ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.233.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 233/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2018 o dovoláních, která podali obvinění H. Z. a J. L. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 55 To 109/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 125/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných H. Z. a J. L. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 T 125/2016, byli obvinění H. Z. a J. L. uznáni vinnými přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Obvinění byli za tento přečin odsouzeni každý podle §254 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Dále byl každému z obviněných podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, který se skládá ze 100 denních sazeb ve výši 1 000 Kč za jednu denní sazbu. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Rovněž byl každému z obviněných podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích či v jejich zastupování na základě plné moci nebo prokury v trvání 3 roků.
3. Proti uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 55 To 109/2017, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněných
4. Obvinění H. Z. a J. L. podali prostřednictvím svého společného obhájce proti citovanému usnesení odvolacího soudu obsahově zcela shodná dovolání (v jednom podání), která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a napadli jimi toto rozhodnutí v celém rozsahu.
5. Obvinění vytkli nesplnění základního předpokladu k vyvození jejich trestní odpovědnosti, kterým je prokázání protiprávního jednání. V této souvislosti odmítli závěr soudů nižších stupňů o porušení své povinnosti jakožto společníků a jednatelů obchodní společnosti AZO Rusava, s. r. o., a to povinnosti řádně shromažďovat, vést a uchovávat správné a úplné účetnictví této obchodní společnosti. Jak dále obvinění zdůraznili, obchodní společnost AZO Rusava, s. r. o., převedli v souladu se zákonem na svědka I. B., kterému zároveň řádně předali veškeré účetnictví obchodní společnosti. O tomto předání svědčí kromě dvou dokladů založených ve spise také skutečnost, že svědek I. B. následně jako společník a jednatel obchodní společnosti AZO Rusava, s. r. o., právně vymáhal pohledávky této obchodní společnosti mj. právě na základě účetních dokumentů. Stejně tak je důkazem o předání účetnictví obchodní společnosti AZO Rusava, s. r. o., trestní řízení vedené Okresním soudem v Přerově (blíže nespecifikované) proti obviněnému J. L., protože toto probíhalo na základě předmětného účetnictví. Obvinění se také vyjádřili k výběru finančních částek z účtu jmenované obchodní společnosti, k čemuž mělo docházet na základě dohody se svědkem I. B. a Provizní smlouvy ze dne 15. 3. 2013.
6. Obvinění zpochybnili i závěr soudu prvního stupně, podle něhož při trestné činnosti jednali ve shodě se svědkem I. B., protože v takovém případě by měl být tento svědek rovněž trestně stíhán pro stejný přečin, jímž byli uznáni vinnými obvinění.
7. Dále podle názoru obviněných nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky přečinu, jehož spáchání jim bylo kladeno za vinu, jelikož v odvolacím řízení nebyl brán ze strany soudu zřetel na některá jejich tvrzení vylučující úmysl vést nikoliv řádně účetnictví obchodní společnosti AZO Rusava, s. r. o. V této souvislosti obvinění poukázali na porušení zásady presumpce neviny a s ní spojeného pravidla „in dubio pro reo“.
8. Obvinění zároveň vytkli nepřiměřenou tvrdost trestů, které jim byly uloženy. Přestože soud prvního stupně neshledal u žádného z obviněných přitěžující okolnost, byly každému z nich uloženy hned tři tresty, a to podmíněný trest odnětí svobody, zákaz činnosti a peněžitý trest, který je podle obviněných nepřiměřeně vysoký.
9. Závěrem svých dovolání obvinění H. Z. a J. L. navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a aby podle §265m odst. 1 tr. řádu zprostil oba obviněné obžaloby.
III. Vyjádření k dovoláním
10. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných H. Z. a J. L. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho přesvědčení použitá argumentace obviněných neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to ani v případě, kdyby obvinění poukázali na tzv. extrémní nesoulad skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování. Obvinění totiž vycházejí z jiného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy, když tvrdí, že účetnictví obchodní společnosti AZO Rusava, s. r. o., nezatajili, ale předali ho v kompletní podobě svědkovi I. B. Vlastní alternativní možnosti hodnocení důkazů, předkládání představ o skutkových zjištěních a polemika v tomto ohledu se soudy nižších stupňů jsou ovšem v rámci dovolacího řízení bezpředmětné a nelze k nim zásadně přihlížet. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněných, jímž zpochybnili prokázání subjektivní stránky jimi spáchaného přečinu, protože soud prvního stupně vzhledem ke všem souvislostem správně dovodil spáchání trestného činu v přímém úmyslu.
11. Za relevantní nelze podle státního zástupce považovat ani námitky obviněných, že jim byly uloženy nepřiměřené tresty. Nesouhlas obviněných s výší trestu totiž nelze uplatnit prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů, jestliže jim byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a v rámci zákonné trestní sazby.
12. Státní zástupce neshledal důvodnou ani námitku obviněných, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. podle pravidla „in dubio pro reo“. I tyto výhrady totiž směřují výlučně proti skutkovým zjištěním a proti způsobu hodnocení provedených důkazů a jako takové nejsou způsobilé naplnit obviněnými uplatněný či jiný dovolací důvod.
13. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
15. Obvinění H. Z. a J. L. uplatnili ve svých dovoláních dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
16. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
17. Obvinění H. Z. a J. L. však ve svých dovoláních nevytýkají soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jimi spáchaný skutek, ani nekonkretizují, které zákonné znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, jímž byli uznáni vinnými, nebyly naplněny. Obvinění totiž většinou svých námitek vyjádřili nesouhlas se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud namítli, že neporušili povinnosti stanovené zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a že řádně shromažďovali, vedli a uchovávali správné a úplné účetnictví obchodní společnosti AZO Rusava, s. r. o., ačkoli soudy nižších stupňů dospěly k opačnému závěru. Tím obvinění zpochybňují výsledky dokazování a shledávají existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byli obvinění odsouzeni, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obvinění v této souvislosti nepoukázali na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
18. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění, tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněných, v němž popírají, že jednali po předchozí dohodě se svědkem I. B. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obvinění jejím prostřednictvím jen zpochybňují skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřují nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obvinění v dovoláních předkládají vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svého hodnocení některých okolností případu.
19. K námitkám obviněných spočívajících v tom, že závěr soudu prvního stupně o jejich předchozí dohodě se svědkem I. B. není podložen jediným důkazem, je nutné zdůraznit rozhodné skutkové okolnosti případu svědčící o zcela účelovém jednání obviněných. Jak je z nich patrné, obchodní jednání mezi obviněnými a tímto svědkem, na němž byl řešen převod jejich obchodních podílů v obchodní společnosti AZO Rusava, s. r. o., trvalo jen velmi krátce, svědek I. B. neprojevil žádný zájem o to, aby se seznámil s ekonomickým a právním stavem jmenované obchodní společnosti před tím, než na něj obvinění převedli své obchodní podíly (také obvinění netrvali na mimořádné účetní závěrce obchodní společnosti, pomocí níž by zjistili cenu svých obchodních podílů), tento svědek si za celou dobu svého působení v pozici společníka a jednatele nezřídil dispoziční právo k bankovním účtům obchodní společnosti, nijak přesvědčivě nevysvětlil svou motivaci k nákupu obchodních podílů obviněných a lze poukázat i na další závěry uvedené na s. 10 až 13 rozsudku Okresního soudu v Přerově. Rovněž odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení o zamítnutí odvolání obviněných zdůraznil, že úvahy soudu prvního stupně vedoucí ke zmíněnému závěru o jednání obviněných po předchozí dohodě se svědkem I. B. vychází především z logiky věci, která je výsledkem důsledného hodnocení okolností případu v jejich jednotlivostech a v souhrnu. Přitom jde o okolnosti, jež mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a které zapadají do rámce závěru o průběhu skutkového děje tak, jak byl soudem prvního stupně stabilizován a formulačně vyjádřen (viz s. 5 usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci). Nejvyšší soud k tomu připomíná právní úpravu způsobu rozhodování o dovolání, která předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz §265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud není oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu), zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat úvahy o hodnocení důkazů a skutkové závěry soudů nižších stupňů.
20. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají rovněž námitky obviněných ohledně nezjištění podílu svědka I. B. na jejich trestné činnosti, ačkoliv tohoto svědka soudy nižších stupňů označily jako osobu, která jednala ve shodě s obviněnými. Jde totiž o námitky nijak nesouvisející s právním posouzením skutku spáchaného obviněnými, protože se v rozporu s uplatněným důvodem dovolání týkají jiné osoby než obviněných.
21. Stejný závěr platí rovněž ohledně tvrzení obviněných, v němž vytkli neprokázání úmyslného zavinění vyžadovaného u jimi spáchaného přečinu. I v tomto případě obvinění ve skutečnosti účelově předestírají ty skutkové okolnosti, které výhradně směřují (v jejich prospěch) k revizi skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně.
22. Obdobně je nutno nahlížet i na ty námitky, jejichž prostřednictvím obvinění vytýkají porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla „in dubio pro reo“ (ve skutkových pochybnostech ve prospěch obviněného). I zde jde o instituty trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedených pravidel není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc soudy nižších stupňů rozhodně neporušily zásadu presumpce neviny a pravidlo „in dubio pro reo“ jen tím, že dospěly k jiným skutkovým a právním závěrům, než jaké zaujali obvinění.
23. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ani námitky obviněných, kterými zpochybnili přiměřenost trestů jim uložených. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové vady ovšem obvinění nevytkli a ani u nich nepřichází v úvahu. Proto ani námitky poukazující jen na údajnou nepřiměřenost uloženého trestu není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat v řízení o dovolání. Navíc v posuzované trestní věci přezkoumal přiměřenost uložených trestů již odvolací soud, který konstatoval, že tyto trestní sankce odpovídají všem zákonným hlediskům, jsou přiměřené, odůvodněné a způsobilé k dosažení požadovaných a předpokládaných účinků, které lze očekávat od trestu pro budoucí život obviněných (viz s. 7 usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci).
V. Závěrečné shrnutí
24. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obvinění H. Z. a J. L. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podali svá dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jejich dovolání, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
25. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních obou obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu