ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1264.2017.2
sp. zn. 6 Tdo 1264/2017-I-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný P. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 4 To 155/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 170/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 4 To 155/2017, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 89 T 170/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 1 T 120/2016, ve výroku o souhrnném trestu ohledně obviněného P. H. a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 4 To 229/2017.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 89 T 170/2016, byl obviněný P. H. uznán vinným pod bodem 1) pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) přečiny porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a osmi měsíců (44 měsíců) se zařazením do věznice s ostrahou. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody a o odkázání poškozených na občanskoprávní řízení.
2. Pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §145 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný podle skutkových zjištění nalézacího soudu vyjádřených ve výroku jeho rozsudku dopustil v podstatě tím, že dne 15. září 2016 v době kolem 17:30 hod. v B., K., poté, co poškozený A. R. od něj odmítl koupit jízdní kola s tím, že jsou kradená, bodl jej v kuchyni bytu kuchyňským nožem do pravé strany hrudníku, čímž mu způsobil poranění popsaná ve výroku rozsudku s možností zranění pro život důležitého orgánu, přičemž mohlo dojít i ke smrti poškozeného. Přečinů uvedených pod bodem 2) se dopustil téhož dne ve stejném domě tak, že se vloupal do čtyř sklepních kójí a z jedné z nich odcizil dvě horská jízdní kola v celkové hodnotě 3 000 Kč, celkem tímto jednáním způsobil škodu 3 800 Kč a dopustil se jej i přes předchozí odsouzení pro přečin krádeže.
3. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 4 To 155/2017, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný P. H. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho možnou nepříčetností či zmenšenou příčetností v době činu, přičemž šlo o skutečnosti mající zásadní dopad na výroky o vině i trestu. Zdůraznil, že příčetnost pachatele je pojmovým znakem každého trestného činu, takže námitku nepříčetnosti lze pod uplatněný dovolací důvod subsumovat. Připomněl, že v řízení před soudy obou stupňů požadoval vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a namítal, že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly omezené, neboť je osobou léčící se dlouhodobě ze závislosti na užívání návykových látek, což není jeho jediným zdravotním problémem, na psychiatrii se léčí od mládí a bere silné léky. Z posudku o invaliditě vyplývá, jakými závažnými duševními onemocněními trpí, a je z něho zřejmé, že podkladem pro jeho vydání byla psychiatrická zdravotní dokumentace, přičemž v péči psychiatra je minimálně od roku 1994 dosud. Poukázal na to, že v odsuzujícím rozsudku se uvádí, že byl v době činu pod vlivem návykových látek. Vyjádřil přesvědčení, že byl nepříčetný. Otázku jeho psychického stavu měl posoudit znalec, zvláště když se dlouhodobě léčí u psychiatra, jehož vyjádření, že doporučuje znalecké zkoumání jeho duševního stavu, soudu doložil.
5. Obviněný poukázal také na další okolnosti a na svou verzi skutkového děje, podle níž poškozeného A. R. k sobě domů nezval a jím navržená svědkyně V. S. by mohla potvrdit, co bylo důvodem návštěvy poškozeného, soud však návrh na její výslech odmítl, stejně jako návrh na opatření znaleckého posudku k otázce věrohodnosti poškozeného.
6. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že byl napadeným rozhodnutím uznán vinným, ačkoli jeho trestní stíhání bylo nepřípustné a měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř. (jde o důvod zproštění, že obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný).
7. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí soudů. Nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem; nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudu při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Stejně tak nejsou dovolacím důvodem námitky proti rozsahu dokazování a postupu při provádění důkazů, neboť takové námitky jsou svou povahou procesní.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento důvod je tudíž naplněn tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 tr. ř., §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozh. č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Nepříčetnost (obviněným namítaná) je důvodem zproštění obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř., není však důvodem nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu citovaných ustanovení. Proto námitka nepříčetnosti není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný k ochraně ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
13. Z tohoto hlediska mohou nastat v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
14. Obviněný založil dovolání především na námitkách skutkových, respektive procesních. Namítl, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jímž by byl objasněn jeho duševní stav v době činu, přičemž jedině na základě tohoto důkazu by mohla být objasněna otázka jeho příčetnosti a tedy trestní odpovědnosti. Jde tedy o řešení otázky opomenutého důkazu. Z hlediska hmotněprávního v podstatě namítl nesprávnou aplikaci ustanovení §26 tr. zákoníku o nepříčetnosti.
15. Nejvyšší soud především dospěl k závěru, že byly porušeny zásady spravedlivého řízení tím, že ze strany soudů došlo k opomenutí podstatného důkazu - znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Tento obviněným opakovaně navrhovaný důkaz nebyl vyžádán a proveden, ačkoli byl nezbytný pro vyřešení základní otázky tohoto trestního řízení - příčetnosti obviněného.
16. Otázku nepříčetnosti upravuje trestní zákoník v ustanovení §26 tak, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost (schopnost rozpoznávací) nebo ovládat své jednání (schopnost ovládací, určovací), není za tento čin trestně odpovědný. Pro závěr o nepříčetnosti postačuje, že chybí jedna z těchto schopností.
17. Nedostatek schopnosti rozpoznávací spočívá v tom, že osoba, která naplnila znaky činu jinak trestného, není schopna rozpoznat protiprávnost svého činu (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Protiprávnost jako obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu musí být ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku dána u každé skutkové podstaty, neboť trestným činem může být jen jednání právem zakázané či nedovolené. Protiprávností se tedy rozumí znak činu zakázaného právním řádem, který je chápán v jeho celku. O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže osoba, jejíž nepříčetnost se posuzuje, sice vnímala rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla schopna vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl a dopad. V případě podstatného snížení schopnosti rozpoznávací půjde o zmenšenou příčetnost. Nedostatek schopnosti určovací spočívá v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout. Nedostatek schopnosti určovací nastane, pokud nedokáže ovládnout své jednání zcela, tedy jestliže je schopnost určovací zcela vymizelá. Jestliže jde jen o podstatné snížení schopnosti určovací, půjde o zmenšenou příčetnost. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele je rozhodné, zda nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo ovládací, popř. obou, vyvolaný duševní poruchou byl u něj dán v době činu. Jestliže tomu tak není, nejde o nepříčetnost a trestní odpovědnost z tohoto důvodu vyloučena nebude [Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 369. ISBN 978-80-7400-428-5].
18. Judikatura je v tomto směru dlouhodobě ustálená. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Zda jsou či nejsou dány u pachatele schopnosti rozpoznávací a určovací, je třeba posuzovat se zřetelem k povaze spáchaného trestného činu. Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu (viz rozh. č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to zásadně přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Posuzování takové okolnosti jen laickou úvahou soudu, která není založena na odborných vědomostech, není dostačujícím prostředkem ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (rozh. č. 33/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jsou-li na základě výsledků dokazování pochybnosti o plné příčetnosti pachatele, nelze zjišťovat jeho duševní stav na základě lékařského potvrzení nebo odborného vyjádření, nýbrž je vždy nutno přibrat znalce z oboru psychiatrie (rozh. č. 24/1976 Sb. rozh. tr.). U pachatele trestného činu, který požívá po delší dobu ve větší míře omamné nebo psychotropní látky, se může jednat o chorobnou závislost na takových látkách a tato skutečnost může mít vliv i na jeho ovládací či rozpoznávací schopnosti v době činu. Pro rozhodnutí v takové trestní věci je proto zpravidla třeba opatřit znalecký posudek zaměřený na objasnění příslušných odborných otázek. Objasnění takových okolností nezbytných pro závěr o příčetnosti obviněného v době činu patří mezi základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci (rozh. č. 6/2000 Sb. rozh. tr.).
19. Přibrání znalce z oboru psychiatrie specializovaného na tzv. nealkoholovou toxikomanii bude zpravidla nezbytné tehdy, bude-li u konzumenta omamných a psychotropních látek zapotřebí posoudit stupeň závislosti na nich a s tím souvisící individuální toleranci (snášenlivost) vůči vyšším dávkám. Stanovení stupně drogové závislosti je pak významné i pro posouzení ovládacích a rozpoznávacích schopností pachatele a v tomto smyslu také pro pozdější (právní) závěry o jeho trestní odpovědnosti (rozh. č. 60/2001-II. Sb. rozh. tr.). Současně ovšem platí, že jestliže se do stavu nepříčetnosti přivedl pachatel požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak, je nutno spolehlivě objasnit, zda tak učinil zaviněně či nikoli, a pokud je zde zavinění pachatele v uvedeném směru, je nutno zkoumat formu a obsah zavinění, od nichž závisí, zda bude pachatel trestně odpovědný v plném rozsahu (§360 odst. 2 tr. zákoníku), nebo jen za trestný čin opilství (§360 odst. 1 tr. zákoníku). Při nedostatku zavinění nebude pachatel pro nepříčetnost trestně odpovědný (rozh. č. 10/1999 Sb. rozh. tr.).
20. Otázka, zda existují pochybnosti o duševním stavu obviněného, tj. zejména o jeho schopnostech rozpoznávacích a ovládacích v době činu, a tedy zda je nutné znalecké posouzení této otázky, závisí vždy na konkrétních okolnostech případu, a to jak z hlediska povahy činu a způsobu jeho spáchání, tak osoby obviněného. Jinak řečeno, obecně se příčetnost presumuje a nutnost zpracování znaleckého posudku o duševním stavu obviněného je dána pouze tehdy, pokud konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
21. Obviněný navrhoval doplnění dokazování znaleckým posudkem o svém duševním stavu opakovaně v řízení před soudy obou stupňů a šlo rovněž o jeho stěžejní odvolací námitku. Poukazoval na lékařskou zprávu psychiatra MUDr. Ivana Weinbergera o svém léčení a na posudek o invaliditě. Soud prvního stupně tento důkazní návrh odmítl jako nadbytečný s poukazem na to, že obviněný byl schopen popsat události předmětného dne vyjma samotného spáchání činu pod bodem 1) výroku rozsudku (fyzického útoku na poškozeného) a že jako dlouhodobý uživatel drog znal jejich vliv na své chování. Fakt, že po příjezdu policejní hlídky obviněný mířil na sebe nožem s tím, že si sám ublíží, aby nešel do vězení, nasvědčuje podle nalézacího soudu tomu, že si byl vědom svého jednání a jeho následků. Soud druhého stupně rovněž uvedenému důkaznímu návrhu obviněného nevyhověl a otázku příčetnosti nepovažoval za hodnou řešení s odůvodněním, že obviněný znal účinky omamné látky na svůj organismus a ani posudek o invaliditě nevede k závěru, že by mohly vzniknout pochybnosti o příčetnosti obviněného, neboť toto rozhodnutí pouze deklaruje, že obviněný není pro svůj zdravotní stav práceschopný.
22. S uvedenými závěry soudů nižších stupňů se však nemohl Nejvyšší soud ztotožnit, neboť dostatečně nereflektují obsah shromážděných důkazů. Především je nesporné, že obviněný byl v době činu a při následném zadržení pod vlivem drog, jak to vyplývá z výsledku testu provedeného policejní hlídkou po příjezdu na místo činu i z výpovědí obviněného a svědků. Například ze svědecké výpovědi poškozeného A. R. vyplývá, že obviněný „byl pomatený, úplně mimo“, měl v sobě asi drogy (č. l. 141). Z úředního záznamu Policie ČR vyplývá chování obviněného v době po příjezdu policejní hlídky (č. l. 164-165). Obviněný po sdělení, že bude omezen na osobní svobodě a že jeho partnerka nemůže jít s ním, vběhl do kuchyně bytu, uchopil kuchyňský nůž s tím, že stejně ví, jak to dopadne, a naznačoval, že si sám ublíží, aby nešel do vězení. Obviněný vypověděl, že na vlastní útok na poškozeného si nepamatuje. Při vazebním zasedání dne 17. 9. 9016 uvedl, že dodržuje abstinenční léčbu, neužívá Metadon (č. l. 126). Den předtím v rámci výslechu podezřelého však připustil užití drogy, konkrétně pervitinu. To bylo ostatně prokázáno zmíněným objektivním testem provedeným bezprostředně po činu. Po provedeném vazebním zasedání dne 17. 9. 2016 byl obviněný propuštěn ze zadržení a ponechán na svobodě s tím, že mu byla uložena mimo jiné povinnost zdržet se požívání alkoholu a jiných návykových látek.
23. Obviněný byl dne 15. 9. 2016 lékařsky vyšetřen. V lékařské zprávě MUDr. Gabriely Fasorové je konstatováno, že obviněný je sledován na psychiatrii (MUDr. Marek), probíhá tzv. substituční terapie. Zmíněna je také epilepsie a je žádáno o konsultaci psychiatra (č. l. 120). Z opisu rejstříků trestů vyplývá, že obviněnému bylo ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 48/2001 v roce 2001 uloženo ochranné léčení protitoxikomanické ve formě ústavní, z něhož byl propuštěn dne 9. 10. 2003. Důležitým důkazem předloženým v průběhu řízení před soudem prvního stupně je posudek o invaliditě obviněného ze dne 17. 3. 2011 (č. l. 230-231), vypracovaný mimo jiné na podkladě zdravotnické dokumentace ošetřujícího psychiatra MUDr. Ivana Weinbergera, z něhož zejména vyplývá, že obviněný trpí smíšenou poruchou osobnosti středního až těžkého stupně, těžkou patologií osobnosti, slaboduchostí, závislostí na opioidech (heroin, marihuana, pervitin, toluen). Konstatován je organický psychosyndrom lehký až středně těžký a epilepsie. Jde u něho o stav po mozkové komoci v roce 2003 a dalších zdravotních komplikacích. Jedná se o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, pokles pracovní schopnosti nejméně o 70 % a invaliditu třetího stupně. Konečně je ve spise založena neúplná fotokopie lékařské zprávy MUDr. Ivana Weinbergera doporučující znalecké zkoumání duševního stavu obviněného (č. l. 301).
24. Shora uvedené skutečnosti mohou vzbuzovat pochybnosti o duševním stavu obviněného, zejména o míře jeho schopností rozpoznat protiprávnost předmětného činu a ovládat své jednání. Soudy měly na obsah zmíněných důkazů reagovat opatřením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na jehož podkladě by mohla být zodpovězena otázka příčetnosti obviněného. Předčasný je závěr odvolacího soudu, že obsah posudku o invaliditě nevede k pochybnostem o tom, zda obviněný v době činu netrpěl duševní poruchou, která by v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost. Účel posudku o invaliditě je sice skutečně v konstatování toho, že obviněný není pro svůj zdravotní stav práceschopný, to však neznamená, že z obsahu tohoto listinného důkazu - ve vztahu i k dalším důkazům - nevznikají závažné pochybnosti o duševním stavu obviněného. Za popsané důkazní situace nelze přisvědčit ani argumentu, že obviněný jako dlouhodobý uživatel drog znal jejich vliv na své chování. Posouzení otázky zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného ve vztahu k vlivu požití drog je s ohledem na zmíněnou anamnézu obviněného v daném případě otázkou vysoce odbornou, již nepřísluší řešit soudu. Konečně neobvyklé, lze říci vyšinuté počínání obviněného po příjezdu policejní hlídky spíše než racionální chápání svého činu a zvážení jeho následků naznačuje nenormální duševní stav obviněného v kritickou dobu.
25. Soudy prvního i druhého stupně tedy zjevně pochybily, jestliže v souzeném případě dostatečně neuvážily okolnosti činu i okolnosti charakterizující osobu obviněného a nepřistoupily k dokazování ve vztahu k otázce duševního stavu obviněného v době předmětného jednání, jež by umožnilo vyřešit otázku jeho příčetnosti. Tím bylo porušeno základní právo obviněného na spravedlivé soudní řízení (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i jemu předcházející odsuzující rozsudek. Dokazování bude třeba doplnit v uvedeném rozsahu a na základě tohoto doplnění posoudit právní otázku příčetnosti obviněného ve vztahu k jednání, které je mu kladeno za vinu.
26. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že naproti tomu neshledal důvodnými námitky dovolatele týkající se samotných skutkových zjištění a požadavku na doplnění dokazování výslechem svědkyně V. S. V tomto směru soudy nepochybily, když považovaly tento důkaz za zjevně nadbytečný, a své závěry v tomto směru přesvědčivě vysvětlily, takže lze v tomto směru na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat.
27. Z těchto důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného P. H. zrušil napadené usnesení Krajskému soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně včetně rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazujících a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
28. Nejvyšší soud dále zjistil, že ve vztahu k trestu uloženému v projednávané trestní věci obviněnému P. H. bylo ve věci Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 120/2016 pravomocně rozhodnuto o uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, takže podle téhož ustanovení současně došlo ke zrušení výroku o trestu ve zde projednávané věci. Tím vyvstala otázka jak přistoupit k interpretaci a aplikaci §265k odst. 2 věty druhé tr. ř., a to s ohledem na zjištění, že výrok o trestu uložený rozsudkem v této věci již de iure neexistuje, neboť byl nahrazen souhrnným trestem, který byl posléze uložen rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 1 T 120/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 4 To 229/2017.
29. Vzhledem k dosud nejednotné rozhodovací praxi senátů Nejvyššího soudu řešil tuto otázku velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, pročež bylo ve zde posuzované věci vyčkáno jeho rozhodnutí. Velký senát ve svém usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 15 Tdo 195/2018, dospěl k závěru, že navazujícími rozhodnutími ve smyslu §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. nejsou míněna pouze rozhodnutí vydaná v téže trestní věci (tj. příslušná rozhodnutí vydaná v tzv. vykonávacím řízení), ale i taková navazující rozhodnutí, jež byla vydána v jiných trestních věcech vedených proti obviněnému, ohledně něhož došlo ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, pokud jejich výrok (případně jeho část) obsahově navazuje na výrok zrušený na podkladě podaného dovolání. Za takové obsahově navazující rozhodnutí lze tudíž označit i rozhodnutí vydané v jiné trestní věci, jímž bylo zrušeno dovoláním napadené rozhodnutí ve výroku o trestu, ve vztahu k němuž byl navazujícím rozhodnutím v jiné trestní věci uložen souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku.
30. Velký senát v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí poukázal zejména na to, že souhrnný trest představuje právní následek trestní odpovědnosti pachatele za veškeré sbíhající se trestné činy, tj. nejen za trestný čin (trestné činy), jehož spácháním byl obviněný shledán vinným v jiné (pozdější), samostatně vedené trestní věci, nýbrž i za trestný čin (trestné činy), jímž byl pravomocně uznán vinným dovoláním napadeným rozhodnutím. Pokud je předchozí (dovoláním napadené) rozhodnutí zrušeno ve výroku o vině, u souhrnného trestu dochází logicky k přetržení nezbytné vazby dané existencí trestného činu a k němu se upínajícího trestu jakožto právního následku trestní odpovědnosti jeho pachatele. Otázka přiměřenosti souhrnného trestu je totiž zvažována ve vztahu k veškerým sbíhajícím se trestným činům. Konkrétní výměra souhrnného trestu je soudem zvolena i s přihlédnutím k původnímu výroku o vině, vůči němuž bylo obviněným podáno dovolání, tj. při zvážení společenské škodlivosti nejen sbíhajícího se trestného činu později souzeného, nýbrž i trestného činu obsaženého v dřívějším (dovoláním napadeném) rozhodnutí. Výrok o souhrnném trestu, jenž je právním následkem částečně nesprávně zjištěné trestní odpovědnosti pachatele, tudíž po zrušení vadného výroku o vině (nebo jeho části), k němuž se souhrnný trest vztahuje, dále nemůže obstát, a to i se zřetelem k zásadě nulla poena sine crimine .
31. Lpěním na výkonu trestu, jehož odůvodněnost a zákonnost je zpochybněna v případě kasace části výroku o vině, k níž se (souhrnný) trest vztahuje, by mohlo dojít k porušení základních práv a svobod obviněného. Proto je třeba postupem podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušit i výroky o souhrnných trestech obsažené v navazujících odsuzujících rozsudcích vydaných v jiných trestních věcech, jelikož je nezbytné jednak zamezit výkonu trestu, o jehož zákonnosti nadále nelze uvažovat, a jednak co nejrychleji, prostřednictvím v úvahu přicházejících procesních postupů, stanovit právní následek trestní odpovědnosti obviněného odpovídající závažnosti souběžného (nadále de iure existujícího) trestného činu.
32. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů přistoupil ke zrušení odsuzujícího rozsudku a dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, jimiž byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, bylo dále zapotřebí zvážit vhodnost aplikace §265 l odst. 4 tr. ř., podle něhož vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
33. Obviněný nyní vykonává souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody uložený mu v trvání osmi let rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 1 T 120/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 4 To 229/2017. Tím vyvstává problém interpretace shora uvedeného pojmu „původní rozsudek“. Doslovným jazykovým výkladem daného ustanovení lze dospět k závěru, že povinnost dovolacího soudu rozhodovat o vazbě obviněného se vztahuje pouze na případy, kdy svým rozhodnutím zruší dovoláním napadený rozsudek, jímž byl obviněnému uložen trest, který je v době rozhodování Nejvyššího soudu vykonáván. Protože v nyní posuzované věci o takovou situaci nejde, neboť trest uložený obviněnému ve zde projednávané věci již de iure neexistuje a obviněný ho v době rozhodování Nejvyššího soudu nevykonává, mohl by tento způsob výkladu §265 l odst. 4 tr. ř. vést k závěru, že dovolací soud k aplikaci citovaného ustanovení vůbec nemůže přistoupit.
34. V projednávané věci však s ohledem na shora uvedený extenzitní výklad §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. došlo rovněž ke zrušení rozhodnutí, jimiž byl obviněnému v jiné trestní věci uložen (souhrnný) trest odnětí svobody, který v době rozhodování Nejvyššího soudu vykonává. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu přitom dospěl k závěru o možnosti rozšiřující interpretace §265 l odst. 4 věty první tr. ř., a to na podkladě tzv. teleologické metody výkladu, tj. se zaměřením na smysl, resp. cíl dané právní úpravy, i na základě výkladu logického. Poukázal na ochrannou funkci trestního práva a na nutnost zajistit vytvoření procesních podmínek pro další (v souladu se zásadou rychlosti vedené) řízení vůči obviněnému před orgánem činným v trestním řízení, jemuž je věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, i na to, že doslovným jazykovým výkladem §265 l odst. 4 tr. ř. by mohlo docházet k nedůvodné nerovnosti mezi obviněnými. Z hlediska logického je třeba vzít v úvahu, že pokud je podle §265 l odst. 4 tr. ř. odůvodněno rozhodovat o vazbě obviněného ve vztahu k jednomu řízení (vedenému následně u orgánu, jemuž věc byla Nejvyšším soudem přikázána), tím spíše je tomu tak i v případě, kdy důsledkem kasačního rozhodnutí je „znovuotevření“ několika řízení.
35. Proto Nejvyšší soud přistoupil k aplikaci §265 l odst. 4 tr. ř. a samostatným usnesením rozhodl o vazbě obviněného.
36. Zbývá dodat, že tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu nastává situace, kdy bude nutno nově rozhodnout o trestu obviněného P. H. za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jimiž byl pravomocně uznán vinným ve věci Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 120/2016. O tomto trestu bude však třeba rozhodnout ve věci, v níž bylo rozhodnuto o vině obviněného, tj. ve věci Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 120/2016, a bude o něm příslušný rozhodnout Okresní soud v Prostějově jako soud prvního stupně. Naproti tomu Městský soud v Brně bude znovu rozhodovat jen v této své věci sp. zn. 89 T 170/2016. V případě, že bude přicházet v úvahu uložení souhrnného trestu, budou oba soudy postupovat obvyklým způsobem, tj. přihlížet k průběhu druhého probíhajícího řízení.
37. Ze všech těchto důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak výše uvedeno. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že uvedenou vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vypracoval :
JUDr. Josef Mazák