ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.188.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 188/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2018 o dovolání, které podal obviněný S. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 68 To 181/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 32 T 10/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného S. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 32 T 10/2015, byl obviněný S. V. uznán vinným pod bodem 1) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), pod bodem 2) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod bodem 3) přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného stanovení dohledu. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby v rámci zkušební doby a výkonu dohledu prokazoval, že vede řádný život, má legální zdroj příjmů, nezneužívá návykové látky a plní dohody ohledně náhrady škody. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost uhradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 161/11, Vítkovice, 703 00 Ostrava, škodu ve výši 14 308 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Š. L. a M. V. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedených trestných činů se obviněný podle tohoto rozsudku dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem 1) dne 8. 7. 2015 v K. prodal mobilní telefon, který si téhož dne vypůjčil od poškozeného F. Ž. a v rozporu s dohodou nevrátil, čímž mu způsobil škodu ve výši 6 350 Kč. Pod bodem 2) dne 19. 7. 2015 kolem 21:00 hod. v K. prostřednictvím sítě facebook zaslal opakovaně vulgární zprávy poškozené M. V., posléze kolem 21:30 hod. opakovanými kopy překonal uzamčení vstupních dveří bytu poškozené, do něhož vstoupil a prohledal jej, čímž v poškozené M. V. vzbudil důvodnou obavu o život a zdraví. Pod bodem 3) rozsudku dne 19. 7. 2015 kolem 22:10 hod. v K. v průběhu návštěvy v bytě poškozeného Š. L. ho neočekávaně fyzicky napadl opakovanými údery pěstí do obličeje s takovou intenzitou, že poškozený Š. L. upadl, nato jej ležícího nejméně dvakrát obutou nohou kopl do obličeje, čímž mu způsobil poranění, která si vyžádala lékařské ošetření a následné léčení po dobu 4 týdnů, a sice konkrétně otřes mozku, tržně zhmožděnou ránu na čele vlevo, zlomeninu spodiny levé očnice, tříštivou zlomeninu nosních kůstek, zhmoždění nosu a zlomeninu 7. až 9. žebra . Když se obviněný přesvědčil, že poškozený je v bezvědomí a nevnímá dění kolem sebe, vzal z bytu nástěnné hodiny, televizor, mobilní telefon, peněženku s občanským průkazem a dalšími doklady, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 4 710 Kč, a tohoto jednání se dopustil, přestože byl předtím odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. 4 T 131/2011, který nabyl právní moci téhož dne, mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, jenž vykonal dne 1. 8. 2013.
3. Proti uvedenému rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně odvolání v neprospěch obviněného do výroku o vině ohledně skutku popsaného pod bodem 3) a do výroku o trestu. O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 68 To 181/2017 ve veřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2017 rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 3), jakož i v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody učiněném podle §228 odst. 1 tr. řádu a podle §229 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k poškozenému Š. L. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak sám ve věci rozhodl tak, že uznal obviněného S. V. vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, ve výrocích o vině pod body 1) a 2) zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Za to obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu a podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo znovu rozhodnuto o nárocích na náhradu škody, a to ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně.
II. Dovolání a v yjádření k němu
4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný S. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Aniž by to obviněný výslovně uvedl, z celého dovolání je patrné, že jím brojil výlučně proti právní kvalifikaci jeho jednání pod bodem 3) jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 tr. zákoníku a dožadoval se posouzení tohoto skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Obviněný nejprve reprodukoval výrokovou část rozhodnutí soudu druhého stupně. Dále uvedl, že si je vědom, že dovolání neslouží k přezkoumávání skutkových závěrů soudů nižších stupňů, nicméně rozhodnutí musí být učiněno na základě jednoznačných skutkových zjištění, která nesmějí být protichůdná, přičemž nelze vycházet jen z popisu skutku ve výroku rozsudku, ale též z jeho odůvodnění. Obviněný byl přesvědčen, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou vnitřně rozporné, jednání obviněného nesměřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví, dokonce ke vzniku takového následku nebylo způsobilé. Výpověď obviněného byla sice označena za nevěrohodnou, chybí ovšem jakýkoliv jiný důkazní prostředek, kterým by bylo prokázáno, že obviněný poškozeného do hlavy kopal. Obviněný byl přesvědčen, že jeho jednání i při uvedených skutkových závěrech bylo nesprávně právně posouzeno. Především nesouhlasil se závěry odvolacího soudu, že razantně a silně kopl poškozeného do míst, kde je nos, a že tento útok byl veden s konkrétním úmyslem, že by vzhledem k charakteru a intenzitě útoku věděl, že takovým jednáním může způsobit vážné zranění, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn. Odvolací soud uznal pochybnost, zda obviněný byl vzhledem k požitému alkoholu schopen ovládat intenzitu svých úderů a kopů. Ze síly úderu podle něj nelze ani vyvozovat úmysl pachatele. Nabízela se též právní kvalifikace jeho činu jako trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. Dále odkázal na podobný případ v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tz 49/2011. Poukázal na to, že v žádném případě neměl v úmyslu vážně zranit poškozeného, neboť nepoužil zbraň, ačkoliv na stole byl popelník či půllitr a jinde v místnosti několik nožů, poškozenému zasadil pár úderů v rychlém sledu za sebou a dále na něj neútočil. Přitom zde nebyla žádná překážka, která by mu objektivně bránila v dalším útoku, jímž by poškozenému skutečně způsobil těžkou újmu. Obviněný se proto domníval, že právní kvalifikace jeho jednání je zcela nepřiléhavá.
6. S ohledem na to obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
7. Nejvyšší státní zástupce, jemuž bylo dovolání obviněného S. V. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu, se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Pozdější vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo doručeno Nejvyššímu soudu až po rozhodnutí v neveřejném zasedání, z tohoto důvodu nebylo vyjádření ani zasláno k replice obhájci obviněného.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
8. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
9. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
10. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí .
b) Námitky neodpovídající dovolacím důvodům
11. Dovolání obviněného napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně a znovu rozhodnuto o vině obviněného uváděné v tomto řízení pod bodem 3), o trestu a o náhradě škody, přičemž vytýkané nesprávnosti tohoto rozhodnutí jsou spatřovány především v nesprávných a vnitřně rozporných skutkových zjištěních.
12. Obviněný především v bodech II., III. a zčásti i IV. svého dovolání polemizoval se skutkovými závěry odvolacího soudu a žádal aplikovat ustanovení hmotného práva na jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozsudcích přesvědčivě zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .
13. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což nachází odraz v latinském přísloví „ quod non est in foro, non est in mundo “ (co není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „ quod non est in actis, non est in mundo “ (co není ve spise, není na světě).
14. B ez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu zejména odvolacího soudu nemají žádné opodstatnění. Pokud jde o pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 tr. zákoníku, zcela důvodně odvolací soud (ve shodě se závěry soudu prvního stupně) vycházel z přesvědčení, že obviněný napadl poškozeného Š. L. opakovanými údery pěstí do obličejové části s takovou intenzitou, že poškozený spadl na dřevěnou konstrukci pohovky a na podlahu, poté jej ještě nejméně dvakrát kopl obutou nohou do obličeje, čímž mu způsobil četná zranění, a sice otřes mozku doprovázený bezvědomím, tržně zhmožděnou ránu na čele vlevo, zlomeninu spodiny levé očnice, tříštivou zlomeninu nosních kůstek, zhmoždění nosu, zlomeninu 7. až 9. žebra, tj. zranění s dobou léčení v trvání 4 týdnů. V tomto směru odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, tyto závěry vyplynuly z provedeného dokazování, zejména pak ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, a sice MUDr. Václava Kamenčíka (odvětví úrazové chirurgie), resp. MUDr. Marka Dokoupila, MBA (odvětví soudní lékařství). Dále měly soudy nižších stupňů vedle výpovědi obviněného i výpovědi svědků (včetně poškozeného), listinné důkazy i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Libora Chvíly. Na základě těchto důkazů při jejich komplexním hodnocení (viz str. 10 rozsudku soudu prvního stupně, resp. 5 až 7 rozsudku soudu druhého stupně) dospěly soudy k uvedeným skutkovým závěrům, které v provedených důkazech mají svou oporu (v podrobnostech lze na ně odkázat).
15. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhá. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
16. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (z mnohých rozhodnutí srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.; z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 432/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 907/2014 ).
17. Nejvyšší soud současně nezjistil žádné porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného, a to z hlediska posouzení jeho jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 tr. zákoníku . V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].
18. V uvedeném rozsahu tak uplatněné námitky obviněného neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, a proto takové dovolání, nebýt dalších námitek, by bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
c) Námitky chybné právní kvalifikace
19. Obviněný namítl chybnou právní kvalifikaci svého jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť neměl úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví poškozenému Š. L. Tuto absenci úmyslu dovozoval mimo jiné z toho, že nepoužil zbraň a že nebyla dána žádná překážka, která by mu objektivně bránila v dalším útoku, jímž by poškozenému skutečně způsobil těžkou újmu.
20. Nejvyšší soud připomíná, že podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokud k takovému následku nedojde, může se jednat o pokus takového trestného činu, jsou-li naplněny jeho znaky uvedené v §21 odst. 1 tr. zákoníku, tedy pokud jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání takového trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo.
21. Soudy nižších stupňů v daném případě uzavřely, že obviněný svým jednáním nezpůsobil těžkou újmu na zdraví, poškození zdraví dosáhlo intenzity jen ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Soud druhého stupně nicméně uzavřel, že jednání obviněného bylo takové intenzity, že k těžké újmě na zdraví bezprostředně směřovalo (srov. zejména jeho závěry na str. 6-7 jeho rozsudku). Ostatně poškozenému Š. L. jednáním obviněného skutečně způsobená zranění hraničila s těžkou újmou na zdraví, a to především v podobě vážné poruchy zdraví spočívající v poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, a sice ve způsobení otřesu mozku s bezvědomím (které v daném případě skutečně nastalo, avšak nedosáhlo potřebné délky a intenzity). Ovšem i další zranění poškozeného byla vážná, vyžádala si relativně delší léčení, blížila se dokonce delší dobu trvající poruše zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Není proto namístě zranění poškozeného jakkoliv bagatelizovat, jak se o to snaží obviněný v dovolání. Obviněný při svém útoku nepočítal s žádnou okolností, pro kterou by taková zranění dosahující intenzity těžké újmy na zdraví neměla vzniknout, naopak provedeným způsobem útoku, tj. opakovanými údery pěstí do obličejové části hlavy poškozeného a zejména následnými dvěma kopy nohou tamtéž, taková zranění skutečně mohla vzniknout.
22. Rozhodně neobstojí námitka obviněného, že svůj útok mohl bez problémů dokončit a tvrzená zamýšlená zranění způsobit, což má dokládat, že je ve skutečnosti způsobit nechtěl. Obviněný svým atakem dosáhl stavu bezvědomí poškozeného s otřesem mozku, kdy se již uvažuje o těžké újmě na zdraví z důvodu poškození důležitého orgánu, při němž dochází k nebezpečí pro život nebo jiný závažný déle trvající nebo trvalý následek. Nadto, i kdyby byl obviněný s to rozpoznat, že těžké újmy ještě nedosáhl (pro nedostatečnou intenzitu otřesu mozku a trvání bezvědomí), případné zanechání jednání a nedokonání činu by ani tak nevedlo k zániku trestnosti pokusu ve smyslu §21 odst. 3 tr. zákoníku, protože by se jednalo o pokus ukončený, u něhož nelze odstranit nebezpečí vzniklé zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu (podobně jako nezaniká pokus v případě výstřelu na poškozeného, má-li pachatel ještě další náboje ve střelné zbrani, kterou by i nadále mohl využít). Tím spíše by nemohlo mít takové upuštění od dokonání vliv na posouzení jeho jednání jako pokusu daného trestného činu. Je možné je zohlednit pouze při výběru druhu trestu a jeho výměry v rámci posouzení, do jaké míry se jednání přiblížilo dokonání činu, resp. z jakých důvodů k dokonání činu nedošlo ve smyslu §39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku. Rozhodně ani případné pozdější upuštění od dokonání činu nemá vliv na posouzení formy zavinění, s jakou se pachatel pokusil o trestný čin, pouze může dokládat celkovou rozhodnost pachatele dokonat trestný čin i s ohledem na okolnosti nastalé při jeho páchání.
23. Je tak možno připojit se k názoru odvolacího soudu, že jednání obviněného bylo takové intenzity, že z něj mohla těžká újma poškozenému Š. L. vzniknout, obviněný o této možnosti věděl, nepočítal s žádnou konkrétní okolností, pro kterou by těžká újma vzniknout neměla, a byl s ní srozuměn. Lze tak dovodit, že k těžké újmě na zdraví se vztahoval nepřímý úmysl obviněného ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ve zbytku lze odkázat na přiléhavé právní závěry odvolacího soudu.
24. Pokud jde o možnost posoudit skutek obviněného uvedený v tomto trestním řízení pod bodem 3) jako trestný čin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba i v tomto ohledu souhlasit se soudy nižších stupňů, že taková právní kvalifikace nebyla důvodná. Nebyly totiž učiněny takové skutkové závěry, které by naplňovaly znaky uvedeného trestného činu, především nebyla konstatována nepříčetnost obviněného vyvolaná návykovými látkami, dokonce nebyla zjištěna ani zmenšená příčetnost vyvolaná intoxikací, neboť schopnosti rozpoznávací i ovládací měl obviněný v době jednání pouze snížené, nikoli však podstatně (viz závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Libora Chvíly, str. 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soudy nižších stupňů proto důvodně dospěly k závěru, že obviněný byl příčetný a pro své jednání spáchané pod vlivem návykových látek plně trestně odpovědný. Použití ustanovení §360 tr. zákoníku proto nepřicházelo v úvahu.
IV. Závěrečné shrnutí
25. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný S. V. vznášel námitky, které zčásti obsahově neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto se jimi nemohl zabývat. Protože se však jeho dovolání částečně opíralo též o námitky, které tomuto důvodu odpovídaly, ale Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc shodnými námitkami, jaké obviněný uplatnil ve svém dovolání, se již zabýval a náležitě se s nimi vypořádal zejména soud druhého stupně.
26. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 2. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu