ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.142.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 142/2018-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2018 o dovolání, které podal obviněný J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2017, č. j. 4 To 186/2017-344, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 52/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2016, č. j. 3 T 52/2014-314 byl obviněný J. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
od přesně nezjištěné doby od počátku ledna 2014 do 13:30 hod. dne 11. 2. 2014 na různých místech ČR, zejména v Č. B. a L. bezdůvodně vyhledával kontakt se svojí bývalou přítelkyní E. R., když poškozené především opakovaně telefonoval a zasílal ve dne i v noci SMS zprávy ze svého mobilního telefonu (30-50 SMS zpráv denně) a telefonoval z veřejných telefonních automatů, když v důsledku takového obtěžování si poškozená nastavila telefon tak, aby jí obžalovaný nemohl volat, ale stále jí chodily SMS zprávy, přičemž jí dále přesvědčoval o znovuobnovení společného vztahu, oproti její vůli vyhledával její osobní kontakt, když na ni čekal na místech, která pravidelně navštěvuje, dne 24. 1. 2014 kolem 11:00 hodiny mezi obcemi L. a Z. svým vozidlem zablokoval její vozidlo za účelem zabránit jí v odjezdu, když během vzájemné rozmluvy kopnul do jejího vozidla C. C. P., když kopnutím došlo k poškození rámečku s registrační značkou a poté ji proti její vůli pronásledoval tak, že jel za ní do autoservisu „Ch.“ v Č. B., kde zaplatil opravu poškozeného rámečku s registrační značkou, a tímto jednáním vzbudil v poškozené důvodnou obavu o život a zdraví, když v důsledku jeho pronásledování začala E. R. trpět duševní chorobou, a to poruchou přizpůsobení.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené E. R. částku 15.077 Kč jako odškodnění nemateriální újmy.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 4. 2017, č. j. 4 To 186/2017-344 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Čermáka dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Obviněný nesouhlasí s právní kvalifikací skutku jako přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. Usnesení odvolacího soudu je podle něj nepřezkoumatelné, neboť uvedený soud nijak nehodnotil některé důkazy. Obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů, která považuje za neúplná, nesouhlasí ani s hodnocením závěrů znaleckého posudku MUDr. Jana Tučka, Ph.D. Namítá, že na vzniku duševní poruchy poškozené se podílelo více příčin, což vylučuje, aby mu byl přičten celý škodlivý následek. Podle názoru dovolatele nelze na podkladě dosavadních skutkových zjištění dospět k závěru o dlouhodobosti a soustavnosti jeho jednání. Z chování poškozené jednoznačně nevyplývala její vůle ukončit s ním vztah již počátkem ledna roku 2017. Pokud by soudy zohlednily všechny zvláštnosti tohoto vztahu, pak by závěr zněl tak, že on mohl odmítavý postoj poškozené zcela jednoznačně vnímat až koncem ledna roku 2017. Obviněný je proto přesvědčen, že popsaným skutkem nenaplnil znaky žalovaného přečinu. Podle něj se mohlo jednat nanejvýše o přestupek.
5. Vůči výroku o trestu, resp. výši uloženého trestu, obviněný namítá, že v rámci úvah o druhu a výši trestu soud prvního stupně posuzoval použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, které se ovšem vůbec netýká ukládání trestních sankcí. Podle jeho názoru nalézací soud nerespektoval hlediska rozhodná pro stanovení druhu a výměry trestu obsažená v §38 odst. 1, 2 tr. zákoníku a §39 tr. zákoníku.
6. Obviněný nesouhlasí ani s výrokem o náhradě nemajetkové újmy, neboť z provedeného dokazování jednoznačně nevyplynul jeho podíl na vzniku újmy poškozené. Soudům vytýká, že se podrobně nezabývaly tím, zda by k této újmě došlo i bez jeho přičinění.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, anebo sám podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl o postoupení věci příslušnému správnímu orgánu k dalšímu řízení.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten s poukazem na obsahové zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zaujal názor, že zejména námitky, v nichž obviněný nesouhlasí s rozsahem provedeného dokazování a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů tomuto důvodu neodpovídají. Další jeho námitky, formálně naplňující uplatněné dovolací důvody, tj. ty, jimiž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku a poukázal na nedostatečnou společenskou škodlivost, nepokládá za opodstatněné. Státní zástupce předestřel rozhodná skutková zjištění, která svědčí o naplnění všech zákonných znaků žalovaného přečinu. Trestní odpovědnost obviněného podle něj nemůže být zpochybněna ani námitkami dovolatele, že počet zasílaných SMS zpráv se nijak nevymykal obvyklému průměru ve srovnání s dobou před spácháním označeného přečinu a že poškozená ho počátkem ledna roku 2017 sama vyhledala za účelem výměny vadné žárovky v jejím osobním voze, resp. v souvislosti s předáním vánočních dárků a koncem ledna uvedeného roku mu dokonce zaslala SMS zprávu s důvěrným oslovením. Závěr o nebezpečném pronásledování nevylučuje ani zdánlivě nelogické chování poškozené, která v inkriminovaném období obviněného sama kontaktovala a osobně se s ním setkala. Vyhledání osobního kontaktu s obviněným je třeba vnímat v kontextu rozhodných skutkových okolností a ve vazbě na strukturu osobnosti poškozené opřené o znalecký posudek MUDr. Jana Tučka, Ph.D., jehož závěry nebyly zpochybněny. Zmiňovaná setkání poškozená konala dobrovolně a vždy s jiným cílem, který nespočíval v obnovení intimního vztahu s obviněným. Z uvedených důvodů jsou podle státního zástupce závěry soudů nižších stupňů o naplnění všech zákonných znaků přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku správné a odpovídající zákonu.
9. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, kterou vytýkal údajně v nedostatečném posouzení existence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem duševní poruchy poškozené. Popsané jednání obviněného totiž jednoznačně svědčí o tom, že bylo protiprávní a že obviněný způsobil trvajícím útokem na osobní integritu poškozené vedlejší sekundární následek v podobě újmy na zdraví, která však není znakem přisouzeného přečinu. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky obviněného, jimiž brojil proti výroku o náhradě nemajetkové újmy a kterými zpochybnil příčinnou souvislost mezi jednáním a vznikem duševní poruchy poškozené. Tyto námitky obviněný založil na polemice s hodnocením znaleckých posudků doc. MUDr. Františka Vorla, CSc., a MUDr. Jana Tučka, Ph.D.
10. K námitce stran nedůvodnosti vyvození trestní odpovědnosti státní zástupce s poukazem na rozbor zásady subsidiarity trestní represe opřený zejména o stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uvedl, že zjištěné jednání obviněného se nevymyká běžně se vyskytujícím případům přečinu nebezpečného pronásledování postihovaným prostředky trestního práva, přičemž nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu.
11. S ohledem na zmíněné posouzení dovolací argumentace státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
18. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
21. Obsahový rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný naplnil pouze částečně. Námitkami, jež tomuto dovolacímu důvodu odpovídají, jsou pouze ty, jimiž obviněný zpochybnil (1) znak dlouhodobosti pronásledování, v důsledku čehož nepokládá za přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci soudy zjištěného skutku, (2) společenskou škodlivost svého jednání na typové úrovni činu soudně trestného, v důsledku čehož se alternativně domáhá postoupení věci a konečně (3) správnost výroku o náhradě škody, z toho důvodu, že na škodlivém následku v podobě vzniku duševní choroby poškozené, se podílelo více příčin. V ostatních částech uplatnil námitky, které se s obsahovým zaměřením tohoto dovolacího důvodu rozešly.
22. Nejvyšší soud připomíná, že je zásadně vázán skutkovými zjištěními obsaženými v dovoláním napadených rozhodnutích a je proto – nejde-li o případ obviněným výslovně tvrzeného tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry, který svou argumentací i přesvědčivě doloží – povinen respektovat skutkové závěry, které z provedeného dokazování soudy nižších stupňů učinily a z nichž při závěru o jeho vině vyšly a ve vztahu k nim posuzovat důvodnost tvrzení dovolatele o existenci vady naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Se zřetelem k právě nastíněným hlediskům je třeba k první z námitek obviněného konstatovat, že ji Nejvyšší soud nepokládá za věcně opodstatněnou. Obviněný namítl, že „[s]oustavnost a opakování nebezpečného pronásledování v intenzitě vyžadované trestním zákoníkem … není dána.“ Úvodem zhodnocení této námitky je vhodné připomenout to, co již odeznělo i ve vyjádření státního zástupce, tj. že přečinu podle §354 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje a vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací písemně nebo jinak kontaktuje a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. K trestní odpovědnosti za přečin podle §354 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel použil vůči poškozené osobě násilí, ale postačí jeho tvrdošíjné obtěžování všudypřítomnou bezprostřední či zprostředkovanou přítomností (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3295).
24. O nebezpečném pronásledování lze uvažovat teprve od okamžiku, kdy s ohledem na okolnosti případu mohl pachatel zjistit, že si poškozená osoba nepřeje jeho pozornost. Především je třeba uvést, že v rámci posuzování trestní odpovědnosti fyzické osoby za citovaný přečin platí určitá obecně akceptovatelná hranice chování, jejíž překročení v dané intenzitě zakládá nebezpečnost pronásledování poškozené osoby.
25. Za dlouhodobé pronásledování se považuje takové jednání, ke kterému dochází po určitou dobu (zpravidla nejméně jednoho měsíce) a opakovaně. Z podstaty tohoto pojmu je proto vyloučeno, aby šlo o ojedinělý a jednorázový čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1672/2011). Pronásledování lze charakterizovat jako systematické obtěžování poškozené osoby spočívající ve vynucování si její nevyžádané a nechtěné pozornosti. Toto pronásledování se skládá z více jednotlivých nežádoucích projevů chování pachatele vůči poškozené osobě, které zpravidla mají různou intenzitu a teprve ve svém souhrnu nabývají nebezpečného pronásledování.
26. Vyhledáváním osobní blízkosti a sledování poškozeného ve smyslu §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí všechny formy aktivního vyhledávání poškozené osoby. Pokud jde o vytrvalé kontaktování poškozeného prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak ve smyslu §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jedná se zejména o systematické zasílání zpráv (zpravidla většího počtu) s rozličným obsahem v kteroukoli denní hodinu, a to i za použití třetích osob (např. provozovatelů telekomunikačních nebo poštovních služeb).
27. Jednotlivé formy nebezpečného pronásledování popsané v ustanovení §354 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku musí v poškozené osobě vzbudit důvodnou obavu o její život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých. Přitom za rozhodující pro posouzení existence důvodné obavy je třeba považovat hledisko subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1082/2011 uveřejněné pod č. T 1424. v sešitě 79 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011).
28. Důvodnou obavou o život a zdraví se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném pachatel skutečně vyvolal. Důvodná obava nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný. Každý případ je třeba posuzovat přísně individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník 1. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3298).
29. Přestože obviněný zpochybnil naplnění znaku dlouhodobosti pronásledování, který je znakem skutkové podstaty podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba s přihlédnutím k obecným východiskům vymezeným výše, tuto námitku považovat za vyvrácenou provedeným dokazováním. Znak dlouhodobosti (přestože obviněný považuje za neprokázané rovněž soustavnost a opakování nebezpečného pronásledování) je transparentním způsobem vyjádřen v tzv. skutkové větě výroku o vině, z níž je patrné, že obviněný znak dlouhodobého pronásledování naplnil tím, že „od počátku ledna 2014… do 11. 2. 2014 … bezdůvodně vyhledával kontakt se svojí bývalou přítelkyní … především (jí) opakovaně telefonoval a zasílal ve dne i v noci SMS zprávy ze svého mobilního telefonu … (30-50 SMS zpráv denně) a telefonoval z veřejných telefonních automatů, … čekal na ni na místech, která pravidelně navštěvuje“.
30. Vzhledem k časovému vymezení jednání obviněného, jehož se dopouštěl vůči poškozené, nelze pochybovat o tom, že poškozenou dlouhodobě pronásledoval (odhlédnuto od skutkového zaměření některých námitek obviněného, jimiž zpochybnil skutková zjištění týkající se vymezení časového období, po které se tohoto jednání měl dopouštět). Svého jednání se dopouštěl soustavně a systematicky po delší dobu (více než 5 týdnů). Jeho jednání nelze vnímat jako krátkodobé či nahodilé, mající např. charakter náhodného excesu, či jednorázového navázání kontaktu po rozchodu. Způsob jednání obviněného byl zcela zjevně dlouhodobě cílený, zaměřený na navazování osobního kontaktu s poškozenou, která o jeho pozornost již nadále nestála vzhledem k ukončenému mileneckému poměru. Tato skutečnost byla obviněnému zcela zřejmá.
31. Vyslovené závěry nemohou být nijak popřeny ani poukazem na dvě setkání s poškozenou, jejichž účelem byla v jednom případě výměna žárovky světla vozidla poškozené a ve druhém případě předání vánočních dárků. Jak již konstatoval státní zástupce, účel těchto setkání nespočíval v obnovení intimního vztahu s obviněným a obviněnému musel být znám. Z popsaného chování poškozené obviněný nemohl usuzovat na změnu jejího postoje vůči němu. Ani důvěrné oslovení obviněného ze strany poškozené v jediné SMS zprávě spojené se sdělením toho, že již nemůže od poškozené očekávat další reakce, svědčí o jejím setrvalém postoji k ukončenému intimnímu vztahu s obviněným, který v něm nemohl vzbudit dojem, že jde z její strany o projev vůle k obnovení vztahu.
32. Nad rámec již uvedeného lze doplnit, že nedůvodná je i námitka, jíž obviněný zpochybnil znak způsobilosti svého jednání vzbudit v poškozené důvodnou obavu o život nebo zdraví. K tomu je třeba uvést, že obviněný odhlíží od výsledků provedeného dokazování. Jak již plyne z vyjádření obsažených v tzv. skutkové větě, soudy závěr o naplnění tohoto znaku objektivní stránky trestného činu nebezpečného pronásledování opřely mimo o zjištění spočívající v agresivitě obviněného (viz vyjádření té části skutku, týkající se incidentu ze dne 24. 1. 2014, během něhož obviněný kopl do vozidla poškozené, jež si následně vyžádalo opravu). Nelze však pomíjet další – zjevně podstatnější – následky jednání obviněného, které svědčí o tom, že bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu o život nebo o zdraví poškozené. Tato obava předně vyplynula z výpovědi samotné poškozené (ta mimo jiné vypověděla – viz protokol z hlavního líčení ze dne 14. 11. 2014, č. l. 117 – „měla jsem obavu, že by mě mohl fyzicky napadnout. Začala jsem navštěvovat psychologa, jelikož mě chování p. V. vyděsilo.“ ), jednak nepřímo ze vzniku sekundárního následku v podobě vzniku duševní choroby poškozené, který byl v adekvátní příčinné souvislosti s jednáním dovolatele. Obava o život poškozené v tomto případě nabyla skutečných obrysů a neodehrávala se v rovině pouze hypotetické či nereálné. Je proto nezbytné uzavřít, že jednání obviněného bylo způsobilé vyvolat u poškozené obavu o svůj život nebo zdraví, jež je znakem skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku.
33. V reakci na další námitku, jíž obviněný brojí jak proti správnosti výroku o vině a tak výroku o náhradě škody a která souvisí s posouzením otázky, do jaké míry je možné obviněnému přičítat škodlivý následek, který byl u poškozené vyvolán, tj. do jaké míry mu lze vytýkat zavinění z hlediska přivození duševní choroby poškozené, je třeba předně ve shodě s vyjádřením státního zástupce konstatovat, že přivození újmy (v tomto případě následek v podobě vzniku duševní choroby) není znakem skutkové podstaty podle §354 odst. 1 tr. zákoníku. Proto její řešení není nikterak podstatné pro řešení otázky správnosti výroku o vině.
34. Posouzení dané otázky může ovlivnit toliko obviněným napadený výrok, jímž byl zavázán k odčinění nemajetkové újmy způsobené poškozené. Obviněným uplatněná námitka však není opodstatněná. V posuzované věci je podstatné to skutkové zjištění, které je obsaženo ve znaleckém posudku znalce MUDr. Jana Tučka, Ph.D., z něhož soudy při hodnocení jednání obviněného vyšly (viz především str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Podle zjištění znalce – v protikladu k výhradám obviněného – trpěla poškozená duševní chorobou spočívající v poruše přizpůsobení. Znalec vyloučil, že by poškozená duševní chorobou trpěla před jednáním obviněného (viz str. 11 znaleckého posudku - č. l. 133) a současně uvedl, že „[z]naleckým vyšetřením nebyly zjištěny žádné jiné skutečnosti, které by mohly vést k jejímu rozvoji, než jednání obviněného J. V..“
35. Hodnocení obviněného se tak ocitá zcela mimo rámec skutkových závěrů, které se staly podkladem pro výrok o náhradě škody. Znalec a následně soud, jenž z jeho odborných zjištění vyšel, neshledali příčiny vzniku duševní poruchy mimo sféru jednání obviněného. Námitku dovolatele, že mu neměla být uložena povinnost k náhradě újmy poškozené z důvodu existence dalších příčin, jež vedly ke vzniku škodlivého následku na duševním zdraví poškozené, proto nelze shledat věcně opodstatněnou.
36. K námitce obviněného, v jejímž rámci namítl nedostatek společenské škodlivosti spáchaného činu a nesprávnost postupu soudů, které neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
37. Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného v této trestní věci je zcela standardním případem jednání naplňujícího skutkovou podstatu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, které by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Ostatně ani sám obviněný v rámci svého dovolání nepoukazuje na žádné okolnosti, které by měly svědčit o potřebě aplikace zásady subsidiarity trestní represe v dané věci. Dlouhodobé jednání obviněného eskalovalo u poškozené až ke vzniku diagnostikované duševní choroby, která byla přímou reakcí na jeho jednání. Poškozená dlouhodobě odmítala snahu obviněného o navazování kontaktu způsoby, jak je popsal prvostupňový soud ve výrokové části rozhodnutí a následně rozvedl v odůvodnění rozhodnutí. Obviněný tento její postoj nerespektoval a jednal způsobem, který naplňuje znaky základní skutkové podstaty nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku.
38. Vzhledem k tomu, že v dané věci není zjevné, v čem by měly spočívat okolnosti, které by odůvodnily využití mimořádného postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba uzavřít, že jednání obviněného je zcela běžným případem nebezpečného pronásledování, a proto postup soudu (k přiléhavosti právní kvalifikace skutku viz výše) prvního stupně, potažmo soudu odvolacího nelze spatřovat jako závadný.
39. Námitky vůči výroku o trestu nejsou způsobilé uplatněný dovolací důvod naplnit. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se ve vztahu k výroku o trestu může uplatnit jen v té podobě, jež byla vyložena v rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. ( „ … např. pochybení soud v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“ ). Dovolateli lze přisvědčit v tom, zdůvodněním výroku o trestu (zdůvodněním jeho druhu a výměry) je z části nepřípadné z důvodů jím vyložených, avšak obsah předposledního odstavce na str. 11 rozsudku je třeba vnímat tak, že jím nalézací soud vyjádřil toliko pouze to, že obviněnému ukládaný trest je právním následkem zjištěné trestní odpovědnosti. Souhlasit lze i s tím, že poněkud strohé odůvodnění patrně zcela neodráží a nenaplňuje požadavek formulovaný v §125 odst. 1 tr. ř. ve vztahu ke zdůvodnění výroku o trestu, avšak v daném směru jde do značné míry o nedostatek rázu procesního. Dovolatelem namítané nepřihlédnutí k §38 odst. 1, 2 a §39 tr. zákoníku sice souvisí s právem hmotným, týká se však přiměřenosti trestu (resp. trestní sankce obecně) a jako takové není podřaditelné jak pod uplatněný dovolací důvod, tak ani pod žádný jiný ustanovením §265b tr. ř. upravený důvod dovolání.
40. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , dovolatel ve svém podání vůbec nevymezil, v jaké alternativě ho uplatňuje a jaké skutečnosti by pro jeho věcné naplnění měly svědčit. O první alternativu jít nemůže, neboť odvolací soud jeho řádný opravný prostředek věcně projednal ve veřejném zasedání. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li odvolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce obviněný sice formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod naplnil, tyto námitky však Nejvyšší soud shledal jako věcně neopodstatněné.
41. Vzhledem k tomuto posouzení rozhodl Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
42. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu