ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.400.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 400/2018-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 11 To 224/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 45/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 37 T 45/2016, byl obviněný R. S. uznán vinným pokračujícím zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se společně s dalšími spoluobviněnými dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §268 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 a 1/2 roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč, který se skládá z počtu 2 500 denních sazeb ve výši 100 Kč za jednu denní sazbu. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců.
3. Proti shora zmíněnému rozsudku podali jak obviněný R. S., tak ostatní spoluobvinění odvolání, z jejichž podnětu rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 11 To 224/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) a e) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu ve věci nově rozhodl, přičemž kromě doplnění odkazu na porušení konkrétní mimotrestní normy ve skutkové větě vyslovil výrok o vině u všech obviněných totožný s výrokem o vině ve zrušeném rozsudku soudu prvního stupně. Navazujícím výrokem o trestu byl obviněnému R. S. uložen podle §268 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 a 1/2 roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem, a dále mu byl uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč, který se skládá z počtu 200 denních sazeb ve výši 1 000 Kč za jednu denní sazbu. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný R. S. podal proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
5. Obviněný ve svém dovolání namítl, že důkaz záznamem telekomunikačního provozu nebyl proveden zákonným způsobem, a tudíž z něj nelze vycházet při kvalifikaci skutku podle hmotného práva. Konkrétně jde o záznam hovorů k telefonnímu číslu (přepis jejich obsahu je na č. l. 2983 až 3177 trestního spisu), přičemž v protokolech o uskutečněných hovorech z akce s názvem „A.“ chybí uvedení podstatného obsahu provedeného záznamu a také údaje o čase jednotlivých hovorů, číslech a osobách volajících. Informace, co bylo konkrétním obsahem hovoru, je uvedena pouze v operativních úředních záznamech Celního úřadu pro Středočeský kraj, nikoliv v protokolech o úkonu, které mají sloužit jako způsobilý důkaz podle §88 odst. 6 tr. řádu. Dále obviněný poukázal na záznam hovorů týkajících se konspirativního označení zboží (přepis jejich obsahu je na č. l. 3492 až 3535 trestního spisu), přičemž k operativnímu úřednímu záznamu Celního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. PH-1739/TS-178/2012, zcela chybí protokol podle §88 odst. 6 tr. řádu. Podle obviněného soudy nižších stupňů vycházely z nezákonných důkazů, když čerpaly z obsahu operativních úředních záznamů, a nikoliv z protokolů, které mají být součástí záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu §88 odst. 6 tr. řádu, takže zatížily řízení významnou procesní vadou, která nebyla v jeho průběhu zhojena přehráním daných záznamů telekomunikačního provozu, případně výslechem zhotovitelů protokolů k těmto záznamům. V této souvislosti obviněný odkázal rovněž na závěr Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, pokud jde o existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a výsledky provedeného dokazování.
6. Závěrem svého dovolání obviněný R. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ, a aby přikázal věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření k dovolání
7. K dovolání obviněného R. S. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru směřují námitky obviněného proti použitelnosti důkazu v podobě záznamu telekomunikačního provozu, a tím i proti způsobu jeho hodnocení. Obviněný dovozuje předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku jen z jiných a pro něj příznivějších skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy nižších stupňů. Je tedy otázkou, zda dovolání obviněného odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K použití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu státní zástupce zdůraznil, že jednou z náležitostí protokolu k tomuto záznamu je i uvedení údajů o jeho obsahu. Tím ovšem není možno chápat přepis jednotlivých hovorů zachycených na provedeném záznamu, ale postačuje uvedení údajů o čase jednotlivých hovorů, číslech a osobách volajících a volaných. Z těchto hledisek jsou tedy dané záznamy telekomunikačního provozu procesně použitelnými důkazy a tyto se mohly stát předmětem hodnocení podle §89 odst. 2 tr. řádu, jak ostatně konstatoval odvolací soud. Dále podle státního zástupce obviněný ani ostatní jeho spoluobvinění vesměs netrvali na přehrání záznamů hovorů během hlavního líčení dne 13. 12. 2016, takže jde o důkazy, s nimiž se jak obvinění, tak i jejich obhájci měli možnost seznámit natolik, aby jim byly zcela srozumitelné a aby k nim mohli zaujmout stanovisko. Ústavně zaručené právo obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům tedy bylo zachováno.
8. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného R. S. jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
6. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
7. Obviněný R. S. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
8. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
9. Obviněný R. S. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně i sám obviněný zdůraznil, podle jeho (v podstatě jediné) námitky došlo k provedení důkazu (záznamu odposlechnutého telekomunikačního provozu) nezákonným způsobem, což se mělo promítnout do nesprávného rozhodnutí soudu. Taková námitka se ovšem nijak netýká právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Navíc obviněný ani nenaznačil, v čem konkrétně spočívá nesprávnost rozhodnutí soudu učiněného ve věci v důsledku údajně nezákonného provedení zmíněného důkazu.
10. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatněného obviněným znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, že soudy dodatečně nezhojily vady v provedeném dokazování.
11. Totéž platí ve vztahu k námitce, jejímž prostřednictvím obviněný R. S. vytkl (ovšem jen pouhým poukazem na příslušný nález Ústavního soudu) existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud zde připomíná shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože ani zmíněné tvrzení obviněného neodpovídá hmotně právní povaze citovaného dovolacího důvodu. V tomto směru lze rovněž odkázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., s. 298, nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury.
12. K tvrzení obviněného, podle něhož nedostatky v náležitostech protokolů o záznamech telekomunikačního provozu nebyly zhojeny v řízení před soudem přehráním těchto záznamů, uvádí Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu následující. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení, které se konalo dne 13. 12. 2016, po předložení přepisů záznamů telekomunikačního provozu podle §213 odst. 1 tr. řádu obviněný R. S. i ostatní spoluobvinění se výslovně vyjádřili tak, že netrvají na přehrání těchto záznamů, případně že se k některým z nich možná vyjádří později (viz č. l. 4358 trestního spisu). Při pokračování v hlavním líčení dne 14. 2. 2017 pak obvinění R. S., B. K. a M. P. v závěru dokazování sdělili, že nemají návrhy na doplnění dokazování, pouze obviněný V. B. žádal přehrání daných odposlechů, ale předseda senátu soudu prvního stupně mu nevyhověl. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno skutečností, že důkaz záznamem telekomunikačního provozu byl již proveden v hlavním líčení dne 13. 12. 2016, když strany řízení výslovně prohlásily, že netrvají na přehrání záznamů, a soud zřetelně uvedl, že je provádí k důkazu (č. l. 4387 trestního spisu). Zmíněný procesní postup soudu prvního stupně následně potvrdil i odvolací soud, který zhodnotil požadavek obviněného V. B. učiněný v samotném závěru hlavního líčení nikoliv jako uplatnění práv obhajoby, ale jako procesní taktiku, na kterou soud prvního stupně správně nepřistoupil. Odvolací soud tedy uzavřel, že nebyl shledán žádný zákonný, rozumný ani spravedlivý důvod, proč by obsah záznamů telekomunikačního provozu neměl být použit jako důkaz, pokud nikdo z obviněných nepožadoval jejich přehrání. S tímto závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a dodává, že za daných okolností nebyla obviněným ani jejich obhájcům odepřena možnost seznámit se s provedenými důkazy, aby jim tyto byly zcela srozumitelné a aby se k nim mohli vyjádřit. Proto nelze shledat ani porušení procesních práv žádného z obviněných, a to včetně toho práva, které je zaručeno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
IV. Závěrečné shrnutí
13. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný R. S. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
14. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu