ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.163.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 163/2018-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2018 o dovolání, které podal obviněný S. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 3 To 164/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 75/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného S. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 T 75/2015, byl obviněný S. V. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za nějž mu byl podle §222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.
2. Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2017 rozsudkem, sp. zn. 3 To 164/2017, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu sám ve věci rozhodl tak, že znovu uznal obviněného S. V. vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za nějž mu uložil shodný trest jako soud prvního stupně.
3. Uvedeného trestného činu se podle tohoto rozsudku obviněný S. V. dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v období od 16. 6. 2010 do 7. 12. 2011 v O., veden úmyslem zmařit uspokojení svého věřitele P. B., dobře si vědom svého závazku ve výši 1 150 000 Kč, splatného dne 30. 12. 2007 vůči poškozenému P. B., který mu plynul ze směnečného avalu na směnce vlastní směnečného dlužníka jeho zesnulého otce S. V., poté co obdržel finanční prostředky ve výši 1 200 000 Kč, které mu byly připsány na jeho bankovní účet ve dnech 5. a 6. prosince 2011 jako vypořádání společného jmění manželů od manželky I. V., takto poskytnuté finanční prostředky v období od 5. do 7. prosince 2011 postupně z bankovního účtu vybral a použil pro svou potřebu, čímž zmařil uspokojení svého věřitele P. B. a způsobil mu škodu ve výši 1 150 000 Kč. Manželce I. V. přitom na základě rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů připadla ideální polovina domu, stojící na pozemku – zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsané na LV u k. ú. pro M. k., katastrální území Z.-H., obec O. a byla jí uložena povinnost zaplatit do 1 měsíce od právní moci rozsudku obviněnému S. V. na vypořádání podílu částku 1 200 000 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný S. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku konkrétně uvedl, že uvedený dovolací důvod spatřuje v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, zejména v nesprávném vyhodnocení otázky existence závazku obviněného, v nedodržení totožnosti skutku mezi sdělením obvinění a napadeného rozsudku a v nesprávném výkladu pojmu odstranění majetku, jímž není jeho spotřebování.
5. Obviněný na začátku svého dovolání zopakoval, že v předchozích stadiích řízení u soudů nižších stupňů namítal, že poškozený P. B. nebyl jeho věřitelem. Obviněný sám avaloval směnku znějící na řad poškozeného P. B., jednalo se však o směnku zajišťovací, kterou měla být zajištěna půjčka peněz poškozeným ve prospěch otce obviněného S. V. staršího, avšak poškozený otci obviněného ve skutečnosti žádné peníze nepůjčil. Obviněný nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, který se řádně nezabýval těmito námitkami obviněného s odůvodněním, že jde o abstraktní právní akt, který má vlastní osud bez ohledu na jeho faktickou akcesorickou povahu, nezávislost směnky se uplatní pouze při její indosaci. V daném případě podle obviněného vznikl jeho dluh vůči poškozenému P. B. až s právní mocí konečného rozhodnutí ve směnečném řízení, v němž z ryze procesních důvodů neuspěl, neboť jeho závazek nemá základ v hmotném právu. Trestní soudy podle přesvědčení obviněného však nemohou vycházet ze stejných pravidel jako civilní soudy ve směnečném řízení. V bodě III. svého dovolání obviněný rozvedl své námitky ohledně porušení pravidel o totožnosti skutku. Podle jeho přesvědčení mu byl usnesením o zahájení trestního stíhání kladen za vinu skutek odlišný od toho, který byl později uveden v obžalobě a následně v soudních rozhodnutích. Zatímco usnesením o zahájení trestního stíhání mu bylo kladeno za vinu, že zcizil nemovitost ze společného jmění manželů, která byla převedena do výlučného vlastnictví jeho manželky I. V., podle obžaloby měl použít za nemovitost získané peníze pro vlastní potřebu. Obviněný byl navíc přesvědčen, že vybráním peněžních prostředků z bankovního účtu a jejich následným spotřebováním nemůže dojít k naplnění znaku sledovaného trestného činu spočívajícího v „odstranění části majetku“.
6. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil.
III. Vyjádření k dovolání a replika
7. K dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Zcela odmítla námitku obviněného ohledně totožnosti skutku, kterou obviněný uplatnil mimo rámec dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jde o námitku procesní a nikoli hmotněprávní, neodpovídá ani žádnému jinému ze zákonných dovolacích důvodů. Nad rámec uvedeného doplnila, že obviněný ani tak nemá pravdu, neboť o totožný skutek se jedná mimo jiné i tehdy, je-li zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo částečná totožnost následku. Z popisu skutku uvedeného ve všech zmíněných procesních rozhodnutích vyplývá, že obviněný neuspokojil svůj platný závazek vůči svému směnečnému věřiteli, čímž mu způsobil škodu ve výši splatného závazku. Je také zřejmé, že od samého počátku jeho trestního stíhání byla podstata jeho jednání stejná a shodný byl i způsob naložení s majetkovou dispozicí, byl pouze upřesněn způsob odstranění jeho majetku ke škodě směnečného věřitele. Navíc tuto námitku obviněný uplatnil i v předchozím řízení u soudů nižších stupňů, které konstatovaly, že shoda v podstatných okolnostech jednání i jeho následku zůstala zachována. Státní zástupkyně dále označila zbývající námitky za kvalifikovaný způsob zpochybnění právního závěru o naplnění zákonných znaků přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nicméně považovala tyto námitky za zjevně nedůvodné a souhlasila s právní kvalifikací užitou soudy nižších stupňů. Odmítla především námitku obviněného týkající se právního titulu abstraktního závazku obviněného vůči poškozenému, resp. míry průkaznosti, neboť k předání hotovosti na podkladě smlouvy o půjčce a k podpisu směnky skutečně došlo. Nelze ani přisvědčit námitce obviněného, že nešlo o odstranění části jeho majetku ve smyslu §222 tr. zákoníku. Obviněný totiž provedl postupné výběry ze svého bankovního účtu, čímž se takto vybraná hotovost dostala do jeho dispozice a bylo lhostejné, jakým způsobem s ní pro svou vlastní potřebu dále naložil. Státní zástupkyně uzavřela, že odstraněním části majetku obviněného došlo ke zmaření jeho věřitele. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Vyjádření státní zástupkyně bylo k případné replice doručeno obviněnému, který tohoto práva využil. Obviněný setrval na svých námitkách uvedených v dovolání. Předně nesouhlasil s názorem státní zástupkyně, že by vada spočívající v nedodržení totožnosti skutku mezi sdělením obvinění a obžalobou nenaplňovala jakýkoliv z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu. K námitce, zda P. B. byl v postavení věřitele, obviněný uvedl, že státní zástupkyně odkazovala na nepřiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 475/2006, jímž byl řešen odlišný případ. Trval i na tom, že poškozený P. B. žádnou půjčku otci obviněného neposkytl, tudíž zajišťovací směnku neuplatnil poctivě. Za této situace jej nebylo možno označit za věřitele. Obviněný také odmítl, že skutková věta popisovala odstranění majetku. Státní zástupkyně totiž podle jeho přesvědčení pominula, že výběry z účtu v prosinci 2011 neměly vliv na uspokojení pohledávky poškozeného P. B., který mohl vymáhat uspokojení své pohledávky až od konce září 2013, kdy nabyl právní moci směnečný platební rozkaz. Obviněný tedy mohl věřitele poškozovat až jednáním či udržováním protiprávního stavu po konci září 2013.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
10. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
11. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně .
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
12. Obviněný S. V. sice opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a však jím použitá argumentace v převážné míře neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný důvod uvedený v §265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu.
13. V daném případě se předně obviněný v rámci svého dovolání domáhal přezkumu dovolacím soudem, přičemž požadoval aplikovat hmotněprávní normy na jiný skutkový děj, než byl před soudy nižších stupňů prokázán, a to v závislosti na odlišném hodnocení provedených důkazů. Obviněný tak převážně nenamítal nesprávné hmotněprávní posouzení skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, neboť uplatňoval do značné míry vady ryze procesní spočívající v tvrzeném porušení ustanovení o dokazování v předcházejícím řízení ( error in procedendo ), které se měly promítnout i do vad skutkových spočívajících v nesprávných skutkových závěrech na základě provedených důkazních prostředků. Jde především o tvrzenou procesní vadu spočívající v porušení pravidel o totožnosti skutku, dále jde o vadu v tvrzeném neprokázání skutečného poskytnutí půjčky poškozeným P. B. otci obviněného, S. V. staršímu.
14. Pokud jde o první námitku spočívající v tvrzeném porušení pravidel o totožnosti skutku, neodpovídá tato námitka uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ani jinému dovolacímu důvodu). Přesto nad rámec uvedeného (jako obiter dictum ) dovolací soud konstatuje, že ani v tomto směru nelze dát obviněnému za pravdu, neboť trestní stíhání se od samého počátku vede pro týž skutek, jehož totožnost je držena nejméně totožným následkem, jímž je porušení majetkových práv poškozeného P. B., stejně tak je držena částečnou totožností jednání, tj. odstraněním majetku obviněného tak, aby se poškozený P. B. nemohl ani v případě výkonu rozhodnutí domoci uspokojení své pohledávky. Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, zejména s. 592 a násl.; Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 3. vydání. Praha: Leges, 2015, str. 212 a násl. a další; z judikatury např. rozhodnutí č. 6/1962, 64/1973, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 40/2001, 21/2010 Sb. rozh. tr.) . Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. s ohledem na skutkové závěry vzhledem k hodnocení provedených důkazních prostředků musí, měnit, zůstane-li zachována totožnost skutku. I Ústavní soud v minulosti se k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možno klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, uveřejněný pod č. 24 ve svazku 39, ročník 2005, na str. 469 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – dále jen „Sb. n. a u.“, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, uveřejněný pod č. 40 ve svazku 40, ročník 2006 na str. 331 Sb. n. a u.). Státní zástupce i soudy jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v žalobním návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem. V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání). Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit. Trestní stíhání se vede pro skutek a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (potažmo z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis. Ostatně k této otázce v nyní projednávané věci se (v podobném duchu) dostatečným způsobem vyjádřily i soudy nižších stupňů a na jejich odůvodnění lze též odkázat (shodně str. 8 až 9 odůvodnění rozsudku soudu první i druhého stupně).
15. V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že obsahem dovolání obviněného jsou výhrady, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy (ohledně tvrzeného neposkytnutí půjčky, kterou měla směnka zajišťovat), jak postupoval při dokazování a v jakém rozsahu k této otázce provedl dokazování. Ani tyto námitky ve světle shora rozvedeného výkladu obsahového zaměření uvedeného dovolacího důvodu mu neodpovídají. Nadto jde o opětovně uváděné argumenty, které obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud je posoudil a náležitě se s nimi vypořádal (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 6 až 10 i odvolacího soudu na str. 5 až 10). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, č. 408, Nakladatelství C. H. Beck).
16. Zároveň je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „ quod non est in foro, non est in mundo “ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „ quod non est in actis, non est in mundo “ (co není ve spise, není na světě).
17. Nejvyšší soud k tomu dále připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
18. Obviněný se shora uvedeným způsobem do volával aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. V takových případech nemůže být naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
19. Nejvyšší soud nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě obviněný předně ani neuváděl, že extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi nastal. Nadto ani dovolací soud takový extrémní nesoulad neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, které nebylo vyčerpáno jen několika málo důkazními prostředky zmíněnými obviněným v dovolání, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně. Takto zjištěný skutek byl také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů (k tomu viz též dále). Soudy tedy nepochybily, pokud vycházely z verze uvedené obžalobou a podpořenou řadou důkazních prostředků, včetně svědecké výpovědi poškozeného P. B.
c) Námitky nesprávné právní kvalifikace skutku
20. Právně relevantně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnil obviněný námitku, že jednání zjištěné soudy nižších stupňů nenaplňuje znak odstranění části majetku, který je nezbytným předpokladem pro spáchání přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným. Uvedenému dovolacímu důvodu též odpovídají námitky nesprávného výkladu mimotrestních norem směnečného práva, resp. neexistence závazkového právního vztahu mezi obviněným a poškozeným P. B. Ani v jednom případě, jak bude dále rozvedeno, ovšem nejde o námitky opodstatněné.
21. Nejvyšší soud předně nepřisvědčil námitce obviněného, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku existence závazku obviněného. Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem je nezbytným předpokladem spáchání trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že směnkou ze dne 30. 10. 2007 se otec obviněného, S. V. starší, zavázal zaplatit poškozenému P. B. bez protestu částku 1 150 000 Kč. Splatnost směnky nastala dne 30. 12. 2007. Avalistou byl obviněný, kterému tak vznikla povinnost směnku uhradit. Ze skutkových zjištění a z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 6) je tak zřejmé, že obviněný S. V. byl s ohledem na směnku ze dne 30. 10. 2007, kterou avaloval, dlužníkem poškozeného P. B. a existoval mezi nimi závazkový právní vztah i splatná pohledávka. Odvolací soud při posuzování této otázky správně vycházel z výpovědi poškozeného P. B., ze samotné směnky, jakož i z dalších, které byly též provedeny v rámci směnečného řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 136/2010, které bylo vedeno na základě žaloby P. B. o zaplacení směnečné pohledávky ve výši 1 150 000 Kč s postižními právy ze směnky proti S. V. st. a proti obviněnému S. V. podané dne 29. 10. 2009 u Krajského soudu v Ostravě. V uvedené věci byl vydán dne 4. 6. 2010 směnečný platební rozkaz, kterým Krajský soud v Ostravě uložil povinnost obviněnému S. V. uhradit poškozenému P. B. částku 1 150 000 Kč.
22. Nejvyšší soud k postavení obviněného připomíná následující. R učení obviněného (aval) mělo povahu směnečného rukojemství ve smyslu čl. 1 §30-32 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“). Vztah obviněného jako směnečného rukojmího (aval, avalista) ke směnečnému věřiteli je zvláštním případem ručení, který je samostatně upraven v zákoně směnečném a šekovém a odlišuje se od ručení podle jiných právních předpisů, ať již jde o ručení smluvní [jako např. tehdy podle §303 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), pro obchodní závazkové vztahy, nebo podle §546 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pro občanskoprávní vztahy, a to v obou případech na základě písemného prohlášení ručitele] nebo zákonné (např. společníka veřejné obchodní společnosti – tehdy podle §76 odst. 1 obch. zák.).
23. Jakkoliv je směnečné rukojemství zvláštním případem ručení a v mnohém ohledu se od obecné úpravy ručení v civilním právu odlišuje (zejména v principech charakterizujících ručení v podobě subsidiarity a akcesority ve vztahu k hlavnímu závazku), tyto odchylky směnečného rukojemství v daném případě nehrály zásadní roli. Směnečné rukojemství bylo totiž v mnoha ohledech vůči avalistovi přísnější než vůči ručiteli podle občanského či obchodního zákoníku. Aval nezajišťuje pouze závazek osoby, za kterou se rukojemství přebírá (za tzv. avaláta), jde totiž o závazek hradit ze směnky jako takové, ovšem aval je zavázán jako ten, za koho se zaručil ve smyslu čl. 1 §32 odst. 1 ZSŠ. V souladu s čl. 1 §30 odst. 1 ZSŠ bylo mezi stranami sjednáno, že zaplacení směnky bylo zaručeno směnečným rukojemstvím. Podle uvedeného ustanovení je možné sjednat směnečné rukojemství jak na celý směnečný peníz, tak i na jeho část.
24. Obviněný se jako směnečný rukojmí zaručil zaplatit částku 1 150 000 Kč. Směnečný rukojmí je zavázán stejně jako ten, za nějž se zaručil, čímž závazek směnečného rukojmího zásadně kopíruje závazek avaláta (tzv. principální závazek) . Navíc směnečný rukojmí nemá stejný vztah k dlužníku jako obecný ručitel podle jiných předpisů (shora zmíněného občanského nebo obchodního zákoníku), odlišnosti jdou k tíži směnečného rukojmího. Zejména směnečný rukojmí není oproti obecnému ručiteli zavázán za určitého dlužníka, ale zajišťuje zaplacení směnky jako takové, neboli vůči věřiteli se zavazuje pro případ, že směnka nebude proplacena kterýmkoliv dlužníkem (a to i případně dlužníky budoucími, kteří dosud podepsáni na směnce nejsou). Dále má směnečný rukojmí ztíženou obranu proti směnečnému věřiteli, avalista není bez dalšího oprávněn odvozovat a účinně vznášet námitky, jež jsou spojeny s osobou směnečného dlužníka (avaláta), resp. svědčí ve prospěch avaláta k remitentovi (majiteli) směnky, a to proti povinnosti plnit na směnku. Možnost vznášet námitky jen mezi konkrétními směnečnými účastníky, a promítat tak obsah vlastních (mimosměnečných) vztahů majících i případně vazbu na důvod (kauzální souvislosti) směnky je přitom dovozována z čl. 1 §17 ZSŠ – srov. k tomu Sadecký, L. Směnečné rukojemství pohledem avala (avalisty), in: Právní rozhledy, 2010, č. 12, s. 424, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 810/2003.
25. Na postavení avala je vždy nutné nahlížet čistě v rovině směnečněprávní (jak vyplývá z čl. 1 §30 odst. 1 a §32 odst. 1 ZSŠ), čímž se směnečný rukojmí z titulu své pozice rozhodně nestává účastníkem obecných (mimosměnečných) závazkových vztahů, které se směnkou případně jakýmkoliv způsobem souvisejí, resp. které jsou jakýmkoliv způsobem vázány především na osobu avaláta. Směnečný rukojmí je samostatným dlužníkem a osoba avaláta jen určuje, jaká je směnečná kvalita jeho závazku, jaká je jeho výše a jaké je jeho postavení na směnce. Směnečný rukojmí není dlužníkem akcesorickým k závazku určitého směnečného dlužníka, a to ani toho, za něhož se podepsal jako běžný ručitel, ale je dlužníkem samostatným, při postihu solidárním se všemi ostatními dlužníky. Závazek avalisty je nezávislý na závazku dlužníka materiálně; je-li formálně možný postih proti dlužníkovi, je možný i proti rukojmímu. Více srov. Sadecký, L. Směnečné rukojemství pohledem avala (avalisty), in: Právní rozhledy, 2010, č. 12, s. 424; Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 149 a násl.
26. K tomu lze doplnit, že již v občanském soudním řízení (ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 136/2010) při uplatnění směnky proti obviněnému S. V. jako žalovanému řešil dne 18. 6. 2010 Krajský soud v Ostravě námitky obviněného proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 4. 6. 2010, sp. zn. 27 Cm 126/2010, že obviněný směnku neavaloval a že podpis, který je umístěn pod údaji o avalovi, nebyl jeho podpisem, avšak nepřiznal jim relevanci. Soud se již tehdy podrobně zabýval existencí práva věřitele P. B. vůči obviněnému jako směnečnému ručiteli a za účelem posouzení pravosti podpisů ustanovil znalce v oboru písmoznalectví JUDr. Jiřího Straku, který konstatoval, že podpis obviněného byl pravý, tedy že se jednalo o jeho vlastnoruční podpis. Soud dospěl k závěru, že jeho závazek nezanikl, ale trval i v době tohoto řízení před Krajským soudem v Ostravě. To se plně projevilo vynesením shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 136/2010, kterým byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti. Tento platební rozkaz nabyl právní moci dne 26. 1. 2012.
27. Jak správně uvedly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků, poté co byl obviněnému doručen dne 16. 6. 2010 směnečný platební rozkaz, se obviněný dohodl s manželkou, aby podala návrh k soudu na vypořádání společného jmění manželů, což jeho manželka učinila dne 27. 12. 2010. Obviněný se k němu připojil. Podle souhlasného návrhu byly ve výroku rozsudku soudu druhého stupně popsané nemovitosti následně přikázány do výlučného vlastnictví manželky obviněného, která na vypořádání podílu obviněného mu poté zaplatila částku ve výši 1 200 000 Kč, obviněný následně tuto částku vybral a použil pro svou potřebu, jak bylo shora již rozvedeno. Lze také souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že obviněný se tím úmyslně zbavil svého jediného hodnotného majetku v době, kdy si byl zcela vědom, že poškozený věřitel P. B. proti němu již uplatnil svůj nárok u soudu, v důsledku čehož proti němu bylo zahájeno a vedeno směnečné řízení. Svým jednáním tak zmařil uspokojení svého věřitele P. B.
28. Je přitom zřejmé, že dluh obviněného vůči poškozenému P. B. nevznikl s právní mocí směnečného platebního rozkazu, jak zcela nesprávně dovozoval obviněný ve svém dovolání, ale dávno předtím. Obviněný se dobrovolně stal směnečným ručitelem, avalistou, věděl, že v případě nezaplacení směnečné částky směnečným dlužníkem, avalátem (otcem obviněného), bude sám muset poškozenému plnit. Splatnost směnky nastala ke dni 30. 12. 2007, od tohoto dne mohla být kdykoliv uplatněna, čehož si obviněný musel být též vědom. Námitky obviněného ohledně vzniku dluhu tak rozhodně nemohou obstát, protože v době jednání obviněného spočívajícího v odstranění majetku již několik let jeho dluh trval a byl splatný.
29. V tomto směru lze připomenout též další rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech, v nichž významnou roli hrál dluh plynoucí ze směnečného rukojemství. Zejména lze uvést usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 889/2013, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že směnečný rukojmí přijímá podpisem na neúplné směnce závazek zaplatit dluh směnečnému věřiteli, že uvedeným právním jednáním se ocitá v postavení přímého dlužníka a nikoli jen ručitele, a proto v případě, že se za tohoto stavu zbaví svého majetku, naplní za splnění i dalších zákonných podmínek znaky trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. To Nejvyšší soud v uvedené věci dříve konstatoval dokonce ve vztahu k případu, v němž obviněná zcizovala svůj majetek dříve, než byla blankosměnka vyplněna a vůči ní jako směnečné rukojmí uplatněna, neboť blankosměnka se sice stává směnkou až po doplnění chybějících náležitostí, avšak s účinky ex tunc, tyto účinky se pak vztahují i na směnečnou rukojmí (tak i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2011, sp. zn. 5 Cmo 556/2000). Ke stejnému názoru dospěl ještě dříve Nejvyšší soud i v usnesení publikovaném pod č. 17/2004 Sb. rozh. tr., podle nějž zajištěním zaplacení směnek institutem směnečného rukojemství (čl. 1 §32 odst. 1 ZSŠ) za úvěrové smlouvy poskytnuté jiné osobě se směnečný rukojmí stává samostatným dlužníkem věřitele. Pokud směnečný rukojmí následně darováním části svého majetku zmaří uspokojení tohoto věřitele, pak za splnění dalších zákonných podmínek naplní znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), neboť zmaří uspokojení svého věřitele, a nikoliv věřitele jiné osoby ve smyslu ustanovení §256 odst. 2 písm. a) tr. zák. (dnes jde o ustanovení §222 odst. 1, resp. 2 tr. zákoníku). K podobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 5 Tdo 242/2016.
30. Ze všech výše uvedených důvodů nemohla námitka obviněného, že v době svého jednání nebyl dlužníkem poškozeného P. B., obstát.
31. Nejvyšší soud dále odmítl i námitku obviněného, že vybráním peněz z účtu a jejich užitím pro vlastní potřebu nedošlo k odstranění majetku ve smyslu §222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odstraněním majetku se totiž rozumí jeho ukrytí mimo dosah věřitele, přičemž pachatel (dlužník) si i nadále ponechá možnost s ním volně nakládat či jej využívat, avšak znemožní věřiteli dosáhnout uspokojení vlastní pohledávky z takového majetku dlužníka (shodně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2213 a násl.). O to jde i v případě, že pachatel velkou finanční hotovost vybere z vlastního bankovního účtu a umístí ji na neznámé místo tak, aby byla mimo dosah poškozeného věřitele, kterému tím znemožní provést výkon rozhodnutí na takovou majetkovou hodnotu. Zde je navíc třeba vidět celou posloupnost úkonů obviněného, který více po sobě jdoucími kroky (zúžení společného jmění manželů, přijetí finančního vyrovnání od manželky a výběr peněz z účtu) cíleně dosáhl stavu, kdy není znám žádný jeho významnější majetek, který by mohl být postižen výkonem rozhodnutí, ač předtím, než se dozvěděl, že poškozený uplatňuje svou pohledávku u soudu, měl majetek postačující k úhradě celého dluhu. Správně proto soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný zmařil uspokojení svého věřitele tím, že odstranil část svého majetku.
IV. Závěrečné shrnutí
32. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnil obviněný z velké části jen formálně, ve skutečnosti však jeho dovolací námitky neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu, neboť byly procesního charakteru nebo směřovaly výlučně proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, ale obviněný nevytýkal nesprávné právní posouzení skutku zjištěného soudy nižších stupňů ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Zčásti obviněný uplatnil námitky podřaditelné pod uvedený dovolací důvod, avšak dovolací soud je vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné, jak bylo rozvedeno shora. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
33. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu