ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.413.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 413/2018-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 o dovolání, které podal obviněný T. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 2 To 75/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného T. G. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 6. 2017, sp. zn. 61 T 4/2017, byl obviněný T. G. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let (za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, což soud ve výroku o trestu neoznačil). Výkon trestu soud podle §81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku současně uložil obviněnému povinnost, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu označeným poškozeným. Krajský soud dále obviněnému uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání pěti let. V rámci adhezního řízení pak soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. řádu a obviněnému uložil povinnost zaplatit jednotlivým poškozeným náhradu škody způsobenou trestným činem.
2. Zločinu podvodu se obviněný T. G. dopustil ve stručnosti tím, že jako jednatel a společník obchodní společnosti VTP-UH, s. r. o., se sídlem Řipská 1445/6, Praha 10, IČ: 454 79 976, (dále též VTP-UH, s. r. o.), v době od 22. 9. 2011 do 30. 7. 2013 sám objednával, anebo druhého jednatele této společnosti s ručením omezeným ˗ svědka P. Č., nechal objednávat zboží a služby, ačkoli věděl a před dodavateli současně tajil, že je VTP-UH, s. r. o., od konce roku 2009 předlužená a neschopná plnit své splatné závazky, a tedy že nebude mít z čeho poskytnutá plnění uhradit. Tímto jednáním, kdy obviněný za jmenovanou obchodní společnost vždy objednal a odebral zboží, případně služby, za které zaplatil buď pouze částečně, anebo vůbec, případně sjednal pronájem, který rovněž nehradil, byla poškozeným dodavatelům způsobena škoda dosahující výše 7 688 753,97 Kč.
3. Proti shora uvedenému rozsudku podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně odvolání v neprospěch obviněného, které směřoval pouze proti výroku o trestu. Z jeho podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 2 To 75/2017, částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Rovněž mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání pěti let. V ostatních výrocích ponechal soud druhého stupně napadený rozsudek krajského soudu nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného a jeho doplnění
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. G. dovolání, které poté dalším podáním doplnil a rozšířil, přičemž je založil na dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Mimořádný opravný prostředek podal prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Půčka, následné doplnění dovolání obviněný učinil prostřednictvím obhájkyně JUDr. Renaty Vesecké, Ph.D.
5. V úvodu svého mimořádného prostředku obviněný nejprve vymezil jeho rozsah tak, že směřuje výlučně proti výroku pod bodem II. rozsudku vrchního soudu, tj. proti výroku, jímž mu byl uložen trest. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je přitom podle obviněného naplněn tím, že soud druhého stupně změnil odvoláním napadený výrok o trestu v rozsudku soudu prvního stupně tak, že neshledal naplněnými podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. Přestože nová výměra trestu odpovídá spodní hranici zákonné trestní sazby, jde podle dovolatele o nepřiměřeně přísný trest. Obviněný má za to, že soud prvního stupně při ukládání trestu správně přihlédl k okolnostem daného případu, neboť zjištěné jednání nelze označit za typicky podvodné s prioritním úmyslem obohatit sebe nebo VTP-UH, s. r. o. Zdůraznil, že jako zaměstnanec této obchodní společnosti nepobíral nepřiměřenou mzdu a nebyl mu vyplácen žádný podíl na zisku či odměna za výkon funkce jednatele. Obchodní společnost VTP-UH, s. r. o., získávala pouze nepatrnou marži z podnikatelské činnosti tak, aby mohla vyplácet mzdy svým zaměstnancům, hradit režijní náklady a povinné odvody, dokonce podle jeho přesvědčení došlo v konečném důsledku k obohacování těch odběratelů jmenované obchodní společnosti, jimž byly instalovány movité věci pořizované od poškozených.
6. Dále dovolatel poznamenal, že VTP-UH, s. r. o., se v předlužení ocitla v důsledku celoevropské krize v roce 2008, která se negativně odrazila i v oblasti stavebnictví. Poškozené subjekty si přitom „…z veřejně přístupných údajů o stavu majetku a toku peněž, jak byly zveřejňovány pravidelně ve sbírce listin rejstříkového soudu (…) mohly velmi snadno zjistit, že již před rozhodnou dobou (ve smyslu vytýkaného tr. jednání) hospodařila obchodní společnost s finanční ztrátou.“. Obviněný přitom stále spoléhal na to, že se této obchodní společnosti podaří vymanit ze stavu zadluženosti. Dovolatel se vyjádřil kriticky i ke zjišťování ekonomického stavu VTP-UH, s. r. o., neboť znalkyně Ing. Miriam Lukášová neměla pro svůj znalecký posudek k dispozici veškeré účetnictví, protože je orgány činné v trestním řízení již dříve vydaly insolvenčnímu správci, který činil kroky ve prospěch VTP-UH, s. r. o. Z důvodu absence účetních dokladů tedy nemohly být závěry plynoucí ze znaleckého zkoumání objektivní. Insolvenční správce se podle obviněného dopustil zásadního pochybení, když nevyzval následného jednatele VTP-UH, s. r. o., M. Š. k vydání účetní dokumentace, v jehož držení se nacházelo. V trestní věci tudíž nemohl být zjištěn skutečný rozsah aktiv a pasiv obchodní společnosti VTP-UH, s. r. o. Sám obviněný se snažil krýt ztrátu obchodní společnosti půjčkami dosahujícími výše 5 197 713 Kč, kterými hradil splatné závazky jednotlivým dodavatelům. Vzhledem k vadnému vymezení období, po které mělo docházet k páchání trestné činnosti, nepovažoval za přiléhavou ani soudy použitou právní kvalifikaci skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. (Dovolatel však současně opomenul označit ustanovení trestního zákoníku, jež by podle jeho názoru přicházelo v úvahu). V souvislosti s výměrou trestu zmínil, že mu v rámci přípravného řízení byly zajištěny nemalé majetkové hodnoty, s jejichž zpeněžením ve prospěch poškozených sám souhlasil. Navíc ve veřejném zasedání u odvolacího soudu doložil, že započal s peněžitou náhradou škody jednotlivým poškozeným, neboť jako pilot dopravních letadel dosahuje nemalého trvalého příjmu. Zdůraznil, že ke dni 15. 1. 2018 již deseti poškozeným uhradil celkem 184 320 Kč.
7. Závěrem tohoto podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a aby sám rozhodl ve shodě s Krajským soudem v Brně – pobočkou ve Zlíně a uložil mu podle §209 odst. 5 a §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let, ve stejné výměře též trest zákazu činnosti výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech.
8. Obviněný své dovolání doplnil a rozšířil jeho rozsah v zákonné dvouměsíční lhůtě prostřednictvím obhájkyně JUDr. Renaty Vesecké, Ph.D., přičemž v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadl „ rozsudky soudů druhého i prvního stupně v celém rozsahu “ s tím, že jde o rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Pokud jde o znak spočívající v uvedení poškozených v omyl, obviněný zdůraznil to, že sám nevěděl o úpadkovém stavu obchodní společnosti VTP-UH, s. r. o., a považoval za neprokázané závěry soudů, které nekriticky přijaly tvrzení poškozených věřitelů a mechanicky vycházely výhradně ze znaleckého posudku ohledně špatného ekonomického stavu obchodní společnosti. Dále namítl, že se jednáním, které je mu soudy kladeno za vinu, neobohatil. O špatné finanční situaci předmětné společnosti s ručením omezeným neměl ani žádné indicie od účetní ˗ svědkyně P. B., která měla odhalit stav předlužení, navíc i takový ekonomický stav neznamená, že by jednatel měl ihned podávat insolvenční návrh a nepokoušet se „restartovat byznys“. Slovy dovolatele tak „za uvedených okolností věřitele neuváděl v omyl, natož aby omylu věřitelů využíval nebo zamlčoval podstatné skutečnosti“ . Vzhledem k tomu, že si půjčil finanční prostředky dosahující výše 5 197 713 Kč, aby mohl dostát přijatým závazkům, mu nelze vytýkat, že by měl v úmyslu poškozené oklamat. Soudy však hodnotily veškeré ve věci provedené důkazy v jeho neprospěch, přičemž některé jejich úvahy jsou skutečně projevem „nastalého extrémního nesouladu skutkových a právních závěrů“ . Z chování některých věřitelů obchodní společnosti VTP-UH, s. r. o., začal být zoufalý, proto se rozhodl „ ji nechat přepsat na bílého koně, jak mu bylo soudy předestřeno, ale nadále počítal s tím, že vzniklé dluhy uhradí “. O tom svědčí následné úhrady závazků i po převedení obchodního podílu na svědka „Š.“ (správně M. Š.).
9. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu dovolatel dále poukázal na potřebu věnovat mimořádnou pozornost otázce naplnění materiálního znaku trestného činu – dostatečného stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009. (Ke spáchání činu došlo již za účinnosti trestního zákoníku, dodává Nejvyšší soud). Odvolací soud tak podle přesvědčení obviněného „rozhodl zcela v rozporu s principem ultima ratio a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v délce pěti let“.
10. Obviněný je rovněž přesvědčen, že pokud měly soudy vůbec za to, že se dopustil nějakého protiprávního jednání, které by bylo možné označit za trestný čin, pak by se mohlo jednat nanejvýš o trestný čin způsobení úpadku podle §224 odst. 2, 5 tr. zákoníku. Přitom odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005, uveřejněné pod č. T 805 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1327/2005, uveřejněné pod č. T 833, ve svazku 19 téhož Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ačkoli obviněný odmítl, že by se dopustil podvodného jednání, jež by naplňovalo znaky skutkové podstaty zločinu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku, přiznal, že svojí neopatrností a snahou postavit obchodní společnost VTP-UH, s. r. o., za každou cenu „na nohy“ s vysokou mírou pravděpodobnosti nevědomky způsobil úpadek, přičemž spoléhal na to, že staré dluhy uhradí z pozdějších příjmů, čímž však v konečném důsledku věřitelům způsobil škodu. Je si přitom vědom toho, že měl podat insolvenční návrh a vyvíjet snahu o úhradu závazků obchodní společnosti mnohem dříve, než tak učinil.
11. Ze všech shora uvedených důvodů závěrem doplnění dovolání obviněný upravil svůj původní návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení tak, aby tento soud zrušil jak rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, tak i rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, a současně aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Martiny Havlíkové (dále jen „státní zástupkyně“). Podle ní se námitkami obviněného uplatněnými v jeho mimořádném opravném prostředku náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Navíc se dovolatel v rámci své argumentace prakticky výlučně zabýval otázkami skutkovými, tj. komentoval rozsah dokazování a soudům vytkl nesprávné hodnocení provedených důkazů. Jeho výhrady proto nesměřují proti právnímu posouzení věci nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně je přesvědčena o tom, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, která by vyžadovala nápravu cestou mimořádného opravného prostředku v dovolacím řízení.
13. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Poté se zabýval konkrétními námitkami z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Označený důvod dovolání je možné úspěšně uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení ustanovení trestního zákoníku či jiné normy hmotného práva, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, v nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter.
15. Dovolací soud současně zkoumal rozsah, v jakém bylo možné v dovolacím řízení přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení. Přitom zjistil, že dovolací argumentace obsažená v prvním podání obviněného neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu (ani žádnému jinému), doplnění mimořádného opravného prostředku je z hlediska obsahu jeho námitek nutné označit za nepřípustné.
b) Námitky proti výroku pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu
16. Obviněný T. G. nejprve omezil rozsah svého dovolání na výrok pod bodem II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jímž tento soud rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu a uložil obviněnému nový trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti poté, co výrokem pod bodem I. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně v části výroku o trestu. Pochybení spatřoval dovolatel v tom, že odvolací soud mu uložil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby podle ustanovení §209 odst. 5 tr. zákoníku bez použití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Trest odnětí svobody, byť na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, je podle obviněného trestem nepřiměřeně přísným, proto považoval postup krajského soudu, který využil možnosti snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby za správný a odpovídající obecným podmínkám upraveným v §58 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Přednesená výhrada obviněného je však v rozporu s obsahovým zaměřením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a s jeho výkladem ve vztahu k možnostem jeho prostřednictvím napadat v dovolání výrok o trestu Nejvyšším soudem. Nepoužití ustanovení §58 tr. zákoníku a uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné (nesnížené) trestní sazby nezakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a nenaplňuje obsah žádného z taxativně vymezených důvodů dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. řádu (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. 8 Tdo 872/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 852/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 795/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 895/2017). Za situace, kdy soud neuložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, mu nelze vytýkat „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jelikož námitky vůči výměře trestu mohou za splnění dalších podmínek zakládat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jedná se však o případy odpovídající druhé alternativě citovaného důvodu dovolání, tedy pokud byl obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu, jakou stanoví trestní zákoník za trestný čin (v příslušné právní kvalifikaci), jímž byl uznán vinným. Za nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno napadené rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být pachateli trestného činu uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
18. Nejedná-li se o situaci, kdy výrok o uložení trestu nemůže obstát z důvodu vady výroku o vině, jakkoli je ve věci obviněného T. G. namítání těchto vad nepřípustné (k tomu níže), lze výrok o uložení trestu dovoláním napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu (nejde tak např. o nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu). Ohledně otázky týkající se vzájemného poměru dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu Nejvyšší soud v rámci své dosavadní rozhodovací činnosti zaujal názor, že každý z těchto důvodů má hmotněprávní povahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 795/2017). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je však obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je důvodem speciálním, neboť se týká výlučně výroku o uloženém trestu. Z toho vyplývá, že výrok o trestu lze z pohledu použití hmotného práva napadat pouze tehdy, pokud obsahově odpovídá jedné ze dvou alternativ speciálního důvodu dovolání uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (tedy uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu), v případech, kdy bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání podle §46 tr. zákoníku, nebo upuštění od potrestání s dohledem podle §48 tr. zákoníku lze použít důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Uvedený výklad vychází primárně z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen jen k nápravě těch nejzávažnějších vad pravomocných soudních rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby rozhodnutí soudů nižších stupňů byla běžně přezkoumávána dovolacím soudem v třetí instanci. V souladu s tím je ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu koncipováno jako speciální dovolací důvod ve vztahu k výroku o uložení trestu; mimo jeho rámec se pak ocitají zejména námitky ohledně přiměřenosti trestu (zejména §39 tr. zákoníku) včetně nepoužití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedený výklad Nejvyššího soudu pak nelze obejít tím, že se námitky tohoto typu podřadí pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť otázka přiměřenosti trestu je jinak otázkou aplikace ustanovení hmotného práva. Opačný názor, který by kritéria přiměřenosti trestu zahrnul pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, by byl zjevně nelogický, neboť by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu činil nepotřebným, nadbytečným a ve své podstatě disfunkčním. Uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž při naznačeném pojetí bylo vždy porušením hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tehdy by existence ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu byla zcela nadbytečnou (k bližší argumentaci srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 695/2008).
19. V posuzované věci proto nezbývá než zopakovat, že se obviněný touto částí své dovolací argumentace ocitl mimo uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nelze ji podřadit ani pod jakýkoli jiný důvod dovolání. Lze jen doplnit, že v případě opačné situace, tedy, pokud by byl obviněnému uložen trest odnětí svobody pod spodní hranicí zákonné trestní sazby za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku (jak učinil v dané věci soud prvního stupně), pak by bylo možné takový výrok napadnout v neprospěch obviněného v rámci dovolání, neboť tato situace odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho druhé alternativě (obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v příslušném ustanovení trestního zákona na trestný čin, jímž byl uznán vinným). Obviněný tedy podal v této části mimořádný opravný prostředek z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b odst. 1, 2 tr. řádu, proto je třeba jej odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
c) Námitky proti výroku o vině
20. Pokud jde o tu část dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím obviněný vytýkal vady výroku o vině, jak jej vyslovil soud prvního stupně a s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně, jde o dovolání nepřípustné, jelikož rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním v neprospěch obviněného T. G. pouze státní zástupce, který jeho rozsah omezil na výrok o trestu. Odvolací soud tedy z podnětu řádného opravného prostředku přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně v souladu s §254 odst. 1 tr. řádu, tedy zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku soudu prvního stupně a správnost postupu řízení, které mu přecházelo, aniž byl přitom povinen přezkoumat i jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. řádu (tj. výrok o vině, příp. výrok o náhradě škody). Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu mohl dovolatel napadat rozhodnutí soudu druhého stupně pouze v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, tj. ve výroku o trestu, nikoli ve výrocích o vině a o náhradě škody, které zůstaly rozsudkem odvolacího soudu nedotčeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
21. Nejvyšší soud zcela nad rámec možností svého přezkumu považuje za vhodné pouze ve stručnosti uvést, že na podkladě obsahu trestního spisu nemá pochybnosti o správnosti výroku o vině obviněného zjištěným skutkem, který zahrnuje veškeré okolnosti nezbytné pro naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Výrok o vině je založen na výsledcích provedeného dokazování, reflektuje obsah důkazních prostředků, které měl soud prvního stupně k dispozici a jejich rozsah odpovídal potřebám objasnění věci tak, aby bylo možné spolehlivě rozhodnout o podané obžalobě. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně v odůvodnění rozsudku pečlivě, přehledně a srozumitelně vyjádřil své úvahy, jimiž byl veden v rámci hodnocení jednotlivých důkazů, nedopustil se přitom žádného pochybení proti zásadám obecné logiky, na podkladě výslechu svědků a rovněž listinných důkazů přitom dospěl k závěru o vině obviněného trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž přísnější právní posouzení činu bylo rovněž správně odvozeno od výše škodlivého následku podle pravidel ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku představovaného způsobením škody velkého rozsahu na majetku dodavatelů, od nichž jménem odběratele přijímal plnění, přestože věděl, že obchodní společnost VTP-UH, s. r. o., nebude moci uhradit smluvené úhrady (srov. zejména str. 24 až 26 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud ani z obsahu trestního spisu neshledal žádné signály, z nichž by vyplývala případná deformace výkladu některého z důkazních prostředků, že by soud opomenul zahrnout do svého hodnocení nějaký důkaz, tedy že by skutková zjištění především soudu prvního stupně neměla oporu v informacích z provedeného dokazování vyplývajících. Nejde tudíž o situaci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a obsahem dokazování, na niž reaguje zejména Ústavní soud v rámci projednávání stížností a která v jeho judikatuře obvykle vede ke kasaci napadeného rozhodnutí.
22. V doplnění svého dovolání obviněný v podstatě zopakoval svou verzi obhajoby, jak ji uplatnil v řízení před soudy obou stupňů, v jejímž rámci odmítl odpovědnost za žalované jednání s tím, že nebyl svou účetní informován o skutečném ekonomickém stavu obchodní společnosti VTP-UH, s. r. o., resp. o její (ne)schopnosti hradit své závazky. V tomto směru je třeba poznamenat, že ačkoli za účelem vedení účetní evidence zaměstnával osobu dostatečně odborně vzdělanou v tomto oboru ˗ svědkyni P. B., i tak to byl nadále on, kdo byl odpovědný za vedení průkazného a správného účetnictví VTP-UH, s. r. o. (jako jeden z jednatelů VTP-UH, s. r. o., avšak jak vyplynulo z provedeného dokazování, pouze obviněný se o účetnictví této obchodní společnosti skutečně staral, odpovídal za ně, neboť to byl on, kdo činil zásadní rozhodnutí ve finančních otázkách při podnikatelské činnosti). Tato povinnost pro něj vyplývala z ustanovení §135 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. z §5 a §7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“). Jak se již Nejvyšší soud dříve ve své judikatuře vyslovil, [t]yto osoby představují pouze odbornou pomoc, aby prostřednictvím nich mohlo být snadněji dosaženo účelu zákona (vyjádřeného především v §8 zákona o účetnictví), odpovědnost za řádné vedení účetnictví však zásadně zůstává na jednateli obchodní společnosti a na ostatní osoby tudíž nepřechází.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 5 Tdo 22/2017). Obviněný T. G. se proto nemůže zbavit své trestní odpovědnosti za spáchaný zločin podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku tím, že „spoléhal na vyjádření osoby účetní ohledně ekonomického stavu obchodní společnosti VTP-UH, s. r. o., konkrétně zda je či není předlužená a neschopná hradit své splatné závazky“. Navíc je jeho obrana v rozporu se zjištěnými okolnostmi i s jeho vlastním tvrzením ohledně snahy pokračovat v podnikání svého otce, ačkoli průběžné výsledky hospodaření nevedly k dosahování zisku, což mu bylo nepochybně známo, neboť se z vlastních peněz snažil podpořit a poté udržet provoz obchodní společnosti. Také způsob ukončení jeho účasti v obchodní společnosti převodem obchodního podílu bez úhrady jakékoli ceny za něj, naopak dokonce poskytnutím úplaty jeho nabyvateli, propuštění všech zaměstnanců, převod movitého majetku na stávající jednatele, vyvrací obhajobu obviněného ohledně jeho představ o naplnění vůle uhradit závazky vyplývající z minimálně těch smluvních ujednání, která jsou popsána ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
23. K výhradám ohledně naplnění znaků obohacení a uvedení poškozených v omyl Nejvyšší soud jen ve stručnosti připomíná platnou judikaturu týkající se posuzování trestného činu podvodu, podle níž naplnění jeho skutkové podstaty předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby, resp. její neznalost všech podstatných skutečností, a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu tudíž mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby; pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Podmínkou trestní odpovědnosti za tento trestný čin není, aby došlo k obohacení pouze pachatele, ale i jiné osoby, k čemuž došlo i v projednávané věci, jak vyplývá z tzv. právní věty výroku o vině. Obviněný jménem odběratele, resp. objednatele přijal služby či zboží od dodavatelů, ačkoli věděl, že jim nebude moci za dodávky zaplatit. Na to lze navázat odmítnutím dalších dovolacích výhrad týkajících se závěrů učiněných ve znaleckém posudku a ve výslechu znalkyně Ing. Miriam Lukášové. Přestože znalkyně neměla k dispozici kompletní účetní evidenci, ani mít nemohla, neboť např. nebyla řádně prováděna inventarizace majetku obchodní společnosti VTP-UH, s. r. o., dospěla k jasnému zjištění o ekonomicky nezdravém stavu tohoto subjektu, který započal již koncem roku 2006. Obchodní společnost již v tomto období nebyla schopná hradit své závazky z vlastních finančních zdrojů, střídavě kladné i záporné výsledky hospodaření byly doprovázeny tržbami, jež nebyly úměrné výkonové spotřebě. Ke konci roku 2012 již došlo k takovému poklesu finančních prostředků, které nepostačovaly ani k úhradě běžných výdajů a závazků vůči věřitelům. Stav úpadku podle znalkyně nastal již ke konci roku 2009, následující rok závazky ještě více převýšily majetek a hodnoty likvidity nejnižších hodnot, přičemž nejpozději ke konci roku 2010 se obviněný mohl dozvědět o záporném hospodářském výsledku obchodní společnosti, kdy byly sestaveny účetní výkazy za rok 2009. Odborný závěr znalkyně byl v dané věci navíc podpořen též výsledkem insolvenčního řízení, v jehož průběhu byl zjištěn úpadek obchodní společnosti VTP-UH, s. r. o., přičemž z konečné zprávy insolvenčního správce ze dne 15. 9. 2016 vyplynulo, že se nepodařilo dohledat žádný majetek, platně bylo přihlášeno celkem 17 věřitelů s pohledávkami převyšujícími 9 milionů Kč a počátkem ledna 2017 musel být z těchto důvodů zrušen konkurs na majetek VTP-UH, s. r. o.
24. Rovněž je třeba odmítnout i tu část dovolací argumentace obviněného uvedenou v doplnění jeho mimořádného opravného prostředku, konkrétně že nebyl naplněn tzv. materiální znak trestného činu spočívající v nebezpečnosti činu pro společnost. Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že kritérium nebezpečnosti činu pro společnost podle §3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009, již nový trestní zákoník, v jehož intencích byla posuzována vina obviněného, nezná. Od účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, je materiální charakter protiprávnosti (na rozdíl od právní úpravy předcházející) spatřován ve společenské škodlivosti, tedy v tom, co porušuje nebo ohrožuje právní statky trestněprávními normami chráněné. V tomto směru materiální protiprávnost souvisí se zásadou subsidiarity trestní represe vymezenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zásada subsidiarity trestní represe, jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy krajní prostředek mající celospolečenský význam zejména s ohledem na ochranu základních hodnot (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 115). Pro úplnost je třeba připomenout, že použití zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu teprve poté, kdy je najisto postaveno, že obviněná osoba naplnila všechny obligatorní znaky některé ze skutkových podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku.
25. V projednávané věci, jak již stručně uvedeno výše, bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že obviněný T. G. jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu právně kvalifikovaného jako podvod podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Současně soudy přihlédly k ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývajícímu principu ultima ratio , neboť jednání obviněného odpovídá svým charakterem běžně se vyskytujícím případům tohoto typu. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Soudy obou stupňů pečlivě zvažovaly všechny okolnosti významné pro rozhodnutí o podané obžalobě, vážily zjištění vyplývající z obsahu provedeného dokazování a správně je vyhodnotily tak, že obviněného je nutné postihnout prostředky trestního práva poté, co byly splněny formální znaky skutkové podstaty zločinu, za nějž byl odsouzen. V jeho případě se však nejedná o natolik výjimečný skutek, u něhož by přicházel v úvahu postih podle jiného právního předpisu. Postup soudů obou stupňů lze proto považovat za zcela legitimní a odpovídající též výkladu zásady subsidiarity trestní represe, jak byla formulována zejména ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., na jehož znění je možné odkázat.
26. Zcela mimo rámec smyslu zákonné úpravy a též soudní judikatury je verze navržená obviněným v doplnění jeho dovolání ohledně právního posouzení zjištěného skutku jako trestného činu způsobení úpadku podle §224 odst. 2, 5 tr. zákoníku. Jedná se o jeden z tzv. úpadkových deliktů, jejichž objektem je ochrana majetkových práv věřitelů (např. §222, 223, 225 a 226 tr. zákoníku). Podmínkou naplnění druhé ze dvou samostatných skutkových podstat uvedených v §224 odst. 2 tr. zákoníku je stav úpadku pachatele, přičemž není rozhodné, jak takový úpadek nastal. Dále je nutné, aby pachatel jako dlužník, resp. osoba jednající jménem dlužníka ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku, jednal již za stavu úpadku (předlužení nebo platební neschopnosti) a dále pachatel buď přijme nový závazek, nebo zřídí zástavu. V projednávané věci dovolatel poukazoval na první z uvedených alternativ této skutkové podstaty s tím, že (mylně) považoval za přijetí nového závazku smlouvy uzavřené s dodavateli služeb a zboží, jak jsou specifikovány ve výroku o vině. Na takové případy podvodného vylákání plnění pod nepravdivou záminkou příslibu úhrady za ně však citované ustanovení nedopadá, neboť to míří na situace, kdy dlužník v úpadku přijme nový závazek, který významnějším způsobem negativně ovlivní majetkovou situaci dlužníka a současně tím dojde ke zhoršení postavení dosavadních věřitelů tohoto dlužníka (např. převzetí dluhu). Za těch skutkových okolností, kdy pachatel uzavře obchodněprávní smlouvy, na jejichž podkladě odebere zboží či služby a činí tak od počátku s úmyslem (i nepřímým) za ně nezaplatit, jde o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku nikoli o trestný čin způsobení úpadku podle §224 tr. zákoníku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005, uveřejněné pod č. T 805 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitě 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2005.). Obviněný T. G. při sjednávání kontraktů popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku fakticky rozšiřoval okruh dosavadních věřitelů VTP-UH, s. r. o., což ve svém důsledku mohlo mít negativní dopad i na jeho stávající věřitele, nicméně primárně poškozoval nové dodavatele služeb a zboží, jež klamal ohledně schopnosti uhradit smluvenou cenu, ačkoli byl srozuměn s tím, že tak nebude moci učinit. Jeho prvotní záměr tedy směřoval k získání nových hodnot, jež sice následně předával svým odběratelům, avšak očekával dosažení podnikatelského zisku, což nemohlo zásadně ovlivnit možnost jeho dosavadních věřitelů uspokojit splatné pohledávky ze stávajícího majetku dlužníka, samozřejmě za předpokladu, pokud by nějaký měl.
IV. Závěrečné shrnutí
27. Protože obviněný uplatnil námitky zčásti nepřípustné a zčásti nepodřaditelné pod zákonné důvody dovolání, odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného T. G. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu