ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.186.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 186/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2018 o dovolání, které podal obviněný A. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 3 To 203/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 4 T 2/2017, byl obviněný A. P. uznán vinným společně s již odsouzeným M. O. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), spáchaným jako spolupachatelem ve smyslu §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I./1. až I./11. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Týmž rozsudkem byl obviněný uznán vinným organizátorstvím přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) a §211 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný T. Č. přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se oba obvinění dopustili skutkem podrobně popsaným pod bodem II. ve výroku o vině v uvedeném rozsudku. Dále byl tímto rozsudkem obviněný A. P. uznán vinným společně s již odsouzenou J. S. pomocí k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1 tr. zákoníku, které se dopustil skutkem popsaným pod bodem III./1. ve výroku o vině v citovaném rozsudku, společně s již odsouzenou L. K. pomocí k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1 tr. zákoníku, které se dopustil skutkem popsaným pod bodem III./2. ve výroku o vině ve zmíněném rozsudku. Dále byl obviněný A. P. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal skutkem popsaným pod bodem III./3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným pod bodem III./4. ve výroku o vině v tomtéž rozsudku.
2. Za tyto přečiny byl obviněný A. P. odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tento souhrnný trest mu byl uložen i za sbíhající se přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 4 T 130/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 5 To 213/2016. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl dále v rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 4 T 130/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 5 To 213/2016, zrušen výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Obviněný T. Č. pak byl odsouzen podle §211 odst. 1 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 4 T 2/2017, podal obviněný A. P. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 3 To 203/2017, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný A. P. podal proti citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný ve svém dovolání vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho odvolacími námitkami zejména ve vztahu ke skutkům pod body III./3. a III./4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Tyto výhrady obviněného směřovaly proti skutkovým zjištěním, která podle jeho názoru neodpovídají požadavkům ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Dále obviněný vytkl, že soud prvního stupně pochybil, když ve vztahu k bodům III./3. a III./4. ve výroku o vině v rozsudku založil své závěry zejména na tvrzení svědkyně J. S., kterou obviněný považuje za nevěrohodnou. Další důkazy, jimiž mělo být podpořeno tvrzení jmenované svědkyně, soud interpretoval podle obviněného nesprávně. Odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně a zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování, které by vyvrátily nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně. Obviněný vytkl v podaném dovolání i porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 3 To 203/2017, a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
6. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení s obsahem podaného dovolání obviněného se k němu nebude věcně vyjadřovat.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
7. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
8. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný A. P. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
9. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
10. Obviněný A. P. však ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně i sám obviněný zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k nesprávnému zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů. Obsahem dovolání obviněného jsou námitky, v nichž vytkl, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, jak postupoval při dokazování a v jakém rozsahu provedl dokazování. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutků, které jsou obsaženy pod body III./3. a III./4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Naopak obviněný ve svém dovolání opětovně uvádí argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Ty byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud je posoudil a náležitě se s nimi vypořádal (viz s. 3 a 4 jeho usnesení). Zároveň obviněný v podstatě požaduje, aby Nejvyšší soud dal soudům nižších stupňů pokyny, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je ovšem v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v §256b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
11. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož soud prvního stupně pochybil, když ve vztahu k bodům III./3. a III./4. ve výroku o vině v rozsudku založil své závěry zejména na tvrzení svědkyně J. S., která je podle obviněného nevěrohodná. Obviněný tím totiž vytýká, že rozhodná skutková zjištění soudů nemají oporu v opatřených důkazech. Taková argumentace se ovšem vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením jimi provedených důkazů.
12. Nejvyšší soud dále nad rámec uplatněného dovolacího důvodu zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného A. P. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a která jednoznačně svědčí o spáchání přečinů v něm uvedených. Přitom z popisu skutků ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů. Proto v tomto směru nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ostatně dodržení tohoto práva obviněného mu nijak nezaručuje takový výsledek trestního stíhání, jaký by si sám přál.
13. Pokud jde o námitku obviněného, v níž poukázal na nesprávný postup v rámci dokazování během řízení před soudem prvního i druhého stupně, když podle jeho názoru soudy nebraly na zřetel návrhy na provedení dalších důkazů, konkrétně výslechů svědků, je třeba zdůraznit následující skutečnosti. V trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný pod č. 40 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz jeho s. 5), ten dostatečně vyložil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů. Nemohlo tedy ani tady dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jak obviněný obecně namítl ve svém dovolání.
IV. Závěrečné shrnutí
14. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný A. P. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo. Navíc shodnými námitkami obviněného, jaké uplatnil ve svém dovolání, se již zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly soudy nižších stupňů v podrobném odůvodnění svých rozhodnutí.
15. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu