ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.136.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 136/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. února 2018 o dovolání, které podal obviněný M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 10 To 160/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 216/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 4 T 216/2016, byl M. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §184 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 300 denních sazeb po 200 Kč (60.000 Kč). Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců podle §69 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Trutnově podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 10 To 160/2017 rozhodl tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatňuje obviněný v jeho druhé alternativě, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ač v řízení jemu předcházejícím byl dán důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný podané dovolání odůvodnil tak, že dané jednání nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu. Pokud avšak soudy dané jednání hodnotily jako trestný čin, pak aplikovaly nesprávnou právní kvalifikaci, když se dle jeho názoru jednalo o trestný čin křivého obvinění, který je k trestnému činu pomluvy v poměru speciality. Obviněný dále namítl extrémní nesoulad ve skutkových zjištěních a konstatoval porušení práva na spravedlivý proces a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 3 Tdo 668/2007, 5 Tdo 1273/2007, 7 Tdo 31/2014 a nálezy Ústavního soudu č. 172/2004 Usn. a 34/1995 Usn. Je toho názoru, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále poukázal na některá skutková zjištění, ve kterých spatřuje rozpory, a to např. v charakteru jeho oznámení, ve kterém žádal o prošetření zákroku policistů, nahrávky oznámení obviněného, formě daného oznámení, kdy se nejednalo o veřejné šíření pomluvy apod. Upozornil, že protokol o hlavním líčení ze dne 7. 2. 2017 v části přepisu jeho výpovědi neodpovídá zvukovému záznamu. Obviněný učinil formální námitku vůči protokolaci, kterou se však soud nezabýval. Dále poukázal na záznam z kamery z policejního vozu a požádal o posouzení tohoto důkazu Nejvyšším soudem. Dále uvedl, že soudy nevzaly v potaz rozpory ve výpovědích zasahujících policistů a na tyto rozpory poukazuje (důvod zásahu, otázka, zda policisté obviněného znali, svévolné hodnocení rozhodnutí Městského úřadu ve Vrchlabí, na základě kterého bylo pravomocně zastaveno řízení o přestupku obviněného, nařčení odvolacího soudu vůči svědku M., že učinil křivou výpověď).
4. Podle obviněného nemůže být posuzované jednání trestným činem, neboť pouze zákonným způsobem požádal o přezkoumání postupu zasahujících policistů, když současně sdělil, v čem spatřuje nezákonnost jejich postupu. Šlo o opakovanou interní žádost o přezkum úředního postupu, v žádném případě o informaci určenou pro veřejnost. Taková informace tedy nebyla způsobilá přivodit policistům jakoukoli újmu. Obviněný vyjádřil pouhé podezření založené na subjektivním hodnocení, o žádost o přezkum zasahujících policistů, pouze sděloval svůj úsudek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 726/2004). Dostatečně nebylo zhodnoceno ani chování operačního důstojníka, který měl pouze přijmout a shromáždit nezbytné informace a hovor ihned poté ukončit, zatímco v konkrétním případě se oznamovatele vyptával na různé další skutečnosti a diskutoval s ním, čímž podle dovolatele nešlo o správný a žádoucí postup.
5. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl obviněný i výrok o trestu. Namítá, že soudy neprovedly žádný důkaz, z něhož by bylo možné ověřit rodinné, majetkové a osobní poměry obviněného. Na své příjmy z podnikání nebyl obviněný dotazován, a pokud se ve spisovém materiálu objevil údaj o výdělku 20 000 Kč, pak nebyly splněny podle obviněného podmínky pro čtení úředního záznamu o podání vysvětlení, ani protokolu o dřívější výpovědi obviněného a soudy měly vycházet jen z výpovědi obviněného u hlavního líčení. Vysoký peněžitý trest tak byl uložen v rozporu s právem na spravedlivý proces. Závěrem obviněný uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně též vadné řízení jemu předcházející, a přikázal soudu prvého či druhého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného. Uvedl, že ty námitky, které lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nejsou opodstatněné. Neztotožnil se s výkladem, který prosazuje obviněný, týkající se jeho postupu při telefonickém oznámení. Odkázal na závěry nalézacího i odvolacího soudu, které se s touto námitkou již vypořádaly, i na právní úvahy uvedené v obžalobě. Dodal, že snahou obviněného bylo očernit službu policistů a znevážit jejich postup. Obsah telefonátů obviněného by podle něj mohl být posuzován např. jako upozornění na nedostatky v činnosti policie podle §97 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, nebo jako žádost o přezkum postupu policejního orgánu podle §157a odst. 1 tr. ř., avšak v obou případech za situace, že by se žadatel nesměl ani při využití zmíněných oprávnění dopustit zároveň trestného činu. Nepřisvědčil obviněnému ani v tom, že by pouze sděloval své podezření, nebo svůj hodnotící soud, a zdůraznil, že obviněný jednoznačně tvrdil, že policisté byli pod vlivem omamných a psychotropních látek.
7. Za bezpředmětnou označil i námitku stran chybné právní kvalifikace. Dodal, že trestný čin křivého obvinění je ve srovnání s trestným činem pomluvy pro obviněného nepříznivější a obviněný se nemůže domáhat rozhodnutí ve svůj neprospěch. Z obsahu telefonátu obviněného není patrné, že by se přímo vyjadřoval, v jakém úmyslu se měli policisté jednání dopustit a zda se chování dopustili z pohnutky spáchat trestný čin. I odvolací soud ostatně nakonec označil za správnou právní kvalifikaci podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. Dále konstatoval, že spáchání činu veřejně není zákonným znakem základní skutkové podstaty přečinu pomluvy, ale jen okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Ostatní námitky pak podle jeho názoru nenaplnily deklarovaný dovolací důvod a v dané věci nedošlo k žádnému porušení některého ze zákonných pravidel. Nepřisvědčil tvrzení o údajných rozporech ve výpovědích policistů, ani nedostatkům v protokolaci. K námitce proti peněžitému trestu uvedl, že taková námitka by měla být podřazena pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nadto není důvodná a již se s ní vypořádal odvolací soud. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Vyjádřil rovněž souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž dal souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
10. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je pak dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k).
13. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
14. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Rovněž je vhodné zmínit i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. S uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se míjejí výhrady obviněného k vyvozeným skutkovým závěrům. Pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit ani jeho výhrady ke způsobu hodnocení výpovědí policistů, kamerového záznamu ze služebního vozidla policie a výsledného rozhodnutí týkajícího se podezření, že obviněný řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Zmíněné důkazy se totiž vztahují k prokazování okolností jiného skutku, o němž bylo vedeno samostatné řízení původně před soudem, posléze před správním orgánem. K této části dovolání obviněného tak nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud je při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a že k zásahu do těchto skutkových zjištění není oprávněn, neboť ve věci posuzované nenastala výjimečná situace, která by případně prolomení této vázanosti mohla odůvodnit, tj. stav extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, resp. skutkovým zjištěním a právním posouzením skutku.
16. V posuzovaném případě není dán žádný, a již vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Dovolací důvod není naplněn ani poukazem na námitku do protokolace z hlavního líčení konaného dne 7. 2. 2017, když o opravu protokolu obviněný požádal až 25. 4. 2017, tedy až po podání odvolání a předložení spisu k rozhodnutí o odvolání, dokonce až v době, kdy odvolací soud již nařídil veřejné zasedání k projednání odvolání. Námitku proti obsahu protokolu totiž uplatnil obviněný až v době, kdy se spis nacházel mimo dispozici soudu, který by mohl o opravě protokolu rozhodnout.
17. V souvislosti s předmětnou trestní věcí je nutno uvést, že trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Posuzování znaků uvedeného trestného činu a naplnění subjektivní stránky se Nejvyšší soud věnoval např. v rozhodnutí ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, které se velmi podrobně zabývalo posouzením věci, kdy pachatel při podání vysvětlení k dopravnímu přestupku v písemném vyjádření uvedl nepravdivé údaje k chování jednoho z policistů (měl z něj být cítit alkohol a bezdůvodně pachatele na místě zdržoval), přičemž uvedené rozhodnutí rovněž reagovalo na problematiku „neveřejného projednání“, a v němž Nejvyšší soud mj. konstatoval „ na tomto závěru nic nemění, že se tak stalo formou vyjádření v přestupkovém řízení, které je neveřejné, když obviněný právě s ohledem na charakter a závažnost sděleného nepravdivého údaje si musel být vědom, že takto označené jednání poškozeného bude přešetřováno přinejmenším jeho nadřízenými, což může ohrozit profesní pověst poškozeného jak u nadřízených, tak i u jeho kolegů (kteří v takovém případě právě za účelem prošetření celé věci budou příslušnými orgány vyslýcháni za účelem zjištění okolností projednávání přestupku s obviněným) a že povinností nadřízených v případě, že tvrzení obviněného nebudou spolehlivě vyvrácena, bude dokonce i podat na poškozeného trestní oznámení“. Podobně v rozhodnutí ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 6 Tdo 748/2012 odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné dovolání pachatele odsouzeného pro přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že na základě jeho písemné stížnosti ze dne 6. 4. 2010, zaslané řediteli Městské policie v J., ve které obvinil P. S. jako strážnici městské policie, z korupčního jednání, kterého se měla dopustit vůči jeho osobě dne 31. 3. 2010 při řešení dopravního přestupku, kdy mu nabízela udělení pokuty bez bloku v nižší výměře, než stanoví příslušný zákon, když v důsledku této skutečnosti někteří strážníci nechtěli s poškozenou sloužit, aby se nedostali do nějakých problémů, a vážným způsobem ohrozil její pracovní poměr, přičemž však interním šetřením tato skutečnost nebyla prokázána. V dalším rozhodnutí ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 489/2017 vyjádřil Nejvyšší soud názor, že přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku je ohrožovacím deliktem, takže ke vzniku trestní odpovědnosti se nevyžaduje vznik následku. Podal-li pachatel zjevně bezdůvodný podnět k veřejné prověrce osoby zastávající celospolečensky významnou pozici ke zjištění míry jejího ovlivnění návykovou látkou v pracovní době, představuje sdělení zmíněného vědomě nepravdivého údaje významné ohrožení pověsti poškozené osoby na veřejnosti. Současně je uvedený údaj způsobilý poškodit jí v zaměstnání či přivodit ztrátu tohoto zaměstnání.
18. Z výše uvedených rozhodnutí je patrné, že případy nepravdivého osočení osob vykonávajících společensky významnou činnost z výkonu této činnosti pod výrazným vlivem alkoholu, nebo jiných návykových látek, lze považovat za spáchání přečinu pomluvy i v případech, kdy je toto sdělení adresováno nadřízeným, či kontrolním orgánům příslušným k řešení podobného oznámení. S ohledem na povahu telefonického sdělení obviněného („ nebyli určitě při nějakým zralým vědomí a svědomí…, nebyli evidentně při vědomí…., podle mého názoru byli pod vlivem omamných a psychotropních látek…, jsou pod nějakým vlivem a nevím úplně čeho…“ ) se jeví jako plně přiléhavá použitá právní kvalifikace, neboť formulace obviněného a povaha jeho sdělení nevedou k podezření ze spáchání konkrétního trestného činu a není tak důvod jeho jednání podřazovat pod skutkovou podstatu závažnějšího trestného činu křivého obvinění.
19. Pokud jde o výtku dovolatele uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ohledně uloženého peněžitého trestu spočívající v tvrzení, že uložený peněžitý trest je nepřiměřený, když podle obviněného nebyly pro jeho uložení splněny podmínky uvedené v §67 odst. 1 tr. zákoníku, nutno v obecné rovině konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
20. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu, za pokračování v trestném činu. O žádný z těchto případů se ale v posuzované věci nejedná. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit peněžitý trest, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslně trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Bez podmínek odstavce 1 může soud uložit peněžitý trest pouze v případě, že a) trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný trestný čin dovoluje, nebo b) ho ukládá za přečin a vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele nepodmíněný trest odnětí svobody současně neukládá. Podle §67 odst. 3 tr. zákoníku jako samostatný trest může být peněžitý trest uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Podle §68 tr. zákoníku je výměra peněžitého trestu stanovena ve formě tzv. denních sazeb, jejichž podstatou je vyjádření povahy a závažnosti trestného činu (odst. 1). Při stanovení výše denní sazby se přihlíží k majetkovým poměrům pachatele a vychází se především z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít při náležitém využití svých schopností průměrně za jeden den (odst. 3). Peněžitý trest se tedy ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb (odst. 2). Denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč. Maximální výměra peněžitého trestu je tedy až 36.500.000 Kč.
21. Soud prvního stupně, který podrobně zvážil povahu a závažnost spáchaného přečinu i osobní a majetkové poměry obviněného, mohl dospět k závěru, že podmínky pro uložení peněžitého trestu ve zvolené výměře byly splněny. Ze shromážděných podkladů vyplývá, že obviněný je dlouholetým provozovatelem známé restaurace ve Š. M., podle výpisu z katastru nemovitostí je současně spolumajitelem nemovitosti v této atraktivní lokalitě a jako svobodný a bezdětný podnikatel v pohostinství se jeví jako osoba dostatečně solventní k zaplacení vyměřeného peněžitého trestu. Podle §68 odst. 3 tr. zákoníku počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. Podle odst. 4 příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu. Stanovení denní sazby na 200 Kč v případě obviněného se v daných souvislostech nemůže jevit jako nepřiměřeně přísné.
22. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. H. odmítl, neboť je pokládá za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto učinil v neveřejném zasedání .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. února 2018
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vyhotovil:
JUDr. Aleš Holík