ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1161.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1161/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2018, č. j. 7 To 40/2018-364, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 2 T 53/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 2. 1. 2018, č. j. 2 T 53/2016-333 , byl obviněný V. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 21. 1. 2016 kolem 12:30 hodin vešel do prodejny COOP Jednota v obci Č. B. čp. …, okr. P.-s., kdy byl oblečen do šedo-černé bundy a kalhot po vnější straně se stříbrným pruhem, s černou čepicí na hlavě a kolem úst a nosu omotanou šedou šálou, po přistoupení k pultu s pokladnou na prodavačku H. W., namířil pistoli v černé barvě, kterou držel v pravé ruce a vyzval jí slovy: "Davaj děnky", na což z obavy o svůj život reagovala tak, že otevřela pokladnu, z níž si sám vyjmul bankovky a mince v celkové hodnotě 21.907,- Kč po prodavačce pak požadoval i vydání cigaret, odešli proto společně do skladu v zadní části prodejny, kde nalezl na regálu, který byl kryt závěsem, cigarety různých značek, 20 kartonů pak uložil do krabice od kávy Jihlavanka a z prodejny odešel, krabici s cigaretami umístil do košíku připevněného na zadním nosiči kola a odjel po silnici směrem na obec H., tímto jednáním způsobil škodu společnosti Jednota, spotřební družstvo Plasy, IČ: 031984, se sídlem Plasy, Babinská čp. 403, v celkové výši 37.917,- Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 2. 3. 2017, č. j. 1 T 154/2016-89, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému - Kooperativa pojišťovna, a.s., Centrum zákaznické podpory, 664 42 Modřice, Brněnská 634, škodu způsobenou trestným činem v částce 33.518,- Kč a poškozenému - společnosti Jednota, spotřební družstvo Plasy, IČ: 031984, se sídlem Plasy, Babinská čp. 403, v celkové výši 999,90 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 4. 2018, č. j. 7 To 40/2018-364, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Karla Havla dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
5. Obviněný deklaroval dovolací důvod dle ust. §265a odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s ustanovením §§265a odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že jak Okresní soud Plzeň-sever, tak Krajský soud v Plzni, dospěly k rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Základním argumentem tvrzení obviněného je skutečnost, že spáchání skutku, pro který byl stíhán a pravomocně odsouzen, mu nebylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno a dále soud prvního stupně a rovněž soud odvolací ve svých rozhodnutích zcela zásadním způsobem porušily právní předpisy. Obviněný byl soudem prvního stupně ze spáchání trestného činu loupeže usvědčen jen na základě nepřímých důkazů, které však netvoří uzavřený, logický řetězec, na základě něhož nelze bez důvodných pochybností dospět k závěru o vině obviněného. Soud prvního stupně založil podle obviněného v podstatě své rozhodnutí na důkazu pachovými stopami, přičemž tento důkaz pachovými stopami byl získán nezákonným způsobem. Uvádí dále, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Poukázal na to, že Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že jeho vina je prokazována jednak důkazem pachovými stopami, dále závěry odborného vyjádření ohledně trasologických stop plášťů jízdního kola, jakož i zjištěními učiněnými z výpisu telekomunikačního provozu telefonního čísla náležejícího obžalovanému a dále skutečnosti, že měl mít obžalovaný v době kontroly hlídkou PČR dne 24. 1. 2016 na sobě oblečení zhruba stejného popisu, jako měl mít na sobě pachatel loupeže. Přestože tedy soud prvního stupně teoreticky založil své rozhodnutí na více nepřímých důkazech, žádný z nich samostatně ani v jejich souhrnu (bez spojení s důkazem pachovými stopami) není podle obviněného způsobilý prokázat jeho vinu.
6. Dále obviněný poukazuje na to, že soudy vycházely ze skutečnosti, že pachová stopa byla zjištěna v prostoru, kam nemá vstupovat zákazník, ale jedná se o prostor určený výlučně pro prodavačku. Druhá pachová stopa byla ztotožněna v místě, kde měl opřené jízdní kolo. Tím mělo být jednoznačně prokázáno, že se měl obviněný nacházet na místě činu. Podle obviněného by nebylo v žádném případě možné označit ho za pachatele trestného činu, neboť k prokázání této skutečnosti by neexistovaly žádné relevantní důkazy. Závěr, že pachatelem předmětného skutku je obviněný, který potvrdil rovněž soud odvolací v napadeném rozhodnutí, je založen výlučně na důkazu pachovými stopami. Dále podrobně rozebral nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, ze kterého dovodil, že důkaz byl proveden nezákonně. Zpochybnil metodu provedení pachové identifikace, navrhl doplnit dokazování o kontrolní znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistické odorologie. Odvolací soud měl podle dovolatele provést výslech osoby, která odběr pachové stopy prováděla. Dále obžalovaný za dané situace považuje za zcela nezbytné, aby při odběru pachové stopy a následném ztotožnění vzorků policejním psem byl pořízen obrazový záznam. K tomuto postupu se rovněž podle něj i přiklání Ústavní soud ČR v bodu 49 písm. f) citovaného nálezu. V době, kdy jsou policejní vozy a například též mobilní telefony opatřeny záznamovým zařízením, je zcela v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu č1. 36 Listiny základních práv a svobod, aby o způsobu provedení důkazu, kterému není přítomen nikdo jiný než příslušník PČR, a který je způsobilý být usvědčujícím důkazem, nebyl pořízen kamerový záznam, ale pouze stručné odborné vyjádření či protokol o odběru. V odborném vyjádření je dále pouze uvedeno, zda se odebrané pachové stopy shodují či nikoliv se stručným poučením o postupu práce policejního psa. Dále podle názoru obviněného nebyly splněny podmínky pro provedení odběru jeho pachových stop jako neodkladného a neopakovatelného úkonu před zahájením trestního stíhání. Odběr pachových stop měl být učiněn až po zahájení trestního stíhání, pročež v takovém případě by měl být úkonu přítomen jeho obhájce, což se však nestalo.
7. Namítl též neúplnost provedeného dokazování, když dále uvádí, že zásadního procesního pochybení se dopustil rovněž soud odvolací, neboť v odvolacím řízení nepřipustil důkazy navrhované obviněným, a to důkaz výslechem K. K., která zastupovala stálého obvodního lékaře obviněného, a mohla potvrdit, jak se projevoval pracovní úraz, který v předmětné době utrpěl a se kterým byl v pracovní neschopnosti. Především se jedná o způsob pohybu osob, které utrpěly shodné poranění. Svědkyně Š. v době, kdy se měl stát skutek, mohla uvést, kde se nacházel obviněný v době, kdy se měl skutek stát, tudíž je vyloučeno, že se tohoto skutku mohl dopustit obviněný. Zamítnutí důkazů navrhovaných obviněným odvolacím soudem rovněž zkracuje jeho právo na spravedlivý proces.
8. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nebyl podle obviněného zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, jak ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Rozhodnutí soudu o vině je dále založeno na nezákonném důkazu a postup soudu prvního stupně a soudu odvolacího je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Navrhuje tedy, aby dovolací soud usnesení soudu druhého stupně i rozsudek soudu prvého stupně zrušil a vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně) se k podanému dovolání vyjádřila a uvedla, že jej neshledává důvodným. Podle ní správně dospěl druhoinstanční soud k závěru o vině obviněného. Je skutečností, že obviněný byl uznán vinným na základě pouze nepřímých důkazů, tyto důkazy však tvoří uzavřený logický řetězec, na základě něhož lze bez důvodných pochybností dospět k závěru o vině obviněného. Námitku obviněného, že pachové stopy byly jediným důkazem, je třeba odmítnout, neboť nepřímé důkazy již okresní soud ve svém rozhodnutí zmínil, přičemž se jedná nejen o zmíněné pachové stopy, ale i o závěry odborného vyjádření ohledně trasologických stop pláště jízdního kola, jakož i zjištění učiněná z výpisu telekomunikačního provozu telefonního čísla náležející obviněnému. V neposlední řadě podle státní zástupkyně pro vyslovení viny obviněného svědčí i skutečnost, že obviněný byl v den loupeže kolem 15. hodiny kontrolován v obci T. policisty a měl na sobě oblečení zhruba stejného popisu, jako měl dle svědkyně V. na sobě pachatel loupeže.
10. Podle státní zástupkyně se obviněný ve své další dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive soudům vytýká nesprávný způsob hodnocení důkazů. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
11. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze podle státní zástupkyně uzavřít, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., kdy současně vyslovila souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími námitkami a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy. Podle tohoto ustanovení lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy - zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř. Dovolatel tudíž uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení. Podřaditelnost dovolacích námitek pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tudíž závisí na jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
20. Obviněný uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., kdy však je zcela evidentní, že jeho námitky jsou v podstatě pokračováním od počátku zvolené obhajoby, tedy zpochybňováním skutkových zjištění. V posuzované věci je základem argumentace obviněného v zásadě to, že provedené důkazy nevytvářejí onen nepřerušený řetězec, když z tohoto řetězce pak vyčleňuje použitý důkaz metodou pachové identifikace, kterou obsáhle v podaném dovolání zpochybňuje a v dané věci ji považuje za zcela nepoužitelnou. Dovolává se tak procesní nepoužitelnosti tohoto důkazu, což však samo o sobě není vlastním dovolacím důvodem. Jelikož ani dovolací řízení nestojí mimo rámec spravedlivého procesu, tak je nutno na danou věc nahlížet také v intencích výkladu otázky spravedlivého procesu Ústavním soudem. Podle citovaných nálezů Ústavního soudu není metoda pachové identifikace přípustná jako jediný a zásadní usvědčující důkaz, má však svůj význam v rámci řetězce dalších důkazů, jak se ostatně stalo i v této konkrétní trestní věci. Způsob provedení srovnávání vzorků vychází ze závazné metodiky policejního prezidia, když v této věci bylo tímto způsobem postupováno. Sama okolnost, že ve věci nebyl zpracován obrazový záznam, také nezpůsobuje jeho procesní nepoužitelnost.
21. Správně bylo nižšími soudy poukázáno na existenci dalších nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu vedly k ustanovení osoby obviněného jako pachatele zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Nutno zdůraznit, že skutečně důkaz pachovou identifikací nestojí osamoceně, ale je zasazen do řetězce důkazů dalších, když stěžejní význam zde má zkoumání jízdního kola, na kterém byl obviněný téhož dne (nedlouho po loupeži) kontrolován, a to zejména ve vztahu k užitému dezénu, tj. nasazení pneumatiky obráceně, a vyhodnocení stop tímto dezénem zanechaných před rampou prodejny, kde došlo k loupeži, a charakter košíku na kole připevněného, způsobilého k převozu odcizených věcí. Významným je též pohyb obviněného v dosahu mobilních buněk v obci, ačkoli obviněný toto zjištění neguje a hovoří o tom, že se nacházel jinde.
22. Ve vztahu k podanému dovolání a skutečnostem shora již zmíněným musí Nejvyšší soud konstatovat, že s obsahově shodnými námitkami se již soudy nižších stupňů zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. V souvislosti s opakujícími se námitkami, a způsobem vypořádání se s nimi v rámci dovolacího řízení lze pro stručnost odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Dále je nutno konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, srozumitelná a v žádném případě nevykazují znaky libovůle v rámci hodnocení důkazů, ve smyslu nastíněných obviněným – hodnocení důkazů v jeho neprospěch. Vzhledem k tomu, že se s těmito hodnotícími závěry Nejvyšší soud ztotožnil, odkazuje na ně (viz. str. 5-7 rozsudku; body 4-6 usnesení soudu druhého stupně), a to při vědomí ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu), stejně jako rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že „soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí – nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací (tím spíše dovolací) soud – se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně“. V neposlední řadě je vhodné zmínit, že odvolacím soudem (viz bod 4) bylo rovněž reagováno na požadavky obviněného na doplnění dokazování, a odvolacím soudem bylo logicky odůvodněno, proč považuje soud provedené dokazování za dostatečné, přičemž Nejvyšší soudu se také s těmito závěry ztotožnil, tudíž nelze ani z pohledu práva na spravedlivý proces namítat „opomenuté důkazy“.
23. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí (ani jemu předcházející rozsudek soudu 1. stupně) není zatíženo vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo postupováno podle §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil:
Mgr. Daniel Broukal