ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1566.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1566/2017-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2018 o dovoláních, která podali obvinění 1. J. S. , 2. Z. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 7 To 222/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 10/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. S. a Z. T. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 2 T 10/2016, byli obviněný J. S. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) a obviněná Z. T. (dále jen „obviněná“ či „dovolatelka“) uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
2. Tohoto zločinu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „v blíže nezjištěnou dobu koncem roku 2013, na blíže nezjištěném místě po společné domluvě nabídli poškozené J. K. za finanční úplatu převedení smlouvy o podnájmu nemovitosti, objektu bývalého technického zázemí mateřské školky, pozemku v katastrálním území B. v P., mezi společností SNEO a.s. jako nájemcem a společností Extra Reality s.r.o. zastoupenou obžalovanou T. jako podnájemcem pod smyšlenou legendou, že se předmětná nemovitost bude posléze odprodávat v privatizaci, i když věděli, že se za jimi proklamovaných podmínek žádná privatizace konat nebude, pod touto záminkou vylákali od poškozené finanční prostředky ve výši 700.000 Kč, které použili pro svoji potřebu s vědomím, že je poškozené nevrátí, oproti převzetí finančních prostředků předali poškozené padělanou smlouvu o podnájmu předmětné nemovitosti mezi společností SNEO a.s. jako nájemcem a poškozenou K. jako podnájemcem, na základě toho dne 13. 2. 2014 v blíže nezjištěnou dobu před předmětnou nemovitostí obvinění převzali finanční prostředky poškozené ve výši 300.000 Kč od obviněného G. R. zplnomocněného poškozenou k zastupování ve věci pronájmu předmětné nemovitosti a dne 18. 2. 2014 v blíže nezjištěnou dobu v ulici N. K. na P. obvinění převzali od obžalovaného G. R. finanční prostředky poškozené K. ve výši 400.000 Kč, čímž způsobili poškozené celkovou škodu ve výši 700.000 Kč,“.
3. Obviněný J. S. byl za to odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Obviněná Z. T. pak byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. S. a Z. T. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené J. K. částku ve výši 685.500 Kč.
4. Citovaným rozsudkem byl dále spoluobviněný G. R. uznán vinným přečinem podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění výše jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 18. 2. 2014 v blíže nezjištěnou dobu v ulici N. K. v P. převedl na sebe finanční prostředky ve výši 130.000 Kč od obviněné Z. T. a obviněného J. S., které byly získány trestnou činností spáchanou na území České republiky, přičemž jako zplnomocněný zástupce poškozené nedbal dostatečné opatrnosti při převzetí padělané smlouvy o podnájmu předmětné nemovitosti mezi poškozenou a společností SNEO a. s., tuto smlouvu si řádně nepřekontroloval, z okolností, za kterých předání finančních prostředků probíhalo, mu bylo zřejmé, že se nejedná o standardní obchodní praxi, zejména s přihlédnutím k platební morálce a finanční situaci obžalované Z. T.“. Za to byl odsouzen podle §215 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to částky 19.837,21 Kč.
5. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali obviněný J. S., obviněná Z. T. a spoluobviněný G. R., byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 7 To 222/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
6. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění J. S. a Z. T. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Dovolatel J. S. ve svém podání uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení se zdůrazněním extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a právním posouzením skutku. Namítl, že po zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně a vrácení k novému projednání a doplnění dokazování došlo k situaci, kdy nalézací soud, který v opakovaném hlavním líčení důkazní situaci nedoplnil, neprovedl jiné nebo odlišné důkazy, které by měly prokazovat vinu nebo naopak nevinu obviněného, pouze vyhověl žádosti soudu druhého stupně o nové posouzení a zcela v rozporu s provedenými důkazy rozhodl o vině obviněného. Ten však vyjádřil přesvědčení, že je naopak postaveno najisto, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, neboť se ani nestal žádný čin, jenž by naplnil kritéria zákonem vymezených skutkových podstat, zejm. §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Z dokazování je podle něho zřejmé, že s poškozenou nikdy osobně nejednal. V rozporu s jeho legitimním očekáváním i právem na spravedlivý proces je to, že nalézací soud v jednom případě a za stejného důkazního stavu vyhodnotil identické důkazy zcela odlišně, když žádné nové důkazy během hlavního líčení nebyly zjištěny. Poškozená uvedla, že od počátku jednala pouze se spoluobviněným G. R. a ten jí měl sdělit, že objekt půjde do privatizace. Spoluobviněný R. uvedl, že s obviněným S. o privatizaci nikdy nehovořil, ani z jeho pokynu nesdělil poškozené, že by se pronajatá jednotka měla v budoucnu privatizovat. Nedošlo k žádné dohodě obviněných a je pouze konstrukce obžaloby, že tomu tak určitě bylo. Nalézací soud neřešil svědkem R. přinesenou nájemní smlouvu, která mu měla být předána svědkem P. a která měla být falzem. Předmětná smlouva o nájmu ze dne 27. 6. 2013, kterou poškozená obdržela, byla vyhotovena dosud neznámou osobou s napojením na společnost SNEO. Tuto smlouvu obviněný viděl až v momentu, kdy ji donesl svědek R., a nemůže být s jejím vyhotovením nijak spojován, přičemž jeho přítomnost na místě, kam smlouvu donesl svědek R., byla dána pouze tím, že kvůli amputaci nohy nemohl řídit motorové vozidlo a vozila jej obviněná T. V návaznosti na to obviněný dovodil, že svědci se doznali k jednání, kdy poškozená od nich dostala neplatnou nájemní smlouvu, ale odsouzeny jsou osoby, které s ní neměly nic společného, nepodílely se na jejím vyhotovení. Zdůraznil pak, že nikdy nedeklaroval, že pronajatý objekt bude možné v budoucnu zakoupit a že nikdy s poškozenou nejednal. V rozsudku podle jeho přesvědčení není uveden žádný důkaz, který by ho usvědčil z jakéhokoliv jednání contra legem. Absentují přímé i nepřímé důkazy, aby jeho jednání bylo možno kvalifikovat jako trestný čin. Pokud vůbec došlo k jiným dílčím jednáním, která mohou prvky trestného činu vykazovat, tak tyto mu nemohou být kladeny za vinu, neboť zde není jediný relevantní důkaz, který by jej s takovým jednáním spojoval.
8. Z těchto důvodů obviněný J. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 7 To 222/2017, ve výroku, kterým se jeho odvolání podle §256 tr. ř. zamítá, dále zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 2 T 10/2016, ve výrocích o vině a trestu jeho se týkajících a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolatelka Z. T. uvedla, že soud prvního stupně bez jakéhokoliv relevantního doplnění dokazování rozhodl o její vině i přes to, že za stávající důkazní situace a při nezměněném skutkovém stavu obviněnou v minulosti obžaloby zprostil. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval důvodnými a konkrétními námitkami obhajoby, nepřihlížel k vadám rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a nezabýval se chybným vyhodnocením provedených důkazů, které jsou v rozporu se skutkovým stavem věci. Oba soudy tak podle jejího přesvědčení porušily ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Následně namítla, že Městský soud v Praze se nevypořádal s jejími námitkami spočívajícími v tom, že nikdy poškozené nesdělila nic o privatizaci předmětné nemovitosti, což sama poškozená potvrdila při hlavním líčení. Provedené dokazování podle jejího přesvědčení neprokázalo, že by po společné domluvě to byli právě obvinění J. S. a Z. T., kteří by poškozenou přesvědčovali o pronájmu předmětné nemovitosti s tím, že bude následně privatizována. V tomto směru je neusvědčuje ani poškozená, která uvedla, že s nimi vstoupila do jednání až v okamžiku, kdy ve školce bydlela a kdy byla podána výpověď a kdy jí oba zajistili jiné bydlení. Za nepochopitelné pak označila tvrzení obsažené v odsuzujícím rozsudku, podle něhož nelze přehlédnout výpověď obviněného J. S. v tom smyslu, že popírá, že by poškozené sdělil, že se bude školka v budoucnu privatizovat nebo prodávat a podle jeho vyjádření to vše udělali obvinění G. R. a Z. T. Takové vyjádření je podle obhajoby účelovou konstrukcí Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť pro ně absentuje jakýkoliv důkaz. Tuto námitku ponechal městský soud zcela bez povšimnutí. Tvrzení o privatizaci obviněná od počátku odmítá a proti jejímu tvrzení nestojí žádný provedený důkaz. Naopak uvádí, že plnění ve výši 700.000 Kč obdržela od poškozené jako odstupné za převedení práva k podnájmu k předmětné nemovitosti se souhlasem nájemce SNEO a.s. na osobu poškozené bez nároku na vrácení plnění v dané výši. Obviněná opakovaně zmínila výhody podnájmu předmětné nemovitosti, výši plateb podnájmu, rozlohu nemovitosti se zahradou a příslušenstvím a především předložila podnájemní smlouvu uzavřenou mezi společností SNEO a.s. jako nájemcem a společností Extra Reality, s.r.o. jako podnájemcem, kterou uzavřela za stejně nestandardních podmínek jako poškozená, tj. přes pracovníky společnosti SNEO, a.s. za odpovídající plnění odstupného a bez výběrového řízení. Z těchto důvodů ji podle jejího přesvědčení nelze uznat vinnou zločinem podvodu podle „§209 odst. 4 tr. zákoníku“.
10. Závěrem proto obviněná Z. T. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 7 To 222/2017, ve výroku, kterým se její odvolání zamítá podle §256 tr. ř., dále zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 2 T 10/2016, ve výrocích o vině a trestu jí se týkajících a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním sdělil, že po seznámení se s jejich obsahem se vzhledem k povaze uplatněných námitek nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
13. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 7 To 222/2017, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění J. S. a Z. T. jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
19. V posuzované věci však námitky obou obviněných uplatněné v podaných dovoláních směřují výlučně do oblasti skutkové, procesní. Obvinění totiž soudům obou stupňů vytýkají výhradně nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládají vlastní hodnotící závěr, že se skutku, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nedopustili. Právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
20. Obvinění tedy nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a jejich právním posouzením, neuplatňují žádné konkrétní hmotněprávní námitky. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřují v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
21. Jak již výše naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
22. V návaznosti na výše uvedené nutno uvést, že argumentace obsažená v dovoláních je jen prostou polemikou s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, potažmo zpochybňováním skutkových zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, přičemž obvinění namítají nesprávné hodnocení zejména svých výpovědí, jakož i výpovědí spoluobviněného G. R. a poškozené J. K., případně též nehodnocení nájemní smlouvy zvláště v kontextu výpovědí svědků V. R. a O. P., a domáhají se jejich jiného, pro ně příznivějšího posouzení. V tomto kontextu je namístě poznamenat, že provádění důkazů a jejich hodnocení přísluší, i se zřetelem k zásadám bezprostřednosti a ústnosti, především soudu prvního stupně. Ten přitom akceptovatelným způsobem vyložil, na základě jakých skutečností dospěl ke skutkovým zjištěním popsaným ve skutkové větě svého rozsudku. Tato skutková zjištění, potvrzená odvolacím soudem, mají svoje obsahové ukotvení především ve výpovědi poškozené J. K., kterou podporují výpovědi jejího syna Z. K. a dcery M. K., zčásti též ve výpovědi spoluobviněného G. R., jimž korespondují i zcela nestandardní okolnosti celého způsobu smluvního dojednávání užívacího vztahu završené předáním padělku smlouvy o podnájmu. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů možno poznamenat, že poškozená je evidentně osobou, která se nevyzná v právních záležitostech a svou důvěru vložila do osoby spoluobviněného G. R., který měl pro ni záležitost zprostředkovat a který ji jako její zplnomocněnec zastupoval, proto nejednala přímo s obviněnými Z. T. a J. S. Tato skutečnost přitom nemá vliv na jejich trestní odpovědnost, neboť jednali jako nepřímí pachatelé ve smyslu §22 odst. 2 tr. zákoníku. O účasti též obviněného J. S. na trestném jednání pak svědčí mj. potvrzení o přijetí finančních prostředků k realizaci nájemní smlouvy na dobu neurčitou na Praze 5, v němž je uvedeno, že platbu ve výši 700.000 Kč přijal tento obviněný spolu s obviněnou Z. T. ve dvou částech a vydal oproti ní nájemní smlouvu s klíči od dotčené bytovky v B. na P. Dané potvrzení podepsali oba obvinění, tj. J. S. i Z. T. Přisvědčit nelze ani námitce obviněné Z. T., že pro tvrzení soudu prvního stupně, podle něhož nelze přehlédnout výpověď obviněného J. S. v tom smyslu, že popírá, že by poškozené sdělil, že se bude školka privatizovat nebo prodávat a dle jeho vyjádření „to všechno udělal R. a T.“, v trestním spise absentuje jakýkoliv důkaz. Tento závěr nalézacího soudu má totiž oporu ve výpovědi obviněného J. S. z hlavního líčení ze dne 14. 3. 2016, v níž uvedl, že nikdy nemluvil s K. o tom, že se bude něco privatizovat nebo že jí bude něco prodávat, absolutně ne a že to si všechno udělal pan R. a T. (viz č. l. 442 spisu).
23. Nejvyšší soud shrnuje, že v dané věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními neshledal (ostatně ani z dovolací argumentace takový nesoulad dovodit nelze). Na tomto místě lze rovněž zmínit, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
24. V této souvislosti možno poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
25. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzených soudem odvolacím, a vyvozují-li právě a pouze z toho vadnost jejich hmotněprávních závěrů, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i dalších důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
26. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu