ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.809.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 809/2016-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2018 o dovolání, které podali obvinění P. S., roz. S., a L. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 3 To 364/2015, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 5/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 3 To 364/2015, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 81 T 5/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 81 T 5/2015, byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a obviněný L. V. byl uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl obviněnému P. S. uložen podle §220 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Obviněnému L. V. byl uložen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené obchodní společnosti Sportplex Frýdek-Místek, s. r. o., IČ 26829495, se sídlem Na Příkopě 3162, Frýdek-Místek (dále jen „Sportplex“), na náhradu škody částku ve výši 95 408 Kč.
2. Skutek (zjednodušeně uvedeno) spočíval v tom, že obchodní společnosti Sportplex , jejímž 100 % společníkem bylo město Frýdek-Místek, byly za účelem dalšího podnájmu nebo umísťování reklam svěřeny reklamní plochy na energolávkách a mostních konstrukcích ve vlastnictví města Frýdek-Místek, které tato obchodní společnost na základě smluv o podnájmu pronajímala dalším subjektům. Obviněný P. S. jako ředitel a prokurista obchodní společnosti Sportplex ke dni 31. 3. 2011 ukončil dohodou smlouvu o podnájmu reklamní plochy-energolávky a mostní kostrukce č. FM 2010/02 (ze dne 2. 12. 2009) s obchodní společností NEVI CZ, s. r. o., IČ 25393251, se sídlem Frýdek-Místek, 1. máje 1838, (dále jen „NEVI“), jejímž jednatelem byl obviněný L. V . Obviněný L. V. však i přesto pokračoval v pronájmu reklamních ploch (i po 31. 3. 2011) a zamlčel svým spolukontrahentům (podpodnájemcům, v rozsudku zvaným „umisťovatelům“ reklam), tj. v rozsudku vypočteným obchodním společnostem, že podnájemní smlouvy byly ukončeny a obchodní společnost NEVI pozbyla právní titul k fakturaci nájemného v období od 1. 4. 2011 do 31. 12. 2011. Obchodní společnost NEVI za uvedené období vybrala nájemné ve výši nejméně 270 007,60 Kč, avšak vybranou částku si ponechala pro sebe a obchodní společnosti Sportplex nic nezaplatila. Obviněný P. S. o tom věděl, akceptoval to a toleroval, porušil tak podle rozsudku soudu prvního stupně ustanovení §38 odst. 1, 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“ nebo ve zkratce „ZO“), §66 odst. 6 ve spojení s §135 odst. 2 a §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obchodní zákoník“ nebo ve zkratce „ObchZ“), nejednal tedy jako řádný hospodář a svěřený majetek města nevyužíval účelně a hospodárně, ale nechal jej zneužívat, v rozporu s §38 odst. 6 ZO nechránil majetek města před neoprávněnými zásahy, porušil svou zákonnou povinnost a nevymáhal po obchodní společnosti NEVI bezdůvodné obohacení získané na úkor obchodní společnosti Sportplex. Obvinění P. S. a L. V. tímto jednáním způsobili obchodní společnosti Sportplex škodu ve výši nejméně 270 007,60 Kč ve formě ušlého zisku, přičemž obviněný L. V. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl zároveň členem dozorčí rady obchodní společnosti Sportplex.
3. Proti shora uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2016 usnesením pod sp. zn. 3 To 364/2015, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podali obvinění P. S. a L. V. prostřednictvím svých obhájců dovolání, oba z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný P. S. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku konkrétně uvedl, že soud prvního stupně i soud odvolací nesprávně posoudily jeho jednání, protože nesprávně aplikovaly při posouzení skutku hmotněprávní normy, konkrétně zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „OZ“), zákon o obcích a obchodní zákoník. Obviněný namítl, že v popisu skutku zcela absentují skutkové okolnosti charakterizující subjektivní stránku, které by vyjadřovaly úmyslné zavinění pachatele a zároveň odlišily tento trestný čin od jeho nedbalostní alternativy (§221 odst. 1 tr. zákoníku) . Během hlavního líčení také nebylo řádně prokázáno, že by obviněný jednal v úmyslu způsobit škodu. Obviněný uvedl, že nájemní vztah mezi uvedenými společnostmi existoval i v období od 1. 4. 2011 do 31. 12. 2011, protože podle jeho názoru došlo k jeho obnovení, prodloužení nájmu, podle tehdy platného §676 odst. 2 OZ. Soudy tedy, s odkazem na judikát Nejvyššího soudu, který byl vydán až dva roky po spáchání jejich trestného jednání, nesprávně vyložily toto ustanovení a předmětný skutek posoudily v rozporu s hmotným právem. Obviněný argumentoval tím, že byla sjednána ústní dohoda o pokračování dosavadní spolupráce (v období od 1. 4. 2011 do 31. 12. 2011), jelikož však došlo podle jeho přesvědčení k automatickému obnovení původní smlouvy podle citovaného ustanovení občanského zákoníku, k následnému běhu ústně sjednané smlouvy nedošlo. Poté, co se obviněný dozvěděl o automatickém prodloužení nájmu, vyzval dne 1. 4. 2015 obchodní společnost NEVI k úhradě dlužné částky ve výši 174 599,13 Kč. Dále podotknul, že v popisu skutku zcela absentují okolnosti, které by vyjadřovaly jeho úmyslné zavinění. Obviněný uvedl, že jednal za situace, kdy vlivem hospodářské krize došlo k poklesu obsazenosti pronajímaných ploch a snažil se vyjít vstříc svému dlouhodobému obchodnímu partnerovi obchodní společnosti NEVI, se kterou od 1. 1. 2012 opětovně uzavřel písemnou smlouvu na pronájem reklamních ploch, který trvá dodnes. Obviněný dále namítl, že skutková zjištění soudů vycházejí z nesprávného hodnocení důkazů a jsou založena pouze na vybraných důkazech, které nejsou v souladu s dalšími provedenými důkazy. Vyjádřil přesvědčení, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť nebylo vyhověno jeho důkaznímu návrhu provést důkaz tabulek reklamních ploch se skutečnými cenami (bez DPH). Dále u některých důkazů, jako u výpovědí svědků a listinných důkazů, zejména výpovědi svědkyně P. H., soudy neuvedly, jaké závěry z nich vyvodily. Stejně jako obviněný L. V. dovozoval, že šlo o běžné obchodní postupy, na které nemělo být v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe reagováno prostředky trestního práva. Měl za to, že tuto zásadu odvolací soud nesprávně vyložil, naopak obviněný měl být obžaloby zproštěn z důvodu aplikace principu ultima ratio. Své dovolání uzavřel tak, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nesprávná a nezákonná, a proto navrhl je zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Obviněný L. V. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku konkrétně uvedl, že soud prvního stupně i soud odvolací nesprávně posoudily jeho jednání, nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a z učiněných zjištění nevyvodily patřičné právní závěry. Obviněný nesouhlasil s tím, jak soudy vyhodnotily provedené důkazy. Předně namítl, že spolupráce obchodní společnosti NEVI a obchodní společností Sportplex ohledně pronájmu reklamních ploch probíhala v uvedeném období (od 1. 4. 2011 do 31. 12. 2011) na základě vzájemné ústní dohody. Nedošlo tedy k tomu, že by jím zastupovaná obchodní společnost inkasovala nájemné bez právního důvodu. Podotkl, že ústní dohoda je formou právního úkonu ve smyslu §34 a násl. OZ a že soudy též nesprávně vyložily ustanovení §676 odst. 2 OZ týkající se skončení nájmu. Podle něj se podnájem obnovil bez dalšího. Stejně jako obviněný P. S. vytkl soudům nižších stupňů, že nevyhověly jeho důkaznímu návrhu provést důkazní prostředek v podobě tabulek reklamních ploch se skutečnými cenami (bez DPH). Uvedl, že je pro něj nepřijatelné, aby bylo kladeno rovnítko mezi uvedenou ústní dohodou nepoškozující obchodní společnost Sportplex a mezi pácháním úmyslné trestné činnosti, rozhodně obchodní společnosti Sportplex nezpůsobil žádnou škodu, natožpak úmyslně, neboť obě uvedené obchodní společnosti spolupracovaly dlouhodobě, a to nejen před březnem 2011, ale i v navazujících letech. Na uvedeném nic nemění ani to, že sám byl určitou dobu členem dozorčí rady obchodní společnosti Sportplex, dozorčí rada totiž žádné smlouvy či jejich ukončení neprojednávala. Soudy nižších stupňů podle obviněného rovněž nesprávně interpretovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť předmětný skutek není trestným činem. Uvedl, že se žádné úmyslné trestné činnosti nedopustil, neboť se domníval, že v obchodním vztahu postačí ústní uzavření dohody, nenaplnil ani znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, protože nikoho neuvedl v omyl, naopak sám měl za to, že nájemní vztah uzavřený na základě ústní dohody trvá. Obviněný dále brojil proti výroku o náhradě škody, který považoval za nepřezkoumatelný, neboť soudy nevyložily, jak k výsledné částce došly, a pominuly, že došlo k obsazení jen části pronajímaných ploch, jimi uváděná škoda ve skutečnosti vůbec nevznikla. Z uvedených důvodů obviněný na závěr navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním a replika
7. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak, že argumentaci obviněných nelze přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu je totiž zřejmé, že skutková zjištění, ke kterým oba soudy dospěly, jsou s provedenými důkazy zcela v souladu a logicky z nich vyplývají. Tato skutková zjištění pak soudy i náležitě právně posoudily. Státní zástupce pouze vytkl, že jednání obviněného P. S. mělo být nalézacím soudem kvalifikováno přísněji, tedy jako pomoc k přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť svým jednáním pomohl k tomu, aby se obchodní společnost NEVI obohatila bez právního důvodu o inkasované nájemné. Bylo totiž bezpečně zjištěno a důkazy prokázáno, že obviněný L. V. sjednal s P. S. dne 30. 3. 2011 dohodu o ukončení smlouvy o podnájmu. Obě smluvní strany tak jednoznačným způsobem projevily vůli nadále nepokračovat v uvedeném smluvním vztahu s účinností od 1. 4. 2011. Neztotožnil se ani s argumentací obviněných, že nájemní vztah mezi uvedenými subjekty pokračoval i nadále, ať již na základě ústní dohody nebo formou automatického prodloužení nájmu podle §676 odst. 2 OZ. Podotkl, že takový stav by byl v příkrém rozporu s vůlí projevenou smluvními stranami v dohodě o ukončení nájemní smlouvy ze dne 30. 3. 2011. Odmítl tvrzení obviněných ohledně pokračování nájemního vztahu na základě ústně uzavřené dohody nebo na základě jeho automatického prodloužení ze zákona jako zjevně účelové a vedené snahou obviněných zprostit se trestní odpovědnosti.
8. Státní zástupce dále upozornil, že obviněný P. S. vyzval obchodní společnost NEVI k úhradě dlužného nájemného za 2. - 4. čtvrtletí roku 2011 až v reakci na probíhající trestní řízení. Nelze akceptovat jeho obhajobu, že se úmyslně nedopustil žádného protiprávního jednání a že jednal v dobré víře se záměrem pomoci obchodnímu partnerovi v zájmu pokračování obchodní spolupráce do budoucna. Uvedl, že obviněný L. V. žádným logickým způsobem nevysvětlil, co ho vedlo k tomu, aby v dubnu 2015 na základě uvedené výzvy uhradil část dlužného nájmu. To, že danou úhradu provedl až po více než třech letech v průběhu trestního řízení nasvědčuje tomu, že v inkriminované době nepředpokládal existenci platného nájemního vztahu, který by jej měl vést při inkasovaném nájemném ve výši 270 000 Kč k placení nájmu. Pokud by byla skutečným důvodem jednání ekonomická krize, jak uvádějí shodně oba obvinění, měli a mohli situaci řešit tím, že by uzavřeli nájemní smlouvu s nižší výměrou pronajímaných ploch nebo s nižším nájemným. Obchodní společnost Sportplex, pod vedením P. S., v této době v jiných případech uzavírala standardní písemné nájemní smlouvy i na nižší částky a na reklamní plochy o malé výměře. Výše popsané skutečnosti nasvědčují tomu, že skutečným záměrem obviněných bylo nastolení a udržování podmínek, které vedly k obohacení společnosti NEVI na úkor městem vlastněné společnosti Sportplex, proto nelze shledat argumentaci obviněných relevantní. K námitce obviněných týkající se výše škody státní zástupce přisvědčil závěrům soudů nižších stupňů a plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého vyplývá, že okresní soud vycházel z výměry pronajaté plochy a z objektivně zjištěné výše odvedeného nájmu (za období od 1. 4. 2011 do 31. 12. 2011), který obchodní společnost NEVI bez právního titulu inkasovala. Obviněným lze přisvědčit, že součástí skutkového děje je i obchodněprávní rovina, což ovšem současně existující trestněprávní rovinu - a z ní vyplývající možnost trestního postihu - nijak bez dalšího neeliminuje. V souhrnu počínání obviněných zjevně přesáhlo hranice obvyklého chování v obchodních závazkových právních vztazích a vyžadovalo reakci v podobě uplatnění trestní represe. Z tohoto důvodu nelze podle státního zástupce akceptovat shora uvedené námitky obviněných. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
9. Nejvyšší soud zaslal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k možné replice obviněným. Ke dni konání neveřejného zasedání o podaných dovoláních této možnosti obvinění nevyužili, nicméně Nejvyššímu soudu poslali k doplnění svých dovolání znalecký posudek Ing. Václava Poloka, znalce v oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. Z tohoto posudku vyplývá kritika postupu soudů nižších stupňů při stanovování výše ušlého zisku obchodní společnosti Sportplex, resp. prospěchu obchodní společnosti NEVI, neboť vedle příjmů z obchodních případů nebyly vůbec zohledněny náklady s nimi spojené.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
12. Pokud jde o dovolací důvod, oba dovolatelé, tedy obvinění P. S. i L. V. , opřeli svá dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
13. Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí .
b) K trestnému činu podvodu
14. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že přečinu podvodu se podle §209 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §209 odst. 3 tr. zákoníku je způsobení takovým činem škody větší, kterou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč. Uvedené ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje více alternativně uvedených znaků skutkové podstaty. Soudy nižších stupňů bylo obviněnému L. V. kladeno za vinu, že „jiného obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu“.
15. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti (zde se uplatnila třetí alternativa), v důsledku čehož je provedena majetková dispozice, čímž vznikne na cizím majetku škoda v požadované výši a dojde zároveň k obohacení další osoby, zpravidla pachatele. V případě trestného činu podvodu se tak uvádí, že zde vlastně mohou vystupovat 4 osoby – pachatel (jako osoba klamající, využívající omyl či zamlčující podstatné skutečnosti), osoba jednající v omylu (oklamaná), osoba poškozená a osoba obohacená (srov. rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.), z nichž v současné době mohou být všechny i právnické osoby (a to včetně pachatele s ohledem na §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů). Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (tak i např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. 8 Tdo 541/2016). Zpravidla bývá pachatel zároveň osobou obohacenou, zatímco jednající v omylu je zároveň poškozeným, nezbytné to ale není.
16. O zamlčení podstatných skutečností jde tehdy, pokud pachatel neuvede při svém podvodném jednání skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného či jiné podváděné osoby (osoby jednající v omylu), zda za daných podmínek provede majetkovou dispozici či nikoli. Zamlčet podstatné skutečnosti lze před fyzickou i právnickou osobu, ale i úřadem – státním nebo jiným orgánem (nikoli však soudem – viz rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.). Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku, ať již přímo pachatele nebo někoho jiného. Škodou se může rozumět jak skutečná škoda ( damnum emergens ), tedy úbytek hospodářské hodnoty, tak i ušlý zisk ( lucrum cessans ), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Musí být dále dána i příčinná souvislost, a to primárně mezi jednáním pachatele (zde v podobě zamlčení podstatných skutečností) a následkem v podobě škody na cizím majetku. Tu lze dovodit, je-li dána též příčinná souvislost mezi jednáním pachatele (zamlčením podstatných skutečností) a jednáním osoby jednající v omylu, tj. provádějící majetkovou dispozici, která posléze vede k obohacení na jedné straně a škodě na druhé straně. Musí být ovšem dána souvislost i mezi omylem, resp. neznalostí podstatných skutečností, a provedením majetkové dispozice.
17. Jde-li o subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu, vyžaduje se úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, úmyslné zavinění se musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (včetně způsobení škody nikoli nepatrné), stejně tak i na znaky normativní, zde však postačí laická představa. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě větší škody jako těžšího následku postačí podle §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti, a to jak vědomé, tak i nevědomé.
18. V daném případě soudy nižších stupňů náležitě nevysvětlily, v čem spatřovaly naplnění znaků trestného činu podvodu obviněným L. V. Soud prvního stupně na prvních stranách odůvodnění svého rozsudku v podstatě přepsal obsah jednotlivých důkazních prostředků, otázku naplnění znaků trestného činu podvodu řešil vlastně v jediném krátkém odstavci na str. 9 odůvodnění svého rozsudku, k čemuž využil vlastní skutkové závěry obsažené na str. 6 až 8. Vycházel v podstatě z toho, že obviněný L. V. zamlčel v rozsudku označeným obchodním společnostem, resp. jejich zástupcům, že skončil podnájemní vztah mezi obchodními společnostmi Sportplex a NEVI, a proto posledně uvedená obchodní společnost nemohla od nich inkasovat platby za umístěné reklamy. Přitom obohacení mělo vzniknout obchodní společnosti NEVI a poškozena měla být obchodní společnost Sportplex. Za škodu přitom soud prvního stupně, kterému dal za pravdu i soud odvolací, považoval celou částku, kterou obchodní společnost NEVI získala za sledované období od svých spolukontrahentů. Jinými slovy soudy nižších stupňů zřejmě striktně vycházely ze shora nastíněného modelu 4 různých (odlišných) subjektů, které při podvodném jednání mohou vystupovat. Pachatelem měl být obviněný jako osoba jednající jménem obchodní společnosti NEVI, která měla být zároveň obohacenou osobou, osobami uvedenými v omyl měly být osoby jednající za spolukontrahenty uvedené obchodní společnosti, kteří si objednali umístění reklamy, avšak poškozenými neměly být tyto obchodní společnosti, které stály o umístění reklamy a jimž se smluvené služby též dostalo, ale obchodní společnost Sportplex. V tom lze ovšem spatřovat základní pochybení soudů nižších stupňů při aplikaci nepřípadného ustanovení o podvodu na daný případ. Podvod je majetkovým trestným činem chránícím cizí majetek, který je vynaložen v důsledku omylu, resp. neznalosti podstatných skutečností, čímž vzniká subjektu, s jehož majetkem je nakládáno, nějaká škoda. Může vzniknout škoda i tím, že nejsou učiněny majetkové dispozice, ač by byly učiněny, nebýt omylu či neznalosti podstatných skutečností. Zde došlo ovšem k určitému zjednodušení v tom, že není shledávána újma u některého ze subjektů v rámci jednoho právního vztahu mezi dvěma subjekty, z nichž jeden nejedná s plnou znalostí rozhodných skutečností (zadavatelé reklamy), ale důsledky tohoto omylu v podobě škody jsou přisuzovány pro zcela jiný právní vztah, subjektu, s nímž osoby jednající za zadavatele reklamy nebyly vůbec v žádném právním vztahu (tj. nájemci mostních konstrukcí). Takovým postupem je však popřen smysl ustanovení o podvodu, jeho objekt, kterým je primárně chránit subjekt, který je přímo dotčen určitou majetkovou dispozicí v důsledku omylu. Toto ustanovení nemá chránit jiný, další subjekt, jehož věc je neoprávněně pronajímána, pokud zároveň navíc o tom tento subjekt ví, takové osobě právní řád poskytuje jiné možnosti ochrany (především vlastnické žaloby). Není možno využít ustanovení o podvodu k ochraně subjektu, který znal všechny rozhodné skutečnosti, on ani s ním spřízněné osoby nejednaly v omylu, jen se jim nedostalo prospěchu z úplatného nakládání s jejich věcí, o čemž navíc věděly (bylo by možno použít příměr pro případ neoprávněného podnajmutí vozidla nájemcem, který za to dostane úplatu od podnájemce, jenž si neoprávněnosti takového podnájmu nebyl vědom, jen uhradil reálnou cenu za užití vozidla).
19. I pokud bychom vycházely z té verze, kterou uzavřely soudy nižších stupňů (viz k tomu dále), že obchodní společnost ve 2. až 4. čtvrtletí nebyla podnájemcem, neboť podnájemní vztah s obchodní společností Sportplex skončil dohodou k 31. 3. 2011, soudy nižších stupňů vůbec neřešily skutečnost, že zadavatelům reklamy se dostalo od obchodní společnosti NEVI sjednaného plnění, za které poskytli úplatu, tedy i přes případnou neoprávněnost zde nedocházelo v rámci tohoto smluvního vztahu k bezdůvodnému obohacení ani na straně zadavatelů reklamy, kterým se plnění v adekvátní ceně dostalo, ani na straně obchodní společnosti NEVI jako pronajímatele reklamních ploch, která službu též skutečně poskytla. Navíc zůstala zcela přehlédnuta tvrzení obou obviněných, která byla podpořena i listinnými dokumenty, že obchodní společnost NEVI měla umisťovat reklamy těchto zadavatelů na svá vlastní zařízení, která nebyla v majetku obchodní společnosti Sportplex, či dokonce města Frýdek-Místek, ale byla ve vlastnictví obchodní společnosti NEVI, jež je umístila na lávky a mostní konstrukce spravované obchodní společnosti Sportplex, pouze při uvedené konstelaci ukončení podnájemního vztahu již nebyla ve sledovaném období oprávněna je tam mít umístěná. Přehlédnuto zůstalo, že zde byla významná přidaná hodnota ze strany obchodní společnosti NEVI, která toto umístění reklamy umožňovala. Navíc do doby odstranění těchto konstrukcí nebyly lávky a mostní konstrukce využitelné ani pro obchodní společnost Sportplex, která případně mohla nechat na náklad obchodní společnosti NEVI reklamní bannery i se zařízením NEVI odstranit a využít lávky či mostní konstrukce pro vlastního platícího zákazníka. Nebylo totiž vůbec zjištěno, že by v důsledku postupu obviněného L. V., resp. dokonce P. S., obchodní společnost Sportplex přišla o plnění od jiného potenciálního zákazníka.
20. Shora uvedený postup potvrzený i pozdějším obnovením spolupráce mezi obchodními společnostmi Sportplex a NEVI od roku 2012 navíc potvrzuje slova obou obviněných o tom, že obě smluvní strany měly zájem na pokračování spolupráce, že v roce 2011 řešily vzájemné vztahy, původní znění smlouvy nebylo pro obchodní společnost NEVI akceptovatelné z důvodu přílišné výše nájemného, byla snaha obou stran uzavřít novou dohodu, která by zohlednila současnou tržní hodnotu reklamních ploch s ohledem na krizi na trhu. Jakkoliv se obvinění nedohodli ihned poté, co spolupráci na základě původní smlouvy o podnájmu s danými podmínkami ukončily (viz č. l. 193 až 195), z jejich výpovědí i z návrhu dodatku k uvedené smlouvě (č. l. 195 p.v.) vyplývá, že o to měli zájem, proto také nedocházelo k odstranění reklamních zařízení obchodní společnosti NEVI z pronajatých mostních konstrukcí a lávek, protože takové odstranění by bylo velmi nákladné, navíc se počítalo s jeho pozdějším využitím. K obnovení spolupráce posléze skutečně od 1. 1. 2012 také došlo. Je sice pravdou, že se v takovém případě na smluvní vztah těchto obchodních společností nemůže užít ustanovení §676 odst. 2 OZ, protože smluvní strany skutečně dohodou deklarovaly, že za stávajících podmínek s tak vysokým nájemným nechtějí ve spolupráci pokračovat, ovšem to nic nemění na tom, že mohly sjednat nové podmínky nájmu ústně, jak oba obvinění shodně tvrdili. Těmto tvrzením ale odpovídají i jejich další kroky – neuplatňování povinnosti odstranit reklamní zařízení obviněným P. S., resp. pronajímání ploch zákazníkům obviněným L. V., a následné dojednání nových podmínek pronájmu s účinností od 1. 1. 2012.
21. Již z důvodů shora rozvedených (především pokud jde o zaměření trestného činu podvodu a o jeho objekt) nemohla ve vztahu k obviněnému L. V. rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát. Obstát by však nemohl ani výpočet tvrzené škody, protože soudy nižších stupňů vůbec nezohledňovaly náklady obchodní společnosti NEVI, které by musela vynaložit i obchodní společnost Sportplex, aby dosáhla stejného zisku, který jí měl podle soudů nižších stupňů v důsledku jednání obviněných ujít. Ziskem v tomto případě skutečně není prosté plnění ze strany jedné smluvní strany, na službu v podobě umožnění umístění reklamy je třeba též vynaložit určitý náklad. Ušlým ziskem proto může být pouze čistý zisk, který by býval byl dosažen a který se určuje rozdílem mezi příjmy a výdaji vynaloženými za účelem dosažení daného příjmu. Je třeba též zohlednit, že by obchodní společnost Sportplex musela pořídit a instalovat vlastní zařízení, na němž bude reklama umístěna, měla by náklady i se samotnou instalací etc. Nic z toho soudy nižších stupňů nezohlednily a důvodně jim to oba dovolatelé vytýkali.
c) K trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku
22. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu nikoli malou. Z více uvedených alternativních znaků bylo obviněnému P. S. kladeno za vinu, že porušil podle zákona uloženou povinnost spravovat cizí majetek, čímž měl způsobit škodu nikoli malou.
23. Jde-li o porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která byla pachateli uložena zákonem, je nutné uvedené ustanovení v této části považovat za skutkovou podstatu s blanketní dispozicí, protože se dovolává mimotrestní právní úpravy. Proto v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, jímž je obviněný uznán vinným trestným činem spočívajícím v porušení zákonem uložené povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, je třeba citovat příslušné zákonné ustanovení ukládající obviněnému takovou povinnost. Přitom není rozhodné, zda je zmíněná povinnost v zákoně formulována jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče, obhospodařování majetku apod.
24. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti, zejména tedy v posuzovaných souvislostech porušením povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře (resp. s náležitou nebo odbornou péčí). K porušení této povinnosti může dojít především konáním pachatele, jeho aktivní činností, zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do majetku obchodní společnosti odpovídající protihodnotu (např. nevýhodný prodej majetku za nepřiměřeně nízkou cenu apod.). K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít též opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností (§112). Toto opomenutí pak může spočívat např. v nevymáhání majetkového plnění od druhé smluvní strany za plnění poskytnuté z opatrovaného nebo spravovaného majetku, v opomenutí úkonů, které by zabránily promlčení pohledávky nebo zániku práva náležejících do opatrovaného nebo spravovaného majetku, v neuplatnění majetkových sankcí vůči jinému subjektu v souvislosti s porušením jeho povinností týkajících se obchodů s tímto majetkem, v nepožadování úroků za půjčku peněz či cenných papírů, v nedostatečné údržbě a opravách spravované nemovitosti, v nezajištění včasné a řádné sklizně úrody atd.
25. V této věci soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění výše uvedených znaků trestného činu v tom, že obviněný P. S. jako ředitel a prokurista obchodní společnosti Sportplex věděl, že obchodní společnost NEVI (ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je nesprávně uvedena obchodní společnost Sportplex) v období 2. až 4. čtvrtletí roku 2011 užívala a pronajímala reklamní plochy třetím subjektům a inkasovala od nich nájemné, byť již nebyla podnájemcem, a toto akceptoval a toleroval. Tím měl porušit ustanovení §38 odst. 1, 2, 6 ZO, §66 odst. 6, §135 odst. 2 a §194 odst. 5 ObchZ. Tímto jednáním měl spolu s obviněným L. V. způsobit obchodní společnosti Sportplex škodu ve výši nejméně 270 007,60 Kč ve formě ušlého zisku (ovšem L. V. nebylo kladeno za vinu účastenství na trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, stejně tak obviněnému P. S. nebylo kladeno za vinu účastenství na tvrzeném podvodném jednání obviněného L. V.).
26. I ve vztahu k obviněnému P. S. (z hlediska skutkových zjištění, resp. skutkových pochybností) platí mutatis mutandis, co bylo uvedeno shora k trestnému činu podvodu, který byl kladen za vinu obviněnému L. V. Především je třeba zmínit pochybnosti o skutečné vůli obou smluvních stran, tj. obchodních společností NEVI a Sportplex, jejichž jménem jednali obvinění, stejně tak platí, co bylo uvedeno shora ohledně škody v podobě ušlého zisku, kterou nelze určit jako prostou výši nájemného, pokud nejsou zohledněny náklady na jeho dosažení.
27. Ve vztahu k obviněnému P. S. je ovšem třeba též vytknout pochybení při určení zákonných povinností, které měl obviněný porušit. Obviněný byl v rozhodném období prokuristou a ředitelem obchodní společnosti Sportplex, nikoli jejím jednatelem (ostatně toho si soudy nižších stupňů byly vědomy). Zde jsou proto zcela nepřiléhavé úvahy soudu prvního stupně, jemuž dal za pravdu i soud odvolací, že prokurista má stejné postavení jako statutární orgán, a proto se na něj aplikují ustanovení jeho se týkající. Tak tomu ovšem není, prokura je ve skutečnosti druh smluvního zastoupení, jde o tzv. obchodní plnou moc, zákonem je vymezen toliko rozsah této plné moci. Jde-li o prokuru ve smyslu §14 ObchZ, subsidiárně se použila na vztah obchodní společnosti a prokuristy ustanovení o mandátní smlouvě uvedená v dílu desátém hlavy druhé části třetí obchodního zákoníku, tj. v §566 až 576 ObchZ – srov. k tomu rozhodnutí č. 53/2010 Sb. rozh. obč. Nemůže mu tak být kladeno za vinu porušení zákonných povinností, které jsou uloženy jednateli jako statutárnímu orgánu, ač jím obviněný nebyl. Skutečným obsahem prokury jako obchodní plné moci se pak soudy nižších stupňů nezabývaly, porušení smluvních povinností mu ani nevytýkaly. Stejně tak soudy nezjišťovaly skutečné rozhodovací procesy a limity, které byly obviněnému pro uzavírání smluv stanoveny. Možné porušení jeho zákonných povinností zaměstnance obchodní společnosti Sportplex (tj. ředitele) vyplývajících ze zákoníku práce mu dosud nebylo kladeno za vinu. Již v tomto ohledu tak soudy nižších stupňů pochybily a již proto (vedle dalších pochybení zmíněných na jiných místech tohoto usnesení) nemohou jejich rozhodnutí obstát ani ohledně obviněného P. S. Stejně tak soudy nižších stupňů nedaly do náležitých souvislostí, že obviněnému bylo kladeno za vinu, že měl způsobit škodu v podobě ušlého zisku, kterého se mělo, nebýt jednání obviněného, dostat obchodní společnosti Sportplex, tedy nikoli městu Frýdek-Místek, tedy poškozenou podle jejich závěrů nemělo být město Frýdek-Místek, ale obchodní společnost, jejímž bylo město pouze 100 % společníkem. Do majetku města tak nemělo být jednáním obviněného nijak zasaženo, majetek města neměl být jeho jednáním zmenšen, jen neměl ujít zisk obchodní společnosti Sportplex. I zde je třeba se zabývat, nakolik obviněný skutečně mohl porušit povinnosti ukládané osobám nakládajícím s majetkem obce podle zmíněných ustanovení zákona o obcích.
28. Lze souhlasit i s námitkami obviněného, že i vzhledem k dalším nedostatkům se soudy zcela nedostatečně zabývaly subjektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, když nezohlednily všechny relevantní skutečnosti důležité pro náležité posouzení formy zavinění. Jakékoliv úvahy v tomto směru jsou ovšem zcela předčasné s ohledem na zásadní nedostatky ve skutkových zjištěních (především pokud jde o vůli stran, výši škody etc.), ale i v právních závěrech ohledně naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu (především pokud jde o porušení konkrétních povinností).
d) K subsidiaritě trestní represe
29. Oba obvinění též vznesli námitku, že soudy nižších stupňů nesprávně užily princip subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio. I v tomto ohledu je třeba dát obviněným za pravdu.
30. K výkladu principu subsidiarity trestní represe a principu tzv. ultima ratio lze odkázat na odborný výklad v recentních učebnicích trestního práva či uznávaných komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 115 a násl.). Především je významné stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle názorů v něm vyslovených (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné .
31. Připomenout je možno též další bohatou judikaturu zejména Nejvyššího soudu k této otázce. Z rozhodnutí publikovaných ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu z poslední doby je možno připomenout především rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr. Podle něj při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující kritéria uvedená v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu, avšak není zcela vyloučeno, aby s poukazem na ni nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty.
32. V daném případě po doplnění skutkových zjištění, jak bylo naznačeno shora, bude-li i při respektování závazných právních závěrů, jak byly uvedeny výše, nadále shledáno naplnění znaků buď uvedených či jiných trestných činů, bude zapotřebí se důsledně vypořádat i s otázkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Bude třeba se znovu řádně zabývat situací obou obchodních společností, vývojem jejích spolupráce, mimotrestními možnostmi nahrazení případné škody a jejich reálným využitím, výší skutečně vzniklé škody, jakož i její pozdější saturací, která zcela nepochybně musí mít též při těchto úvahách velký význam, jakkoliv k úhradě došlo až v průběhu trestního řízení. Bude na místě zabývat se i dalšími kritérii, uvedenými v §39 odst. 2 tr. zákoníku, jako jsou třeba pohnutky obviněných a cíl jejich jednání, ale i jejich dosavadní život.
V. Závěrečné shrnutí
33. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl dovoláním obou obviněných a podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2016, sp. zn. 3 To 364/2015, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 81 T 5/2015, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
34. Bude na Okresním soudu ve Frýdku-Místku, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí, řádně doplnil dokazování v naznačených směrech, provedené důkazy náležitě vyhodnotil nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, jak bylo ve spojitosti s jednotlivými znaky objektivní i subjektivní stránky skutkových podstat uvedených trestných činů rozvedeno shora a vyvodil z provedených důkazů odůvodněné skutkové závěry, které pak bude muset náležitě právně kvalifikovat. Pokud i přesto dospěje k závěru, že jednání obviněných skutečně naplňuje znaky některého trestného činu, bude muset správně aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio.
35. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i soud druhého stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu). Dále je soudy nižších stupňů třeba upozornit, že pro ně platí podle §265s odst. 2 tr. řádu zákaz změny rozhodnutí v neprospěch obou obviněných (tzv. zákaz reformationis in peius ), neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných.
36. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu