ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1421.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1421/2017-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. G. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 4 To 169/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 74/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 2 T 74/2015, byl obviněný M. G. uznán vinným pomocí k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) a §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. S ním byl uznán vinným spoluobviněný M. Gr., a to přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se této trestné činnosti obvinění dopustili tím, že „obžalovaný M. Gr. jako jednatel společnosti TG-mont s.r.o., se sídlem Příční 89, Dobroměřice, okr. Louny, IČ 27357562, uzavřel dne 7. 2. 2012 se společností Citibank Europe plc, organizační složka se sídlem Bucharova 2641/14, Praha 5, IČ 28198131, smlouvu o úvěru k financování pohledávek, přičemž při čerpání úvěru předložil společnosti Citibank Europe dne 26. 10. 2012 k financování fakturu č. 1120100112 na částku 400.000 Kč za odběratelem Společenství pro dům se sídlem Dukelská 890, Podbořany, jejíž obsah neodpovídal skutečnému stavu, neboť ji odběratel vůbec nevede ve svém účetnictví, přičemž tuto fakturu obžalovanému M. Gr. opatřil se všemi náležitostmi a za společnost TG-mont s.r.o. podepsal obžalovaný M. G., jež ve společnosti TG-mont s.r.o. pracoval jako výrobně obchodní ředitel, kdy obžalovaný M. G. uvedenou fakturu pro obžalovaného M. Gr. vyhotovil, ačkoli věděl, že se tato faktura nezakládá na pravdě, podepsal ji za společnost TG-mont s.r.o. a opatřil ji podpisem odběratele, a to vylákaným nebo padělaným podpisem předsedkyně Společenství pro dům H. S., a následně tuto fakturu předložil dne 26. 10. 2012 společnosti Citibank Europe, která na základě této faktury obžalovanému M. Gr. umožnila čerpání úvěru ve výši 320.000 Kč, čímž poškozené společnosti Citibank Europe oba obžalovaní svým jednáním škodu nejméně ve výši 320.000 Kč“ .
3. Za to byl každý z nich (tj. M. Gr. i M. G.) odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jim bylo uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil uhradili škodu, kterou jednáním způsobili. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody společnosti Citibank Europe plc částku 320.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem dvěma usneseními. Usnesením ze dne 27. 2. 2017, č. j. 4 To 169/2016-581, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek ohledně spoluobviněného M. Gr. zrušil a podle §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. jeho trestní stíhání zastavil. Usnesením ze dne 20. 3. 2017, č. j. 4 To 169/2016-588, pak podle §256 tr. ř. odvolání obviněného M. G. zamítl.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný M. G. (dále též „obviněný“, příp. „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že se odvolací soud nesprávně vypořádal s námitkami, které uplatnil v odvolání. Není podle něj reflektováno, že danou fakturu připravil nikoliv pro spoluobviněného M. Gr., nýbrž pro společnost TG-mont s.r.o. Není zřejmé, o jaký skutek opírá obžaloba své tvrzení, že poškozená vyplatila spoluobviněnému částku 320.000 Kč, když vyplacené prostředky obdržela společnost TG-mont s.r.o. Obžaloba spoluobviněného M. Gr. z přečinu úvěrového podvodu a obviněného M. G. z pomoci k předmětnému přečinu je nesmyslná, neboť na konci svého odůvodnění uvádí, že podpis na faktuře měl být obviněným M. G. opatřen vylákaným nebo padělaným podpisem svědkyně S., aby následně předmětnou fakturu předložil poškozenému účastníku, přičemž úvěrového podvodu se tedy měl dopustit nikoliv M. G., nýbrž M. Gr. K uvedeným osobám jsou zcela převráceny (činy) skutkové podstaty - přečinu oproti účastenství na tomto přečinu prostřednictvím pomoci. Obviněný tak měl jednat v přímém úmyslu, neboť úmyslně uvedl nepravdivé údaje za účelem získání finančních prostředků od poškozené Citibank Europe plc, zatímco spoluobviněný M. Gr. jednal zřejmě s nepřímým úmyslem, když jako jednatel společnosti TG-mont s.r.o. podepsal faktoringovou smlouvu s poškozenou. Odvolací soud ponechal i tvrzení soudu prvního stupně, že peníze vyplacené údajným poškozeným obdržel spoluobviněný, a nikoliv společnost TG-mont, a tedy že se spoluobviněný obohatil („na úkor koho: Citibank nebo TG-mont ?“). Podle dovolatele je nepřípustné, aby otázka subjektivní stránky zůstala tak nedbale nevyřešena.
7. Soud prvního stupně převzal celou narativní část obžaloby beze změny do trestního příkazu, ačkoliv z obžaloby vyplývalo, že spoluobviněný nic o faktuře nevěděl a že i styk s poškozenou vyřizoval obviněný. Neprostudoval si celý spis, neboť by zjistil, že tvrzení státního zástupce, že svědek J. V. uvedl shodné skutečnosti jako svědci Ing. S. a J. Ch., se nezakládá na pravdě. Dále se soud řádně neseznámil s výslechem soudního znalce Mgr. Jana Klapáče ze dne 18. 3. 2015, který uvedl, že pravosti komoleného podpisu nasvědčuje skutečnost, že odlišný sklon písma svědkyně S. svědčí proti principu padělání. Odvolací soud nekriticky souhlasil se soudem prvního stupně, doplnění dokazování považoval za nadbytečné, ačkoli oba obvinění požadovali, aby bylo písmoznalecky zkoumáno také oznámení poškozené o změně čísla účtu společenství vlastníků jednotek podepsané Bc. S. Soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly znaleckým posudkem skutečně provedených prací a uskutečněných výkonů.
8. Pakliže odvolací soud uvedl, že čtením výpovědí svědků S. a Ch. se soud prvního stupně nedopustil procesní chyby, tak zcela opominul, že protokoly o výpovědích se pouze předestírají (§211 odst. 3 tr. ř., popř. §212 tr. ř.), přičemž soud tyto výpovědi připustil jako důkaz v rozporu s §212 odst. 2 tr. ř. Soud dále odmítl provést důkaz tabulkou, která měla prokazovat skutečně provedenou práci a která byla přílohou předmětné faktury. Obviněný uvedl, že vytýká-li se, že schvalování faktury bylo mimo obvyklé procedury, pak soud pozapomněl, že dříve sám uvedl, že stavba byla dokončena jak dokladově, tak fyzicky, tedy odpadl důvod pro stavební dozor, když stavební deník mělo k dispozici společenství. Svědkyně S. vypověděla, že žádnou fakturu nepřevzala a nepodepsala. Písmoznalec však konstatoval, že se jedná pravděpodobně o komolený pravý podpis svědkyně H. S. Soud měl buď nechat písmoznalce přezkoumat další listinu, kterou označil obviněný, nebo nechat vypracovat revizní znalecký posudek. Spoluobvinění nemohli ovlivnit, zdali SVJ zanese fakturu do účetnictví. Soudy nevyvrátily pochybnosti, šlo-li o neúmyslné vylákání či o úmyslné padělání podpisu. V rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. neodůvodnily, proč nepřiznaly relevanci navrhovaným důkazům obhajoby.
9. Dále se soud podle dovolatele nevypořádal s námitkou neúplnosti spisu spočívající v tom, že chybí založený záznam o podaném vysvětlení pana Ing. S., ačkoliv na něj spis na č. l. 46 odkazuje. Svědecká výpověď Bc. H. S. měla rovněž chybný procesní průběh jako u svědků S. a Ch. Svědkyně S. nebyla schopna vysvětlit příčinu strachu z obviněného a obhájce obviněného žádal její nový výslech, neboť při hlavním líčení byla pod léky na uklidnění, avšak ten byl soudem zamítnut. Soud nepřipustil jako důkaz podpis svědkyně S. pod úředním záznamem o podaném vysvětlení. Soud porušil nestrannost, když položil svědkyni návodnou otázku tak, že tato na vysvětlení soudu, že nepodepisovala v prosinci 2011 předávání stavby (protokol), nýbrž pouze potvrzovala její skončení, odpověděla ano. Svědkyně nebyla schopna vysvětlit, proč nemá k dispozici ty listiny, které měla 25. 10. 2012. Dále svědkyně uvedla, že faktury, které podepsala v průběhu opravy domu, neznamenaly, že byly proplaceny. Její podpis měl pouze znamenat, že fakturu obdržela. Sporná faktura nebyla předložena svědkyní s rozporu s jejími povinnostmi předsedkyně SVJ spoluvlastníkům domu k odsouhlasení. Není tak vedena v účetnictví SVJ, jež proto nevědělo, že mají být (a byly) uhrazeny další dodatečně účtované vícepráce. U svědka V. soud (přičemž mu byl opět v rozporu s procesními předpisy přečten protokol o svědecké výpovědi), vůbec nezjišťoval „onen rozpor mezi tím, že byly zjištěny svědkem přiznávané rozpory mezi skutečností a výměrami projektu“.
10. Obviněný rovněž namítl, že písemný obsah protokolu o výpovědi svědka V. u hlavního líčení neodpovídá průběhu, resp. rozsahu otázek, které obhájce tomuto svědkovi kladl. Protokol byl doručen až dne 17. 12. 2015, proto nemohly být na místě samém vzneseny námitky proti způsobu protokolace. Svědek Ing. R. S. nedovedl uvést, zda vícepráce podle dodatku ke smlouvě byly řádně měrně projektovány a rozpočítány a oceněny. Dále obviněný rozporoval tvrzení tohoto svědka, že nelze vystavit fakturu, když „to“ technický dozor neviděl. Dodal, že žádný z důkazů obhajoby nebyl připuštěn, resp. objektivně zhodnocen, a to v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. V té souvislosti připomněl neakceptované návrhy na doplnění dokazování fyzickou kontrolou rozměrů budovy a rozsahu potřebného lešení, včetně propočtu, jak dlouho by reálně muselo stát, opětovným výslechem svědkyně S., výslechem autorů znaleckého posudku ze dne 11. 12. 2015, č. ZP 0046/2015, a nabídkami konkurentů zhotovitele z výběrového řízení. Podle jeho mínění postupoval soud v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. a zásadou ultima ratio poenitur, in dubio pro reo. Obviněný se domnívá, že soudce je předpojatý, protože je možné, že v minulosti soudil nebo se ve své praxi setkal s osobami stejného příjmení, jako je obviněný či dokonce soudil jednoho z nich. Namítl pak, že stavební společnost kvůli chybám v projektu poskytla více, než bylo projektem předvídáno. Dále se cele odvolal na závěrečnou řeč právního zástupce před oběma soudy, kde je vše podrobně a právně dostatečně výstižně shrnuto. V poslední části dovolání (část označená písm. F.) obhájkyně obviněného uvedla, že obviněný si přál „intimovat“ dovolacímu soudu své osobní vyjádření k věci. Tento text vytvořený obviněným obhájkyně do dovolání přetiskla, přičemž tak učinila pro zachování autenticity bez revizí případných gramatických chyb.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby byl „napadený rozsudek“ spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena zpět k novému projednání.
12. K podanému dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že ze skutkových zjištění je zřejmý průběh skutkového děje. Námitky obviněného, kterými výchozí skutková zjištění zpochybňuje, je třeba podle státního zástupce odmítnout, když zde není žádný rozpor, natož extrémní, mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Pokud šlo o právní kvalifikaci, tak obviněný v podstatě toliko zpochybnil míru ingerence své a spoluobviněného do skutkového děje, když měl za to, že právní posouzení ve smyslu hlavní pachatel – účastník mělo být posouzeno naopak. Podle státního zástupce lze obviněnému do jisté míry přisvědčit, že rozsah provedených úkonů, směřujících k vylákání úvěru byl z jeho strany reálně větší než ze strany spoluobviněného, přičemž postupoval na základě generální plné moci. Současně je nutno zohlednit, že spoluobviněný byl jednatelem společnosti, sjednal úvěrovou smlouvu, byl si vědom všech kroků, a měl přehled o čerpání úvěru. Zjevně tedy nedošlo k „převrácení“ aplikovaných skutkových podstat. Stran obviněného by vzhledem ke všem okolnostem mohlo být zvažováno i jednání ve smyslu spolupachatelství na přečinu, tyto úvahy by však měly pouze akademický význam, neboť dovolání bylo podáno pouze obviněným, tedy v jeho prospěch a naznačená změna hmotněprávní kvalifikace tudíž nepřipadá do úvahy, neboť její podstatou by musela být změna ingerence obviněného z méně závažného účastenství ve formě pomoci na přímé pachatelství, resp. spolupachatelství.
13. Podání obviněného proto státní zástupce považoval za zjevně neopodstatněné a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
14. Dovolatel podal k vyjádření státního zástupce repliku, v níž uvedl, že se nesnaží domoci opravy skutkových zjištění, ani přezkoumání správnosti provedeného dokazování, nýbrž namítá, že v řízení před soudy došlo k procesnímu pochybení v tom smyslu, že nebyly provedeny veškeré jím navrhované důkazy. Soudy se nevypořádaly se všemi námitkami, které v řízení vznesl. Tvrzení, že dovolací soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, je podle dovolatele contradictio in adiecto. Rozhodnutí posuzované dovolacím soudem nemůže být osvobozeno od konsiderace, zdali je skutek dostatečně zjištěn, dostatečně subsumován pod hmotněprávní ustanovení, přičemž pak tu jakákoliv vázanost konečným skutkovým zjištěním zcela odpadá. Zásah do skutkových zjištění v řízení u dovolacího soudu vůbec nenastane, když kasace je forma rozhodnutí zrušovacího, nikoliv opravného (revizního). Tvrdí-li státní zástupce, že dovolatel připravil zcela fiktivní fakturu, která neodpovídala realitě, pak došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k absolutnímu nesouladu s obžalovacími tvrzeními, s provedenými a navrhovanými důkazy a jejich nahrazování novými tvrzeními v průběhu řízení. Pokud nebyl zcela vyčerpán skutkový stav, i s odkazem na zásadu obžalovací a vyšetřovací, mělo státní zastupitelství trvat v dalším řízení na provedení důkazů dovolatelem navrhovaných, aby bylo najisto postaveno, jestli bylo plněno či ne, pokud ano, kdy a v jakých měrných a množstevních jednotkách a čeho. Pokud by to bylo byť i částečně prokázáno, pak vyvstává hmotněprávní otázka, zda měl zhotovitel v intencích obchodního zákoníku právo požadovat dodatečné proplacení, aby nedošlo k bezdůvodnému obohacení na straně objednatele. Tvrzení státního zástupce, že požádáním poskytovatele úvěru o jeho čerpání jej čerpali, není správné. Soudy si zde neujasnily, o jaký smluvní typ šlo mezi zhotovitelem a poškozenou. Dovolatel pak požádal, aby Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
16. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 4 To 169/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. K uvedenému ovšem dlužno dodat, že k obsahu osobního vyjádření obviněného, které si podle slov obhájkyně přál obviněný intimovat dovolacímu soudu, Nejvyšší soud nepřihlížel. Nesplnilo totiž zákonnou podmínku, podle níž může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce (§265b odst. 2 věta první tr. ř.). Tento požadavek spočívající v tom, že obsah dovolání musí být vypracován obhájcem, se nevztahuje jen na samotné dovolání, ale i na jeho případné doplňky. Vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, určeného k nápravě taxativně vymezených nejzávažnějších vad již pravomocného rozhodnutí, který klade zvýšené nároky nejen na jeho přesné obsahové náležitosti, ale i na odbornou (právní) erudici jeho zpracovatele (advokáta). Proto trestní řád podání (textu), které (který) obviněný zpracoval sám, právní účinky dovolání zásadně nepřiznává (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993). Uvedenou zákonnou podmínku dovolacího přezkumu pak nelze „zhojit“ jen tím, že obhájce začlení do dovolání text zpracovaný obviněným (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2351/16).
18. Pokud se obviněný v dovolání odvolal na závěrečnou řeč právního zástupce před oběma soudy, kde je podle něj vše podrobně a právně dostatečně výstižně shrnuto, pak k tomu nutno připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr., v němž vyslovil, že „Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně“.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
24. Ačkoliv obviněný podal dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho námitky směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, vadné provádění důkazů, jejich nesprávné (jednostranné) hodnocení (a to včetně nerespektování zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní skutkové hodnotící závěry, z nichž lze vyvodit, že se domáhá zjištění, že se skutku specifikovaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Jak výše rekapitulováno, obsáhle popisuje a hodnotí důkazy ze svého pohledu. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
25. Obviněný se tedy popsaným způsobem snaží zpochybnit soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
26. K uvedenému lze doplnit, že obviněný sice namítl, že došlo k záměně právního posouzení ve vztahu k jeho osobě a k osobě zesnulého spoluobviněného M. Gr., neboť míra jeho účasti na skutkovém ději byla vyšší než míra účasti spoluobviněného a skutkové podstaty projednávaného přečinu a účastenství na tomto přečinu jsou podle něj ve vztahu k němu a ke spoluobviněnému převráceny, což spojil i s námitkou nedbalého řešení subjektivní stránky, takto však prezentoval námitku, k níž nemohl Nejvyšší soud jakkoli přihlížet, neboť svojí podstatou mířila v jeho neprospěch, přičemž takové dovolání je oprávněn podat pouze nejvyšší státní zástupce (srov. §265p odst. 1 tr. ř.).
27. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
28. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
29. Na tomto místě lze zmínit, že námitky obviněného nejsou ve věci novými. Uvedl je již v předcházejících fázích řízení, přičemž zvláště odvolací soud se jimi v rozsahu potřebném z hlediska podstaty věci a jejího řešení zabýval a zaujal k nim relevantní stanoviska, která jsou obsažena na straně 14 a následující jeho rozhodnutí. Vypořádal se zde též s výhradami obviněného vůči způsobu výslechu svědků Ing. B. S., J. Ch., Bc. H. S. a J. V. [otázka aplikace §211 odst. 3 písm. a) tr. ř.] či výhradou proti protokolaci výpovědi svědka J. V.
30. Vytýká-li obviněný soudům nižších stupňů, že nevyhověly jeho důkazním návrhům, pak Nejvyšší soud připomíná, že takové námitky by mohly být z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní pouze v případě, že by zakládaly vadu tzv. opomenutých důkazů (viz výše). O takovou vadu (jak již výše zmíněno) se však v nyní posuzované věci nejedná, jelikož soudy nižších stupňů se těmito důkazními návrhy obhajoby v dostatečném rozsahu zabývaly a jejich zamítnutí věcně adekvátním způsobem odůvodnily, k čemuž lze odkázat na str. 10 rozsudku nalézacího soudu a str. 16 usnesení soudu druhého stupně.
31. Dále je nutno uvést, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nad rámec uvedeného lze stručně poznamenat, že předmětná faktura nebyla prvou fakturou v daném obchodním případu a způsob jejího, obviněným tvrzeného, schválení se zcela vymykal standardnímu postupu, který SVJ praktikovalo v předchozích případech při přijímání a schvalování faktur, a to včetně faktury za vícepráce. Především, když společnost obviněného předtím fakturovala vícepráce, bylo to podloženo dodatkem ke smlouvě, v případě sporné faktury však nikoli. Nehledě na to zde SVJ nedisponovalo finančním krytím obviněným tvrzené pohledávky. K danému se přiléhavě vyslovil soud druhého stupně, který uvedl, že smlouva o úvěru mezi Československou obchodní bankou, a. s. a Společenstvím byla uzavřena dne 20. 12. 2011, tj. šest dnů po zrealizování a ukončení zakázky (smlouvy o dílo), na kterou měl být úvěr účelově použit, na úvěrový limit 4.821.000 Kč; dodatkem z téhož dne byl limit zvýšen na částku 5.114.994,32 Kč, což logicky odpovídá i součtu sedmi dílčích faktur průběžně vystavovaných od srpna do prosince 2011, v důsledku čehož tak postrádá smysl, aby Společenství uznávalo další závazek po deseti měsících ve formě předmětné faktury, pro niž by nemělo další úvěrové krytí. Cena za dílo tak měla být vypořádána na základě sedmi dílčích faktur, na něž navazuje i již zmíněná smlouva o úvěru mezi ČSOB a Společenstvím jen do úvěrového limitu ve výši úhrnu do té doby fakturovaných částek. To vše bylo svědkyni H. S. dobře známo a i se zřetelem k dalším skutečnostem (zejména faktu, že fakturace v předcházejících případech vždy byla kontrolována odborníky) by bylo naprosto nelogické, aby sama bez dalšího vědomě stvrdila předmětnou fakturu předloženou jí obviněným.
32. Za této situace nelze konstatovat, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Možno rovněž připomenout, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Pokud přitom soudy po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). V kontextu uvedeného je pak třeba uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
33. V této souvislosti je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
34. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li právě z toho vadnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
35. Nadto lze dodat, to k námitce obviněného, podle níž není jasné, kdo se obohatil, neboť podle tvrzení soudu prvního stupně, které nezměnil ani soud druhého stupně, obdržel peníze vyplacené poškozeným spoluobviněný M. Gr., a nikoliv společnost TG-mont s.r.o., že otázka, kdo se obohatil (čerpal úvěr), není pro právní posouzení skutku relevantní, neboť obohacení není znakem skutkové podstaty trestného činu podle §211 tr. zákoníku. V daném případě tak sice došlo v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně k jisté formulační nepřesnosti, ta však neměla žádný vliv na použitou právní kvalifikaci.
36. Pokud obviněný namítl, že soudce v jeho věci byl předpojatý, pak takovou námitku nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdánlivě by sice mohla odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nutno ovšem konstatovat, že obviněný existenci tohoto dovolacího důvodu relevantně nezdůvodnil, neboť se omezil pouze na hypotetické úvahy.
37. Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu