ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1282.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1282/2017-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2018 o dovolání, které podal obviněný P. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 11 To 194/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 51/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 11 To 194/2017, a to pouze v té části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného do výroku o náhradě škody,
- rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 T 51/2015, a to pouze ve výroku o náhradě škody.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 2 tr. ř. za použití §265 tr. ř. se poškozený V. V., trvale bytem M., t. č. V., J., o d k a z u j e s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 T 51/2015, byl obviněný P. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem podvodu spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
2. Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že
„s úmyslem vylákat peníze dne 22. 6. 2012 uzavřel v K. se zástupcem společnosti EKO live styl s.r.o., Řendějov 17, Zruč nad Sázavou, M. Č., smlouvu o půjčce s možností zpětného odkupu zastaveného bagru a kupní smlouvu, kterou prodal M. Č. bagr zn. JCB 8052, r. v. 2002, žluté barvy, v hodnotě 367.200,- Kč, za částku 200 000,- Kč, kterou od M. Č. v K. ve dnech 22. a 29. 6. 2012 v hotovosti převzal, načež využil toho, že dle dohody zůstal uvedený bagr prozatím v jeho dispozici a činil kroky k prodeji uvedeného bagru dalším osobám, a to tak, že prodej bagru začal nejpozději dne 27. 6. 2012 inzerovat na různých internetových portálech a následně uvedený bagr na základě reakce na jeden z inzerátů po provedené prohlídce, která proběhla dne 28. 6. 2012 v obci Z., okr. K. H., jako prodávající prodal dne 29. 6. 2012 dle kupní smlouvy v obci V., okr. K., a fyzicky předal rovněž dne 29. 6. 2012 poškozenému V. V., za jím v hotovosti uhrazenou částku 360 000,- Kč, aniž by V. V. informoval o tom, že bagr krátce předtím zastavil či prodal M. Č., V. V. následně za účelem ponechání si bagru uhradil na žádost M. Č. sumu 200 000,- Kč v domnění, že kupní smlouva mezi obžalovaným a M. Č. je platná, což nebyla, nedošlo ani ke vzniku zástavního práva k bagru ve prospěch M. Č., V. V. tak vznikla škoda ve výši nejméně 192.800,- Kč, kterou bezdůvodně za obžalovaného M. Č. zaplatil .“
3. Za daný trestný čin byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit V. V. škodu ve výši 87.200,- Kč.
4. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 11 To 194/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku předeslal, že vady rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v porušení zásady obžalovací v intencích totožnosti skutku, v porušení zásad spravedlivého procesu, v extrémních rozporech mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním a v právním posouzení vzniku bezdůvodného obohacení.
7. K námitce týkající se totožnosti skutku uvedl, že soudy nerespektovaly zásadu obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř.), neboť byl odsouzen za jiný skutek, než byl popsán v obžalobě a v usnesení o zahájení trestního stíhání. V těchto souvislostech ocitoval popis skutku, pro který policejní orgán zahájil jeho trestní stíhání, s tím, že státní zastupitelství popis skutku zjednodušilo, nicméně podstata věci zůstala stejná, tj. byl stíhán za to, že uzavřel s M. Č. kupní smlouvu, na základě které se stal M. Č. vlastníkem bagru, přičemž (obviněný) využil toho, že bagr zůstal v jeho držení a následně ho prodal V. V., kterého neinformoval o předchozím prodeji. Nalézací soud, jehož názor potvrdil odvolací soud, však v rozporu s podanou obžalobou rozšířil dosavadní skutek o další, zcela nový skutek, který spočíval v tom, že obviněný měl uzavřít se společností EKO live styl, s. r. o., smlouvu o půjčce s možností zpětného odkupu, na základě které měl být inkriminovaný bagr zatížen zástavním právem, o čemž obviněný nevyrozuměl kupujícího V. V. Každé z těchto jednání je však odlišné a má i odlišné důsledky podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Pokud mělo dojít k uzavření kupní smlouvy, pak jejím důsledkem je převod vlastnického práva z obviněného na kupujícího M. Č., přičemž obviněný není oprávněn toto vlastnické právo dále zcizovat, neboť mu nesvědčí. Jestliže by se toho obviněný dopustil, musel by soud jeho jednání kvalifikovat jako zpronevěru vůči M. Č. a jako podvod vůči V. V. Pokud by došlo k uzavření smlouvy o půjčce se zpětným odkupem, ze které soud vyvodil, že strany měly v úmyslu uzavřít zástavní smlouvu, je předmět a důsledek takového jednání odlišný, neboť obviněný může s vlastnickým právem jakkoliv disponovat, přičemž jeho trestněprávní odpovědnost by mohla být spatřována pouze ve skutečnosti, že novému nabyvateli neoznámí, že vlastnické právo je omezeno právem třetí osoby. Odvolacímu soudu vytknul, že se otázkou totožnosti skutku vůbec nezabýval, když pouze uvedl, že se tím zabýval již ve svém dřívějším rozhodnutí ze dne 25. 8. 2016, č. j. 11 To 323/2016-412, a proto na něj v této části odkazuje. Takový způsob odůvodnění označil za nepřípustný.
8. Stran porušení zásad spravedlivého procesu v řízení před soudy nižších stupňů obviněný prvně namítl porušení jeho práva být podrobně seznámen s povahou a důvody obvinění po celou dobu trestního řízení [čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)]. S celým obsahem svého obvinění byl totiž seznámen až v okamžiku vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně, neboť teprve v tento okamžik soud doplnil původní obvinění o zcela nový skutek spočívající v jednání, kdy obviněný uzavřel se společností EKO live styl, s. r. o., smlouvu o půjčce s možností zpětného odkupu, přičemž při následném prodeji měl panu V. tuto skutečnost zatajit. Další porušení jeho práva na spravedlivý proces spatřoval v tom, že soudy nižších stupňů zapomněly zhodnotit důkazy navržené obhajobou, které jsou důležité pro rozhodnutí ve věci. Připomněl, že navrhoval vyžádání originálů listin, na základě kterých je dovozována jeho trestní odpovědnost, a to kupní smlouvy ze dne 22. 6. 2012, výdajového pokladního dokladu na částku 150.000,- Kč ze dne 22. 6. 2012 a výdajového pokladního dokladu ze dne 29. 6. 2012, znějící na částku 50.000,- Kč, aby tyto dokumenty mohly být podrobeny písmoznaleckému zkoumání, neboť je nikdy nepodepsal a nebyl seznámen s jejich obsahem. K tomu poznamenal, že při absenci originálu nemůže postačovat pouhá kopie, a to zejména tam, kde orgány činné v trestním řízení neměly možnost komparovat kopii s originálem a vyloučit tak technické nebo jiné padělání. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 93/2007, sp. zn. 5 Tz 63/2001 a sp. zn. 5 Tz 75/2001. Dále namítl, že nalézací soud ignoroval jeho návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, k čemuž dodal, že i z kopie listin lze zjistit, zda se jedná o podpis pravý či nikoliv. Soudu druhého stupně pak vytknul, že se nijak nevyjádřil k předloženému posudku z oboru písmoznalectví ani k důkaznímu návrhu na výslech znalce.
9. V další části se vyjádřil k jednostrannému hodnocení důkazů v jeho neprospěch a k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Předně namítl, že soudy nižších stupňů interpretovaly důkazy vždy v jeho neprospěch a důkazy svědčící o jeho nevině bagatelizovaly. Názor nalézacího soudu, podle něhož je logické, že poškozený s ohledem na uplynulou dobu od spáchání skutku některé detaily zapomíná, zatímco na některé si vzpomíná, označil za značně překvapující s odkazem na závěry znalců v jiné trestní věci. K úvaze soudu, podle níž je z rozporů ve výpovědi svědka Č. patrné, že svou výpověď nemá naučenou, uvedl, že svědek Č. záměrně pozměňoval některé části své výpovědi a že si svou verzi mohl jen stěží nacvičit. Extrémní rozpor pak shledal v závěru soudu o věrohodnosti tvrzení svědka Č. o tom, že obviněnému zapůjčil částku 100.000,- Kč na odtahový speciál, který soud dovodil z kupní smlouvy uzavřené mezi M. Č. a J. K., neboť tato kupní smlouva dokládá smluvní vztah mezi dvěma osobami odlišnými od obviněného. Za ukázku výkladu presumpce viny ze strany soudu označil jeho úvahu, podle níž se splátkou zaplatily úroky sjednané ve smlouvě o půjčce, k čemuž připomněl závěr soudu o absolutní neplatnosti této smlouvy, z čehož plyne neplatnost všech navazujících smluvních ujednání. V neposlední řadě považoval za nelogické vyjádření odvolacího soudu k zamítnutí důkazního návrhu na vypracování znaleckého posudku, podle něhož tento důkaz nemůže vyvrátit ze 100 % tvrzení šestkrát pravomocně odsouzeného svědka Č. K tomu uvedl, že by neměl důvod na jedné straně namítat, že kupní smlouvu se svědkem Č. nepodepsal, a na straně druhé soudu oznámit, že podpis na smlouvě o půjčce se zpětným odkupem je jeho pravým podpisem.
10. K výhradě stran pochybení při určení náhrady škody připomněl závěr odvolacího soudu, podle něhož se obviněný, který měl jednat ve skutkovém omylu, bezdůvodně obohatil na úkor V. V. v částce nejméně 192.800,- Kč, přičemž odkázal na důvody předestřené v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí ze dne 25. 8. 2016. Namítl absenci řádného odůvodnění způsobující nepřezkoumatelnost této části usnesení odvolacího soudu, což nemůže zhojit odkaz na jeho předchozí rozhodnutí. Připomněl rovněž související právní závěry soudu prvního stupně, podle nichž měla škoda vzniknout tím, že V. V. měl uhradit dluh za obviněného, načež je označil za nezákonné a extrémně rozporné se zjištěnými skutečnostmi. V návaznosti na to konstatoval, že podle zásady nemo plus iuris ad alium tranfere potest, quam ipse habet nemohl poškozený V. V. odkoupit bagr od svědka Č., neboť ten nebyl jeho vlastníkem, a proto tím, kdo se bezdůvodně obohatil, musel být svědek Č. a nikoliv obviněný, takže poškozený V. V. by se měl domáhat žalobou vydání bezdůvodného obohacení po svědku Č. Dále uvedl, že v případě kupní smlouvy mezi M. Č. a poškozeným V. V. se jednalo o dvoustranný právní úkon, který se odvíjel výlučně od vůle stran bez jakékoliv možnosti ovlivnění ze strany obviněného, takže nelze obhájit tvrzení, že obviněný je odpovědný za soukromoprávní úkony třetích osob. V této souvislosti poukázal na neopatrnost V. V. při uzavření kupní smlouvy, jelikož mu svědek Č. měl říct, že bagr má pouze v zástavě. Výše uvedený závěr nalézacího soudu považoval za absurdní i z toho pohledu, že V. V. a svědek Č. se mohli domluvit na jakékoliv kupní ceně bagru bez ohledu na jeho skutečnou hodnotu. Dále předestřel otázky, jaký měl mít prospěch z toho, že se poškozený se svědkem Č. dohodli na převodu vlastnických práv k bagru, a zda by náhradou škody stanovené v napadeném rozsudku zanikl jeho závazek splatit půjčku společnosti EKO live styl s.r.o. K tomu uvedl, že pokud se V. V. dohodl se svědkem Č. na odkoupení bagru, tak z toho měl prospěch pouze svědek Č. a nikoliv obviněný, neboť uzavřením smlouvy kupní nezanikly závazky ze smlouvy o půjčce, která navíc byla uzavřena mezi jinými účastníky. K neopodstatněnosti tvrzení nalézacího soudu o uhrazení dluhu V. V. za obviněného rovněž poznamenal, že poškozený uzavřel kupní smlouvu se svědkem Č., přičemž hradil kupní cenu, nikoliv dluh obviněného. V neposlední řadě nesouhlasil se závěrem soudu o jeho jednání ve skutkovém omylu pozitivním s tím, že jeho skutek může být posouzen maximálně v rovině omylu právního pozitivního, který však není trestný. Pokud se totiž měl domnívat, že jeho jednání je zakázané, přestože tak tomu ve skutečnosti nebylo, jeho jednáním nemohla vzniknout škoda nebo bezdůvodné obohacení.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 11 To 194/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 T 51/2015, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kolíně, aby věc projednal a znovu rozhodl.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat, a s poukazem na §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 11 To 194/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Obviněný jej podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
19. Ačkoliv obviněný podal dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitky týkající se výroku o vině směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká v prvé řadě nezachování totožnosti skutku, porušení práva být seznámen s povahou a důvody obvinění, opomenutí důkazů navržených obhajobou, nesprávné (jednostranné) hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje zaměřený převážně na okolnosti nepodstatné z hlediska příslušné právní kvalifikace a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že půjčku ve výši 200.000,- Kč od svědka M. Č. neobdržel a že kupní smlouvu ze dne 22. 6. 2018 nepodepsal). Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení jeho jednání.
20. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., jakož i procesních zásad vymezených zejména v §2 odst. 5, 6, 8 tr. ř. (na něž v dovolání ostatně sám odkazuje). Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
21. K námitce stran nezachování totožnosti skutku Nejvyšší soud nejprve připomene související obecná východiska. Teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci . Dle současných závěrů teorie i praxe totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována – vedle naprosté shody jednání i následku – také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní. Totožnosti skutku se nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo naopak, jestliže tato okolnost nebude prokázána.
22. Na tomto místě je vhodné poukázat rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, v němž se uvádí, že byť i základem celého trestního řízení je skutek, trestní řád tento pojem blíže nedefinuje a neuvádí výslovně ani to, co se rozumí pod pojmem totožnosti skutku. Neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu, že základní trestní právní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci. Obecně je možno pouze konstatovat, že skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení, tj. v záznamu o sdělení obvinění (nyní v usnesení o zahájení trestního stíhání), a dále např. v obžalobě, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání. Skutkem v trestním řízení je souhrn skutkových okolností popsaných v těchto aktech, nikoliv jejich právní posouzení, skutkem se tedy rozumí trestný čin a změna právního posouzení se totožnosti skutku netýká.
23. Se zřetelem k výše uvedeným teoretickým souvislostem Nejvyšší soud uvádí, že totožnost skutku popsaného v obžalobě (i v usnesení o zahájení trestního stíhání) a skutku vymezeném ve výroku rozsudku nalézacího soudu byla v nyní posuzované věci zachována. Lze přitom konstatovat shodu v podstatných okolnostech charakterizujících jak podvodné jednání obviněného, tak následek relevantní z hlediska právního posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Změny v popisu skutku učiněné ze strany soudu prvního stupně navazovaly na skutková zjištění učiněná v řízení před soudem prvního stupně, který byl povinen tyto změny (jak výše uvedeno) promítnout i do tzv. skutkové věty výroku svého rozsudku. Jedná se přitom pouze o upřesňující doplnění, jež nijak nepozměnila podstatu jednání obviněného či jím způsobený následek (skutečnost, zda předmětné smlouvy uzavřel s M. Č. jako fyzickou osobou či jako zástupcem společnosti EKO styl, s. r. o., je navíc z pohledu příslušné právní kvalifikace irelevantní).
24. V daných souvislostech lze reagovat i na námitky obviněného stran porušení jeho práva být seznámen s důvody a povahou svého obvinění až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Především je zapotřebí opětovně podotknout, že popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se nijak zásadně neodchýlil od skutku uvedeného v obžalobě (byla dána shoda v podstatných okolnostech charakterizujících jednání i následek relevantní z hlediska daného trestného činu). Lze tudíž konstatovat, že obviněný byl od počátku trestního stíhání seznámen s podstatou svého obvinění, takže ani těmto dovolacím výhradám nelze přisvědčit. Zároveň však nutno poukázat na skutečnost, že předmětné změny upřesňující popis skutku učinil nalézací soud již v rámci prvního odsuzujícího rozsudku v řízení proti uprchlému (popis skutku se následně již nezměnil), přičemž obviněný (resp. jeho obhájce) tyto změny zpochybňoval již v odvolání podaném proti tomuto rozsudku. Pokud soud druhého stupně v daném směru odkazuje na své první zamítavé (byť následně zrušené) usnesení, v němž se k těmto námitkám obhajoby již vyjádřil, nelze mu tudíž takový postup vytknout, a navíc je potřeba dodat, že na str. 9 dovoláním napadeného usnesení se k výhradám obviněného vůči totožnosti skutku vyjadřuje i nad rámec „pouhého“ odkazu na své závěry z předchozího usnesení.
25. Dále se Nejvyšší soud vyjádří k námitkám vůči úplnosti a správnosti dokazování, k čemuž též předně připomene některé obecné souvislosti. Zásadu, že ve vztahu k takovým výhradám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
26. Nejvyšší soud však v nyní posuzované věci neshledal žádnou vadu důkazního řízení ve shora vymezeném smyslu, přesto se k výhradám obviněného alespoň ve stručnosti vyjádří.
27. Co se týče výhrad vůči opomenutí „zhodnocení“ důkazů navržených obhajobou, tak Nejvyšší soud uvádí, že soudy obou stupňů se těmito návrhy zabývaly. V daném směru lze poukázat především na str. 9-10 usnesení odvolacího soudu, jenž se k důkazním návrhům zmiňovaným v dovolání dostatečným a věcně adekvátním způsobem vyjádřil, takže se nemůže jednat o vadu tzv. opomenutých důkazů, jež by zasahovala do práva obviněného na spravedlivý proces (viz též str. 8, 10-11 rozsudku nalézacího soudu). Nadto lze poznamenat, že se jedná o návrhy na další dokazování ohledně toho, zda obviněný podepsal kupní smlouvu ze dne 22. 6. 2012, přičemž tuto skutečnost má soud prokázanou již dalšími důkazy (výpovědí svědka M. Č. a kopií dané kupní smlouvy), když navíc k závěru o trestní odpovědnosti obviněného by postačovalo zjištění, že podepsal smlouvu o půjčce s možností zpětného odkupu (což ostatně sám doznal) a že od svědka M. Č. obdržel půjčku ve výši 200.000,- Kč (což plyne přímo z výpovědi tohoto svědka, která je podporována příslušnými pokladními doklady na částku 150.000, - Kč a 50.000,- Kč, jakož i výpovědí svědka R. T. a konec konců i V. V.).
28. Výtkami vůči skutkovým zjištěním soudů, popř. extrémnímu rozporu mezi nimi a provedeným dokazováním, obviněný zpochybňuje především hodnocení výpovědi svědka M. Č. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že soudy obou stupňů se výpovědí uvedeného svědka, jakož i jejími vnitřními rozpory podrobně zabývaly (viz zejména str. 9-11 rozsudku nalézacího soudu, příp. též str. 10 usnesení odvolacího soudu). Navíc za ne zcela srozumitelnou lze označit výhradu obviněného, jíž zpochybňuje závěr soudu prvního stupně o tom, že výpověď svědka M. Č. nemohla být naučena, když obviněný vzápětí sám prezentuje stejný názor. K nedůvodné námitce ohledně extrémního nesouladu pak nutno konstatovat, že skutkové okolnosti popsané ve výroku rozsudku nalézacího soudu vychází z přímých důkazů v podobě výpovědí svědka M. Č., V. V. a částečně též samotného obviněného, jež jsou podpořeny i dalšími výpověďmi a listinnými důkazy. Za dané situace tudíž nelze konstatovat, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Zároveň lze připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
29. V kontextu shora uvedeného je potřeba zmínit, že nalézací soud, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Odvolací soud se po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
30. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
31. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li právě a pouze z toho vadnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
32. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše rozvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný však učinil výhrady rovněž vůči výroku o náhradě škody, které lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K těmto námitkám uvádí Nejvyšší soud následující.
33. V otázce náhrady škody soudy nižších stupňů vyšly ze závěru, že smlouva o půjčce se zpětným odkupem a smlouva kupní, obě uzavřené mezi svědkem M. Č. a obviněným, jsou postiženy absolutní neplatností. V daných souvislostech se Nejvyšší soud ztotožňuje především s dílčím závěrem soudů obou stupňů o neplatnosti kupní smlouvy, podle níž měl svědek M. Č. nabýt do svého vlastnictví bagr (pro řešení otázky náhrady škody, resp. vydání bezdůvodného obohacení, nebylo třeba posuzovat platnost či neplatnost první ze jmenovaných smluv). Uvedený názor však sdílí nikoliv proto, že by obviněný kupní smlouvu nepodepsal, jak tvrdí ve svém dovolání, neboť uzavření smlouvy v písemné podobě zákon v případě převodu movité věci (bagru) nepřikazoval a účastníci takový požadavek neujednali (srov. §40 odst. 1 obč. zák. ve spojení s §46 odst. 1 obč. zák.). Jako podstatná se jeví výpověď svědka M. Č., který jednoznačně potvrdil, že při uzavření kupní smlouvy nebylo vůlí smluvních stran převést vlastnické právo k bagru, ale zajistit tímto způsobem splnění svědkem M. Č. obviněnému poskytnutou půjčku. Dovolací soud proto činí závěr, že vůle účastníků ve vztahu k posuzované kupní smlouvě nemohla být projevena vážně a právním následkem této vady úkonu je absolutní neplatnost kupní smlouvy (viz §37 odst. 1 obč. zák.). Protože obviněný na svědka M. Č. věc platně nepřevedl, mohl následně bagr prodat třetí osobě, a to V. V., který byl ohledně koupě věci v okamžiku uzavření kupní smlouvy s obviněným vzhledem ke všem okolnostem případu v dobré víře (o zástavní smlouvě obviněného a svědka M. Č., jejímž předmětem byl obviněným prodaný bagr, nic nevěděl) a obviněnému prokazatelně uhradil kupní cenu. Svědek V. V. jakožto vlastník věci tudíž nebyl povinen bagr bez dalšího vydávat či platit za tuto věc jakoukoliv finanční částku svědku M. Č., včetně plnění „kupní ceny“ (muselo mu být známo, že již koupenou věc kupuje fakticky podruhé), platí-li současně, že svědek M. Č. na svědka V. V. nemohl coby nevlastník převést více práv, než měl. Plnění přijaté M. Č. za „prodej bagru“ od svědka V. V. proto postrádá od počátku právní důvod, resp. vychází z neplatně uzavřené kupní smlouvy, a v každém případě představuje bezdůvodné obohacení na straně svědka M. Č. (viz §451 a násl. obč. zák.) s povinností jmenovaného bezdůvodné obohacení svědku V. V. v souladu s §457 obč. zák. vydat.
34. Jak již bylo výše naznačeno, vztah mezi obviněným a svědkem V. V. byl po skutkové i právní stránce završen předáním prodaného bagru a zaplacením kupní ceny. Z dokazování totiž vyplynulo, že na pozdější chování svědků V. V. a M. Č., konkrétně na předání finanční částky za bagr, ať již bylo ze strany V. V. motivováno jeho omylem, neznalostí zákona nebo jakoukoliv subjektivní obavou (odůvodněnou či nikoliv), neměl obviněný svým jednáním, které bylo součástí skutkového vymezení jeho viny, žádný přímý vliv. Jinými slovy vyjádřeno, obviněný svým jednáním nevyvolal následek v podobě označeného finančního deficitu svědka V. V. (nebylo prokazováno, že by věděl o okolnostech jednání mezi M. Č. a V. V., že by v tomto ohledu na tyto svědky působil, např. svědka V. V. k zaplacení částky svědku M. Č. nutil či vyzýval, případně jej žádal o přistoupení k dluhu, převzetí půjčky, uzavření nové kupní smlouvy apod.). Jestliže došlo u svědka V. V. k úbytku majetkových hodnot v důsledku bezdůvodného obohacení svědka M. Č., nelze mezi tímto stavem, který svědek V. V. označuje za škodu, a jednáním obviněného ve znění výroku o jeho vině spatřovat příčinnou souvislost ve smyslu nezbytného předpokladu odpovědnosti za škodu. Svědek V. V. se proto po obviněném v souvislosti s jeho deliktním jednáním domáhá v rámci posuzovaného trestního řízení náhrady škody neoprávněně. Za této situace nebyly v trestním řízení dány podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody, resp. pro vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. Tím samozřejmě není dotčeno právo V. V., aby uplatnil příslušný nárok ze stejných či jiných skutkových a právních důvodů v samostatném občanskoprávním řízení, ať již vůči svědku M. Č. či obviněnému.
35. Obviněný pak v závěru dovolání učinil poznámku vůči nesprávnému závěru soudu prvního stupně o tom, že jednal ve skutkovém omylu pozitivním, přičemž podle obviněného se mohlo jednat nanejvýš o beztrestný právní omyl pozitivní. K tomu však nutno podotknout, že obviněný toto tvrzení relevantním způsobem neodůvodnil, přičemž úkolem dovolacího soudu není domýšlet jeho argumentaci. Uvedenou námitku navíc váže na otázku vzniku škody nebo bezdůvodného obohacení, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil výše. Za této situace nepovažoval za nezbytné se k dané námitce podrobněji znovu vyjadřovat.
36. Se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 11 To 194/2017, a to pouze v té části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného do výroku o náhradě škody, rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 T 51/2015, a to pouze ve výroku o náhradě škody. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 2 tr. ř. za použití §265 tr. ř. V. V. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu