ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.311.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 311/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 5 To 228/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 65 T 29/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 65 T 29/2017, byl obviněný J. Š. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci specifikované ve výroku o tomto trestu. Obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost, aby nahradil poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 7 431 Kč.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále v neprospěch obviněného J. Š. a jednak tento obviněný, a to oba proti všem výrokům napadeného rozsudku. O odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Ostravě nejdříve usnesením ze dne 23. 8. 2017, č. j. 5 To 228/2017-546, tak, že podle §257 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a předložil trestní věc obviněného J. Š. z důvodu uvedeného v §222 odst. 1 tr. řádu Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o příslušnosti podle §24 odst. 1 tr. řádu, protože krajský soud shledal ve skutku trestný čin, který měl v prvním stupni projednat on podle §17 odst. 1 tr. řádu. Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 1 Ntd 14/2017, tak, že podle §24 odst. 1 tr. řádu je k projednání odvolání příslušný Krajský soud v Ostravě. Postupem podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud nově rozhodl rozsudkem ze dne 3. 11. 2017, č. j. 5 To 228/2017-580, pod bodem I. tak, že obviněného uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 58/2017 Sb.) zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci specifikované ve výroku o tomto trestu. Obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu ve výši 7 431 Kč.
4. O odvolání obviněného pak rozhodl Krajský soud v Ostravě týmž rozsudkem pod bodem II. tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný J. Š. podal proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného orgány činné v trestním řízení vycházely důsledně pouze z výpovědi poškozeného K. K., což je v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Výpověď poškozeného nelze podle obviněného považovat za objektivní a nezaujatou, a to i s ohledem na skutečnost, že poškozený byl obžalován pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví a následně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Jak dále obviněný v dovolání zdůraznil, nebyly sejmuty daktyloskopické stopy na noži ani nebyly odebrány krevní vzorky a tyto nebyly porovnány s otisky prstů a se vzorky krve obviněného. Obviněný rovněž připomněl, že je pravák, takže – kdyby poškozeného napadl zezadu – tento by měl zranění na druhé straně hlavy.
6. Podle obviněného nebyly zkoumány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví, zejména jeho subjektivní stránka, neboť skutečnost, že kulatá špička malého nože může způsobit závažná zranění, byla konstatována až ve znaleckém posudku z oboru lékařství, který podala MUDr. Margita Smatanová, Ph.D. Tuto představu však nelze automaticky předpokládat u obviněného, jenž ji vzhledem ke svému věku, vzdělání a zaměstnání ani mít nemusel.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, případně též rozsudek soudu prvního stupně, a aby mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
8. Obhájce obviněného připojil k dovolání i podání označené taktéž jako dovolání, avšak sepsané samotným obviněným. V něm obviněný vytkl neprovedení daktyloskopického zkoumání a krevních rozborů a popřel spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem obviněný požádal o zproštění viny a o okamžité propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a odškodnění za omezení na svobodě. Nejvyšší soud se sice seznámil s tímto podáním, ale nemohl k němu přihlížet, protože obviněný může podat dovolání jen prostřednictvím obhájce a podání, které nebylo takto učiněno, se nepovažuje za dovolání (§265d odst. 2 tr. řádu).
III. Vyjádření k dovolání
9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. Š. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru nelze přihlížet k podání obviněného napsanému vlastní rukou, neboť z něj žádným způsobem nevyplývá, že by bylo učiněno prostřednictvím obhájce. Pokud jde o dovolání obviněného podané prostřednictvím jeho obhájce, převážná část jeho výhrad podle státního zástupce stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, takže nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť jde o námitky skutkové a procesní povahy. Jak dále státní zástupce zdůraznil, soud prvního stupně věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je v dostatečném rozsahu a rovněž odvolací soud řádně přezkoumal podaná odvolání. Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradou obviněného, podle níž nebyly zajištěny daktyloskopické a krevní stopy z nože, protože není zřejmé, proč by měly být tyto stopy zajištěny a porovnány s otisky či vzorky krve obviněného, když je nepochybné a evidentní, že k útoku byl použit právě tento nůž a že jím útočil právě obviněný vůči poškozenému. Pokud jde o tvrzení obviněného, že jako pravák nemohl zasáhnout poškozeného zezadu, považuje ho státní zástupce za bezpředmětné, neboť obviněný bodnul poškozeného s největší pravděpodobností sice nečekaně a překvapivě, avšak z boku či v pozici blížící se takovému postavení.
10. Jedinou relevantní námitku obviněného z hlediska uplatněného dovolacího důvodu shledal státní zástupce ve zpochybnění toho, zda byla naplněna subjektivní stránka pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví, avšak považuje ji za neopodstatněnou. Podle státního zástupce je totiž všeobecně známo, že v oblasti krku člověka se nachází životně důležité orgány, mimo jiné žíly a tepny, jejichž protětí může způsobit závažné, v krajním případě až život ohrožující zranění. Přitom k povědomí o tom není třeba žádného odborného vzdělání.
11. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření státního zástupce zasláno k případné replice, na ně nijak nereagoval.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
13. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. Š. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
14. Obviněný J. Š. však v převážné části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud jde o svědeckou výpověď poškozeného K. K. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního i druhého stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Naopak obviněný ve svém dovolání opětovně uvádí argumenty, které již uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení. Byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jak soud prvního stupně (s. 9 a 10 jeho rozsudku), tak odvolací soud (s. 7 a 8 jeho rozsudku) je posoudily a náležitě se s nimi vypořádaly. Zároveň obviněný požaduje, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu sám přehodnotil provedené důkazy a dal pokyny soudům nižších stupňů, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět.
15. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Nejvyšší soud tedy není oprávněn přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů. Jak již bylo zdůrazněno výše, tato argumentace obviněného v jeho dovolání se vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale obviněný jen zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Přitom obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, a to na podkladě svých hodnotících úvah týkajících se zejména svědecké výpovědi poškozeného a dalších důkazů.
16. Nejvyšší soud dále nad rámec uplatněného dovolacího důvodu zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, a které jednoznačně svědčí o spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Přitom z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního a v rozsudku odvolacího soudu i z podrobného odůvodnění těchto rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů.
c) K trestnému činu těžkého ublížení na zdraví
17. V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití uplatněného dovolacího důvodu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného J. Š., kterými zpochybnil naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto námitky sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud je však nepovažuje za důvodné.
18. K tomu je třeba připomenout, že zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku (účinku) v podobě těžké újmy na zdraví (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Pro závěr, že pachatel způsobil těžkou újmu na zdraví úmyslně, není nutné, aby chtěl způsobit právě takové zranění, jaké bylo jeho jednáním způsobeno. Tento závěr je odůvodněn již zjištěním, že pachatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému zranění aspoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku věci, zejména z povahy použité zbraně či jiného nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu [viz zobecňující materiál pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 27 (231)]. Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem a za použití jakého předmětu pachatel útočil a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (viz rozhodnutí pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Měl-li pachatel v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jeho jednání došlo jen k ublížení na zdraví (resp. nemělo ani takový následek), je třeba ho právně kvalifikovat jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1530).
19. Jak je přitom patrné z rozhodných skutkových zjištění popsaných pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a z jeho následného odůvodnění, obviněný J. Š. se dopustil posuzovaného skutku tím, že ve veřejně přístupném prostoru odpočívadla u budovy ubytovny po předchozím požití alkoholických nápojů a po vzájemné slovní potyčce nejdříve udeřil poškozeného K. K. pěstí do spánku a za krk a – když se jej K. K. snažil uklidnit – obviněný prohlašoval, že je satan a že ho zabije. Následně došlo k vzájemnému fyzickému kontaktu obviněného s poškozeným, který byl ukončen jejich odtržením ze strany ostatních přítomných a ke zdánlivému uklidnění situace. Poté však proběhl v chodbě ubytovny další slovní konflikt zakončený fyzickou potyčkou mezi obviněným a poškozeným, kterou sice ukončili ostatní z přítomných jejich odtržením, avšak obviněný šel do kuchyňky, z níž krátce nato vyběhl s příborovým nožem s černou plastovou rukojetí s ozubeným zaobleným koncovým ostřím v ruce a bez předchozího varování silně bodl K. K. do levé části krku pod uchem, čímž mu způsobil ránu o délce 3 cm, táhnoucí se v úhlu k dolní čelisti s bodným kanálem délky 4 cm, tedy až do oblasti krku, s masivním krvácením, s obvyklou dobou léčení 2 až 3 týdny. Tento útok byl způsobilý k protětí hlubokých žil či tepen s krevními ztrátami a rozvojem krvácivého šoku, k protětí průdušnice s vdechováním krve a udušení či vzduchové embolii na podkladě vniknutí vzduchu do žilního systému, tedy ke vzniku zranění, která by mohla naplnit kritéria poškození důležitého orgánu a která mohla v krajním případě vést i ke smrti K. K., k čemuž nedošlo jen shodou šťastných okolností.
20. Podle názoru Nejvyššího soudu výše popsané skutkové okolnosti svědčí o naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, včetně naplnění subjektivní stránky pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví. Ostatně námitkami obviněného, kterými zpochybnil své úmyslné zavinění, se důsledně zabýval i odvolací soud ve svém rozsudku a dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem, za nichž došlo ke spáchání skutku, obviněný věděl, že mechanismem a intenzitou vedeného útoku může způsobit poškozenému zranění, která by mohla naplnit kritéria poškození důležitého orgánu a k nimž nedošlo jen shodou šťastných okolností, přičemž s tím byl srozuměn (viz s. 9 napadeného rozsudku). Jak je obecně známo, v oblasti krku člověka se nachází životně důležité orgány, mimo jiné žíly a tepny, jejichž protětí může způsobit závažné, v krajním případě až život ohrožující zranění, přičemž k vědomí o tom není třeba žádného odborného vzdělání. Pokud tedy obviněný útočil příborovým nožem se zaoblenou špičkou, který pronikl přímo do krku poškozeného, a jen shodou okolností nezávislých na obviněném mu nezpůsobil mnohem závažnější následek, je závěr o naplnění subjektivní stránky pokusu zmíněného zločinu ve formě nepřímého úmyslu zcela namístě a nemůže být zpochybněn skutečností, že obviněný je starší člověk a dělník bez maturity.
21. Lze proto konstatovat, že právní posouzení skutku je správné a odpovídá zákonu, takže rozsudek odvolacího soudu není zatížen žádnými vadami. Ty navíc, jak již bylo shora uvedeno, obviněný v převážné části neshledává v nesprávném právním posouzení skutku, ale ve svém odlišném názoru na rozhodná skutková zjištění a na hodnocení provedených důkazů.
V. Závěrečné shrnutí
22. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. Š. podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
23. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného J. Š. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu