ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.125.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 125/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. února 2018 o dovolání, které podal obviněný O. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 To 94/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 8/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 43 T 8/2016, byl O. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným uvedeným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku částky tam specifikované, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný odvolání, o kterém Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 9. 2017, č. j. 3 To 94/2017-1026, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené uvedené ve výrokové části citovaného rozsudku (Vrchního soudu v Olomouci) odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný v podaném dovolání poukazuje na to, že závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedených důkazech a jsou s nimi v extrémním rozporu. Je přesvědčen, že se skutku nedopustil a vzhledem k výše uvedenému došlo k porušení zásady materiální pravdy, porušení zásady in dubio pro reo, porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady presumpce neviny. Dále má za to, že nalézací soud porušil také zásadu vyhledávací, když nevyhledal a neprovedl veškeré důkazy podstatné pro rozhodnutí, především nezjišťoval princip podnikání obviněného, ani jeho tvrzené pohledávky za třetími osobami, kvůli kterým nebyl schopen plnit své podnikatelské závazky. Upozornil na trestní věc obviněného P. L., kde byl dovolatel poškozeným a uplatnil nárok na náhradu škody. K závěru obou soudů nižších stupňů, že obviněný nebyl schopen uspokojivě popsat svůj způsob podnikání uvedl, že tyto skutečnosti vysvětloval, přičemž odkázal na úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 24. 7. 2015 i na řízení před odvolacím soudem, kdy předložil soudu veškeré důkazy dokládající jeho tvrzení. Obviněný je toho názoru, že nalézací soud vycházel při svém rozhodování pouze ze svědeckých výpovědí poškozených, ačkoli měl k dispozici i důkazní prostředky o pohledávkách obviněného za třetími osobami. Dále v podaném dovolání rekapituluje obsahy výpovědí jednotlivých poškozených, ze kterých vyvozuje závěr, že nelze hovořit o tom, že by je uváděl v omyl a lákal z nich finanční prostředky za účelem svého obohacení. Shrnul, že všichni poškození dobrovolně investovali své finanční prostředky do jeho podnikání s vědomím, jakým způsobem obviněný podniká a museli si být vědomi rizik, která s sebou takové investice nesou. Dodal, že své závazky po dlouhou dobu plnil. Uvedl, že vzhledem k chování poškozených se domnívá, že tito porušili obecnou prevenční povinnost, neboť se obviněného nezeptali, zda nemá další úvěry u bankovních institucí. Upozornil rovněž na výpověď K., které soud uvěřil, ačkoli byla nepravdivá. Popřel, že by poškozené uváděl v omyl tím, že je utvrzoval o své solventnosti vyplácením úroků. V dané souvislosti opět odkazuje na výpovědi jednotlivých poškozených a tyto hodnotí. Obviněný ve svém dovolání taktéž popsal proces své podnikatelské činnosti a konstatoval, že tato podnikatelská činnost nezávisela na jeho osobních financích. Má za to, že jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky trestného činu podvodu, neboť se jednalo o neúspěšné podnikání. Rovněž uvedl, že má ve splatných pohledávkách za třetími osobami částku převyšující 35.000.000 Kč a náležitosti jednotlivých pohledávek v dovolání rozvedl. Namítl, že se v daném případě nejednalo o úmysl přímý, když své závazky částečně plnil a snažil se svým závazkům dostát a zároveň se nemohlo jednat ani o úmysl nepřímý, když nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu. Účelem jeho jednání bylo podnikání a zhodnocení peněz poškozených. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání není trestným činem, neboť nenaplnil zákonné znaky objektivní ani subjektivní stránky trestného činu. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jakož i vadné řízení mu předcházející. Dále uvedl, že se domnívá, že jsou v dané věci dány důvody pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle §265h odst. 3 tr. ř.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. V souvislosti s námitkami obviněného musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [v řízení před soudem prvního stupně - mj. uvedl, že se nejednalo o podvod, poškození věděli, že finanční prostředky potřebuje na podnikání a že jim budou vráceny, termín splatnosti půjček většinou navrhoval sám, s tím, že to bude asi na rok atd. V řízení před soudem druhého stupně – uvedl, že soud se nevypořádal s tím, jak měl využít získané finanční prostředky, nedostatky ohledně zisku z možného prodeje lomu (porušení zásady in dubio pro reo), nebyl mu prokázán úmysl přímý ani nepřímý ve vztahu k trestnému činu podvodu, cítil se být vázán platnými smlouvami, které splácel, poukazuje na nejasné a nepřesvědčivé rozhodnutí soudu prvního stupně, finanční prostředky mu byly poskytnuty poškozenými za účelem jeho podnikání, poškození měli postupovat obezřetně a zjistit si jeho ev. další závazky, nejednalo se o podvod, ale situaci vzniklou v důsledku jemu nezaplacených pohledávek – šlo o druhotnou platební neschopnost atd. ]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného (až na výjimku viz bod. 11) jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, přičemž uvedeným námitkám se v odůvodnění svých rozhodnutí věnovaly a s nimi se vypořádaly soudy nižších stupňů (viz níže bod 14-16) musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (na uvedené rozhodnutí, které reaguje rovněž na obviněného dovolávání se spravedlivého procesu, upozorňuje Nejvyšší soud v rámci odkazu obviněného na extrémní nesoulad – viz též níže bod 17), a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že soudy obou instancí nesprávně právně posoudily věc, když v případě jeho jednání shledaly naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. ř., neboť podle jeho názoru nedošlo k naplnění subjektivní a objektivní stránky uvedeného trestného činu.
12. V návaznosti na výše uvedenou argumentaci považuje Nejvyšší soud z hlediska teoretických úvah za vhodné zdůraznit, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Často je poškozený uváděn v omyl ohledně platební schopnosti dlužníka či o možnosti zaplatit za vylákané služby či zboží anebo v případě půjčky o schopnosti dlužníka takovou půjčku splácet (srov. Rozh. č. 15/1969 Sb. rozh. tr., Rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. atd.). Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. pachatel při uzavírání leasingové smlouvy neuvedl, že z jeho příjmů jsou již na základě exekuce prováděny podstatné srážky a že v důsledku toho nebude schopen splácet splátky stanovené leasingovou smlouvou – srov. Rozh. č. 47/2002 Sb. rozh. tr.; dále viz Rozh. č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. Rozh č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Škodou velkého rozsahu je škoda ve výši nejméně 5.000.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052-2055).
13. V souvislosti s právní kvalifikací jednání obviněného je vhodné připomenout, že jednání obviněného po skutkové stránce (stručně uvedeno) spočívalo v tom, že tento v době od roku 2006 do 30. 1. 2012 na různých místech okr. H., B. a V., v úmyslu získat finanční prostředky ve formě půjček, se slibem hradit měsíční úroky ve výši 1-2 % z vypůjčené částky až do její splatnosti, ač věděl, že nebude schopen plnit své finanční závazky, neboť byl zatížen hypotečními i spotřebitelskými úvěry u České spořitelny a u Komerční banky v částce převyšující 6 mil. Kč, tak si v tomto období od celkem deseti poškozených půjčil finanční prostředky ve výši přesahující 20 mil. Kč, které nevrátil některým poškozeným vůbec, některým pouze částečně a celkem jim způsobil škodu ve výši 14,196 mil. Kč.
14. Jestliže obviněný zpochybňuje subjektivní stránku uvedeného trestného činu, pak je nutno uvést, že již nejen soud prvního stupně (viz str. 14-15) se touto zabýval a poukázal na důkazy, pro které dospěl k závěru o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém, ale zejména na velmi podrobné odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (viz str. 11-17). Ze skutkových zjištění je nepochybné, že obviněný nejprve uváděl poškozené v omyl tím, že jim zamlčel svoji skutečnou finanční situaci, a to zadlužení u České spořitelny, a.s., které existovalo již v roce 2005, tedy v roce předcházejícím roku, kdy vznikla první půjčka s poškozeným R. Z. (konec roku 2006), přičemž u peněžního ústavu ke dni 21. 8. 2008 přesahovaly závazky obviněného částku 5 mil. Kč. Vzhledem k tomu, že obviněný pracoval jako OSVČ, nelze akceptovat ani námitku, že jeho „osobní finance“ nezávisely na jeho podnikatelské činnosti. Obviněný nebyl po dlouhou dobu schopen řádně splácet ani jeden z výše uvedených úvěrů, dluhy se mu nijak nesnižovaly, a přesto si půjčoval další finanční prostředky, tudíž jeho špatná finanční situace mu byla velmi dobře známa, navíc za situace, pokud se prezentoval jako „zdatný finanční poradce“. O této finanční situaci neměli poškození ani ponětí, přitom na věci nemění nic to, že poškození M. a Z., jakož i T. a T. o sobě navzájem věděli. Tito poškození věděli pouze o sobě v rámci uvedených dvojic, nevěděli však o existenci dalších půjček ze strany ostatních poškozených, ani o jiných závazcích obviněného, natož o výši všech závazků obviněného. Zůstává tedy bez jakýchkoliv pochybností, že obviněný zamlčel podstatné skutečnosti, když poškozeným nesdělil svoji skutečnou finanční situaci. Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala. Neznalost poškozených o finanční situaci obviněného tak nelze klást k jejich tíži. Uvedení v omyl pak lze dále spatřovat i ve skutečnosti, jak uvedl správně odvolací soud (viz str. 15-16), ačkoli se proti tomu obviněný ohrazuje, že obviněný poškozené utvrzoval o své solventnosti alespoň částečným vyplácením dohodnutých úroků, resp. v některých případech příslibem vyplacení úroků, přičemž si byl vědom výše svých závazků a věděl, že nedosahuje takových příjmů, aby mohl ve stanovených lhůtách finanční prostředky splatit. Za této situace však ve svém jednání nadále pokračoval vůči dalším poškozeným.
15. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že soudy založily svá rozhodnutí pouze na výpovědích poškozených, když byly provedeny mj. listinné důkazy prokazující např. výši vylákaných částek a prokazující zadlužení obviněného. Ke všem shora popsaným námitkám se již vyjádřily a zákonu odpovídajícím způsobem se s nimi vypořádaly soudy obou nižších stupňů (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně str. 13 – 14, rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci str. 11 – 14). Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně, ale zejména z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, ve kterých rozvedly své úvahy k otázce subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu. Velmi podrobné jsou např. úvahy soudu druhého stupně (logické) zabývající se zmíněnou problematikou mj. ve vazbě na přiznání obviněného k dani z příjmu od roku 2005, kterýžto důkaz vyloučil možnost dosažení obžalovaným tvrzeného zhodnocení „půjček“ poškozených, ale i z ostatních rozhodných okolností (např. zmíněných na str. 11-12 rozsudku soudu druhého stupně). Popsané jednání obviněného podle Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr, že jednal v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného založenou na opačném tvrzení jako neopodstatněnou. V této souvislosti Nejvyšší soud připomněl, že obviněný měl podvodný úmysl již na počátku páchání posuzované trestné činnosti, neboť s ohledem na výši svých stále rostoucích závazků nemohl být přesvědčen o schopnosti dostat svým závazkům vůči poškozeným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 771/2010).
16. Ve vztahu k další námitce obviněného, která směřovala vůči objektivní stránce trestného činu podvodu, Nejvyšší soud připomíná následující. Objektivní stránka trestného činu podvodu ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku je charakterizovaná především podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že pachatel uvede v omyl nebo využije omylu poškozeného či jiné osoby, anebo jim zamlčí podstatné skutečnosti. Jak dále vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu je nutná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí, a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na základě výše uvedené argumentace a s ohledem na rozhodná skutková zjištění v posuzované věci nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný naplnil objektivní i subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. K tomuto závěru Nejvyšší soud dále uvádí, že soudy I. a II. stupně ve svých rozhodnutích jasně popsaly, v čem spočívalo uvedení v omyl, kdo byl osobou uvedenou v omyl, jaké skutečnosti byly zamlčeny a jaký protiprávní následek vyvolal obviněný svým jednáním. Jak je patrno ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, obviněný již od počátku jednal s cílem vylákat peněžní prostředky od poškozených, aniž by měl dostatečnou představu o tom, zda a jak jim je vzhledem ke svému předlužení vrátí. Přitom obviněný spoléhal na nejistou budoucí událost v podobě např. prodeje lomu (viz str. 14 rozsudku soudu prvního stupně, str. 12, 16 rozsudku soudu druhého stupně) v jeho prospěch, k čemuž však nedošlo. Nejvyšší soud tudíž vyhodnotil námitky obviněného zpochybňující naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu jako neopodstatněné.
17. Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V předmětné trestní věci musí Nejvyšší soudu konstatovat, že dovoláním napadené rozhodnutí (i jemu předcházející rozsudek) a jeho odůvodnění lze zhodnotit jako jasné, logické, přesvědčivé a nevykazující znaky libovůle, tedy jako rozhodnutí, které je výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, nevykazující ani obviněným namítané procesní pochybení – extrémní nesoulad (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Nejvyšší soud vedle již výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu dále také poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že „institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání“ . S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem, stalo se bezpředmětným rozhodovat o podnětu obviněného k přerušení výkonu trestu, navíc za situace, kdy tak činil s odkazem na §265h odst. 3 tr. ř. – přestože takový návrh předsedou senátu soudu prvního stupně podán nebyl [srovnej rozhodnutí Ústavního soud sp. zn. I. ÚS 522/14].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. února 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu