ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.441.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 441/2018-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 o dovolání, které podal obviněný K. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 3 To 127/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2017, sp. zn. 30 T 3/2017, byl obviněný K. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2017) zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože specifikovaného ve výroku o tomto trestu. Dále podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní ústavní formou. Obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena také povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 217 145 Kč.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě v neprospěch obviněného K. M., a to proti výroku o trestu, a jednak obviněný, a to proti výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 3 To 127/2017, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině nově rozhodl tak, že odsoudil obviněného podle §140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2017) do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože specifikovaného ve výroku o tomto trestu.
4. O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Olomouci týmž rozsudkem pod bodem III. tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný K. M. podal proti citovanému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný svými výhradami zpochybnil zejména správnost právního posouzení skutku jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného soudy obou stupňů závažným způsobem pochybily, pokud uzavřely, že naplnil objektivní, zejména však subjektivní stránku pokusu uvedeného trestného činu, protože rozhodně nejednal úmyslně, natož s rozmyslem. Obviněný vyvozoval nemožnost naplnění subjektivní stránky z odlišného popisu skutkového děje. Inkriminovaného dne totiž došlo mezi ním a poškozeným k potyčce, kterou vyprovokoval právě poškozený, takže podle přesvědčení obviněného mělo jít o formu spolupachatelství. Obviněný dále zdůraznil motiv svého odchodu na pokoj v ubytovně, kde si vzal nůž, aby si připravil v kuchyňce jídlo, protože měl hlad. Tento průběh skutkového děje podle obviněného podporuje i jím vyřčená věta: „Ja si idem spraviť smraďocha.“ nebo „Ja si dám smraďocha.“ Konečně obviněný vyslovil přesvědčení, že soudy měly právně kvalifikovat jeho jednání jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku.
6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 3 To 127/2017, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2017, sp. zn. 30 T 3/2017, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tyto rozsudky, a dále aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný rovněž požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle §265o odst. 1 tr. řádu a vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Vyjádření k dovolání
7. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného K. M. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť jejich těžiště je ve zpochybnění závěrů soudů o tom, že obviněný jednal s úmyslem usmrtit, nadto s rozmyslem, přičemž obviněný je přesvědčen, že bylo na místě kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku. Jak dále státní zástupce zdůraznil, obviněný dovozuje své tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky pokusu zmíněného zločinu výlučně z odlišného popisu skutkového děje, protože v podstatě naznačuje, že po konfliktu s poškozeným si šel pro nůž proto, aby si mohl připravit v kuchyňce jídlo. Podle státního zástupce však popis skutkového děje, z něhož vychází obviněný, je ve zřejmém nesouladu se skutkovými zjištěními plynoucími z provedeného dokazování, která státní zástupce ve svém vyjádření podrobně rozvedl. Pokud jde o námitku obviněného ohledně nesprávné právní kvalifikace skutku a o možnost jeho právního posouzení jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku, státní zástupce ji neshledal důvodnou, protože tento svůj názor obviněný nikterak argumentačně nepodložil.
8. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu státní zástupce konstatoval, že soud prvního stupně provedl úplné dokazování, náležitě vyhodnotil všechny důkazy, v odsuzujícím rozsudku jasně, srozumitelně a logicky zdůvodnil, která skutková zjištění a na podkladě jakých důkazů vzal za prokázaná. Podle státního zástupce provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný směřoval svůj útok proti tělu poškozeného nožem s čepelí o délce 150 mm, přičemž šlo o útok vedený silou přinejmenším střední intenzity, spočívající nejméně ve třech bodných a bodnořezných ranách lokalizovaných v horní polovině těla. Útok obviněného byl zaměřen do takových míst na těle člověka, o kterých každý ví, že se zde nacházejí životně důležité orgány, takže v důsledku jednání obviněného byl poškozený ohrožen na životě a ke smrtelnému následku nedošlo jen díky včas poskytnuté lékařské péči. Státní zástupce se vyjádřil i k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který zpracoval MUDr. Marek Dokoupil, soudní znalec, podle něhož byl útok veden pravděpodobně zezadu či v době, kdy byl poškozený k obviněnému z boku. Podle státního zástupce tato okolnost, jakož i neexistence viditelných stop na krku obviněného, nesvědčí závěru o škrcení obviněného poškozeným. Jak dále státní zástupce zdůraznil, obviněný se dopustil skutku v prosté alkoholové opilosti, netrpěl žádnou duševní chorobou, psychózou či forenzně významnou psychickou poruchou, a jestliže byly ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného sníženy, stalo se tak výlučně v důsledku požitého alkoholu. Obviněný jednal pouze v situační afektové agresi, vyšetřením jeho osoby nebylo zjištěno, že by spáchal skutek v obavě o život a zdraví. Pokud jde o kvalifikovanou formu úmyslu, podle státního zástupce mezi prvotním incidentem a následným útokem nožem byla několikaminutová prodleva, po kterou obviněný zvážil zásadní okolnosti a důsledky zamýšleného jednání a zvolil k němu vhodný prostředek, takže se obviněný dopustil činu s rozmyslem, který, na rozdíl od předchozího uvážení, nevyžaduje podrobné uvážení činu ani jeho detailnější naplánování.
9. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, který není žádným z dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
11. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný K. M. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K zvlášť závažnému zločinu vraždy
12. V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití uplatněného dovolacího důvodu se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného K. M., kterou zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2 tr. zákoníku. Tato námitka sice formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud ji však nepovažuje za opodstatněnou. Navíc obviněný založil tuto námitku ve značné míře na odlišné skutkové verzi a na vlastním hodnocení důkazů i průběhu konfliktu s poškozeným L. J.
13. K tomu je třeba předně připomenout, že zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. V tomto ustanovení je uvedena samostatná skutková podstata zločinu vraždy, která však z hlediska své povahy je skutkovou podstatou kvalifikovanou (nikoli základní), byť používá poněkud odlišnou legislativní techniku, než je jinak v trestním zákoníku obvyklé, když neodkazuje na ustanovení §140 odst. 1 tr. zákoníku, ale znovu opakuje jeho formulaci („jiného úmyslně usmrtí“) a doplňuje ji specifickými znaky subjektivní stránky („s rozmyslem nebo po předchozím uvážení“). V ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku se tedy sankcionuje přísněji ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, a to na rozdíl od případů, když pachatel jedná v náhlém hnutí mysli (§140 odst. 1 tr. zákoníku) nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli (§141 tr. zákoníku), neboť trestní zákoník jako privilegovanou skutkovou podstatu k vraždě upravuje zabití, kde pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednáni poškozeného. Objektivní stránka trestného činu vraždy je charakterizována usmrcením živého člověka, kterým se rozumí jakékoli zbavení jeho života. Je zde nerozhodné, jakých prostředků bylo při usmrcení použito a zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1462).
14. Trestný čin vraždy je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. K naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. U nepřímého či eventuálního úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje jiný cíl, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222, a rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Srozuměním se pak rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku). V případě trestného činu vraždy proto vůle pachatele, ať už ve formě chtění nebo srozumění, musí směřovat k usmrcení jiného. Je zde tedy aktivní vztah pachatele k následku, který je třeba řádně zjistit a prokázat provedeným dokazováním, z něhož musí logicky vyplynout (viz stanovisko publikované pod č. 19/1971-II. Sb. rozh. tr.). Z hlediska posouzení, zda jde o pokus zločinu vraždy nebo o dokonaný zločin těžkého ublížení na zdraví, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Nastane-li situace, kdy obviněný úmyslně způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví (§122 odst. 2 tr. zákoníku), musí být provedeným dokazováním spolehlivě objasněno, zda obviněný chtěl způsobit (resp. byl srozuměn, že způsobí) jen tento následek, nebo zda jeho jednání směřovalo k úmyslnému způsobení následku závažnějšího v podobě usmrcení poškozeného (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 9 Tz 34/99, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7/1999, s. 375). Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu usmrtit napadeného, je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž došlo k útoku pachatele, dále z toho, jakým motivem byl veden, co předcházelo útoku, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. (viz přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. 19/1969 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Teprve tehdy, když všechny zmíněné okolnosti prokazují úmysl pachatele spáchat vraždu, třeba i ve formě úmyslu eventuálního či nepřímého, je možno uznat jej vinným tímto trestným činem, popřípadě jeho pokusem. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě obviněného K. M.
15. K subjektivní stránce zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud dále připomíná, že – jak vyplývá též z odborné literatury (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1466) – při usmrcení jiného s rozmyslem nebo po předchozím uvážení pachatele (tzv. premeditace v širším smyslu) nejde o specifické druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v těchto případech úmyslného usmrcení jiné osoby. Pojem tzv. premeditace vychází z poznatků psychologie, podle nichž volní jednání člověka probíhá ve dvou rozdílných etapách – rozhodovací a realizační. Premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání, v níž dochází k volbě mezi dvěma nebo více pohnutkami (motivy) jako podněty působícími na psychiku člověka, které ovlivňují směr a intenzitu jeho chování. Premeditaci lze tedy charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele. Naopak afekt je emocionální prudké hnutí mysli člověka na základě určitého podnětu, při kterém dochází ke zúžení vědomí a snížení racionální kontroly. Ve srovnání s tím je tedy premeditace vědomá psychická aktivita pachatele, při níž se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, které vědomě porovnává a hodnotí z hlediska svého budoucího jednání. Podstatou a smyslem je zde volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání zločinu vraždy. Trestní zákoník upravuje v ustanovení §140 odst. 2 tzv. premeditaci v širším smyslu ve dvou formách, a to ve formě rozmyslu (reflexe) a ve formě předchozího uvážení (premeditace v užším smyslu). V obou případech úmyslného usmrcení, tj. s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, však musí pachatel vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného, a musí být přinejmenším srozuměn s takovým následkem (nepřímý, resp. eventuální úmysl). Premeditace je tedy okolností, která přistupuje k úmyslu a činí tento druh zavinění závažnějším, neboť pachatel zločinu vraždy má vyšší míru racionální kontroly nad svým jednáním a setrvává na svém záměru usmrtit jiného. Čin takového pachatele je závažnější (společensky škodlivější), neboť jeho rozhodnutí k úmyslnému usmrcení jiného vzniklo na základě zralejší rozumové úvahy. Je třeba zdůraznit, že premeditace jako zvláštní okolnost může přistupovat nejen k úmyslu přímému, ale i k úmyslu eventuálnímu (nepřímému), neboť vůle pachatele spáchat zločin vraždy, která vzešla z procesu premeditace, nemusí mít nutně podobu chtění, nemusí být zamířena na výsledek v podobě usmrcení člověka nebo být provázena jistotou, že pachatel způsobí svým jednáním takový výsledek.
16. K rozmyslu podle §140 odst. 2 tr. zákoníku dále Nejvyšší soud připomíná, že podle právní teorie je kvalifikovanou formou úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu úmyslně usmrtí jiného. Pokud jde o povahu rozmyslu, odlišuje se od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1467). Jak přitom vyplývá z dosavadní judikatury (viz rozhodnutí publikované pod č. 10/2016 Sb. rozh. tr.), u zločinu vraždy spáchané s rozmyslem podle §140 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodné, zda pachatel jednal s rozmyslem po celou dobu útoku, ale postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak byl shledán v části útoku, v jehož průběhu pachatel jednal zpočátku v afektu, který později odezněl. Je pak třeba rozlišit, která část činu byla vykonána v náhlém hnutí mysli (afektu) a kdy nastoupil rozmysl jako uvážené jednání, které se vztahuje ke způsobu, jak byla vůle pachatele v průběhu skutku realizována, protože rozmysl na straně pachatele nemůže existovat souběžně s afektem. Jedná-li pachatel s rozmyslem, znamená to, že zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu. Rozmysl tedy představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou a premeditativní. Rozmysl zde sice zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1467, a rozhodnutí pod č. 49/2013 Sb. rozh. tr.).
17. Jak je přitom patrné v nyní posuzované trestní věci z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho následného odůvodnění i z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, obviněný K. M. se dopustil skutku kvalifikovaného jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2 tr. zákoníku tím, že v objektu ubytovny ve stavu středně těžké opilosti zapříčiněné několikadenním užíváním alkoholických nápojů, veden potřebou odvetné agrese vůči poškozenému L. J., se mstivě trestajícím podtextem vyplývajícím ze vzájemné předchozí slovní rozepře a menší fyzické potyčky na chodbě před kuchyňkou ubytovny se obviněný ve svém pokoji ozbrojil kuchyňským nožem značky KDS o celkové délce 297 mm, délce čepele 150 mm a největší šířce čepele 23 mm. S tímto nožem se obviněný přibližně po 10 minutách od ukončení prvotního konfliktu vrátil na chodbu ke kuchyňce, kde jej spatřil poškozený L. J., přistoupil k němu a opět mezi nimi začalo docházet ke vzájemnému postrkování. Obviněný však, vědom si skutečnosti, že svým jednáním může zapříčinit vznik smrtelných poranění, úmyslně vedl proti horní části těla L. J. opakovaně údery rukou ozbrojenou výše popsaným kuchyňským nožem. Tímto svým jednáním způsobil poškozenému mimo izolované zlomeniny 10. žebra nejméně tři bodné a bodnořezné rány, a to konkrétně bodnořeznou ránu boční strany trupu, lokalizovanou pod levostranným žeberním obloukem o délce 5 cm, z níž vycházel bodnořezný kanál pronikající do levé poloviny dutiny hrudní, kde natínal povrchově bránici a zraňoval dolní lalok levé plíce v místě hraniční plochy, bodnou ránu na zadní straně trupu vnitřně od levé lopatky s bodným kanálem pronikajícím do dutiny hrudní a zraňujícím zadní stranu žeberní plochy levé plíce a blíže nespecifikovanou ránu lokalizovanou nad pravou lopatkou. Tato zranění rány vedla jednak k masivnímu krvácení a vniknutí vzduchu do levé poloviny dutiny hrudní a jednak k rozvoji krvácivého šoku. V dalším útoku zabránili obviněnému až na místě přítomní M. M. a J. P., kterým se podařilo odzbrojit obviněného. Na místo pak M. Č. přivolal lékařskou záchrannou službu, kterou byl poškozený L. J. převezen v kritickém stavu k ošetření do nemocnice. Zde byl poškozený okamžitě operován a následně hospitalizován, přičemž toliko shodou šťastných okolností, včetně okamžitého zásahu shora uvedených osob, jakož i díky včasné, odborné a účinné lékařské péči nedošlo, s ohledem na použitou zbraň, intenzitu a způsob vedení útoku, ke vzniku zranění centrálních částí oběhového systému neslučitelných se životem, zejména srdce, velkých cév a věnčitých tepen.
18. Podle názoru Nejvyššího soudu výše zmíněné skutkové okolnosti svědčí o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, a to včetně její objektivní i subjektivní stránky. Ostatně naplněním subjektivní stránky posuzovaného pokusu zločinu se důsledně zabýval již soud prvního stupně, a to konkrétně na s. 39, 40 a 41 odůvodnění svého rozsudku. O úmyslu obviněného svědčí především to, že svůj útok zaměřil proti tělu poškozeného za použití nože s čepelí o délce 150 mm, přičemž šlo o útok vedený silou přinejmenším střední intenzity, útok spočíval ve třech bodných a bodnořezných ranách lokalizovaných v horní polovině těla poškozeného. Tímto způsobem pak obviněný útočil na taková místa na těle člověka, o kterých je obecně známo, že se zde nacházejí životně důležité orgány, jejichž poškození může vést až ke smrti. Právě proto byl v důsledku jednání obviněného poškozený L. J. bezprostředně ohrožen na životě a k jeho úmrtí nedošlo jen díky rychlé lékařské pomoci.
19. Lze tedy konstatovat, že v projednávané věci soud prvního stupně, na jehož závěry odkázal i odvolací soud, věnoval potřebnou pozornost prokázání subjektivní stránky i motivaci činu obviněného, jakož i všem dalším okolnostem, za nichž došlo k tomuto činu, a podrobně vysvětlil, z jakých skutečností a důkazů dovodil závěr o úmyslném zavinění obviněného směřujícím k usmrcení poškozeného. Soud prvního stupně vycházel zejména z povahy použité zbraně (kuchyňský nůž o celkové délce 297 mm, délce čepele 150 mm a největší šířce čepele 23 mm), povahy útoků spočívajících ve třech bodných a bodnořezných ránách směřujících do horní poloviny těla vedených silou přinejmenším střední intenzity, verbálních projevů obviněného a jeho chování po činu. Správně tak soud prvního stupně dovodil svůj závěr o srozumění obviněného s možností usmrcení poškozeného z toho, že jeho útok směřoval do horní části trupu poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány, jejichž poškození bezprostředně ohrožuje život. Soud pak neopomenul zhodnotit ani pohnutku obviněného k jeho činu, kterou byla potřeba odvety za předchozí verbální a fyzické napadení ze strany poškozeného, přičemž s ohledem na okolnosti případu a provokativní chování poškozeného sice obviněný neměl prvotní záměr usmrtit poškozeného, nicméně v dalším průběhu konfliktu již obviněný byl srozuměn s usmrcením poškozeného.
20. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného, jejímž prostřednictvím zpochybnil závěr, že jednal s rozmyslem. V tomto směru lze odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se podrobně zabýval všemi skutečnostmi, na jejichž podkladě dovodil naplnění uvedené kvalifikační okolnosti. Jak zde soud prvního stupně správně zdůraznil, po prvotním bezvýznamném incidentu mezi obviněným K. M. a poškozeným L. J. mohlo uběhnout přibližně 10 minut, přičemž v tomto časovém úseku obviněný mohl nesporně posoudit základní okolnosti a důsledky svého předpokládaného jednání. Obviněný se však rozhodl pro násilnou formu útoku likvidačního charakteru, o čemž svědčí jednak povaha použité zbraně, razance útoku a dále obviněným vyřčená věta: „Ja ti dám smraďocha!“ S ohledem na popsanou přípravu včetně verbálního vyjádření obviněného dospěl soud prvního stupně k závěru, podle něhož lze vyloučit jednání obviněného v náhlém hnutí mysli či v afektu (viz s. 38 a 39 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se plně ztotožnil s tímto názorem soudu prvního stupně a zdůraznil, že obviněný se bezprostředně před činem ozbrojil oním kuchyňským nožem, a zvážil tak předem způsob, jakým poté jednal (viz s. 8 rozsudku odvolacího soudu).
21. Na základě výše uvedených skutečností a zjištění Nejvyšší soud dovodil ve shodě se soudy obou nižších stupňů, že obviněný K. M. jednal s rozmyslem. Při uskutečnění svého protiprávního činu totiž měl ještě dostatečný čas k tomu, aby uvážil další reakci a omezil svůj prvotní afekt. O jeho rozmyslu ve vztahu k možnému usmrcení poškozeného pak svědčí ostatní zjištěné okolnosti, zejména časový úsek mezi prvotním konfliktem obviněného s poškozeným L. J. a následným útokem s nožem vůči poškozenému. Tato časová prodleva (v trvání asi 10 minut) představuje rozhodný mezník, který působil na psychiku obviněného, jenž měl možnost patřičně zvážit své další jednání a jeho důsledky. O tom, že jednání obviněného jevilo známky racionality, svědčí i skutečnost, že obviněný se ozbrojil masivním kuchyňským nožem a vyslovil onu větu mající mstivě trestající význam. Právě tyto okolnosti vylučují, aby bylo možno u obviněného spatřovat pouhou agresivní reakci na prvotní konflikt, ale jde o účelově zaměřené a poměrně racionální jednání, které bezprostředně směřovalo k usmrcení L. J. Jestliže pak nedošlo k dokonání zločinu vraždy, stalo se tak v důsledku okolností, které obviněný již nemohl nijak ovlivnit.
22. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům nemůže obstát ani tvrzení obviněného, jímž se domáhá použití mírnější právní kvalifikace, a to jako zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku. Navíc provedeným dokazováním nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by svědčily o tom, že obviněný jednal ve strachu či omluvitelném hnutí mysli, za něž nelze považovat rozrušení pachatele vyvolané jeho hněvem a vztekem (viz přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 9/2012-I. Sb. rozh. tr.). I když to byl poškozený, který vyvolal prvotní slovní a fyzický konflikt, neučinil nic natolik zásadního, co by objektivně vedlo k silnému rozrušení obviněného, jeho úleku nebo strachu ve smyslu skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku. Nad rámec dosud uvedeného Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie (č. l. 277 trestního spisu), obviněný jednal v situační afektové agresi sycené silným dráždivě zlostným prožitkem, který se u něj rozvinul v rámci konfliktu s poškozeným. Bezprostředně před skutkem bylo jednání obviněného motivováno primitivní potřebou odvetní agrese vůči poškozenému se mstivě trestajícími podtexty. Přitom soud prvního stupně se zabýval i možností jiné právní kvalifikace skutku spáchaného obviněným, která by pro něj byla příznivější, a to konkrétně tím, zda obviněný nemohl naplnit znaky skutkové podstaty zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto v této souvislosti zcela odkazuje na správné úvahy soudu prvního stupně, který je logickým a přesvědčivým způsobem vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho s. 41), jehož závěry byly potvrzeny i napadeným rozsudkem odvolacího soudu (viz jeho s. 8).
23. Lze tudíž konstatovat, že právní kvalifikace skutku spáchaného obviněným jako pokusu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2 tr. zákoníku je zcela správná, odpovídající zákonu a v souladu s výše citovanou odbornou literaturou a konstantní judikaturou, takže napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nejsou zatíženy vadami, které jim obviněný vytýká.
24. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud zdůrazňuje následující. Obviněný K. M. ve svém dovolání zčásti zpochybnil i správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně ohledně průběhu samotného incidentu s poškozeným L. J., zejména z vlastního pohledu popsal motiv svého odchodu na pokoj a následného návratu do kuchyňky ubytovny. Nejvyšší soud je však vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a které jednoznačně svědčí o spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud sice uznává, že v trestní věci obviněného byla složitá důkazní situace, přičemž zjištění skutkového stavu vyžadovalo provedení a pečlivé zhodnocení všech dostupných důkazů. To také soud prvního stupně učinil při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) dospěl ke skutkovým závěrům, které náležitě přezkoumal odvolací soud. Správnost takto zjištěného skutkového stavu však nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat, když s ohledem na velmi omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. řádu) zpravidla sám neprovádí důkazy, a bez dalšího je tedy nemůže přehodnocovat. Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů pak vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů.
V. Závěrečné shrnutí
25. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný K. M. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Část námitek obviněného zaměřených proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů pak neodpovídá citovanému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření obviněného či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
26. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného K. M. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
27. Pokud jde o návrh obviněného K. M. na přerušení výkonu rozhodnutí, předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na takové rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. řádu a vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu