyšší soud doplňuje, že odstoupením od smluv o dílo by poté v souladu s tehdy platným ustanovením §351 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, zanikla veškerá práva a povinnosti stran ze smluv plynoucích a smluvní strany by si byly povinny vrátit poskytnutá plnění (dílo a peněžní prostředky za jeho zhotovení již uhrazené). Není možné ani dnes s jistotou tvrdit, zda by obchodní společnost HAGUESS, a. s., využila neúspěch jednání s DP o dotčených smlouvách, resp. již té první z nich, k ukončení své účasti na celém projektu Opencard i vůči HMP, a s vysokým stupněm pravděpodobnosti by se pak dožadovala náhrady jí způsobené újmy, avšak takový průběh vzájemných vztahů vyloučit nelze. Právě zjevně o této hrozbě uvažovaly také informované osoby včetně externí právní kanceláře poskytující právní pomoc DP, a obviněným proto byla tlumočena jako možný důsledek odmítnutí schválení smluv v podobě navržené zhotovitelem. Tyto okolnosti pak bylo třeba zohlednit v rámci posuzování situačního uvažování obviněných v době vyjednávání mj. o cenovém požadavku se zástupci obchodní společnosti HAGUESS, a. s. V této souvislosti je také možné zdůraznit, že v rezervním fondu DP určeném pro krytí nákladů spojených s mimořádnými událostmi byla nanejvýš částka 30 mil. Kč (srov. výpověď V. P. na č. l. 4577 trestního spisu), nikoli však takový obnos peněz, který by DP umožnil vrátit již investované milionové částky. Obviněným se proto mohlo oprávněně jevit jako nanejvýš riskantní o ceně děl smlouvat pod vlivem rizika spočívajícího v povinnosti nejen DP, ale též hl. m. Prahy vracet vynaložené peníze včetně možných smluvních sankcí. Tyto nikoli nevýznamné a ze spisu jasně vyplývající skutečnosti však Městský soud v Praze vůbec do svých úvah nezahrnul, naopak zdůraznil naprosto nesouvisející skutečnosti, jakými byla výše vyplácené mzdy tehdejším zaměstnavatelem (DP) oběma obviněným, přičemž v jejich doporučení uzavřít navrhované smlouvy spatřoval výlučně osobní selhání, resp. v návaznosti na dosahované příjmy tímto konáním obvinění pohledem Městského soudu v Praze upřednostnili vlastní (existenční) zájmy před „zájmy celku“.
51. Za nesprávný považuje dovolací soud také výklad Městského soudu v Praze, který výpovědi svědků ˗ vrcholných představitelů obchodní společnosti HAGUESS, a. s., týkající se otázky (ne)přistoupení k dohodě o snížení ceny díla s DP, devalvoval konstatováním, že je třeba slova těchto osob „brát nikoli jako vtělenou pravdu, ale naopak s velkou rezervou (…) tito svědci ani dost dobře nemohli vypovídat jinak.“ (srov. strana 28 rozsudku soudu druhého stupně). Navíc tento soud považuje snahu obviněných docílit názorové změny osob jednajících jménem obchodní společnosti HAGUESS, a. s., v otázce slevy z navržené ceny zakázky za lichou, když podle něj „…nejde o nic vážného, když svou přímluvu za snížení ceny nepodkládají ničím pádnějším, než chabým zvukem hlasu.“ (srov. strana 27 rozsudku Městského soudu v Praze). Nejvyšší soud na rozdíl od Městského soudu v Praze považuje za důležité zmínit tu část výpovědi svědka M. D., podle níž se za DP „pokoušeli diskutovat i s jinými provozovateli, ale nikdo podobnou dopravní aplikaci v České republice nevyvíjel, a nebyli schopni nám dát rozpočet, protože by to znamenalo utrácení dalších peněz na připravení technického návrhu“ (viz č. l. 4084 verte trestního spisu). K tvrzení tohoto svědka lze jen dodat, že DP ve svém rozpočtu reálně nedisponoval v podstatě žádnými prostředky, jež by mohly být použity k takovému účelu. Podle výpovědi svědka V. P. v rámci DP sice existovala určitá rezerva financí, byla však určena na úhradu mimořádných událostí (viz č. l. 4577 trestního spisu). Nejvyšší soud však není toho názoru, že by mimořádnou okolností, jejíž existence by opodstatňovala čerpání ze zmíněných finančních rezerv, bylo vypracování analýzy či znaleckého posudku za účelem posouzení cenové (ne)přiměřenosti realizovaného projektu Opencard. Tím spíš, pokud v té době existoval znalecký posudek Ing. Zdeňka Kroupy, znalce z oboru ekonomika, odvětví řízení, plánování a organizace ekonomiky, investice, racionalizace, správa národního majetku, a z oboru energetika pro základní obor ekonomika, odvětví ceny a odhady se zvláštní specializací v energetice. Obviněným se tak oprávněně mohlo jevit zpracování dalších analýz nadbytečným. Navíc, jak již bylo opět v předešlém dovolacím rozhodnutí uvedeno, opodstatněnost požadavku na vypracování oponentní analýzy k posouzení přiměřenosti ceny požadované obchodní společností HAGUESS, a. s., v rámci předsmluvního vyjednávání (v době, kdy existoval znalecký posudek Ing. Zdeňka Kroupy) by byl před vedením DP těžko obhajitelný. Vůči HMP, od něhož přicházely jasné pokyny provést zakázky výlučně s obchodní společností HAGUESS, a. s., a za podmínek, které si ona stanoví, by byla snaha o jakoukoli změnu takto nastavených podmínek nereálná. Na tomto místě lze tak pouze znovu zopakovat ˗ nutnost nahlížet na jednání obviněných T. P. a J. S. optikou doby, kdy již byly reálně utraceny mnohamilionové částky (náklady na zavedení tzv. „pilotního projektu“, který zahrnoval např. karty pro zaměstnance DP a členy jejich rodin), existoval přesný časový harmonogram nastavený Magistrátem hl. m. Prahy na základě rozhodnutí přijatých orgány HMP pro realizaci (zejména však uvedení „k životu“) projektu Opencard, kde DP hrál předem určenou roli za současného personálního provázání DP s HMP, a skutečnosti, kdy hl. m. Praha vždy alokovalo potřebný obnos finančních prostředků na účet DP, jehož čerpání muselo být ze strany DP přesně doloženo. Nejvyšší soud proto na vyjednávání obviněných nahlíží odlišně od soudu druhého stupně v tom směru, že o ceně jednali s osobami kompetentními za HAGUESS, a. s., nikoli proto, že věděli o předražení, ale činili tak způsobem obvyklým v obchodních vztazích, při nichž patří snaha o co možná nejvýhodnější nastavení platebních podmínek smluvními stranami (či jednou z nich) mezi standardní nástroje vyjednávání všeobecně předpokládané a akceptované účastníky smluv. Představuje obecně přijímanou taktiku vyjednávání, smluvní strany totiž motivuje k dosažení co možná nejvyšších úspor odběratele, resp. výdělků či zisku na straně dodavatele. Odkazuje se navíc na to, co již zaznělo v kasačním usnesení Nejvyššího soudu, konkrétně lze těžko při vyjednávání druhou stranu přimět ke změně navržených podmínek, pokud první strana (zde DP) nemá k dispozici žádné nástroje ani argumenty pro to, aby druhá strana (HAGUESS, a. s.), byla ochotna ustoupit ze svých požadavků, případně pokud je si natolik jistá svou silnou (výlučnou) pozicí, že se ani nesnaží hledat cestu k případnému uzavření kompromisu.
52. Vytýkal-li Městský soud v Praze obviněným v souvislosti se schválením a doporučením první ze smluv o dílo ze dne 15. 10. 2007, že neprovedli srovnání s projekty vztahujícími se k předplatným městské hromadné dopravy v té době již realizovanými na území České republiky , díky čemuž by „bezpochyby“ zjistili cenu obvyklou v místě a čase, resp. míru předražení zakázky, již měla obchodní společnost HAGUESS, a. s., zhotovovat, opět tak odvolací soud pominul některé významné skutečnosti a některé hodnotil sice v souladu s obžalobou, avšak v rozporu s tehdejším reálným stavem. Nejvyšší soud již v předchozím dovolacím rozhodnutí poukázal na povahu a účel tzv. Univerzální karty Pražana, později pod názvem Opencard, zejména s ohledem na širokou oblast jejího použití jak pro samotné obyvatele hlavního města, tak pro jeho návštěvníky. Tento nástroj, který se HMP rozhodlo poskytnout k čerpání především nabízených služeb, svým multiplikačním charakterem vysoce převyšoval všechny dosud realizované projekty v rámci České republiky, a to nejen s ohledem na předpokládaný počet jeho budoucích uživatelů! Karta měla být využita podle původních plánů představitelů města v oblasti městských služeb (knihovny, kultura, sport, školství), dopravní infrastruktury (parkování v zónách, předplatné v MHD, jednotlivé jízdné, mýtné systémy), distribučních sítí a služeb města (elektřina, odpady, plyn, teplo, voda), komerčních organizací (internetové placení, obchodní řetězce, čerpací stanice, restaurace a hotely, prodejní automaty, taxislužby, multikina a video služby), městského kontaktního centra (portál samosprávy, přepážkový systém, call centrum, terminály a čtecí zařízení), zdravotnictví (nemocnice, záchranná služba, soukromá zařízení) aj. (srov. č. l. 1018 trestního spisu). V době příprav zavádění jednotlivých funkcí této karty byly v České republice realizovány na takřka podobných principech jako Opencard v zásadě dva projekty, a to jednak Plzeňská karta a také dopravní karta vydávaná ČSAD od roku 2000 pro Liberecký kraj, resp. od roku 2006 Liberecká městská karta (dnes jednotně pod názvem Opuscard). Předně je třeba poznamenat, že v současnosti jsou obě tyto karty napojeny na více využití, nikoli tedy výlučně jako dopravní kupón; tak tomu však nebylo v době, kdy se začínalo s přípravami a prvotními realizacemi karty Opencard v hlavním městě. Ani po řadě let, které uplynuly od jejich spuštění, však stále nedosahují svým určením „multiplikačního“ rozměru pražské karty, pouze se jí v určitých oblastech přibližují. V současnosti (tj. s odstupem téměř 15 let od spuštění) plní tzv. Opuscard v Libereckém kraji svůj účel především ve veřejné dopravě, v přístupových systémech i jako elektronický identifikační doklad (srov. http://www.opuscard.cz/ ). Plzeňská karta v současnosti našla své uplatnění jako nosič časového předplatného a elektronických peněz v integrované dopravě Plzeňska, MHD Mariánské Lázně, čtenářský průkaz v knihovně města Plzně a Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje, elektronická peněženka pro některé další platby mimo Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., přístupová, docházková nebo stravovací karta, slevová karta v tzv. bonusovém programu u některých partnerů a nástroj pro platby parkovného v P. (srov. http://www.plzenskakarta.cz/plzenska-karta/vyuziti-karty/ ). Z předestřeného výčtu funkcí karet odlišných od Opencard, samozřejmě podle původních záměrů o rozsahu jejího používání, je evidentní, že žádný z těchto v minulosti na území České republiky uskutečněných projektů ani s odstupem času, tj. v dnešní době, nedosahuje „záběru“, který podle představ HMP měla pokrývat Opencard, předpokládající mnohem sofistikovanější technické vybavení pro zmíněné aplikace a jejich navazující zabezpečení. Totéž ostatně dosvědčuje i obsah protokolu o podaném vysvětlení svědka P. K., který byl dne 8. 4. 2014 u hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 9 v souladu s §211 odst. 6 tr. řádu čten jako důkaz. Tento svědek, dříve pracující pro britskou obchodní společnost Logica, která realizovala projekt Plzeňské karty (následně působil na Magistrátu hl. m. Prahy), sdělil, že „[t]ento projekt se nedá porovnávat vůbec co do technologie ani rozsahu s Opencard, který byl v té době jedinečný, a nešlo tyto služby porovnávat s cenovými nabídkami možných dodavatelů.“ (srov. č. l. 473 a 4092 trestního spisu). Vzhledem k uvedenému je tudíž vyloučeno objektivní srovnání projektů uskutečněných v Libereckém a Plzeňském kraji s Opencard, jak ve shodě s obžalobou v dané věci učinily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud tím pouze potvrzuje své předchozí úvahy, které vůbec nevzal Městský soud v Praze v novém odvolacím řízení na zřetel. Jak bylo již zmíněno, také počet karet vystavovaných a použitelných v hlavním městě měl být (logicky) mnohonásobně vyšší, ať už z důvodů množství residentů Prahy, přechodně se zdržujících obyvatel, ale zejména turistů přijíždějících za účelem návštěvy hlavního města České republiky. Tak např. podle veřejně dostupných informací na webových stránkách došlo k předání dvousettisícové liberecké karty Opuscard až v roce 2014, tj. po osmi letech od jejího zavedení. Lze se důvodně domnívat, že v případě hlavního města Prahy vzhledem k množství všech osob zdržujících se na jejím území a majících zájem o její využití, v roce 2006 (ke dni 30. 9. 2006 bylo plánováno spuštění projektu Opencard), resp. v letech následujících, by podobný počet karet Opencard (200 000 kusů) byl vystaven v průběhu několika měsíců, nikoli let, jak tomu bylo v případě Opuscard. O jedinečnosti a „mohutnosti“ projektu, který se začal realizovat v hlavním městě, ostatně hovořili např. také svědci M. D., J. S., J. T., P. S. (viz č. l. 4084 verte, 4089, 4091, 4232 až 4233 trestního spisu). Jejich výpovědi nepřímo svědčí o jedinečnosti systému v návaznosti na Pražské centrum kartových služeb představující „jádro“ tohoto projektu, a to v podstatě shodně se stanoviskem tehdy provedeného znaleckého zkoumání Ing. Zdeňkem Kroupou (srov. č. l. 2507 a násl. trestního spisu). O existenci znaleckého posudku však ne všichni ze jmenovaných svědků věděli, tudíž svůj názor na nesrovnatelnost projektu Opencard s jinými v té době na území České republiky již realizovanými projekty dovozovali výlučně ze svých vlastních zkušeností.
53. Dovolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí také Městskému soudu v Praze uložil objasnit dostatečně otázku, zda byli obvinění T. P. a J. S. v rozhodné době, tj. před podpisem smlouvy o dílo ze dne 15. 7. 2008, obeznámeni s obsahem a zejména se závěry plynoucími ze znaleckého posudku (týkající se jedinečnosti projektu v otázce jeho návaznosti na Pražské centrum kartových služeb) vypracovaného Ing. Zdeňkem Kroupou. Ačkoli se Městský soud v Praze přiklonil k variantě skutkového děje, podle něhož s obsahem znaleckého posudku obeznámeni nebyli, tudíž o něm ani nevěděli (srov. strana 32 rozsudku odvolacího soudu), učinil tak částečně v rozporu s obsahem výpovědi obviněného T. P. během hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 25. 2. 2014, kdy obviněný v souvislosti se zadávacím řízením, které proběhlo v roce 2008, uvedl, že je „dělala externí společnost. Na základě tohoto řízení byl vybrán projekt firmy HAGUESS, a. s., možná se dá říci i dotlačen Magistrátem hl. m. Prahy, jelikož nebyla možnost napojit dopravní odbavovací systém karty Pražana na jiné médium. Byla zvolena forma jednacího řízení bez uveřejnění na základě znaleckého posudku, který konstatoval, že se jedná o řešení jedinečné v rámci Evropského hospodářského prostoru. Na dotaz, proč právě firma HAGUESS, a. s., mi bylo odpovězeno, že je nejlepší podle zmíněného znaleckého posudku. Za zadavatele jsem byl pověřen doporučit tohoto dodavatele na základě generální plné moci, kterou jsem disponoval.“ (srov. č. l. 4070 trestního spisu). Je tedy evidentní, že obviněný T. P. v roce 2008 (znalecký posudek byl vypracován až ke dni 28. 4. 2008) alespoň nepřímo věděl o existenci tohoto znaleckého posudku, jehož úkolem bylo zodpovězení otázky, zda je informační systém tzv. Dopravní obslužný systém („DOS“) včetně bezpečnostních prvků označených jako HSM a SAM, který tvoří řešení Kartové aplikace DOS z hlediska jeho zapojení do stávajícího systému Pražského centra kartových služeb hl. m. Prahy, jedinečný v rámci Evropského hospodářského prostoru. Jinými slovy úkolem znalce bylo posoudit návaznost a další řešení celého DOS z hlediska projektového managementu. Jmenovaný znalec na základě vyhodnocení tehdy získaných informací dospěl ke konstatování, že „technologické, projektové a dodavatelské řešení obchodní společnosti HAGUESS, a. s., je z pohledu implementace do stávajících systémů provozovaných hl. m. Prahou unikátní, z pohledu dalšího provozování systému DOS jako podsystému Kartových služeb pro objednatele DP funkčně, organizačně i ekonomicky výhodné…“ (viz č. l. 2507 a násl. trestního spisu).
54. Městský soud v Praze při hodnocení tohoto důkazu (znaleckého posudku Ing. Zdeňka Kroupy) v podstatě zcela zpochybnil jeho věrohodnost, když jej označil „obecným propagačním materiálem“, který „…svou podobou, rozsahem a zejména obsahem a vyzněním nutně vzbuzuje i v průměrně inteligentním neodborníkovi rozpaky a vážné pochyby, že jde o objektivní nezávislý znalecký posudek, nota bene k otázkám ceny zakázky.“ (viz strana 31 rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti je nezbytné poukázat na tu část výpovědi znalce (úřední záznam o podaném vysvětlení Ing. Zdeňka Kroupy byl čten v souladu s §211 odst. 6 tr. řádu u hlavního líčení dne 13. 5. 2014 u Obvodního soudu pro Prahu 9; viz č. l. 4234 trestního spisu), podle které ve vztahu k posouzení Pražského centra kartových služeb „odpovídal na otázky z pohledu jedinečnosti, unikátnosti apod. tak, jak bylo zadání posudku“ , a to v poměrech Evropského hospodářského prostoru, kdy náklady na jeho realizaci uznal za odpovídající jeho výjimečnosti (viz č. l. 480 a násl. trestního spisu). V průběhu trestního řízení byly jednotlivými znaleckými ústavy, které ex post posuzovaly míru předražení zakázky, sice vznášeny námitky vůči nedostatečné kvalifikaci znalce Ing. Zdeňka Kroupy, Nejvyšší soud je ale toho názoru, že i pokud by snad tento znalec dostatečnou kvalifikací nedisponoval, nebyl tedy kompetentní pro vynesení konstatování tohoto typu, nic by to nezměnilo na skutečnosti, že obvinění T. P. a J. S. by případně nebyli dostatečně objektivně schopni posoudit (navzdory svému vysokoškolskému vzdělání), zda je (či není) znalec pro zodpovězení těchto otázek dostatečně kvalifikovaný, což je ovšem zcela pochopitelné. Konkrétně potom obviněný T. P. neměl důvod nedůvěřovat závěrům plynoucím ze znaleckého zkoumání Ing. Zdeňka Kroupy, jak mu byly prezentovány v rámci přípravy a konzultací o budoucí smlouvě se zhotovitelem.
55. Nejvyšší soud považuje za významné, že v rozhodné době , tj. letech 2007 až 2008, kdy obvinění T. P. a J. S. doporučili uzavřít smlouvy o dílo a kdy došlo k jejich následnému podpisu vedením DP, prokazatelně neexistovaly žádné indicie , díky nimž by obvinění mohli pojmout podezření, že je cena projektu nepřiměřeně vysoká, vymyká se „běžným“ cenám srovnatelných projektů (myšleno zahraničních), tím spíše, že neodpovídá ceně v místě a čase obvyklé. Ostatní znalecké posudky, které se otázkou ceny požadované zhotovitelem zabývaly a konstatovaly předražení zakázky, byly v souvislosti s objasněním výše nadsazenosti ceny projektu vypracovávány až po zahájení trestního řízení, a to v roce 2012 (posudky znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., znaleckého ústavu Risk Analysis Consultants, s. r. o., a znalce Ing. Víta Lidinského, Ph.D.), resp. 2015 (znalecký posudek Equity Solutions Apprasails, s. r. o.); tyto znalecké posudky srovnávaly projekty realizované v České republice (Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v bodě 52. tohoto rozsudku vyvrátil možnost srovnání Opencard s jinými projekty realizovanými na území České republiky), a na tomto základě zkoumaly obvyklost ceny v místě a čase u obou smluv, které byly uzavřeny mezi DP a obchodní společností HAGUESS, a. s. Jediným odborným názorem, který se sice explicitně nezabýval přímo hodnotou děl, ale dovodil jedinečnost a exkluzivitu projektu Opencard, představoval v rozhodné době znalecký posudek Ing. Zdeňka Kroupy (viz bod 53. výše). Objednatelem tohoto posudku byla obchodní společnost HAGUESS, a. s. (viz zápis ze znaleckého deníku na č. l. 490/12 trestního spisu), přičemž fakturační údaje uvedené na daňově uznatelném dokladu měly znít na DP (viz č. l. 490/8 trestního spisu). Sám znalec však potvrdil, že „…byl osloven firmou HAGUESS, a. s. (…) dostal pokyn, aby vypracovaný znalecký posudek byl adresován Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., stejně tak i fakturace.“ (srov. č. l. 490/6 trestního spisu). Závěry tohoto znaleckého posudku poté podporovaly obchodní společnost HAGUESS, a. s., v její mocenské pozici zaujímané při vystupování v obchodních vztazích (zejména vůči DP), kterou si byla natolik jistá, že osoby za ni jednající se ani nesnažily hledat kompromis v podobě slevy na zhotovovaném díle při jednání se zástupci DP (sleva byla DP poskytnuta až v roce 2010, tj. v době, kdy se situace obrátila a HAGUESS, a. s., se ocitla ve slabé vyjednávací pozici, zapříčiněné celkovou výší neuhrazených částek DP, resp. hl. m. Prahou, za zhotovení smluvených děl; srov. výpověď svědka P. S. na č. l. 4231 trestního spisu). S ohledem na uvedené může Nejvyšší soud uzavřít, že v rozhodné době a za dané situace nemohlo monopolní postavení obchodní společnosti HAGUESS, a. s., pro implementaci předchozích rozhodnutí orgánů hl. m. Prahy ohrozit ani případné vyhotovení srovnávací analýzy, případně znaleckého posudku, jak se Městský soud v Praze mylně domnívá. Ani obžaloba, jak již bylo připomenuto v tomto i v předešlém rozhodnutí Nejvyššího soudu, vůbec neřešila otázku úhrady nákladů na opatření podkladů a provedení těch úkonů, které přitom tvoří jádro jednání, které je obviněným vytýkáno a z něhož byla dovozena jejich trestní odpovědnost (např. zjišťování obvyklé ceny dodávky, provedení porovnání obdobných zakázek, zde je na místě připomenout nesrovnatelnost s projekty v Plzeňském a Libereckém kraji, tudíž by bylo bývalo nezbytné zajistit dostatečné podklady od cizích států, dále vypracování cenové kalkulace upgrade licence do limitu 50 tisíc kusů karet, 250 integrovaných terminálových zařízení a 25 uživatelských stanic). Aniž by však soudy nižších stupňů požadovaly po žalující straně důkazy na podporu jejích tvrzení (minimálně v tomto ohledu), bez dalšího převzaly její (nesprávný) názor a samy rovněž nezaměřily dokazování k vyvrácení této části obhajoby obviněných.
56. Ohledně možnosti komparace projektu Opencard s těmi, které byly realizovány v zahraničí, lze pro úplnost zmínit tu část výpovědi tehdejšího výkonného ředitele akciové společnosti HAGUESS, a. s., svědka P. S., podle níž jsou nejbližšími srovnatelnými projekty k Opencard ty, které byly realizovány v rámci Evropy, konkrétně v B. a v D., tedy městy s přibližně shodným počtem trvale žijících obyvatel i turistů, kteří do zmíněných metropolí každoročně zavítají. Ohledně ceny zakázky navíc zmíněný svědek vyslovil názor, že „[z] tohoto pohledu a pohledu, co stojí systémy, jejich provoz a technická řešení v zahraničí, cena, za kterou HAGUESS, a. s., poskytoval služby včetně ceny za licence DOS je přiměřená, resp. retrospektivně dle mého názoru byla nižší, než by ve skutečnosti měla být za odpovídající plnění.“ (srov. č. l. 4233 trestního spisu). Nejvyšší soud se k názoru tohoto svědka ohledně srovnání rozsahu a naplnění požadovaného účelu projektu Opencard přiklání (tedy nikoli z pohledu přiměřenosti ceny požadované zhotovitelem jako takové, k takovému závěru nemá k dispozici potřebné podklady), neboť jej považuje za přijatelný i z laického pohledu ohledně velikosti a potřeb pražské metropole.
57. V daném případě se tak žalobci nepodařilo vyvrátit prezentovanou obhajobu obviněných v tom směru, že skutečně v době sjednávání smluv o dílo neměli k dispozici žádné indicie naznačující předražení obou zakázek, z důvodu neexistence byť jediného důkazu dokládajícího cenovou nadsazenost projektu v rozhodné době, tj. v období let 2007 a 2008. Naopak obvinění byli neustále utvrzováni o její bezkonkurenčnosti ze strany obchodní společnosti HAGUESS, a. s., jejíž postoj podporoval znalecký posudek Ing. Zdeňka Kroupy, do čehož se promítala i dá se říci nesmlouvavost zhotovitele ohledně celkové výše ceny zakázek, byť se o snížení oba obvinění prokazatelně snažili. Obvinění sami o sobě ani nemohli mít ze své vlastní zkušenosti, případně znalostí nabytých po dobu svého profesního života, představu, jakou cenu by bylo možné považovat za obvyklou, resp. přiměřenou za tak svým způsobem nezvyklý a nový projekt, jakým nepochybně byl, resp. měl být projekt Opencard. Nakonec ani v této věci opatřené znalecké posudky, kromě posudku zpracovaného obchodní společností Česká znalecká, a. s., nebyly schopny zaujmout jasné stanovisko k možnostem stanovení hodnot obou částí projektu Opencard, které byly zhotovitelem provedeny prostřednictvím DP. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že obviněným nezbývalo skutečně nic jiného, než spoléhat na informace, které měli k dispozici, a zejména vycházet z poměrně jasných parametrů nastavených smluvními podmínkami přijatými ze strany hl. m. Prahy od obchodní společnosti HAGUESS, a. s., již dávno předtím, než se vůbec obvinění stali zaměstnanci DP. Nelze tudíž akceptovat závěry soudu druhého stupně v tom směru, že se obvinění „smířili“ s neadekvátně vysokými požadavky zhotovitele díla, jak je jim (ve shodě s obžalobou) kladeno za vinu Městským soudem v Praze, protože by o nich samotných museli vědět, což ale z žádného z provedených důkazů nevyplynulo.
e) K možnosti naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu
podle §255 tr. zákona
58. Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zákona se dopustil ten, kdo jinému způsobil škodu nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatou tohoto trestného činu je tedy jednání (konání nebo opomenutí), kterým vzniká škoda na cizím majetku, vůči němuž má pachatel ze zákona či smlouvy povinnost opatrování či řádné správy, tedy má se chovat tak, aby nedošlo k jeho zmenšení, resp. újmě projevující se v majetkové sféře poškozeného. Jde o úmyslný trestný čin a jeho pachatelem musí být jen nositel obou nebo jedné z označených povinností. Podle právní věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně bylo u obou obviněných shledáno porušení smluvní povinnosti, ačkoli v odůvodnění na str. 19 tohoto rozsudku soud konstatoval, že porušili též povinnost danou zákonem. Současně tento soud ponechal v právní větě oba druhy v zákoně definovaných povinností, tj. jak opatrovat cizí majetek, tak jej spravovat. Ačkoli Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí poukázal na tyto rozpory mezi výrokem a odůvodněním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, ponechal je Městský soud v Praze i v napadeném rozsudku beze změny s tím, že pouze v odůvodnění zmínil, že u obviněných shledal naplněny obě alternativy tohoto znaku objektivní stránky. Nicméně za situace, kdyby byla vina obviněných prokázána, mohl by poté být s ohledem na jejich postavení vedoucích zaměstnanců DP v rozhodné době žalovaný skutek skutečně představovat porušení jak zákonné, tak smluvní povinnosti, avšak nestalo se tak.
59. Naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona jednáním obou obviněných je totiž primárně vyloučeno z důvodu nenaplnění znaku objektivní stránky tohoto činu. Žádné z jednání spočívajících ať už v konání (připojení parafy jejich podpisu na tělo smluv o dílo ze dne 15. 10. 2007 a 15. 7. 2008), anebo opomenutí (nevyvinutí dostatečného úsilí, aby byla zjištěna obvyklá cena díla porovnáním obdobných zakázek), jak je soudy popisováno ve výrokové části tzv. skutkové věty, nemá charakter jednání nedovoleného, jež by vedlo ke způsobení škody na opatrovaném majetku DP. Žádný z obviněných se nedopustil porušení povinností, které jim vyplývaly ať už ze zákona, anebo ze smluvního vztahu, který mezi nimi a DP v důsledku uzavření pracovních, resp. manažerských smluv existoval. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině obvinění měli popsaným jednáním porušit jednak zákonem uložené povinnosti zakotvené v ustanovení §301 písm. a), d) a §302 písm. g) zákoníku práce a současně s tím i povinnosti, které jim coby zaměstnancům vyplývaly z čl. 3.1.1., 3.1.2., 3.3.1. a 3.3. Směrnice. V souvislosti s objasněním existence tohoto obligatorního formálního znaku skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona dovolací soud vytkl soudu druhého stupně, že obviněným neposkytl příkladný návod, jak se měli zachovat v dané situaci, aby dosáhli snížení ceny zhotovovaného díla. Při hledání odpovědi na tuto otázku Městský soud v Praze nastínil tři způsoby, jak dovolatelé mohli podle představ soudu postupovat před samotným doporučením uzavřít oba kontrakty. První možností bylo opatření oponentních podkladů k objasnění skutečné hodnoty zhotovované zakázky, kterou by následně předložili k jednání. Druhá v úvahu připadající alternativa spočívala v tom, že obvinění mohli dát při vyjednávání smluvních podmínek protistraně ˗ obchodní společnosti HAGUESS, a. s., jasně najevo, že jimi navrhovaná cena veřejné zakázky je naprosto nepřijatelná, a proto ji za těchto podmínek nemohou jako osoby odpovědné DP předložit s doporučujícím stanoviskem k přijetí a podepsání. Posledním způsobem, který se podle názoru Městského soudu v Praze obviněným naskýtal, pokud by osoby oprávněné k jednání za HAGUESS, a. s., o protinávrhu ceny zakázky nechtěly diskutovat, tedy, že „oprávněné a podložené požadavky na snížení ceny striktně odmítly“ , bylo třeba o nastalé situaci zpracovat memorandum a předložit ho k vyrozumění vedení DP (viz strana 27 rozsudku Městského soudu v Praze).
60. Vzhledem k tomu co již bylo uvedeno, tj. k souhrnným výsledkům vyplývajícím z provedeného dokazování, jsou všechny tři soudem druhého stupně předložené alternativy popisující možné způsoby chování a rozhodování obviněných T. P. a J. S. v rozhodné době přinejmenším nepřípadné, či dokonce vyloučené. V případě první eventuality je tomu tak proto, že by žádnému z obviněných nebyly za účelem zajištění dalšího znaleckého posudku či odborné analýzy ze strany DP poskytnuty potřebné finanční prostředky. Jak již bylo dovolacím soudem opakovaně připomenuto, samotná myšlenka realizace projektu Opencard nevzešla z popudu vedení DP, ale svůj původ měla v rozhodnutí osob v té době činných na Magistrátu hl. m. Prahy, resp. v orgánech hl. m. Prahy. Představitelé DP se navíc od počátku zahájení realizace k celé situaci stavěli negativně a ani nedisponovali potřebným peněžním obnosem, který měl podle původního záměru hl. m. Prahy v souvislosti s tímto projektem z vlastních zdrojů hradit. V DP existoval pouze tzv. rezervní fond určený ke krytí nastalých mimořádných událostí, k nimž bezpochyby vypracování oponentního posudku, resp. analýzy, prostředky určeny nebyly, a to už jenom proto, že existoval znalecký posudek Ing. Zdeňka Kroupy a žádný z obviněných v zásadě neuvažoval o předražení díla, a to z důvodu neexistence byť jediné indicie naznačující nadsazení ceny zhotovitelem, dokonce v takové výši, k jaké dospěl soudy akceptovaný znalecký posudek. Lze ještě podotknout, že ve vztahu k požadované ceně obou zakázek nebyli obvinění jakkoli instruováni pro fázi přípravy obou smluv s tím, že podstatou zadání pro ně bylo realizovat svěřené části projektu Opencard z hlediska jeho využití v městské hromadné dopravě, jejíž fungování tvoří hlavní předmět činnosti DP. Jde-li o druhou možnou alternativu chování obviněných, bylo jejich vyjednávání o snížení ceny díla s obchodní společností HAGUESS, a. s., v zásadě vyloučeno z důvodu přesvědčení představitelů této obchodní společnosti o jedinečnosti softwarového řešení projektu a jejich monopolního postavení v rámci České republiky. Lze konstatovat, že tato obchodní společnost si byla svojí pozicí natolik jistá, že případné diskuze s osobami jednajícími mj. za DP včetně obviněných na téma snížení ceny byly zcela zapovězeny. Případně, pokud by byl ze strany DP i nadále v tomto směru vyvíjen nátlak, hrozilo, že by obchodní společnost HAGUESS, a. s., od uzavřených smluvních kontraktů odstoupila, smluvní strany by byly povinny si navzájem vrátit vše, co již bylo plněno, v důsledku čehož by s vysokou mírou pravděpodobnosti došlo k daleko vyšším ztrátám, pokud by neprobíhala realizace záměrů předem nastavených v rozhodnutích Rady a Zastupitelstva hl. m. Prahy. V této souvislosti je možné znovu připomenout tu část výpovědi svědka M. D., který uvedl, že v létě roku 2007 již byly reálně utraceny stovky milionů Kč, zřejmě za dokončení tzv. „pilotního projektu“, neboť fungovalo asi 3 000 karet pro zaměstnance magistrátu a přidružených organizací. Podle odhadů mělo jít až o částku 450 milionů Kč, která mnohonásobně převyšuje obviněným vytýkaných necelých 21 milionů Kč. Tyto skutečnosti byly také oběma obviněným známy, přičemž Městský soud v Praze je zcela pominul v rámci hodnocení důkazů. Rovněž je třeba pro nesprávnost odmítnout i poslední z možností případného postupu obviněných spočívající ve vypracování dokumentu dokládajícího odmítavý postoj obchodní společnosti HAGUESS, a. s., přistoupit k diskuzi o úpravě ceny za zhotovení zakázek, který by obvinění předložili formou memoranda k rukám vedení DP. Dovolací soud znovu zdůrazňuje skutečnost personálního propojení DP a členů orgánů HMP, či vedoucích zaměstnanců MHMP. Jednalo se sice o právně odlišné subjekty, ale jejich provázanost byla natolik významná, že DP prakticky nemohl sám z vlastní vůle (bez vědomí osob zastávajících pracovní pozice na pražském magistrátu) učinit zásadní rozhodnutí. Proto pokud došlo již v období let 2005 až 2006 k „předvýběru“ obchodní společnosti HAGUESS, a. s., tehdejším vedením MHMP, nic by na konečném stavu nezměnilo to, kdyby obvinění předložili vypracované memorandum, jak se odvolací soud na rozdíl od Nejvyššího soudu domnívá. Na tomto místě je třeba pro úplnost poukázat ještě na obsah výpovědí svědků M. D. a I. Š., kteří sami vnímali možnosti obviněných T. P. a J. S. tak, že tito nemohli ze svých pracovních pozic nikterak ovlivnit snížení ceny zakázek (viz č. l. 4085 a 4086 verte trestního spisu). Dovolací soud proto uzavírá, že u obviněných nebylo možné z výsledků dokazování dovodit porušení povinnosti opatrovat majetek DP s vědomím způsobení škodlivého následku na tomto majetku představujícím jednání jako součást obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona.
61. Na posledně uvedený názor lze navázat související otázkou týkající se dalšího z obligatorních znaků objektivní stránky, kterou je příčinný vztah mezi jednáním a následkem, a to včetně následku, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na podrobnější úvahy týkající se vady vytýkané oběma dovolateli, která spočívá v chybějícím znaku kauzálního nexu mezi jednáním a jim způsobeným následkem na stranách 19 až 20 svého dřívějšího zrušovacího usnesení, jímž poprvé rozhodoval ve věci obviněných T. P. a J. S.. K uznání viny obou obviněných tak muselo být v trestním řízení, mimo jiné, najisto zjištěno, že pokud by nedoporučili k podpisu smlouvy se zhotovitelem, skutečně by nenastal škodlivý následek na „majetku DP“ (k tomu viz níže), resp. nenastal způsobem, jakým nastal, neboť každý pachatel trestného činu může být trestně odpovědný jen tehdy, pokud svým jednáním následek skutečně způsobil (teorie podmínky – conditio sine qua non ). V případech, kdy k následku došlo působením více okolností kromě jednání pachatele, neztrácí určitá okolnost povahu příčiny jenom proto, jestliže vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další, jiná příčina. Současně však není rozhodující, zda každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek, nebo zda tomu tak mohlo být jen při vzájemném spolupůsobení s jinou příčinou (srov. přiměřeně např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR uveřejněný pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek téhož soudu uveřejněný pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Lze tak připomenout, že při zkoumání příčinného vztahu je pro naplnění tohoto znaku objektivní stránky trestného činu důležité, aby jednání pachatele trestného činu bylo z hlediska způsobení následku příčinnou dostatečně významnou (srov. např. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Tedy pokud trestní zákon vyžaduje, aby byl trestný čin spáchán porušováním povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti bylo zásadní příčinou vzniku škodlivého následku (zmenšení „majetku DP“). Při posuzování příčinné souvislosti je k trestní odpovědnosti třeba respektovat jak zásadu umělé izolace jevů, tak i zásadu gradace příčinné souvislosti. První z nich právě znamená izolování jen určité (trestněprávní) příčiny a určitého (trestněprávního) následku. Druhá již zmíněná zásada vyžaduje určení těch příčin a podmínek, které měly pro způsobení následku zásadní význam, byť trestněprávně relevantních může být i více z nich. V každém případě je třeba zkoumat příčinnou souvislost konkrétně na základě zjištěných okolností případu (srov. např. zhodnocení poznatků z rozhodování soudů Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr.). Bylo proto povinností odvolacího soudu pečlivě se zabývat okolnostmi charakterizujícími tento znak, a to v celém jejich komplexu a zejména bez vnitřně rozporných úvah, jichž se opětovně Městský soud v Praze dopustil, a vytčenou vadu tak neodstranil. Stejně jako v předchozím řízení musí i nyní Nejvyšší soud upozornit, že pokud při vzniku následku, který se v daném případě projevil způsobením škody na opatrovaném majetku, aniž by však na něj obvinění tímto způsobem nenahlíželi, spolupůsobilo více příčin (např. předchozí jednání a rozhodování Rady hl. m. Prahy vztahující se k roku 2006) je nutné hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který nastal. Jednání (konání i opomenutí) obviněných, i když je jen jedním z řetězu všech příčin, které způsobily následek, musí být v takovém případě dostatečně významnou příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR uveřejněné pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
62. Dovolací soud musí konstatovat, že se Městský soud v Praze důsledně nevypořádal s povahou příčiny spočívající v doporučení uzavřít sporné smlouvy se zhotovitelem, anebo jestli dokonce nevedla k přetržení příčinné souvislosti. V rámci odůvodnění možné kvalifikace skutku podle nedbalostní varianty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku odvolací soud jen stručně konstatoval, že „...jim nemohlo unikat, že i jejich jednání (opomenutí oponovat nadsazené ceně) bude, resp. má být významným článkem řetězce příčin vedoucích ke vzniku škod na majetku svěřovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s.“ (viz strana 40 rozsudku Městského soudu v Praze) . Z tohoto vyjádření je zřejmé, že městský soud v podstatě odmítl možnost nastíněnou Nejvyšším soudem v předchozím řízení o dovoláních obou obviněných, podle níž i kdyby obvinění své doporučující stanovisko k uzavření předmětných smluv o dílo nepřipojili (jak je jim ve výroku o vině kladeno za vinu), a to aniž by si opatřili oponentní analýzu dokládající nepřiměřenost ceny požadované zhotovitelem, a s kladným stanoviskem je nepředložili ke schválení vedením DP, lze postavit najisto, že by takový postup obviněných přesto vedl ke vzniku obžalobou tvrzeného škodlivého následku už jen z toho důvodu, že (ne)doporučení k uzavření obou smluv nebylo pro vedení DP závazné. S ohledem na tehdejší snahu a vůli HMP realizovat projekt Opencard v podstatě „za každou cenu“, a to výlučně s předem vybraným zhotovitelem, nelze totiž považovat za vůbec možný takový průběh, že by vedení DP ve výsledku neuzavřelo obě sporné smlouvy s obchodní společností HAGUESS, a. s., a že by tak dokonce učinilo na podkladě odmítavého postoje obou obviněných. Za těchto skutkových okolností (v jejich souhrnu s dalšími, které doprovázely proces zavádění projektu Opencard a které byly již zmíněny a mezi něž lze zařadit zejména „přednastavení“ smluvních podmínek do budoucna HMP, a to již v roce 2006) lze s jistotou uzavřít, že jednání obviněných popsané ve výroku o vině (ve shodě s obžalobou), nebylo příčinou vzniku následku v podobě škody, rozhodně nešlo o takovou příčinu, bez níž by další události nesměřovaly k uzavření obou smluvních ujednání, jejichž předmětem bylo zhotovení díla, a k úhradě sjednané ceny.
63. Samotná skutečnost, že nebyly naplněny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, resp. nejsou podloženy žádnými skutkovými okolnostmi vyplývajícími z výsledků dokazování, by sama o sobě vylučovala vyslovení viny obviněných ve smyslu obžaloby. Nejvyšší soud však považuje za vhodné poukázat i na další zjištěné okolnosti charakterizující primárně subjektivní stránku trestného činu podle §255 tr. zákona, neboť mohou lépe dokreslit všechny zásadní skutečnosti doprovázející žalovaný skutek v jeho komplexnosti. K otázce naplnění úmyslného zavinění obviněných se soud druhého stupně vyjadřoval na stranách 37 až 40 svého rozhodnutí, a to na základě výtky Nejvyššího soudu, který mu přikázal, aby ve svém novém rozhodnutí ve věci obviněných zřetelně a srozumitelně vyjádřil své úvahy, jimiž bude veden při zkoumání subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona, pokud by měli být obvinění T. P. a J. S. znovu uznáni vinnými a odsouzeni. Městský soud v Praze ohledně této otázky nejprve v obecné rovině uznal, že „…beze zbytku přijímá a respektuje výklady Nejvyššího soudu ohledně příčinného vztahu a úmyslného zavinění, nejen ze zákonné povinnosti, ale i proto, že se s zcela nimi ztotožňuje.“ (viz strana 37 rozsudku Městského soudu v Praze), na což (opět) zcela nevhodně a bez logické návaznosti na výrok o formě zavinění obviněných k trestnému činu podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona, navázal vlastní úvahou na obecné téma „úplatkářství při uzavírání veřejných zakázek“. Následně tento soud uvedl, že „…ve smyslu podnětů kasačního usnesení dovolacího soudu přijímá, že zde byly okolnosti v podobě vnitřních zábran či tzv. mentální rezervace, vycházející z nikoli nereálných úvah, že se od nich ‘z vyšších míst’ očekává, aby nadsazené ceně neoponovali a ‘nedělali potíže’.“ (srov. strany 38 až 39 rozhodnutí odvolacího soudu), přičemž za pohnutku motivující oba obviněné k trestnému jednání považoval to, „…že kdyby konali při přípravě zakázky tak, jak jim velí jejich zákonné a smluvní povinnosti, mohli by narazit na nelibost výše postavených osob s důsledkem možné ztráty svých pracovních pozic, a nejspíš by dle jejich mínění po jejich odstranění z funkcí stejně vše dopadlo nakonec stejně (…) ze strany HMP.“ (srov. strana 39 rozsudku Městského soudu v Praze). Odvolací soud je přesvědčen, že se obviněným nabízely v zásadě tři možné postupy, jak se bylo možné v nastalé situaci zachovat. V úvahu přicházela jednak možnost jejich rozhodnutí, zda se ke zjevnému (ale v té době ničím nepodloženému!) předražení navrhované ceny zakázky postaví ve smyslu zákonných a smluvních povinností proto, aby zabránili hrozícím finančním škodám, dále pak jestli upřednostní schválení ceny zakázky, protože „se to od nich očekává“, anebo mohli na svoji funkci zastávanou v DP rezignovat, jak jim umožňovaly pracovní kontrakty. Sám soud druhého stupně se přitom přiklonil k variantě, podle níž obvinění T. P. a J. S. své dilema mohli vyřešit tím, že by opustili zastávaná pracovní místa, čímž by si zachovali „vnitřní morální integritu“ (srov. strana 39 rozsudku Městského soudu). K úvaze dovolacího soudu, že by se bezpochyby „našla“ jiná osoba namísto obviněných (pokud by např. upřednostnili rozvázání pracovního poměru s DP), která by doporučila smlouvy k podpisu vedoucím činitelům DP, odvolací soud poznamenal, že potom by ovšem „…před trestním soudem opodstatněně stála tato osoba a obvinění by se případně mohli těšit pocitem, že upřednostnění čistého morálního štítu a vnitřní integrity před ‘realistickým’ vyhověním vyšším zájmům na předražení zakázky (ať již skutečným či pomyslným), se i za cenu určité ztráty (co do postavení v podnikové hierarchii a výše platu) nakonec může vyplatit.“ (srov. strana 39 rozsudku Městského soudu v Praze). K této citaci lze snad podotknout především absolutní nesrozumitelnost užitého pojmu „pomyslného“ předražení zakázky, která představuje jedno z více vnitřně rozporných tvrzení Městského soudu v Praze, jímž mj. popírá své další úvahy vedoucí k vyslovení viny obviněných.
64. Na základě všech provedených důkazů (včetně v omezené míře doplněného dokazování odvolacím soudem v průběhu veřejného zasedání dne 29. 6. 2017 konaného po zrušení a vrácení věci Nejvyšším soudem, srov. bod 40 tohoto rozsudku) Městský soud v Praze u obou obviněných T. P. a J. S. dovodil (ačkoli se nejprve ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, který naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §255 odst. 1, 3 tr. zákona v jednání obviněných neshledal), že jednali v tzv. eventuálním (nepřímém) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zákona, neboť o nebezpečí vzniku škody v podobě navýšení obvyklé ceny zakázky DP věděli a současně s tímto následkem byli srozuměni. Je však třeba poznamenat, že úvahy soudu druhého stupně nereflektují všechny již shora Nejvyšším soudem zmíněné skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování, stejně tak byly Městským soudem v Praze opomenuty názory Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho konstantní judikatuře a přiléhající na posuzovaný případ [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 5 Tdo 32/2011, na něž odkázal i soud prvního stupně v rozsudku ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 3 T 88/2013, jímž oba obviněné podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby]. V případě posuzovaném pod sp. zn. 5 Tdo 32/2011 šlo o podobnou situaci, jaká nastala ve věci obviněných T. P. a J. S.. Podstata citovaného rozhodnutí dovolacího soudu přitom spočívala v tom, že v jednání obviněného nebylo možné spatřovat porušení zákonné ani smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, neboť tento obviněný v podstatě vykonal rozhodnutí, které, jak důvodně předpokládal, bylo přijato za splnění všech formálních podmínek předcházejícími společníky na valné hromadě obchodní společnosti. Nejedná se sice o zcela shodný případ s předmětnou trestní věcí, nicméně okolnosti v něm popisované jsou velice podobné těm, které doprovázely rozhodnutí obviněných T. P. a J. S. udělit vedení akciové společnosti DP doporučující stanoviska k podpisu smluv o dílo z let 2007 a 2008. Pozici, v níž se tito dva obvinění nacházeli, lze totiž přirovnat k postavení osob, které byly tzv. vykonavateli rozhodnutí, jehož limity, v rámci nichž se smluvní strany (HAGUESS, a. s., a HMP, resp. následně DP) mohly pro futuro na poli kontraktace pohybovat, byly stanoveny (pro hl. m. Prahu bohužel zcela nevýhodně) dávno před tím (v roce 2006, kdy došlo k uzavření smlouvy o dílo ze dne 27. 10. 2006 č. DIL/40/05/001120/2006 a licenční smlouvy ze dne 6. 11. 2006 č. LIC/40/05/001128/2006), než oba obvinění do DP nastoupili. Tehdejší rozhodnutí bylo přitom učiněno osobami zastávajícími vyšší postavení, resp. disponujícími rozhodovací pravomocí na Magistrátu hl. m. Prahy. Pouze někteří z nich ostatně byli za své jednání trestně stíháni a posléze pravomocně odsouzeni (již zmínění I. S., J. Ch., byť se veřejný žalobce zjevně nezaměřil na všechny, kteří mohli být podezřelí z protiprávního jednání za svou „účast“ na projektu Opencard). Jak již Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí poznamenal, v rozhodné době neexistoval jediný důkaz svědčící o neobvyklosti ceny zakázky, resp. o jejím předražení, jak vytýká obžaloba, a soudy v této souvislosti rovněž nepoukázaly na žádný z důkazních prostředků, který by tento závěr podporoval. Pouze obviněný T. P. měl povědomí o existenci znaleckého posudku vypracovaného Ing. Zdeňkem Kroupou, v němž byla konstatována jak jedinečnost projektu, tak i jeho ekonomická přiměřenost zohledňující výjimečnou technickou náročnost. Ani jednomu z dovolatelů tudíž v rozhodné době nebyla známa žádná skutečnost, jež by v nich vyvolala vědomí o tom, že sjednaná, resp. cena požadovaná zhotovitelem není cenou obvyklou. Také u veřejného zasedání konaného u Nejvyššího soudu obviněný J. S. víceméně potvrdil úvahy vyslovené v předchozím dovolacím rozhodnutí v této věci, a to, že z důkazů vyplývající snaha obviněného „dojednat“ s obchodní společností HAGUESS, a. s., snížení navržené ceny patřila mezi standardní náplň smluvního vyjednávání, on sám takový způsob běžně uplatňoval v rámci náplně své práce při uzavírání jiných smluv s jinými dodavateli z pozice vedoucího odboru informačních technologií DP. V žádném ohledu tak není možné z jeho snahy získat nižší cenu dovozovat vědomí o tom, že jde o cenu vyšší než obvyklou rovněž s ohledem na jedinečnost celého projektu, který je možné i zpětně hodnotit jako ojedinělý na území České republiky. Již vůbec pak Městský soud v Praze důsledně nevyložil, na podkladě jakých skutečností dovodil u zavinění obviněných obě složky nepřímého úmyslu, to znamená jak složku vědomostní, která zahrnuje vnímání s jistotou nebo alespoň představu určitých okolností jako možných, tak složku volní, tedy u nepřímého úmyslu srozumění obviněných s tím, že v případě jejich konání či opomenutí dojde k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Obviněným by za této situace muselo být prokázáno, že věděli o možnosti vlastním jednáním ohrozit či porušit takový zájem a pro tento případ s tím byli srozuměni, což se v projednávané věci nestalo. Podle názoru Nejvyššího soudu obviněným nelze klást za vinu, že smlouvy o dílo doporučili ke schválení vedení DP, neboť za daných okolností nemohli předvídat, že by snad tímto způsobem poškodili majetek svého tehdejšího zaměstnavatele.
65. Na to je třeba navázat další významnou skutečností ovlivňující nejen subjektivní stránku činu, která se týká vnímání vlastníka peněz vynaložených na úhradu sjednaných smluvních cen. Jak vyplývá z provedeného dokazování, k finančním prostředkům, kterými DP účelově disponoval a jež byly určeny pro úspěšnou (zejména co nejrychlejší) realizaci části projektu Opencard, obvinění nepřistupovali jako k výlučnému majetku DP. Naopak za jejich vlastníka považovali hl. m. Prahu, které se po odmítavém postoji DP financovat náklady na obě zakázky ze svého běžného rozpočtu, zavázalo poskytnout příslušný finanční obnos samostatně, byť prostřednictvím účtu DP. Pouze DP jako smluvní strana bylo povinno uhradit na podkladě obou kontraktů sjednanou cenu zhotoviteli díla. Obvinění však nebyli jedinými, kdo na způsob financování a skutečného investora peněžních nákladů na tyto dvě zakázky nazíral stejně. Shodný názor, tj. že peníze určené na implementaci projektu Opencard byly vždy v určité výši alokovány na bankovní účet DP ze strany hl. m. Prahy (tedy, že nedocházelo k čerpání rozpočtových prostředků, jejichž výhradním vlastníkem byl DP), sdílejí i svědci M. D., I. Š., J. S., V. P., P. K. Nejvyšší soud dodává, že jen stěží jsou přijatelné úvahy o vědomosti obou obviněných poškodit DP doporučením předmětných smluv se zhotovitelem. Oba obvinění v podstatě logicky nenahlíželi na přímo určené peněžní prostředky jako na součást majetku DP, ale jako na finanční krytí smluvní ceny poskytované hl. m. Prahou, které je DP alokovalo proto, že samo, resp. jeho odpovědní pracovníci, stáli u zrodu myšlenky realizace projektu Univerzální karty Pražana, resp. Opencard. Obě předmětné etapy tohoto projektu svěřené DP tvořily pouze jednu z mnoha oblastí, bez jejichž naplnění by ale tento projekt nemohl nikdy dosáhnout plánovaného rozměru. Nejvyšší soud dodává, že z dnešního pohledu měl DP zásadní vliv na snížení ceny na jednu kartu díky tomu, že se ji v podobě časového jízdního dokladu povedlo masově rozšířit nejprve mezi zaměstnance DP a jejich rodinné příslušníky, a poté mezi residenty a turisty, kteří navštívili hlavní město. Obvinění byli navíc svými pracovními, resp. manažerskými smlouvami, zavázáni péčí o majetek DP, nikoli tedy o finanční prostředky v majetku hl. m. Prahy, a nemohli si tudíž ani představit, že by snad škoda nastala na straně DP, a nikoli hlavního města, které podle jejich (uvěřitelného) přesvědčení v zásadě neslo náklady na předmětnou část projektu. Na tomto místě je třeba připomenout závěry vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu, že zavinění pachatele spáchat trestný čin musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu a také protiprávnost jednání pachatele, jakožto rozpor s celým právním řádem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Takové podmínky trestní odpovědnosti obviněných za úmyslný trestný čin však v posuzované věci nebyly naplněny, neboť obvinění T. P. a J. S. nejenom, že nejednali v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zákona, ale v průběhu celého trestního řízení nevyplynuly ani předpoklady významné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku v jeho nedbalostní alternativě podle §255a tr. zákona.
f) K možnosti spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího
majetku z nedbalosti podle §255a tr. zákona
66. Nejprve je třeba v obecné rovině k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle ustanovení §255a odst. 1 tr. zákona uvést, že se ho dopustil ten, kdo z vědomé nedbalosti [§5 písm. a) tr. zákona] jinému způsobil značnou škodu tím, že porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou důležitou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku. Podle přísnější trestní sazby §255a odst. 2 písm. b) byl potrestán ten, kdo takovým činem způsobil škodu velkého rozsahu. U tohoto trestného činu zahrnovalo zavinění z vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zákona nejen následek, resp. účinek spočívající ve způsobení značné škody, ale i jednání pachatele, včetně porušení podle zákona uložené nebo smluvně převzaté důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 747/2008, publikované pod č. 14/2009 Sb. rozh. tr.). Z hlediska zavinění se tak v ustanovení §255a odst. 1 tr. zákona vyžaduje, aby značná škoda na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku byla jednáním pachatele způsobena z vědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. a) tr. zákona, proto by nepostačovalo, kdyby pachatel zavinil vznik tohoto následku jen z nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zákona, tj. pokud nevěděl, že může způsobit takový následek, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Předpokladem trestní odpovědnosti podle §255a tr. zákona tedy bylo, aby pachatel věděl o tom, že na spravovaném nebo opatrovaném majetku může svým jednáním způsobit značnou škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k takovému následku nedojde. Přiměřenost důvodů, na které pachatel spoléhal, se vždy posuzuje podle individuálních okolností každého konkrétního případu. Záležet bude zejména na tom, v jakém postavení pachatel jednal, jaké okolnosti mu byly známy, jakou povinnost měl a jakým způsobem ji porušil. Vztaženo na posuzovaný případ obviněných T. P. a J. S., při zohlednění všeho, co dosud Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí uvedl, je zřejmé, že v žalovaném skutku nemohlo být shledáno ani naplnění zákonných znaků trestného činu podle §255a tr. zákona.
67. Nejvyšší soud uložil v předcházejícím dovolacím rozhodnutí soudu druhého stupně, aby v novém odvolacím řízení posuzoval jednání obou obviněných také ve vztahu k nedbalostní variantě skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku vyjádřené v §255a tr. zákona. Městský soud v Praze podle napadeného rozsudku tuto v úvahu připadající alternativu porušení povinnosti při správě cizího majetku vyloučil, jelikož podle jím zastávaného názoru obvinění T. P. a J. S. „…jednali v eventuálním úmyslu, když o nebezpečí vzniku škody v podobě hrubého přeplacení obvyklé ceny zakázky DP věděli a byli s tímto následkem srozuměni (...), pokud by s tím srozuměni nebyli (…), nepropůjčili by se k doporučení ceny zakázky ve směru k nadřízeným orgánům příslušným k uzavření a podepsání smluv se zhotovitelem (…) nemohlo jít o jednání v pouhé nedbalosti, neboť při všem, co věděli, nemohli bez přiměřených důvodů spoléhat, že navzdory opomenutí svých povinností (předepsanými způsoby bránit škodám na cizím majetku) ke škodným následkům/účinkům na cizím majetku nedojde.“ (srov. strana 40 rozsudku Městského soudu v Praze). Proto jim podle vyjádření Městského soudu v Praze nemohlo unikat, že právě i jejich jednání spočívající v opomenutí oponovat nadsazené ceně, případně zajistit analýzu dokládající předražení zakázky zadané a realizované obchodní společností HAGUESS, a. s., bude, resp. má být významným článkem řetězce příčin vedoucích ke vzniku škod na majetku svěřovanému DP ze strany Magistrátu hl. m. Prahy. Dovolací soud dodává, že úvahy Městského soudu v Praze i v tomto směru odmítá pro jejich nesprávnost, pročež vyloučení možného spáchání činu v jeho nedbalostní alternativě lze dovodit na podkladě všech v tomto rozsudku Nejvyššího soudu zdůrazněných skutkových okolností, které doprovázely proces přípravy smluvních vztahů mezi DP a obchodní společností HAGUESS, a. s., stejně tak jako při zohlednění teoretických východisek vztahujících se k trestnému činu podle §255a tr. zákona.
68. Poslední vadou napadeného rozsudku, kterou považuje Nejvyšší soud za nutné zmínit, je otázka určení subjektu, který měl být žalovaným skutkem poškozen, tj. komu byla proplacením fakturovaných cen smluvených v obou smlouvách způsobena škoda na majetku vyčíslená na téměř 21 milionů Kč. Přestože jde o jednu ze stěžejních a v této věci sporných okolností, nevěnoval jí Městský soud v Praze v podstatě žádnou pozornost. Jak je zřejmé z příslušné části odůvodnění jeho rozsudku (viz strany 47 až 48), zřejmě vůbec nepojal žádné pochybnosti o tom, že poškozen byl majetek DP, který v daném trestním řízení také vystupoval v procesním postavení poškozeného a uplatňoval svá práva ve smyslu §43 a násl. tr. řádu. Při respektu k výsledkům dokazování, jak byly podrobně popsány v tomto rozsudku Nejvyššího soudu, je však nutné zpochybnit oprávnění DP ke vznesení požadavku na náhradu škody proti obviněným, neboť financování obou sporných zakázek šlo k tíži majetku hl. m. Prahy, nikoli z rozpočtových prostředků DP. Z důkazů, jak byly zmíněny výše, vyplynulo, že tehdejší představitelé DP odmítli prvotní požadavek HMP zaplatit náklady na svěřené části projektu Opencard z vlastních zdrojů, proto bylo rozhodnuto, že odpovídající finanční prostředky budou poskytnuty z rozpočtu hl. m. Prahy, a to v nezbytně nutné výši. Ta měla odpovídat skutečně vyplaceným cenám, jak byly smluveny mezi DP a zhotovitelem. Povaha těchto finančních prostředků tak odpovídala principu tzv. přímých dotací, které jsou účelově určeny na pořízení věcí či služeb, a jako takové musí být také použity. Povinností subjektu, který takové dotace přijal, je důsledné vyúčtování pod sankcí vrácení peněz či jejich části v případech, kdyby došlo k jejich čerpání buď na jiný účel, event. by nebyly spotřebovány v celém rozsahu. Přesně tímto způsobem bylo nakládáno s finančními částkami, které jediný akcionář (hl. m. Praha) zasílal na účet DP podle jeho požadavků s pokynem vrátit nespotřebovanou část, která by převyšovala odměnu, resp. cenu účtovanou obchodní společností HAGUESS, a. s., za odvedené dílo. V tomto případě totiž DP v podstatě fungoval jako „zprostředkovatel“ mezi MHMP a zhotovitelem, jemuž byly peníze určené k náhradě nákladů na obě díla pouze předisponovány, aniž by se sám jakkoli podílel na investicích, které s sebou realizace obou částí projektu Opencard přinesly. Za takových okolností tedy není možné uvažovat v tom smyslu, že by mohlo dojít ke snížení objemu či hodnoty majetku na straně DP, jak se mylně domnívala obžaloba, přičemž její názor přijaly i soudy obou stupňů.
IV. Závěrečné shrnutí
69. Závěrem a především s ohledem na způsob rozhodnutí a odůvodnění napadeného rozsudku Městským soudem v Praze považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout povinnost orgánů činných v trestním řízení respektovat právní názor, který vyjádřil dovolací soud ve svém rozhodnutí, a povinnost provést úkony a doplnění, jejichž provedení nařídil ve smyslu §265s odst. 1 tr. řádu. Citované ustanovení trestního řádu tak ve smyslu čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ukládá vázanost právním názorem Nejvyššího soudu pro soud nižšího stupně (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004). Dodržování zásady závaznosti právního názoru soudu vyššího stupně pro soud nižšího a stejného stupně přispívá také k prosazení principu zákonnosti v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Nerespektováním závazného právního názoru ve své podstatě dotčený orgán činný v trestním řízení (soud) porušuje i procesní předpisy. Za takových okolností však již není možné rozhodovací činnost obecných soudů považovat za transparentní a předvídatelnou, a tedy i ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky respektující základní požadavek právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. V této souvislosti lze připomenout mj. nález Ústavního soudu, který v této otázce dospěl k závěru, že „[n]erespektování právního názoru nebo nadřízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01, publikovaný pod č. 35 ve svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
70. Nejvyšší soud tedy po přezkoumání napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení ve veřejném zasedání shledal, že skutek, pro který byla na obviněné podána obžaloba, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zákona, ani jiného trestného činu (podle §255a odst. 1, 3 tr. zákona). Nejvyšší soud proto na podkladě dovolání obviněných T. P. a J. S. zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože Nejvyšší soud měl pochybnosti o tom, že by odvolací soud v případě opětovného vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí postupoval shodně jako v předcházejícím řízení, rozhodl sám podle §265m odst. 1 tr. řádu rozsudkem tak, že oba obviněné podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 pro skutek uvedený v žalobním návrhu, neboť shledal, že není trestným činem. Současně Nejvyšší soud rozhodl podle §229 odst. 3 tr. řádu a odkázal Dopravní podnik hl. města Prahy, a. s., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu