ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.381.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 381/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. F. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 7 To 445/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 71/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání, které podal obviněný J. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 6 T 71/2015, byl obviněný J. F. uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea 3, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění, (dále jen „tr. zákon“), který byl s účinností od 1. 1. 2010 nahrazen zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, dále mu byl uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávání funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu soud odkázal poškozenou obchodní společnost INMEFIN, s. r. o., s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný J. F. odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 7 To 445/2016, zamítl podle §256 tr. řádu.
3. Skutek, pro který byl obviněný J. F. odsouzen, spočíval stručně uvedeno v tom, že v září 2009, nejpozději dne 24. 9. 2009, jako jednatel a společník obchodní společnosti FIDA servis, s. r. o., IČ 27794628, se sídlem Neklanova 2701, Roudnice nad Labem, v sídle společnosti a na různých místech v P., vědom si závazků přesahujících finanční možnosti obchodní společnosti FIDA servis, s. r. o., a v úmyslu zbavit se odpovědnosti za její závazky, včetně dluhu vůči AWT BlueTrucks, s. r. o., v celkové výši nejméně 40 056,87 Kč a 44 439,40 EUR (v přepočtu 1 117 873,10 Kč) zatajil kompletní účetnictví FIDA servis, s. r. o., s nímž naložil neznámým způsobem, a toto své jednání se snažil zastřít převodem svého obchodního podílu na V. S. na základě smlouvy ze dne 17. 9. 2009 spolu s předávacím protokolem ze dne 24. 9. 2009, avšak převod obchodního podílu byl pouze formální, neboť V. S. nezaplatil kupní cenu a nepřevzal kompletní účetnictví, jednalo se o osobu, která neměla zájem podnikat v České republice, kde byla pouze na turistické návštěvě, neměla zájem vykonávat funkci jednatele v obchodní společnosti FIDA servis, s. r. o., a ani si nebyla vědoma toho, že k převodu obchodního podílu došlo, tímto jednáním obviněný mj. znemožnil uspokojení pohledávky obchodní společnosti AWT BlueTrucks - věřitele obchodní společnosti FIDA servis, s. r. o. – v celkové výši nejméně 40 056,87 Kč a 44 439,40 EUR (v přepočtu 1 117 873,10 Kč), která ji následně postoupila obchodní společnosti INMEFIN, s. r. o., neboť FIDA servis, s. r. o., nevykonávala po převodu obchodního podílu obviněného žádnou činnost, nebyl znám její majetek ani osoba za ni jednající a jako taková byla FIDA servis, s. r. o., zrušena usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2012, č. j. 72 Cm 40/2012-6, které nabylo právní moci dne 12. 6. 2012, přičemž v důsledku zatajení a ztráty kompletního účetnictví FIDA servis, s. r. o., se její věřitelé včetně poškozené obchodní společnosti INMEFIN, s. r. o., nemohli domoci splnění svých pohledávek a tím obviněný způsobil poškozené obchodní společnosti INMEFIN, s. r. o., škodu nejméně ve výši 40 056,87 Kč a 44 439,40 EUR (v přepočtu 1 117 873,10 Kč).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajské ho soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J. F. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Karla Janduse dovolání, jež opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
5. Obviněný soudům obou stupňů vytkl, že skutek považovaly za prokázaný, ačkoli podle něj nebyla zjištěna výše způsobené škody. K objasnění této skutečnosti navrhoval důkazy, avšak jeho návrhům nebylo ze strany soudů vyhověno, a trestní řízení tak trpělo závažnou procesní vadou. Nezpochybnitelné určení výše škodlivého následku bylo podstatné i pro právní kvalifikaci, když jeho jednání mohlo být posouzeno podle ustanovení trestního zákona s mírnější trestní sazbou anebo mohlo dokonce dojít k promlčení jeho trestní odpovědnosti.
6. Jím navrhované důkazy dovolatel považoval za tzv. opomenuté, neboť o nich nebylo soudy rozhodnuto, a v tom spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod. Současně pak v důsledku tohoto pochybení soudů nebyl ani zjištěn skutkový stav, o němž by nebyly rozumné pochybnosti, a proto mělo být v souladu s pravidlem in dubio pro reo rozhodnuto ve prospěch obviněného. Odkázal k tomu na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08.
7. Pokud krajský soud v odůvodňující části usnesení podpořil své rozhodnutí judikaturou Nejvyššího soudu, dovolatel byl toho názoru, že na jeho trestní věc usnesení sp. zn. 5 Tdo 1250/2015, 5 Tdo 1379/2015 a 33 Cdo 1107/2013 nedopadají. Konkrétně v prvně uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil, že zatajení účetnictví musí směřovat vůči určitému kontrolnímu nebo daňovému orgánu a nikoli vůči neurčitému okruhu osob. V druhém usnesení sp. zn. 5 Tdo 1379/2015, Nejvyšší soud vysvětlil, že věřiteli musí být znemožněna vymahatelnost jeho pohledávky, což však v dané trestní věci nebylo prokázáno. Naopak věřitel svou pohledávku v civilním řízení vymohl v době, kdy obviněný již rok a půl nepůsobil v obchodní společnosti FIDA servis, s. r. o. Poslední z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vydal senát civilního kolegia, nemohlo podle dovolatele dopadat na jeho věc z toho důvodu, že v něm byla řešena odpovědnost za neexistenci pohledávky v době postoupení, jež vzniká ze zákona, avšak v dané věci se jednalo o reálnou postupovanou pohledávku, jejíž existenci potvrdil i Krajský soud v Ústí nad Labem.
8. Ze všech shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí (neuvedl které, ale pravděpodobně měl na mysli rozhodnutí soudů obou stupňů) zrušil a aby ho zprostil obžaloby.
9. Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obviněného zasláno k vyjádření, tohoto oprávnění však nebylo využito, což dovolacímu soudu písemně sdělil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Petr Kučera. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům .
11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly.
12. Obviněný J. F. označil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu má tedy dvě alternativy a pro jejich naplnění má z ásadní význam okolnost, zda odvolací soud přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce. První alternativa dopadá na situace, kdy soud druhého stupně rozsudek odmítl nebo zamítl (podle §253 tr. ř.), aniž se jím meritorně zabýval, přičemž procesní podmínky pro takový postup nebyly dány. Zamítavé usnesení ve věci obviněného J. F. však bylo vydáno podle §256 tr. ř., tedy až poté, co soud druhé instance v rámci své přezkumné činnosti podle §254 tr. ř. ve veřejném zasedání dospěl k závěru, že odvolání nebylo důvodné. Za této situace mohl dovolatel úspěšně uplatnit deklarovaný důvod výhradně v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení předcházejícím uvedenému zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Tomu však stěží odpovídá slovní zdůvodnění tohoto dovolacího důvodu, jehož naplnění obviněný J. F. odvozoval z tvrzení, že soud se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i nesprávně procesně postupoval“. Pouze s velkou mírou tolerance tedy lze připustit, že dovolatel zamýšlel uplatnit citovaný dovolací důvod v jeho druhé alternativě s tím, že v předcházejícím řízení vytýkané vady odpovídají dovolacímu důvodu podle písm. g), na který obviněný v dovolání také poukázal.
13. Pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí vytýkaná vada napadeného rozhodnutí spočívat v nesprávné aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou je přezkoumání hmotně právní kvalifikace skutku, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v soudy učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotně právní charakter, přičemž je zásadně přihlíženo k tomu, zda skutková zjištění soudů odpovídají užitému ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákona .
b) K dovolacím námitkám obviněného
14. Ani jediná námitka dovolatele neodpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože nevytýkala konkrétní vadu nesprávného právního posouzení skutku tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, všechny měly skutkovou nebo procesní povahu, což zvolený dovolací důvod nepřipouští [a to ani ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu].
15. Pokud obviněný v dovolání zmínil i instituty hmotně právní povahy jako promlčení a posouzení skutku podle mírnější trestní sazby, učinil tak výhradně na podkladě ryze procesních výhrad. Nesouhlasil se způsobem určení výše způsobené škody, resp. tvrdil, že v důsledku neprovedení jím navrhovaných důkazů nemohla být škoda správně zjištěna. V průběhu řízení před soudem prvního stupně uplatnil obviněný právo navrhovat provedení dalších důkazů, např. účetnictvím postupníka (INMEFIN, s. r. o.) a výslechem jeho statutárních orgánů, soud však jeho návrhy zamítl s tím, že je považoval za nadbytečné. Dále v odvolacím řízení se dožadoval opatření trestního spisu ve věci, v níž byla řešena trestná činnost svědků N. M. a V. S. S jeho návrhy se k rajský soud řádně vypořádal, jejich provedení nejprve ve veřejném zasedání usnesením zamítl (č. l. 518) a na str. 11 odůvodnění napadeného usnesení srozumitelně vysvětlil, proč všechny navrhované důkazy považoval za nadbytečné z hlediska potřeb objasnění žalovaného skutku. Postup soudů obou stupňů je tudíž zcela v souladu s právem soudu rozhodnout, které důkazy v řízení provede a kterým návrhům procesních stran nevyhoví, což vyplývá z principu nezávislosti soudů, jak je zakotven v čl. 81 Ústavy a jak jej ve svých rozhodnutích též prosazuje Ústavní soud. Např. k problematice vztahu zásady volného hodnocení důkazů a práva účastníka řízení navrhovat důkazy Ústavní soud vyslovil názor, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody (tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost; nadbytečnost důkazu), jejichž opodstatnění soud musí objasnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09), což se v posuzované věci stalo. K doktríně tzv. opomenutých důkazů pak Ústavní soud uvádí, že opomenutým důkazem je zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16). Dále mezi případy opomenutých důkazů patří i situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, ať již pozitivně či negativně (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve svazku 35 Sb. n. a u. Ústavního soudu). V projednávané věci obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem náležitě zvážil důkazní návrhy obhajoby a vysvětlil příčiny jejich nadbytečnosti. Výše škody spáchané protiprávním jednáním obviněného odpovídá výši závazku obchodní společnosti FIDA servis, s. r. o., vůči AWT BlueTrucks, s. r. o., který také uznal i Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 19 Cm 20/2010, přičemž na stanovení škodlivého následku nemohla mít žádný vliv cena, za niž došlo k postoupení pohledávky na obchodní společnost INMEFIN, s. r. o. (viz str. 10 napadeného usnesení). Podle krajského soudu dále nebylo nezbytné vyžádat si trestní spis, v němž byla řešena trestná činnost N. M. a V. S., protože se na ní prokazatelně podílel sám dovolatel (viz str. 11 usnesení krajského soudu). Nejvyšší soud považuje uvedené úvahy za správné a nemající vliv na objasnění věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o vině obviněného. Ve vztahu k návrhům obviněného se proto nemohlo jednat o opomenuté důkazy, jak se snažil tvrdit v dovolání.
16. Z obsahu řádného a mimořádného opravného prostředku obviněného je zcela zřejmé, že se jeho výhrady opakují, přičemž odvolací soud se dostatečným a přesvědčivým způsobem věnoval jak otázce důkazních návrhů, otázce určení výše způsobené škody a rovněž zaujal jasné stanovisko k námitce týkající se možného uspokojení pohledávek věřitelů z peněžních prostředků nacházejících se na bankovním účtu obchodní společnosti FIDA servis, s. r. o. Soud druhého stupně zcela správně připomněl skutková zjištění soudu prvního stupně, že peníze z účtu byly obratem vybírány v hotovosti, a to dokonce ve stotisícových částkách (srov. str. 10 usnesení krajského soudu), a Nejvyšší soud pouze doplňuje fakt, že osoby uvedené v obchodním rejstříku, jež měly vyřizovat záležitosti obchodní společnosti FIDA servis, s. r. o., nebyly ani kontaktní, reálná možnost věřitelů se s nimi spojit a řešit své pohledávky byla tedy nulová. Nelze přehlédnout, že uvedené výhrady vycházely z jiných skutkových okolností, než jaké byly zjištěny soudy, a proto nesplňovaly předpoklady pro relevantní uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel vytkl porušení pravidla „in dubio pro reo“ (zásada postupovat v pochybnostech ve prospěch obviněného), se netýká otázek hmotného práva. Jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci vady v hmotně právním posouzení, jak vyžaduje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Kromě toho soudy ani neměly pochybnosti o spáchaném skutku, o jeho pachateli a ani o výši škody způsobené v důsledku trestného jednání obviněného, přesvědčivě posoudily výsledky provedeného dokazování v souladu s obsahem důkazních prostředků a vyjádřily je ve skutkové větě výroku o vině. Je tak naprosto zřejmé, že v rámci dokazování nedošlo prakticky k žádným pochybnostem, které by vyvolaly potřebu užít procesní zásadu „in dubio pro reo“ neboť po zhodnocení důkazů jednotlivě a zejména v jejich souhrnu se žalovaný skutek stal naprosto zřetelným a všechny zjištěné okolnosti byly následně správně právně posouzeny podle ustanovení hmotného práva, které na něj dopadá.
17. Dále je nutné obviněnému připomenout, že dovolací námitky nelze směřovat proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak stanoví §265a odst. 4 tr. řádu. Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3147 a 3148; srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo 898/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 39/2008). Pouze nad rámec dovolacího přezkumu musí Nejvyšší soud přisvědčit správnosti argumentace krajského soudu, který citovanou judikaturu použil přiléhavě k předmětu této trestní věci na rozdíl od zkresleného výkladu obviněného. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1250/2015, obviněný J. F. interpretoval tak, že zatajení účetnictví musí pachatel směřovat vůči určité osobě, a to kontrolnímu nebo daňovému orgánu nebo vůči jednateli poškozené právnické osoby, nikoli však vůči neurčitému okruhu osob. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí však zdůraznil, že „zatajení“ coby znak skutkové podstaty podle §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku znamená, že pachatel předstírá vůči jiným osobám, zpravidla kontrolním nebo daňovým orgánům, že tyto doklady vůbec nemá, anebo je umístí nebo ukryje na takovém místě, kde jsou pro příslušné orgány nebo pro jiné osoby běžnými prostředky nedostupné. Dovolací soud tedy tímto názorem neomezil okruh osob, před nimiž by mělo být účetnictví zatajeno, výhradně na kontrolní a daňové orgány ani na jiný subjekt (viz výraz „zpravidla“), což i odpovídá zákonnému znění §254 odst. 1 alinea 3, odst. 3 tr. zákoníku (ten, kdo změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, pokud tím ohrozí majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu). Zákonodárce při formulaci skutkové podstaty tohoto činu nevymezil či dokonce neomezil okruh osob, vůči nimž mají být vyjmenované účetní podklady mj. „zatajovány“. Byť nepřímo, avšak přece jen se „ztráta“ účetních dokladů může dotýkat majetkových práv např. také akcionářů (jde-li o akciovou společnost), ručitelů, kteří zajišťují závazky dlužníka, jehož účetnictví není možné zjistit, apod. K tomu je třeba na druhou stranu připomenout, že znak „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“ u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. l tr. zákona se vztahuje ke všem třem alineám a je tudíž nezbytné prokázat a vyjádřit tento znak ve skutkové i právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku (č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Proto je k trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin nutné ve skutkové větě výroku o vině v odsuzujícím rozsudku výslovně vyjádřit, práva kterých osob (zde věřitelů) tím byla ohrožena, jakým způsobem se tak stalo a v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil majetková práva jiného, k čemuž bude dostačující např. poukaz na výši pohledávky konkrétního věřitele či věřitelů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, uveřejněné pod č. T 1135 v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 381/2012 a z poslední doby též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017). V trestní věci obviněného J. F. je z popisu skutku i z odůvodnění rozsudku zřejmé, že obviněný zatajil účetní doklady primárně před věřiteli obchodní společnosti FIDA servis, s. r. o., konkrétně označené příkladem obchodní společnosti AWT BlueTrucks, s. r. o., jejíž pohledávka byla následně postoupena na poškozenou obchodní společnost INMEFIN, s. r. o., přičemž výše hrozící, resp. skutečně způsobené škody byla odvozena z výše pohledávky věřitele za dlužníkem FIDA servis, s. r. o. Je tak nepochybné, že soudy ve skutkovém závěru zcela v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vymezily konkrétně osobu, před níž bylo účetnictví obviněným zatajeno, i minimální výši škody, jak se obviněný ve svém dovolání dožadoval. Naprosto nepřijatelná je pak konstrukce obviněného, podle níž byla zatajením poškozena obchodní společnost FIDA servis, s. r. o., (tj. dlužník), která byla prokazatelně podle svědeckých výpovědí jejích zaměstnanců a účetní ve špatné hospodářské situaci minimálně od počátku roku 2009, a proto bylo jen v její prospěch, pokud nebyly dohledatelné podklady potvrzující její splatné závazky vůči věřitelům.
18. Další usnesení Nejvyššího soudu, které bylo vydáno dne 26. 11. 2015 pod sp. zn. 5 Tdo 1379/2015, jež odvolací soud zmínil v napadeném rozhodnutí vykládal dovolatel relativně správně, avšak vadně tvrdil, že nedopadalo na jeho trestní věc z důvodu, který založil na jiné skutkové verzi, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů, tedy proto, že poškozený věřitel AWT BlueTrucks, s. r. o., svou pohledávku za FIDA servis, s. r. o., „vymohl“ v civilním řízení. Takové tvrzení obviněného však nemá oporu v provedeném dokazování, z něhož vyplynulo, že v rámci občanskoprávního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 20/2010 na podkladě žaloby obchodní společnosti INMEFIN, s. r. o., proti žalované obchodní společnosti FIDA servis, s. r. o., soud potvrdil existenci závazkového právního vztahu, v němž je žalovaná strana dlužníkem, o čemž rozhodl rozsudkem ze dne 26. 1. 2011. Byl tudíž deklarován nárok žalobce (v trestním řízení v postavení poškozené) na úhradu dlužné částky, avšak ten nemohl být splněn (tedy slovy dovolatele vymožen) , neboť na straně dlužníka již nebyl k dispozici žádný majetek, který by bylo možné postihnout v exekučním řízení. Na tato dvě shora citovaná usnesení Nejvyššího soudu odkázal Krajský soud v Ústí nad Labem na str. 11 a 12 napadeného rozhodnutí a opravdu se po skutkové stránce téměř shodují s projednávanou trestní věcí obviněného. Z jejich obsahu však jednoznačně vyplývá, že právní posouzení jednání obviněného J. F. s nimi není v jakémkoli rozporu. Poslední z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž poukázal odvolací soud na str. 10 svého usnesení, aby podpořil tvrzení, že právo postupníka vymáhat po dlužníkovi plnou dlužnou částku není nijak ovlivněno výší úplaty za postoupení pohledávky, je na danou věc také nepochybně aplikovatelné a soudům tedy nelze vytýkat jakékoli vybočení z právních názorů soudní praxe.
19. Je možné shrnout, že o bviněný ve svém dovolání v podstatě zopakoval výhrady, jež uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku a v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. Soudy na ně adekvátně reagovaly, řádně se s nimi vypořádaly a své závěry přesvědčivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. V takových případech posoudí Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha). Obviněný J. F. však kromě toho, že v mimořádném opravném prostředku opakoval obhajobu z předchozích stadií trestního řízení, neuvedl jakoukoli námitku zpochybňující hmotně právní posouzení skutkového stavu zjištěného soudy. V souladu s ustálenou soudní praxí však obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde nestačí a vede k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha).
IV.
Závěrečné shrnutí
20. Dovolání obviněného J. F. tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů neobsahovalo žádnou výhradu, která by jim byla podřaditelná. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu